KARMEL - Hora Matky Boží

19. kapitola

Pokračuje v líčení založení Kláštera svatého Josefa ve městě Salamanca¹

1. Velmi jsem se odchýlila.² Ovšem když se mi naskytne něco, co se Pánu zlíbí, abych poznala ze zkušenosti, přijde mi špatné na to neupozornit.³ Vždyť možná, že to, co si myslím, že je dobré, takové skutečně je. Vždy se nechte poučit,⁴ dcery, tím, kdo je vzdělaný, neboť u nich naleznete cestu dokonalosti, a to s moudrostí a pravdou. Velmi toho mají zapotřebí zejména představené, chtějí-li dobře vykonávat svůj úřad, totiž zpovídat se u vzdělance (a pokud ne,⁵ daná převorka se dopustí četných přehmatů, o nichž se přitom bude domnívat, že jde o svatost), ba rovněž se vynasnažit, aby se i její mnišky zpovídaly u toho, kdo má vzdělání.

2. Nuže, o vigilii Všech svatých, roku, který jsem uvedla, jsme v poledne dorazili⁶ do města Salamanky.⁷ Z místa, kde jsme se ubytovali, jsem se snažila zjistit, jak se věci mají, od jednoho dobrého muže odtamtud, kterého jsem předtím pověřila, aby nám získal a uvolnil dům; jmenuje se Nicolás Gutiérrez, velký Boží služebník.⁸ Od Jeho Majestátu získal pro svůj dobrý život pokoj a spokojenost uprostřed velkých trápení, kterých měl opravdu mnoho, neboť nejprve žil ve velkém blahobytu a nakonec se stal velmi chudým, a přitom to snášel s takovou radostí jako předtím bohatství. Když přišel, řekl mi, že dům dosud není uvolněn, že se mu nepodařilo dojednat se studenty, aby jej opustili. Já mu na to řekla, že je velmi důležité, aby nám jej hned předali, dříve, než se zjistí, že se nacházím na tom místě;⁹ neboť jsem vždy postupovala s obavou, aby nedošlo k nějaké nesnázi, jak už jsem řekla. On odešel k tomu, jemuž dům patřil, a tolik se do toho vložil, že jej opustili téhož večera. Už skoro v noci jsme tedy do něj vstoupily.

3. Byl to první dům, který jsem založila bez uložení Nejsvětější Svátosti, poněvadž předtím jsem nikdy nepovažovala dům za převzatý, dokud se Nejsvětější Svátost neuložila, a nyní už jsem věděla, že to není nutné, což pro mne bylo nakonec značnou útěchou s ohledem na to, jak špatně s domem zacházeli oni studenti.¹⁰ Poněvadž nejspíš neměli smysl pro pořádek, byl celý dům v takovém stavu, že se oné noci nepracovalo zrovna málo. Následujícího dne zrána se odsloužila první Mše a já se postarala, aby přišly další mnišky, které měly přijít z Mediny del Campo.¹¹ Noc na Všechny svaté jsme tam tedy strávily jen samy dvě: má společnice a já. Já vám říkám, sestry, že když si vzpomenu na strach mé společnice, kterou byla Marie od Svátosti – jedna starší mniška, než jsem já, a velká Boží služebnice – mám chuť se znovu smát.

4. Dům byl velmi velký a v nepořádku a s mnoha podkrovními místnostmi, a má společnice se nebyla s to zbavit pomyšlení na studenty, takže se jí zdálo, že když byli tolik roztrpčeni tím, že opouštějí tento dům, někdo z nich se v něm určitě schoval. To mohli skutečně snadno udělat, protože bylo kde. Zamkly jsme se v jedné místnosti, kde byla sláma, neboť to bylo to první, co jsem pořídila pro založení domu: tím, že jsme měli ji, nechybělo nám lůžko; na ní jsme spaly onu noc s dvěma přikrývkami, které nám byly zapůjčeny. Následujícího dne nám mnišky, které bydlely poblíž (takže jsme se obávaly, že jim to bude velmi na obtíž),¹² zapůjčily oblečení pro společnice,¹³ které měly přijít, a poslaly nám dokonce almužnu.¹⁴ Klášter se jmenoval „svaté Alžběty“, a po celou dobu, co jsme pobývaly v onom domě, nám prokazovaly hodně dobrých skutků a dávaly nám almužny.

5. Když tato má společnice viděla, že je uzamčena v onom pokoji, zdálo se,¹⁵ že se trochu upokojila co do studentů, ačkoli se pořád s obavami rozhlížela tu i tam, a Démon, který k tomu jistě přispíval¹⁶ tím, že jí vnukal myšlenky na nebezpečí, aby vyděsil i mne, k čemuž mi při chabosti srdce,¹⁷ kterou mám, stačilo obvykle málo. Já se jí zeptala, proč se tak rozhlíží, když tam¹⁸ nikdo nemůže vstoupit. Odpověděla mi: „Matko, přemýšlím o tom, že kdybych tu teď umřela: co byste si sama počala?“ Přišlo mi, že kdyby se to mělo stát, byla by to drsná věc. A začala jsem o tom sama trochu přemýšlet¹⁹ a trochu jsem i dostala strach; protože mrtvá těla, i když se jich přímo nebojím, přece jen poněkud ochabují mé srdce,²⁰a to, i kdybych neměla být sama. A poněvadž vyzvánění zvonů k tomu napomáhalo, poněvadž – jak jsem řekla²¹ – byla to noc Duší,²² Démon si z toho udělal vhodnou záminku,²³ aby nás přiměl zabývat se v mysli dětinskostmi. Když totiž pochopí, že z něj samotného člověk strach nemá, hledá jiné cesty.²⁴ Já jí řekla: „Sestro, až kdyby to nastalo, budu přemýšlet, co dělat; teď mě nechte spát.“ Jelikož jsme předtím měly dvě špatné noci,²⁵ spánek nás záhy zbavil strachů. Dalšího dne dorazilo víc mnišek, čímž jsme se jich²⁶ zbavily úplně.

6. Klášter byl v tomto domě zhruba tři roky, a nepamatuji se, zda ne dokonce čtyři,²⁷ neboť se mi to připomíná málo, protože mi pak přikázali odejít do kláštera Vtělení v Ávile;²⁸ neboť jinak jsem nikdy nechtěla opustit ani skutečně neopustila žádné založení, dokud dům nebyl vhodný a usebraný a uzpůsobený.²⁹ Neboť v tom mi Bůh udílel Velkou Milost, že jsem s chutí bývala první ve strádání, a zařizovala jsem všechny věci pro jejich klid a pohodlí,³⁰ a to až po ty nejmenší, jako kdybych já sama měla v onom domě strávit celý svůj život; a tak jsem mívala velkou radost, když jsem je opouštěla velmi dobře vybavené. Proto mě také velmi trápilo, když jsem viděla, kolik si zde tyto sestry vytrpěly, i když ne kvůli zajištění živobytí (neboť o to jsem se velmi starala už z místa,³¹ kde jsem přebývala, protože dům byl velmi stranou, co se týče almužen),³² protože dům byl nezdravý a vlhký a velmi chladný, a jelikož byl tak velký, nedalo se jej³³ opravit, a co bylo nejhorší, neměly tam Nejsvětější Svátost, což u tak velkého uzavření³⁴ je značnou neútěchou. Ony jí však netrpěly,³⁵ nýbrž všechno to snášely s takovou útěchou, že za to bylo třeba chválit Pána; a některé mi dokonce říkaly, že jim připadá nedokonalost toužit po domu,³⁶ že ony by tam byly velmi spokojené, kdyby tam měly Nejsvětější Svátost.

7. Nuže, když představený³⁷ viděl jejich dokonalost a strádání,³⁸ které snášejí, pohnut soucitem, poslal mě, abych tam přišla ze Vtělení. Ony³⁹ se již mezitím dohodly s jedním tamějším rytířem,⁴⁰ že jim jeden dům poskytne, ovšem ten byl v takovém stavu, že bylo zapotřebí vynaložit víc než tisíc dukátů, aby se do něj dalo vůbec nastěhovat. Šlo o majorátní vlastnictví, ale on nám dovolil, abychom se do něj přestěhovaly, i když ještě nedošlo královské svolení, a že už klidně můžeme zvednout zdi.⁴¹ Já se postarala o to, aby mě doprovodil⁴² otec Julián z Ávily, což je ten, o kterém jsem řekla, že mě doprovázíval při těchto zakládáních, a ten se mnou skutečně jel;⁴³ a prohlédli jsme spolu dům, abychom řekli, co se má udělat, neboť na základě zkušenosti, které jsem nabyla, jsem se v těchto věcech již vyznala.

8. Byli jsme tam už v srpnu,⁴⁴ a i když jsme si pospíšili, jak jen se dalo, trvalo to až do svatého Michaela⁴⁵ – což je doba, kdy se tam pronajímají domy – a to pořád ještě zbývalo dokončit mnoho; jelikož jsme však nepronajaly⁴⁶ na další rok ten, ve kterém jsme bydlely, měl jej už k dispozici jiný obyvatel; hodně na nás naléhali.⁴⁷ Kostel byl již takřka celý omítnutý. Onen rytíř, který nám jej⁴⁸ prodal, tam ovšem pořád ještě nebyl. Některé osoby, které nás měly rády, říkaly, že děláme zle, když odcházíme tak brzy; ovšem, kde je potřeba, jsou všechny rady k ničemu, když nenabízejí řešení.

9. Přestěhovaly jsme se o vigilii svatého Michaela, krátce předtím, než začalo svítat. Už bylo zveřejněno, že to má být na den svatého Michaela, kdy se uloží Nejsvětější Svátost, a kázání, které se mělo pronést.⁴⁹ Našemu Pánu se zalíbilo, že v den, kdy jsme se stěhovaly, večer přišel tak drsný liják,⁵⁰ že i jen přenést věci, jichž bylo zapotřebí,⁵¹ bylo nesnadné. Kaple byla sotva dokončena, ale měla tak špatnou střechu, že do ní z větší části pršelo. Já vám řeknu, dcery, že jsem se onoho dne viděla hodně nedokonalá. Jelikož se to již rozhlásilo, nevěděla jsem, co dělat, takže jsem z toho byla celá zničená, a řekla jsem našemu Pánu, takřka s výčitkou,⁵² aby mi příště buďto nepřikazoval zabývat se tímto dílem,⁵³ nebo aby teď pomohl v oné nesnázi. Dobrý muž, jakým byl Nicolás Gutiérrez,⁵⁴ mi se svou vnitřní vyrovnaností⁵⁵ – jako kdyby se nic nedělo – velmi mírně opakoval, abych se tím netrápila, že tomu Bůh odpomůže. A tak se také stalo, neboť na den svatého Michaela, v době, kdy se měli lidé sejít, vysvitlo slunce, což mě hodně povzbudilo ke zbožnosti a viděla jsem, jak mnohem lépe se zachoval onen požehnaný muž, když důvěřoval v našeho Pána, než já se svou ustaraností.

10. Přišlo mnoho lidí a hudba a Nejsvětější Svátost se uložila s velkou slavnostností; a poněvadž se tento dům nachází na výhodném místě, začal být znám a v úctě. Zvláště nám začala prokazovat přízeň hraběnka z Monterrey, doňa María Pimentel, a jedna další paní, jejíž manžel byl tamějším purkmistrem,⁵⁶ která se jmenuje doňa Mariana. Hned na další den – aby se zmírnila naše spokojenost, že máme v domě Nejsvětější Svátost – dorazil onen rytíř, kterému dům patřil, tak rozzlobený, že jsem nevěděla, co si s ním počít, a Démon způsobil, že jej nešlo přivést k rozumu, vždyť všechno, co bylo dohodnuto, jsme dodržely.⁵⁷ Nebylo ovšem k ničemu chtít mu to vysvětlit. Když s ním promluvilo několik osob, trochu se uklidnil, ale pak znovu začal měnit názor. Já už se skoro rozhodla mu dům ponechat. Ale ani to on nechtěl, neboť chtěl, aby se mu hned daly peníze. Jeho žena⁵⁸ – neboť dům patřil jí – jej totiž chtěla prodat, aby zajistila dvě dcery, a tak se za tímto účelem vyžádalo dovolení a byly složeny peníze u toho, koho si⁵⁹ určil.

11. Situace je ovšem taková, že i když už uplynuly víc než tři roky, koupě není stále dokončena, a ani nevím, zda tam klášter nakonec zůstane – neboť kvůli tomu jsem to celé vyprávěla, myslím tím, ohledně onoho domu – nebo jak to všechno skončí.⁶⁰

(12.) Nakolik vím, v žádném jiném z klášterů, které Pán až dosud založil, totiž podle prvotní řehole,⁶¹ si mnišky zdaleka neprošly tak velkými strádáními. A ty⁶² jsou, z Božího Milosrdenství, tak dobré, že to všechno snášejí s radostí. Kéž se zalíbí Jeho Majestátu, aby je to neslo vpřed,⁶³ neboť na tom, zda máme dobrý dům nebo ne, málo záleží, naopak, je už velkým potěšením, když vidíme, že jsme v domě, z kterého nás nemohou vyhnat, připomeneme-li si, že Pán světa, neměl žádný. *Mt 8,20; Lk 9,58* Nebýt ve svém vlastním domě, jako u těchto zakládání,⁶⁴ to se nám stalo už vícekrát; a je pravdou, že nikdy jsem u žádné mnišky neviděla, že by se pro to trápila. Kéž se zalíbí Jeho Božskému Majestátu, abychom jednou nepostrádaly příbytky věčné, *Jan 14,2* a to pro Jeho Nekonečnou Dobrotu a Milosrdenství, amen, amen.