KARMEL - Hora Matky Boží

3. kapitola

Jakým způsobem se začalo jednat o zřízení kláštera svatého Josefa v Medině del Campo¹

1. Nuže, plna všech těchto starostí, rozhodla jsem se obrátit o pomoc na otce ze Společnosti,² kteří byli velmi oblíbení na onom místě, tj. V Medině, s kterými jsem probírala – jak už jsem to popsala u prvního založení³ – záležitosti své duše po mnoho let, a s ohledem na velké dobro, které jí⁴ prokázali, mám k nim stále obzvláštní úctu. Napsala jsem to, co mi náš otec generál přikázal, tamějšímu rektorovi, kterým byl zrovna ten, u něhož jsem se zpovídala po mnoho let, jak již bylo řečeno,⁵ i když jsem nezmínila jeho jméno: jmenuje se Baltasar Alvarez, jenž je v současné době provinciálem.⁶ On i ostatní mě ujistili,⁷ že v tom udělají, co budou moci, a skutečně také udělali mnoho pro to, aby získali povolení zástupců města a představeného,⁸ neboť vzhledem k tomu, že se jednalo o klášter chudoby,⁹ je to všude nesnadné;¹⁰ a tak se vyjednávání protáhlo na několik dní.

2. Kvůli tomu se tam odebral jeden klerik, velký služebník Boží a značně odpoutaný od všech světských věcí a muž mnohé modlitby. Byl kaplanem kláštera, kde jsem přebývala,¹¹ a Pán mu dával tytéž touhy jako mně, a tak mi velmi pomohl, jak vyjde najevo dále; jmenuje se Julián z Ávily.¹² Když už jsem měla povolení, neměla jsem ani dům ani měďák,¹³ abych jej mohla koupit. Tedy, takový kredit, že se mi vůbec nedalo důvěřovat, pokud by mi jej neudělil zrovna Pán, jak jej tedy před lidmi mohla mít taková tulačka jako já?¹⁴ Pán se však postaral, že jedna velmi ctnostná dívka,¹⁵ pro kterou už nebylo místo u svatého Josefa, aby tam vstoupila,¹⁶ poněvadž věděla, že se má zřídit další dům, mě přišla prosit, abych ji přijala do něj. Ta měla pár měďáčků,¹⁷ ovšem hodně málo, což sice nestačilo na koupi domu, leč na pronájem ano (a tak jsme si zjednaly nájem) a rovněž na cestovní výdaje. Bez další opory než je tato jsme vyrazily z Ávily dvě mnišky od svatého Josefa a čtyři ze Vtělení (což je klášter zmírněné řehole, kde jsem pobývala předtím, než se založil svatý Josef),¹⁸ spolu s naším otcem kaplanem, Juliánem z Ávily.

3. Když se to rozneslo po městě, bylo z toho mnoho reptání: jedni říkali, že jsem blázen; jiní čekali, jak onen nesmysl skončí. I biskupovi – jak mi později řekl – to přišlo jako velmi velký nesmysl, i když tehdy mi to nedal na srozuměnou ani mě nechtěl zneklidňovat (protože mě měl velmi rád) a nechtěl mi způsobit trápení. Moji přátelé mi k tomu pořádně napovídali, ale já už si z toho nic nedělala; jelikož se mi zdálo tak snadné to, co jim přišlo pochybné, a tak jsem nedokázala přesvědčit sebe samu, že by to mělo nedopadnout dobře. Když už jsme vyrazili z Ávily, napsala jsem jednomu otci z našeho Řádu, který se jmenuje fra Antonio de Heredia,¹⁹ aby mi koupil dům, neboť byl tehdy převorem kláštera tamějších bratří našeho Řádu, který se jmenuje svaté Anny, aby mi koupil dům.²⁰ On o tom jednal s jednou paní, která jej měla v úctě;²¹ ta měla jeden dům, který se jí celý zřítil, kromě jedné čtvrtiny, a byl na velmi dobrém místě. Byla tak dobrá, že mu slíbila, že jej prodá, a tak se dohodli, aniž by žádala záruky ani nic dalšího, čím by dodal váhu svému slovu; neboť kdyby o to žádala, neměly bychom to jak zařídit.²² Všechno to uzpůsoboval Pán. Tento dům byl natolik beze zdí, že jsme k tomuto domu pronajaly ještě další, dokud by se onen první neopravil, poněvadž na něm bylo hodně co dělat.

4. Nuže, když jsme urazili první den cesty, večer a unavené kvůli špatným povozům, kterými jsme cestovali, když už jsme měly vjet do Arévala, vyšel nám naproti jeden klerik, náš přítel²³ – který pro nás měl připraven nocleh u jedněch zbožných žen – a tajně mi řekl, že nemáme dům; protože stál poblíž jednoho kláštera augustiniánů²⁴ a ti že bránili tomu, abychom se tam usadily, a že z toho určitě bude soudní spor. Ó, chraň mě Bůh! Když chcete Vy, Pane, dát odvahu, jak málo zmohou všechna protivenství! Spíše se mi zdá, že jsem nabyla větší odvahy, poněvadž se mi zdálo, že se už démon začíná bouřit, jelikož by se oním klášterem mohlo posloužit Pánu. Přesto jsem mu řekla, aby o tom pomlčel, abych nepobouřila své společnice, zvláště dvě ze Vtělení,²⁵ neboť ty ostatní by kvůli mně ochotně podstoupily jakékoli strádání. Jedna z nich tam tehdy byla podpřevorkou, a velmi jí bránily v odchodu;²⁶ obě dvě z dobrých rodin, takže šly proti vůli příbuzných; neboť všem jim to připadalo čiré zoufalství, a později jsem já sama viděla, že měli úplnou pravdu, ale když už se Pánu zlíbí, abych založila jeden z těchto domů, zdá se mi pak, že má mysl si nepřipustí žádné zdůvodnění, které by mi přišlo dostatečné na to, abych přestala uskutečňovat toto dílo, dokud není hotovo: pak se mi dají dohromady všechny nesnáze, jak vyjde najevo později.

5. Když jsme dorazili k místu noclehu, dozvěděla jsem se, že se v tom místě nachází jeden dominikánský bratr, velmi velký Boží služebník, u něhož jsem se svého času zpovídala, když jsem byla u svatého Josefa. Poněvadž jsem při vylíčení onoho založení mnoho pojednala o jeho ctnosti,²⁷ zde nezmíním víc, než jen jméno: je to mistr fra Domingo Báñez²⁸ (je velmi vzdělaný a rozvážný), jehož názorem jsem se řídila, a podle toho jeho to, co jsem se chystala udělat,²⁹ nebylo tak nesnadné jako pro ostatní; protože tomu, kdo zná Boha lépe, se snáze konají Jeho Díla, a na základě některých Milostí, o nichž věděl, že mi je Jeho Majestát udílel, a rovněž kvůli tomu, co již viděl při založení svatého Josefa, všechno se mu zdálo možné.³⁰ Naplnilo mě velkou útěchou, když jsem ho spatřila, protože s jeho názorem se mi zdálo mnohem snazší to zvládnout. Nuže, když tam dorazil,³¹ řekla jsem mu v naprosté tajnosti, co se děje. Jemu se zdálo, že onu záležitost s augustiniány můžeme velmi záhy vyřešit; ovšem mně přišlo každé zdržení drsné, jelikož bych nevěděla, co si počít s tolika mniškami, a tak jsme všechny strávily onu noc ustarané, poněvadž se to v domě, kde jsme nocovaly, hned doneslo všem.³²

6. Hned zrána tam k nám dorazil převor našeho Řádu, fra Antonio, a řekl, že dům, jehož koupi dohodl, je dostatečný a že má portál,³³ kde by se mohl zřídit malý kostelík, pokud by se uzpůsobil nějakými látkami. Na tom jsme se dohodli; alespoň mně se to zdálo jako velmi dobré, neboť tím, co nám nejlépe vyhovovalo, byla krátká doba uskutečnění,³⁴ jelikož jsme byly mimo své kláštery a také proto, že jsem se obávala nějakého toho protivenství, jak jsem se poučila z prvního založení, a tak jsem chtěla, aby se již dříve, než se na to přijde, převzalo vlastnictví; a tak jsme se rozhodly, aby se to udělalo hned. K témuž názoru dospěl i mistr fra Domingo.

7. Do Mediny del Campo jsme dorazili o vigilii Naší Paní v srpnu,³⁵ ve dvanáct v noci; vystoupili jsme v klášteře svaté Anny,³⁶ abychom nepůsobily povyk, a pěšky jsme se vydali k domu. Bylo projevem Velkého Milosrdenství Páně, že ačkoli v onu hodinu zavírali býky pro zítřejší běh,³⁷ my jsme nenarazili na žádného. V nadšení, které nás provázelo, nebylo pomyšlení na nic jiného;³⁸ ovšem Pán, který se vždy ujímá těch, kdo Mu touží sloužit, nás vysvobodil, neboť jsme tam zajisté neusilovali o nic jiného.

8. Když jsme dorazily do domu, vstoupili jsme do nádvoří.³⁹ Zdi se mi zdály hodně nakloněné, ne však natolik, jak se ukázaly být za dne. Zdá se, že Pán chtěl, aby byl onen požehnaný otec tak zaslepen, že mu nedocházelo, že se tam naprosto nehodí uložit Nejsvětější Svátost.⁴⁰ Když jsme si prohlédli portál, bylo zcela zřejmé, že je nutné odstranit spoustu zeminy, a to spěšně,⁴¹ zdi jsou neomítnuté, noc je krátká a my si s sebou nepřinesli, leč několik závěsů – myslím, že byly tři – což na celou šíři, kterou měl portál, nebylo nic. Já nevěděla, co si počít, poněvadž jsem viděla, že není vhodné tam umístit Oltář. Pánu se ovšem zalíbilo, že jsem chtěla, aby se to udělalo hned, jelikož správce oné paní⁴² měl v domě mnoho jejích čalounů a postel⁴³ z modrého damašku, a nařídil, aby se nám z toho dalo, co budeme chtít, a ta byla velmi dobrá.⁴⁴

9. Já, když jsem viděla tak dobré vybavení, jsem chválila Pána, a totéž udělaly ostatní; ačkoli jsme nevěděly, jak to udělat s hřebíky ani nebyla doba⁴⁵ na to, aby se koupily. Začaly se hledat na zdech; nakonec se jich s námahou nalezl dostatečný počet. Jedni se zavěšováním, druzí s čištěním podlahy, jsme si natolik pospíšili, že když se rozednívalo, Oltář byl již postaven a zvonice zřízena v jednom vchodu, a hned se odsloužila Mše. To stačilo k převzetí vlastnictví. Na to se ale nepomyslelo, leč uložili jsme rovněž Nejsvětější Svátost,⁴⁶ a štěrbinami v jedněch dveřích, které byly naproti,⁴⁷ jsme pozorovaly Mši, neboť nebylo odkud jinud.⁴⁸

10. Až do této chvíle jsem byla velmi spokojena; protože pro mne je velikánskou útěchou vidět kostel navíc, kde je Nejsvětější Svátost; ovšem to mi vydrželo krátce. Jakmile totiž skončila Mše, vyklonila jsem se malinko z jednoho okna, abych si prohlédla nádvoří a viděla jsem, že zdi jsou na několika místech úplně zřícené až na zem, takže na to, aby se vyspravily, bude zapotřebí mnoho dní. Ó, chraň mě, Bože! Když jsem viděla, že je Jeho Majestát uložen prakticky na ulici, a to v tak nebezpečné době, v jaké jsme nyní, kvůli oněm luteránům,⁴⁹ jak velké to bylo soužení, jež se zmocnilo mého srdce!

11. K tomu se přidaly všechny nesnáze, které mi mohli způsobit ti, co proti založení tak velmi reptali, a jasně jsem pochopila, že měli pravdu. Zdálo se mi nemožné pokračovat dál v tom, co jsem začala; protože tak jako se mi předtím všechno zdálo snadné, jelikož jsem to nahlížela jako něco, co se dělá pro Boha, podobně nyní pokušení natolik omezovalo jeho moc, že se mi zdálo, jako kdybych neobdržela žádnou Jeho Milost; měla jsem na zřeteli pouze svou nízkost a nedostatečnou moc.⁵⁰ Nuže, opřena o něco tak ubohého, jaký úspěch jsem mohla očekávat? A kdybych byla sama – zdálo se mi – snášela bych to lépe; ovšem pomyšlení, že by se mé společnice měly vrátit do svého domu,⁵¹ vzhledem k protivenství, na které narazily při odchodu, bylo pro mne drsné. Také se mi zdálo, že když to tak špatně začalo, nemůže se uskutečnit ani všechno to, co jsem prve pochopila, že měl v úmyslu udělat Pán do budoucna. Později se k tomu všemu připojil strach, že to, co jsem pochopila v modlitbě, byla jen iluze, což nepředstavovalo malé trápení, nýbrž to největší;⁵² neboť to ve mně vzbuzovalo velikánský strach, zda mě snad neoklamal Démon.⁵³ Ó, můj Bože, co to jen je pozorovat duši, u které dopouštíte, aby se trápila! Je jisté, že když se mi připomene tato sklíčenost a některé jiné, jež jsem kdy měla při těchto zakládáních, nezdá se mi ve srovnání s tímto,⁵⁴ že má vůbec smysl všímat si tělesných strádání, i když jich bylo hodně.

12. Navzdory tomuto trápení, které mě udržovalo pořádně stísněnou, jsem nic nedávala najevo svým společnicím, poněvadž jsem je nechtěla trápit víc, než jak už ztrápené byly. Toto trápení jsem snášela až do podvečera, kdy ke mně rektor Společnosti⁵⁵ poslal jednoho otce,⁵⁶ aby mě navštívil, a ten mi dodal odvahy a velmi mě utěšil. Já mu neřekla všechna svá trápení, které jsem v tu chvíli měla, pouze to, které mi působilo vědomí, že jsme prakticky na ulici. Začala jsem tedy vyjednávat, aby se pro nás našel dům k pronájmu, ať to stojí co to stojí, abychom se tam přestěhovaly, dokud by se onen dům⁵⁷ neopravil, a začalo mi být útěchou, když jsem viděla, jak mnoho lidí přichází, a nikomu ta naše nerozvážnost nedochází, což bylo jistě projevem Božího Milosrdenství; neboť bylo zcela jisté, že by nám jinak byla Nejsvětější Svátost odebrána.⁵⁸ Já to nyní považuji za pořádnou hloupost a za nedostatek rozvahy všech, že zbylé Hostie nebyly sumovány;⁵⁹ leč tehdy se mi zdálo, že kdyby se to udělalo, všechno by přišlo vniveč.⁶⁰

13. Přes veškerou snahu, jež se vynakládala, nenašel se dům k pronájmu v celém onom místě;⁶¹ takže mé dny i noci byly pořádně bolestné. I když jsem totiž stále nechávala nějaké lidi bdít před Nejsvětější Svátostí, i tak jsem měla starost, aby neusnuli; a tak jsem sama v noci vstávala a chodila jsem se tam dívat jedním oknem, jelikož byl měsíc velmi jasný a tak jsem to mohla pozorovat. Během všech těchto dnů přicházelo mnoho lidí, a nejenže jim to nepřipadalo⁶² špatné, leč vzbuzovalo u nich zbožnost, když viděli našeho Pána podruhé v průjezdu;⁶³ a nezdálo se, že by Jeho Majestát, jako Ten, který se nikdy neunaví pokořováním se kvůli nám, chtěl odtamtud odejít.

14. Když už uplynul týden⁶⁴ a jeden obchodník viděl naši potřebu – on sám obýval jeden velmi dobrý dům – řekl nám, ať se přestěhujeme do jeho horního patra, že tam můžeme být jako ve svém vlastním domě. Byl tam velmi velký a zlatem vyzdobený sál, který nám dal k dispozici jako kostel, a jedna paní, která bydlela poblíž domu, jenž jsme koupily, a která se jmenuje doňa Elena de Quiroga,⁶⁵ velká to Boží služebnice, mě ujistila,⁶⁶ že mi pomůže, aby se hned začala budovat kaple, kde by se uchovávala Nejsvětější Svátost, a také abychom se tam mohly brzy usadit tak, abychom mohly žít uzavřené.⁶⁷ Další osoby nám dávaly hojné almužny na jídlo; ovšem tato paní mě podpořila nejvíce.

15. S tím vším už jsem začal mít poněkud klid; protože tam, kam jsme odešly, už jsme byly ve veškeré uzavřenosti⁶⁸ a začaly jsme pravidelně recitovat hodinky,⁶⁹ a s domem si dával velmi naspěch dobrý převor,⁷⁰ který si kvůli tomu prošel velkým strádáním. Přesto se to protáhlo na dva měsíce; ovšem dům se uzpůsobil tak, že jsme v něm nějak mohli rozumně strávit několik let. Později to náš Pán ještě dál vylepšoval.

16. Když jsem zde⁷¹ byla, měla jsem ovšem ještě pořád starost o kláštery bratří; a jelikož jsem žádného bratra neměla – jak už jsem uvedla⁷² – nevěděla jsem, co si počít; a tak jsem se rozhodla to v naprosté tajnosti probrat s tamějším převorem, abych viděla, co mi doporučí, a tak jsem to také udělala. On se tomu velmi zaradoval, když se to dozvěděl, a slíbil mi, že bude první.⁷³ Já jsem to považovala za dobrý vtip a také jsem mu to tak řekla; neboť i když byl vždy velmi dobrým bratrem a usebraným a velmi vědychtivým⁷⁴ a rád setrvával ve své cele,⁷⁵ jelikož byl vzdělaný, přece jen se mi nezdálo, že by byl vhodný pro takový začátek ani k tomu neměl toho správného ducha ani nezachovával přísnost, které bylo zapotřebí, jelikož byl jemný a nebyl na ni navyklý. On mě však velmi ujišťoval a řekl mi, že je to už mnoho dní, co ho Pán volá k přísnějšímu životu; a tak že se už rozhodl odejít ke kartuziánům, a ti že mu už řekli, že ho přijmou. Přesto všechno jsem nebyla příliš spokojená, i když mě těšilo tomu naslouchat, a tak jsem ho požádala, abychom posečkali nějakou dobu a on aby se mezitím cvičil ve věcech, které měl později slíbit.⁷⁶ A tak se také stalo, neboť uplynul rok a během toho se mu dostalo tolik strádání a pronásledování na základě mnoha svědectví,⁷⁷ že se zdá, jako by jej Pán chtěl opravdu prozkoušet; a on to všechno natolik dobře snášel a tolik si tím prospěl, že jsem chválila našeho Pána a zdálo se mi, že si ho k tomu⁷⁸ Jeho Majestát opravdu připravuje.⁷⁹

17. Krátce nato se přihodil, že tam⁸⁰ přicestoval jeden mladý otec,⁸¹ který studoval v Salamance, a ten přišel s jiným bratrem jako společníkem,⁸² jenž mi řekl velké věci o způsobu života, jaký tento otec vedl. Jmenuje⁸³ se fra Jan od Kříže. Já jsem za to chválila našeho Pána, a když jsem s ním promluvila, byla jsem velmi potěšena,⁸⁴ a dozvěděla jsem se od něj, že chtěl také odejít ke kartuziánům.⁸⁵ Já mu řekla, oč usiluji, a velmi jsem ho prosila, aby počkal, než nám Pán dá klášter, a jak velkým dobrem by bylo, kdyby se mohl zdokonalit⁸⁶ a přitom zůstat ve stejném Řádu a jak mnohem víc by posloužil Pánu. On mi dal slovo, že tak udělá,⁸⁷ pokud se to příliš neprotáhne. Když jsem viděla, že už mám dva bratry,⁸⁸ aby se začalo, zdálo se mi, jako by ta záležitost už byla zařízena, i když jsem dosud nebyla tak docela spokojena s převorem, a tak jsem nějakou dobu čekala, a také, abych měla kde začít.⁸⁹

18. Mnišky si u lidí získávaly stále víc důvěru a ti k nim měli hodně úcty, a podle mého názoru právem; neboť se nestaraly, leč o to, jak každá z nich může lépe sloužit našemu Pánu. Ve všem postupovaly stejným způsobem jako u svatého Josefa v Ávile, jelikož byly téže řehole a stanov. Pán začal povolávat některé, aby přijaly hábit; a Milostí, které jim udílel, bylo tolik, že mě to až lekalo.⁹⁰ Kéž je navždy požehnán, amen, neboť se zdá, jako by nečekal na nic jiného, než že bude milován, jen aby mohl milovat.