Opadaná růže
Sv. Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře (1873 - 1897)
OPADANÁ RŮŽE
(19. května 1897)
Na přání Matky Henriette z Karmelu v Paříži.
Terezie již leží v pokoji pro nemocné. Stále ještě šije, aby neztrácela čas. Ještě může psát i básně pro radost svých spolusester. Matka Henriette se doví o této mladé karmelitce, která píše básně, a protože se chce o jejich hodnotě přesvědčit, jednu si vyžádá, a to se ždibcem ironie. Patrně sama stanoví i námět. Terezie jí pošle pětistrofovou "Opadanou růži". Matka Henriette báseň sice vysoko ohodnotí, ale zdá se jí nedokončená, chybí jí poslední sloka, která by vyložila, že Bůh po smrti rozsypané růžové plátky posbírá a vytvoří z nich krásnou růži, jež bude zářit po celou věčnost. Terezie však odpovídá: Ať si milá Matka sama složí poslední sloku, jak uzná za vhodné. Já toužím zůstat navždy opadaná, abych tím Milému Bohu udělala Radost. Tečka. To je vše!
Když vidím, Ježíši, jak Ruce Matky směle sám opouštíš
a zkoušíš nejistě na zemi neveselé Své Krůčky již,
chtěla bych otrhat růžový nepovadlý vonící květ,
aby se dětské Tvé Nožky jen měkce kladly na tento svět.
Obrazem srdce je ta růže opadaná, jež se chce dát
jen Tobě a teď čeká tichá, v oběť daná a bez výhrad.
Víc nežli touží růže Tobě na Oltáři svou krásou plát,
toužím já sama sobě před Tvou Věčnou Tváří už opadat...
Růže jsou ozdobou slavnosti; pro Krásu je, Děťátko, vem!
Však růže opadaná, ta se odhazuje, dá větru v plen...
Růže, jež opadává, vždy se dává celá, pokorně mře.
Šťastně jak ona bych se odevzdat Ti chtěla, Děťátko mé!
Po plátcích růže zcela lhostejně se kráčí, což dobře víš;
jsou prostou ozdobou, jež nedá žádnou práci, to chápu již...
Život jsem dala Tvé Lásce, jež tolik plane, i zítřky své;
pro svět znamenám to, co růže opadané, a smrt mě zve.
Pro Tebe umřít chci, Nejvyšší Kráso, Dítě, jsi štěstí Svit!
V mém opadávání uzříš, jak navždycky Tě chci v srdci mít...
Pod Tvými dětskými Krůčky kéž v světě žiji Životem Tvým
a Kroky, které Tě vedly na Kalvárii, Ti ulehčím!...
