Služebník Boží Přítomnosti
Vavřinec od Vzkříšení (1614 - 1691)
Nicholas Herman se narodil v roce 1614 v Hériménil v Lotrinsku v hluboce křesťanské rodině. Jeho rodiče byli chudí a nemohli mu zajistit vzdělání, i když projevoval velké nadání. V 18 letech se mu dostalo zvláštní Milosti. Jak sám vyprávěl vikáři pařížského arcibiskupa P. Beaufortovi 3. srpna 1666, tato Milost způsobila jeho úplné obrácení: V zimě jsem pozoroval jeden strom, který stál holý a bez listí, aby pak na jaře rozkvetl a na podzim přinesl zralé plody. Tento pohled mě přivedl k hlubokému zážitku a pochopení Boží Prozřetelnosti a Všemohoucnosti a toto poznání se nesmazatelně vtisklo do mého nitra. Tento dotyk Milosti způsobil, že jsem se zcela odpoutal od světa a rozhořela se ve mně taková láska k Bohu, že ani nevím, zda za těch čtyřicet let, kdy mu sloužím, mohla ještě více narůstat. Pochopil, že to, co viděl na stromu, nemohl strom vykonat sám od sebe. Stvoření mu zjevilo Stvořitele a od té doby byl pro něho Bůh Živou Skutečností. Mladý Nicholas však nenastoupil ihned duchovní dráhu. Když Francie okupovala Lotrinsko a vévoda Karel, vyhnaný ze své země, budoval armádu, aby svou zemi dobyl zpět, Nicholas vstoupil do vévodova vojska. V následující třicetileté válce, smutně proslulé nelidskou krutostí, armády nemilosrdně drancovaly zemi a nevyhýbaly se žádnému druhu násilí. Nicholas později velmi litoval svého kroku a oplakával před Bohem své hříchy. Nevíme sice, v čem tyto hříchy spočívaly, ale je jisté, že Milost, která ho již dříve navštívila, se z jeho života vytrácela. Dvakrát stál tváří v tvář smrti, protože měl být odsouzen za zradu. Nakonec byl v 21 letech těžce raněn a vrátil se domů. Jeho tělesné uzdravování znamenalo i uzdravení duše. Zážitek z mládí nabyl opět vrchu. Rozhodl se tedy zasvětit se Bohu a odčinit minulý život. Nějakou dobu žil jako poustevník, ale pozoroval přitom, že jeho radost se mění ve smutek, jeho pokoj v neklid a jeho horlivost ve ztrátu zbožnosti. Odešel tedy do Paříže. Pracoval jako lokaj u pana de Fieubeta, který ho však označil za velké nemehlo, které všechno poplete. Tu ho začal přitahovat karmelitánský klášter na rue Vaugirard (nyní Institut Catholique). Jeden z jeho strýců byl rovněž karmelitán. Ve 26 letech se odvážil požádat o přijetí jako laický bratr, přijal jméno Vavřinec od Vzkříšení. Sv. Vavřinec je patronem jeho rodné farnosti a Vzkříšení symbolizuje jeho zážitek se stromem v 18 letech. Klášterním kuchařem byl 15 let. Zřejmě jako následek zranění trpěl bratr Vavřinec velkými bolestmi v boku. Ty se ještě zhoršovaly, protože většinu času musel trávit vestoje. Nakonec mu jedna noha zcela ochrnula. Kulhal a dostal silné revmatické bolesti, takže práce v kuchyni musel zanechat. Dostal sedavé zaměstnání klášterního obuvníka. Současně měl na starosti zásobování kláštera vínem. Lidé, se kterými přitom přicházel do styku, záhy poznali, že k tomuto karmelitánovi mohou vždy přijít pro dobrou radu. K nim patřil i P. Beaufort, který si zapisoval poznámky z některých rozhovorů a shromáždil také 16 dopisů, ve kterých Vavřinec odpovídá na dotazy mnichů, řeholnic a některých laiků. Po dobu deseti let bolestně prožíval své minulé hříchy, až se dostavil moment úplného osvobození. Vavřinec nastoupil svou vlastní duchovní cestu: prožíval práci jako dobu modlitby plnou radosti z „Boží Přítomnosti“; dokázal proměnit všechna zaměstnání v malá setkání s Bohem, bez vyumělkovaného snažení, prostě tak, jak přicházejí... V posledních letech ho velmi trápily bolesti kloubů, které se stále zvětšovaly, až se k nim připojil bolestivý vřed na noze. Nakonec dostal zápal pohrudnice. Když se jeho stav očividně zhoršoval, posloužili mu svátostmi umírajících. Jeden mnich se ho zeptal, co nyní dělá a čím se zabývá jeho duše. Odpověděl: Dělám to, co budu dělat celou věčnost: velebím Boha, chválím Boha, klaním se Mu a miluji Ho z celého srdce; to je celé moje řemeslo, moji bratři, klanět se Mu a milovat Ho a o ostatní se nestarat. Zesnul pokojně 12. února roku 1691.
Chci patřit jen Bohu
Čím se lišil bratr Vavřinec od jiných kuchařů a ševců? Proč ho vyhledávaly vzdělané i nevzdělané osoby, laici i Bohu zasvěcení? V dopise jedné řeholnici napsal: Chtěli byste vědět, jak jsem dospěl k tomu, že žiji neustále v Boží Přítomnosti? Hledal jsem jen jedno: patřit úplně Bohu. Tato touha mě poháněla tak dlouho, až jsem se odvážil dát všechno za všechno. Z lásky k Němu jsem se zřekl všeho, co nebyl On. Začal jsem žít tak, jako bychom byli na světě jen On a já. Jednomu spolubratru, který ho prosil, aby ještě konkrétněji vysvětlil, jak by mohl žít v Boží Přítomnosti, řekl: Když jsem začínal svoje práce, řekl jsem Bohu plný důvěry: „Hleď, Bože, Ty jsi u mne. Pomáhej mi a stůj při mně. Všechno, co dělám, chci dělat jen pro Tebe. Ty disponuješ všemi mými touhami.“ A když jsem pokračoval v práci, zůstal jsem nadále v důvěrném rozhovoru se svým Stvořitelem. Buď jsem Ho prosil o Milost, nebo jsem Mu výslovně věnoval všechnu svoji práci. Když jsem jednu práci skončil, zkoumal jsem, zda jsem ji vykonal dobře. Když jsem v ní zjistil všechno dobré, děkoval jsem Bohu. Když tomu bylo jinak, prosil jsem o Odpuštění. Nakonec jsem dospěl do takového stavu, že bylo pro mne stejně těžké na Boha nemyslet, jak těžké mi dříve připadalo zvykat si na jeho blízkost. Člověk musí své denní povinnosti a práce vykonávat bez shonu, bez neklidu. Je nutné, abychom všechnu důvěru vložili do Boha a dali stranou všechny starosti a myšlenky. Nedejte se odradit nechutí k takovému cvičení, kterou máte od přirozenosti. Často, a to hlavně na začátku tohoto cvičení, si člověk myslí: „Vždyť je to všechno zbytečné!“ Vytrvejte však v tomto cvičení a udělejte si pevné předsevzetí: nedělat nic, neříkat nic, nemyslet na nic, co by mohlo Boha urazit nebo co by se Mu mohlo nelíbit. Člověk, který žije ve světě, si často myslí, že by v klášteře snáze našel Boha; a naopak toho, kdo žije v ústraní a odloučenosti kláštera, trápí pokušení a myslí si, že by mohl lépe sloužit Bohu charitativním životem. Tyto starosti znal bratr Vavřinec velmi dobře a mluvil o nich otevřeně a bez okolků: Naše posvěcení nezávisí na tom, že změníme svou činnost, ale na tom, že to, co obyčejně děláme pro sebe, děláme pro Boha bez vedlejších a egoistických úmyslů. Všechny věci, i ty nejnepatrnější, děláme z lásky k Bohu. Bůh přebývá v nás, na nejhlubším dně naší duše a my se tam na něho můžeme obrátit v každém okamžiku, není potřeba, abychom se stále zdržovali v kostele. Jedné řeholnici bratr Vavřinec napsal: On je vám stále nablízku, On je vždy s vámi. Nenechávejte Ho o samotě! Nepociťovala byste to jako nezdvořilost, kdybyste nechala samotného přítele, který k vám přišel na návštěvu? Smíme tak zacházet s Bohem? Jak si můžeme dovolit zanedbávat Ho? Nezapomínejte na Něho, myslete na Něho často, modlete se k Němu ustavičně. To nám připomíná zážitek jeho duchovní matky, sv. Terezie z Avily, která při pohledu na svůj minulý život plná bolesti zvolala: Kdybych byla dříve věděla, že tento Velký Král přebývá ve mně, nenechala bych Ho tak často Samotného.
Vyžaduje to rozhodnost a odvahu
Ty, kteří k němu přicházeli, povzbuzoval bratr Vavřinec, aby začali s odvahou a s důvěrou v tom vytrvali. On sám bojoval o to deset let a přitom mnoho vnitřně vytrpěl. Měl dokonce pokušení ukončit život sebevraždou, až mu nakonec Bůh udělil Milost, že neustále zakoušel Jeho Přítomnost. O těchto těžkých letech bratr Vavřinec napsal: Během tohoto období jsem často padal, ale stále znovu jsem vstával. Zdálo se mi, jako by všechno bylo proti mně: svět, můj rozum, ba i Samotný Bůh. V této těžké nouzi se pevně rozhodl: „Bože, chci dělat všechno z čisté lásky k Tobě.“ Když jsem pomýšlel na to, že sám udělám konec tomuto životu plnému vnitřního trápení, stalo se najednou něco zázračného: uskutečnila se ve mně velká proměna. Moje duše, která dosud byla tak neklidná, pocítila najednou hluboký vnitřní pokoj. Bylo to, jako by našla svůj nejvnitřnější střed, svoje místo míru. Od té doby jsem byl až nepochopitelně jednoduchým způsobem obrácen k Bohu v pokoře a v lásce. Důležité je, abychom se svými myšlenkami nedali odradit od nerušeného hledání pravého pokladu, který přebývá v nás. Neužitečné a zbytečné myšlenky všechno pokazí. Začíná jimi každé zlo. Jednu vznešenou dámu, která bojovala s roztržitostí, uklidnil těmito slovy: Neříkáš mi nic nového. Naše mysl je už taková, že těká a bloudí sem a tam. Ale protože vůle je pánem nade všemi našimi schopnostmi, musí i naše myšlenky přivádět k soustředění, zkoncentrovat je a nasměrovat k Bohu, který je naším posledním Cílem. Když už se roztržitost a bloudění stalo zlozvykem naší mysli, pak je přirozeně obtížné osvojovat si nové návyky, hlavně zpočátku. Jestliže nám schází pevná kázeň, přitahují nás obyčejně myšlenky k pozemským věcem, a to dokonce i proti naší vůli. Myslím, že tu zbývá jen jeden prostředek: uznat svoje chyby a pokořit se před Bohem. Kdo chce žít v Boží Přítomnosti, musí se samozřejmě chránit před zbytečným rozptylováním a roztržitostí. Přílišné sledování televize, rozhlasu a různých časopisů, internetu a zbytečně dlouhé telefonické rozhovory, nepřetržitý hluk takřka znemožňují naší duši setrvat v myšlenkách u Boha. Bratr Vavřinec radil: Jeden z prostředků, jak během modlitby soustředit všechny myšlenky a zachovat je v klidu, je tento: ani v jiném čase nedovolit myšlenkám, aby se potulovaly příliš daleko. Drž je pevně v Boží Přítomnosti a zvykni si čas od času myslet na Boha. Pak zjistíš, že je lehké vrátit se zpět, zbavit se roztržitosti a soustředit se. Od té doby, co se bratr Vavřinec nedal ničím odradit od víry v Boží Přítomnost a žil jen pro Boha, svůj Jediný Poklad, mohl zakoušet plody své námahy: Jaká je to radost a jaký pokoj ve mně, když vím a cítím, jak velký poklad nosím stále v sobě! Boží poklad je podobný oceánu, ze kterého nás uspokojí jedna jediná vlnka přicházející a odcházející v jediném okamžiku. Utrpení a potěšení, která nám nabízí tento svět, nejsou ničím ve srovnání s tím, co jsem zakusil jako utrpení a radost v duchovním světě. Duchovní věci, které jsem zažil, jsou tak veliké, že už víc nechci znát pozemské starosti a netrápí mě strach tohoto světa. Už nemám svou vůli, jen Vůli Boží a tu se snažím ve všem vykonat. Moje jediná činnost je setrvat vždy v Boží Přítomnosti; přitom si vždy uvědomuji Boží Blízkost a s úplnou odevzdaností se do Ní ponořím.
Boží Láska a utrpení
Pokud je člověk aktivní a svůj život si, tak říkajíc „bere do vlastních rukou“, není těžké vydat se na tuto duchovní cestu. Ale když jsme nemocní, máme bolesti a zdá se nám, že náš život nemá smysl, potřebujeme o to více víry, abychom pochopili a přijali, že Bůh nás utrpením netrestá, ale dává nám účast na Svém Utrpení, které podstoupil z Lásky pro Vykoupení lidstva a stvoření. I v takových situacích dokáže bratr Vavřinec poradit z vlastní zkušenosti: Kdybychom věděli, jak velice nás Bůh miluje, byli bychom vždy ochotni přijímat vyrovnaně a bez reptání z Jeho Rukou štěstí i hořkosti. Největší utrpení se nám zdají nesnesitelná jen tehdy, když je vidíme v nesprávném světle. Když však je přijímáme z Božích Rukou, poznáváme, že Bůh je náš Milující Otec. Všechna naše utrpení tak ztrácejí svou hořkost. Ať je utrpení jakkoliv veliké, přijmi ho z čisté lásky k Bohu. V Bohu trpět a v Bohu přebývat se tak může stát Rájem. Snažme se nedělat nic, neříkat nic, nemyslet nic, co by se Mu mohlo znelíbit. Když je pak náš duch naplněný Bohem, stane se dokonce i utrpení sladkým a je naplněno duchovním pomazáním... Tato slova bratra Vavřince se nám mohou zdát nejdříve dosti cizí. Ale když se podíváme na životy svatých a světic, třeba blahoslavené Matky Terezy nebo svatého Otce Pia, vidíme, že i oni trpěli a pociťovali utrpení jako konkrétní bolest. Vyznačovali se však tím, že ve svém utrpení neztráceli vnitřní pokoj. Věděli totiž, že Bůh je právě v bolesti podpírá a miluje. I když to vždycky necítili, věřili, že Bůh je plný Soucitu, a proto nás všechny objímá především v utrpení. I Božský Vykupitel a Jeho Spoluvykupující Matka Panna Maria pociťovali ve Svém Nevýslovném Utrpení Hořkou Bolest a prolévali Slzy. Ale Modlitba a Jejich Čistá Láska k Otci a k nám lidem Jim dávaly Sílu, aby to všechno dokázali snášet. To platí i pro nás. Když se snažíme žít z modlitby a ze svátostí – to znamená žít zcela z Boha a pro Boha – budeme naplněni Jeho Láskou. Jen Jeho Láska nás učiní schopnými přijímat utrpení a obětovat je za ty lidi, za které je můžeme spoluvykupitelsky snášet. Tato čistá láska nám dává pokoj a naplňuje nás dokonce vnitřní radostí.
