Bl. Titus Brandsma
Bl. Titus Brandsma (1881 - 1942)
Narodil se roku 1881 blízko Bolswardu v západním Frísku v Nizozemí jako Anno Sjoerd Brandsma. Ke karmelitánům vstoupil jako sedmnáctiletý mladík v roce 1898. Roku 1905 přijal kněžské svěcení a pak pokračoval ve studiích v Římě, kde získal doktorát z filozofie na papežské Gregoriánské univerzitě.
Po návratu do vlasti nejprve učil na několika školách. Pak se stal profesorem filozofie a dějin mystiky na katolické univerzitě v Nijmegen, kde byl později jmenován rektorem. Jako uznávaný spisovatel a novinář byl v roce 1935 jmenován poradcem biskupů pro katolický tisk.
Vyznačoval se ochotou ujmout se kohokoli, kdo prožíval nějaké těžkosti, a snahou pomoci, jak to jen bylo možné. V období, které vedlo k nacistické okupaci Nizozemí, a během vlastní okupace vášnivě polemizoval s nacionálně-socialistickou ideologií. Své postoje zakládal na učení Evangelia a hájil právo na svobodu vzdělání a katolického tisku. V důsledku toho byl uvězněn. Tak započala jeho Kalvárie vyznačující se na jedné straně velkým osobním utrpením a ponižováním ze strany věznitelů, zatímco Titus na straně druhé přinášel útěchu a úlevu spoluvězňům a svým věznitelům vyprošoval Boží Požehnání. I uprostřed tak nelidského utrpení si Titus zachoval drahocennou schopnost navodit atmosféru dobroty, lásky a pokoje. Putoval z jednoho vězení či tábora do druhého, až byl nakonec transportován do Dachau a zde 26. července 1942 usmrcen. 3. listopadu 1985 jej papež Jan Pavel II. blahořečil jako mučedníka.
Život v nacisty okupovaném Nizozemí, zatčení a věznění a nakonec poslání na smrt – do koncentračního tábora v Dachau, to vše byly mimořádně kruté události, které prověřily Titovu angažovanost pro mír a smíření. Jeho svědectví za těchto okolností je nám velkou inspirací; je konkrétním příkladem toho, jak Titus praktikoval to, co kázal, a vzorem víry i za nejnelidštějších podmínek.
Titova odvaha a zápas o mír nevyrostly z ničeho: jak jeho těsné pouto ke středověké nizozemské mystice, tak i jeho povolání do karmelitánského Řádu jej jednak zavazovaly k aktivní angažovanosti ve světě, jednak ho »nořily« do hlubin kontemplativní modlitby, která »živila« jeho aktivní život. Jak sám sebe označil, byl »milovníkem« Jana van Ruisbroeka, středověkého vlámského mystika, který aplikoval trinitární vzor na křesťanský život: jako Bůh vyjadřuje Sebe Sama skrze Trojici, tak i křesťan, který zakouší plody kontemplativní modlitby, je posílán zpět do světa jako vtělení této Lásky. Titův aktivní život – jeho působení jako duchovního poradce holandského katolického tisku, profesora na katolické univerzitě a hlasitého oponenta nacistické politiky – byl veřejným fórem, do nějž vtělil plody svého života modlitby. Titus se vyznačoval také tím, že usmiřoval uvnitř Karmelu, na univerzitě a v mnoha komisích, v nichž působil. Je známa řada historek o jeho drobných skutcích lásky a úsilí o smíření. Ty ukazují, proč byl Titus vnímán jako »permanentní nepřítel různic a svárů«. Stálá »komunikace« mezi láskou a činy uchrání člověka »neplodné prázdnoty« sebestředné modlitby (1), před níž varuje Ruisbroek.
Titus formuloval svůj vlastní pohled na společnost, v níž se může uskutečnit jeho vize míru. Ve své promluvě z roku 1931 k jedné katolické skupině zasazující se o mír s bolestí hovořil o všeobecném přesvědčení o nevyhnutelnosti »velké války«, které pronikalo a ovlivňovalo myšlení i plány tak mnohých Evropanů. Jelikož stále rostou výlučně vlastní zájmy jednotlivců a národů – řekl – válka a zbrojení se budou jevit jako nevyhnutelné, dokud se nezmění smýšlení. Dále uvedl, že tak výlučné zaměření na sobecké zájmy převrátilo skutečný smysl společnosti, která má sloužit jako »prostředek založený na principu služby druhým«. Kdyby cílem bylo sloužit druhému člověku nebo sousední zemi, spory mezi jednotlivci a národy by byly nahrazeny etikou spolupráce a dialogu založeného na vzájemném respektu. Jakkoli intenzivně Titus oponoval nacistické politice, o německém lidu mluvil vždy dobře a veřejně vyjadřoval přání, aby se obě země smířily, a to i po německé invazi do Nizozemí za druhé světové války.
Titovo učení o smíření a odpuštění prošlo nejtěžší zkouškou během sedmi měsíců nacistického věznění. Byl vystaven nejen ztrátě svobody a otřesným vězeňským podmínkám, ale rovněž brutálnímu týrání svými vězniteli, včetně zdravotnických experimentů. Dva dílčí případy ukazují konkrétně, jak Titus odpovídal na toto krajní utrpení: jeden holandský spoluvězeň Tita slovně napadl kvůli jeho napomenutí, aby se vězni modlili za své nacistické věznitele. Jak se po nás může něco takového chtít – ptal se vězeň – když nás strážci terorizují a zacházejí s námi tak nelidsky? Titus odpověděl se svým typickým humorem i realismem: »Nemusíte se za ně modlit celý den! Dobrý Pán bude Vděčný i za jednu modlitbu.« Vždy s láskyplným vědomím rozdílu mezi ideálem a realitou našich lidských omezení uměl dát Titus praktické rady a vést k dosažitelným cílům. Druhý případ: sestra, která dala Titovi smrtící injekci v tzv. »nemocnici«, svědčila při procesu blahořečení, že jí před smrtí dal svůj růženec a řekl: »Jak nešťastné jste děvče. Budu se za vás modlit.« Jeho slova této sestře pomohla vrátit se k praktikování víry.
Karmel ve světě slaví památku blahoslaveného Tita Brandsmy 27. července, u nás je přeložena na následující den – 28. července.
(1) Doslova: Modlitby, která sama sebe vstřebává; která je si sama cílem.
