Dopis Edith Stein papeži Piu XI.
Sv. Terezie Benedikta od Kříže (1891 - 1942)
O existenci krátkého dopisu Edith Stein papeži Piu XI. z dubna 1933 se vědělo. Ale jeho obsah známe teprve od 15. února 2003, kdy byl otevřen vatikánský archiv dokumentů týkajících se vztahů Svatého stolce k Německu mezi dvěma válkami. Dopis má jedinečný význam nejen proto, že vrhá světlo na vývoj myšlení Edith Stein, ale také představuje svědectví o dramatu, jaké prožívalo její katolické svědomí a srdce tváří v tvář tragédii židovského národa vystaveného zjevnému šílenství nacismu.
"Svatý otče, jako dcera židovského národa, která, Bohu díky, je již 11 let dcerou katolické Církve, dovoluji si sdělit Otci křesťanství to, co zaměstnává miliony Němců. Již několik týdnů jsme v Německu diváky událostí, které představují totální pohrdání spravedlností a lidskostí, nemluvě o lásce k bližnímu. Celá léta předáci národního socialismu hlásali nenávist vůči Židům. Nyní, když získali moc a vyzbrojili své přívržence – mezi nimiž jsou známé kriminální živly – vzchází semeno nenávisti. Zrůdnosti u strany, která je u moci teprve krátkou dobu, jsou pochopitelné, ale pokud jde o veřejné mínění, je nemožné udělat si představu o počtu těch, kteří byli umlčeni. Podle toho, co mohu soudit na základě svých osobních styků, nejedná se o izolované případy. Pod tlakem hlasů, které přicházejí ze zahraničí, režim přešel k „mírnějším“ metodám a vydal příkaz, že „žádnému z Židů nesmí být zkřiven vlas“. Toto bojkotování – které zbavuje osoby možnosti rozvíjet ekonomickou činnost a důstojnost občanů vlasti – dohnalo mnohé k sebevraždě: jen zcela soukromě jsem poznala pět případů. Jsem přesvědčena, že se jedná o obecný fenomén, který si vyžádá mnoho dalších obětí. Je možné se domnívat, že ti nešťastníci neměli dosti mravních sil, aby vydrželi svůj osud. Ale jestliže odpovědnost z velké části padá na ty, kteří je dohnali k takovému gestu, spadá také na ty, kteří mlčí. Všechno to, co se stalo a co se každodenně děje, vychází od vlády, která se definuje jako „křesťanská“. Nejen Židé, ale také tisíce katolických věřících v Německu, a domnívám se, na celém světě, již týdny čekají a doufají, že Kristova Církev pozvedne Svůj hlas proti takovému zneužívání Kristova Jména. Modloslužba rasy a státní moci, s jakou rádio ohlupuje masy, není to otevřená hereze? Tato vyhlazovací válka proti židovské krvi, není to Urážka Nejsvětějšího Lidství našeho Spasitele, Blahoslavené Panny a Apoštolů? Není to v absolutním rozporu s Jednáním našeho Pána a Vykupitele, který také na Kříži prosil za Své pronásledovatele? A není to skvrna na kronice tohoto Svatého roku, který se měl stát rokem pokoje a smíření? My všichni, kteří se díváme na současnou německou situaci jako věrné děti Církve, obáváme se nejhoršího, i pokud jde o samotný obraz Církve, jestliže se mlčení bude ještě dále protahovat. Jsme také přesvědčeni, že toto mlčení nemůže na dlouho udržet mír se současnou německou vládou. Neuplyne mnoho času, a žádný katolík nebude mít na vybranou, než aby se podřídil podmínkám nového kurzu. U nohou Vaší Svatosti žádám o apoštolské požehnání.
Dr. Edith Stein, docentka Německého institutu vědecké pedagogiky u Collegium Magnum v Münsteru"
Rozhodující starost, kterou autorka dopisu projevuje, se týká odpovědnosti Církve za to, co se děje v Německu, které postupuje promyšleným a naprogramovaným způsobem proti židovskému národu. Tato „odpovědnost padá také na ty, kteří mlčí“. Toto tvrzení obsahuje vědomí, že každá osoba a každá instituce je povolána, aby na základě svého svědomí odhalovala činy, i když jsou legalizovány ideologicky politickou mocí, jestliže „představují totální pohrdání spravedlností a lidskostí, nemluvě o lásce k bližnímu“. Tím spíše je to úkol katolické Církve. Její poslání a Její identita Jí ukládají, aby „dala slyšet Svůj hlas“ tam, kde je pošlapávána pravda a lidská důstojnost, ať se jedná o kohokoliv. Edith Stein tedy připisuje Církvi závazný úkol hájit v celistvosti poslání člověka i proti státu. Tvrzení, podle kterého „modloslužba rasy a státní moci je otevřená hereze“, která vyžaduje, aby ji Církev odhalila, je velmi významné. Edith Stein rozšiřuje klasický pojem hereze také na blud, který neporušuje přímo pravdu týkající se Boha, ale týká se pravdy o pojetí a zkušenosti člověka. Hovořit o „modloslužbě rasy“ a o státní moci znamená obvinit z axiologické zvrácenosti nacistickou ideologii, která absolutizuje to, co má hodnotu jen relativní, a umožňuje tak interpretaci, která utlačuje určitou rasu. Takové obvinění z modloslužby z náboženského hlediska je to nejtěžší, jaké je možno vůbec vyslovit, protože modloslužba je klanění se něčemu nebo někomu, kdo staví sebe na místo Boha. Upozornění na odpovědnost Církve v případě degenerace totalitarismu znamená, že Církev je nejen garantem důstojnosti člověka stvořeného k Božímu Obrazu a vykoupeného Kristem pro společenství s Nejsvětější Trojicí, ale je ve světě také znamením živé a aktivní přítomnosti tohoto základu lidské existence v její individualitě a v jejích meziosobních vztazích. To není v rozporu s laickým charakterem státu, nýbrž naopak, je tak zaručena správná interpretace výkonu jeho funkcí. V tomto případě nacistické zvůle se tedy jedná nejen o porušení lidských práv, ale o pokus likvidace historicky definovaných kořenů židovsko-křesťanského náboženství. V tom se projevuje prorocký zápal dopisu Edith Stein, která burcuje odpovědnost Církve nejen jako náboženskou a transcendentní, ale také jako historickou a světskou.
