Perly moudrosti
Sv. Terezie Benedikta od Kříže (1891-1942)
Náležet a sloužit Bohu ve svobodné, láskyplné odevzdanosti není povoláním jen několika vyvolených, ale každého křesťana: ať je zasvěcený nebo nezasvěcený, muž nebo žena – k následování Krista je povolán každý.
Jen Bůh může cele přijmout sebedarování člověka, a to tak, že člověk svou duši neztratí, nýbrž získá. A jen Bůh Sám se umí dát člověku takovým způsobem, že naplní celou jeho bytost a přitom ze Sebe nic neztratí.
Nebe nikomu nic nevezme, aniž by mu to nesrovnatelně neodplatilo.
Musí to tak být, že se vkládáme do Božích Rukou bez jakéhokoli lidského zajištění, tím hlubší a krásnější je pak prožívané bezpečí.
To, co si od tebe Bůh přeje, se musíš snažit dovědět v setkání s Ním tváří v Tvář.
Od malého králíčka nelze očekávat, že si povede jako lev.
Žádné duchovní dílo se přece nezrodí bez velkých bolestí. Vždy si také nárokuje celého člověka a tomu se v žádném případě nelze vyhnout.
Jsem ve věku, kdy to, co mám, musí přinášet ovoce a jen mimochodem, jen natolik, nakolik to ještě jde, musím doplňovat to, co mi chybí.
Už dávno jsem se smířila s tím, že mé poznání zůstane velmi kusé a že i vše, co ještě budu moci udělat, bude pouhým fragmentem, jako ostatně každé lidské dílo. Doufám však, že mohu dát podnět určitým směrem, kterým je skutečně třeba jít, a že jiní to pak udělají lépe.
Jsem jen Pánovým nástrojem. Toho, kdo ke mně přijde, bych chtěla vést k Pánu. A u koho si všimnu, že mu o to nejde, že jeho zájem platí mé osobě, tomu nemohu sloužit jako nástroj a musím prosit Pána, aby pomohl jinou cestou, On není nikdy odkázán jen na jednu osobu.
Myslím, že kdybys lépe věděl, kolik tisíc lidí je právě přiváděno k zoufalství, toužil bys po tom sejmout něco z jejich přemíry tísně a utrpení.
I tomu se musíme naučit: vidět, jak druzí nesou kříž, aniž bychom jim ho mohli odejmout. Je to těžší, než nést kříž vlastní, ale ani tomu se nevyhneme.
Je chybou domnívat se, že v církvi je vše stanoveno nezměnitelně jednou provždy; tento pohled naivně přehlíží, že církev má dějiny, že s ohledem na svou lidskou stránku je od počátku uzpůsobena, aby se rozvíjela, jako vše lidské, a že tento rozvoj se často odehrává i skrze zápasy. Většina definovaných dogmat představuje konečný výsledek předchozích duchovních zápasů, které často trvaly desítky i stovky let. Něco podobného platí pro církevněprávní ustanovení, liturgické formy, vůbec všechny vnější projevy, v nichž se duchovní život uskutečňuje navenek.
