Životopis (15)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Zvláštní - 8. prosince je vždycky nemocná
Po čtyři roky je Juanita neustále nemocná. Nejkritičtější jsou dny na konci roku, především 8. prosinec. Prosila Ježíše, aby si ji vzal k Sobě právě tento den: na svátek Neposkvrněného Početí. V roce 1911 se jí zdálo, že bude opravdu vyslyšena.
Následujícího roku opět vážně onemocní na záškrt. Paní Lucie má velké starosti, už i jedna z jejích sester v tomto věku na tuto nemoc zemřela. Teď ji naplňuje zoufalstvím, když vidí, jak Juanita tiše trpí.
"Proč bych si měla stěžovat? Pán přece dopustil, abych trpěla."
Nakonec se k velké radosti všech uzdraví. "Ještě jsem si nezasloužila odejít do Nebe, náš Pán mě tam ještě nevzal" (D 7).
V roce 1913 má "hroznou horečku... tehdy mě Pán volal, ale já jsem si Jeho Hlasu nevšimla" (D 7).
V prosinci 1914 se u ní objevily silné bolesti žaludku a byl jí diagnostikován zánět slepého střeva.
"Jednoho dne jsem byla sama ve svém pokoji. Nemoc mě tak zhýčkala, že jsem nemohla být sama. Ten den byla nemocná i Lucita, a Elisea, služebná, která léčila mého dědečka, jí dělala společnost. Já jsem na ni žárlila, bylo mi to líto a začala jsem plakat. Oči plné slz se mi zastavily na Obraze Nejsvětějšího Srdce a uslyšela jsem Sladký Hlas, který mi říkal: Copak, Juanito? Já jsem z Lásky k tobě na Oltáři Sám, a ty ani na chvíli nesneseš samotu? Od té doby ke mně Ježíš promlouvá a já s Ním hovořím celé hodiny. Proto jsem ráda sama. Naučil mě, jak mám trpět, aniž bych si stěžovala, a jak s Ním mám být vnitřně spojena. Řekl mi, že mě chce pro Sebe, že chce, abych se stala karmelitkou. Neumíte si představit, matko, co Ježíš dělal v mé duši. V té době jsem nežila já, byl to Ježíš, kdo žil ve mně. Vstávala jsem v sedm, když se Rebeka umývala a připravovala se do školy. Měla jsem stanovený řád na celý den, ale všechno jsem dělala s Ježíšem a pro Ježíše" (D 7).
Lékaři rozhodli, že ji budou operovat. Juanita je na to připravena, ale zakouší určitý odpor, typický pro její věk, společenské postavení a citlivost.
"Jen Bůh ví, jak jsem trpěla. Velice mě trápilo, že musím jít zemřít mimo domov. Navíc ve mně vyvolávalo velký odpor, že mám spát v posteli, kde leželi jiní nemocní..." (D 8)
Toho dne, kdy ji mají převézt do nemocnice, v pět hodin ráno přijímá spolu s maminkou a Ofelií Eucharistii. "To bylo Přijímání! Myslela jsem, že je poslední, a prosila jsem našeho Pána celou duší, aby mi dal odvahu a klid. Co bych byla bez Ježíšovy Pomoci? Ach, Nejsladší Ježíši, jak Tě miluji!" (D 8).
Lékaři dovolí panu Miguelovi a tetě Juaně vstoupit na operační sál. Tatínek však nemá dostatek odvahy, aby byl přítomen u zákroku.
V té době představovaly operace značné riziko a Juanita je navíc extrémně vysílená. Všechno však pokračuje dobře, přestože "bolest byla strašná a chloroform vyvolal hrozné vedlejší účinky. Já jsem to ale všechno nabídla Pánu, protože maminka mi to připomínala. Trpělivost jsem ztratila jenom na chvíli, ale hned jsem toho litovala" (D 8).
Na Nový rok jí jeden lékař na penzi poslal orchideje za to, jak statečně se chovala. "Tehdy jsem poprvé dostala květiny a darovala je Ježíši. Byla to pro mě náročná oběť, ale udělala jsem to" (D 8).
