KARMEL - Hora Matky Boží

Jezulátko bylo v Církvi vždy předmětem úcty. Svatý Jeroným, slavný překladatel Vulgáty, stejně jako sv. Kateřina Sienská byli Jeho vroucími ctiteli. Také sv. František z Assisi a sv. Klára byli ctiteli Jezulátka. Sv. Antonín Paduánský, zobrazovaný s Ježíškem v náručí, patří také k Jeho ctitelům. 

Svatá Terezie z Avily potkala jednou na schodech svého kláštera malé Dítě, které se jí zeptalo: „Kdo jsi ty?“ Odpověděla: „Jsem Terezie od Ježíše.“ Nato řeklo Dítě: „Já jsem Ježíš od Terezie.“ A zmizelo. V následujících letech se Ježíšek zjevil Markétě od Nejsvětější Svátosti, která žila jako řeholnice na Karmelu v Beaune. Prosil Markétu, aby uctívala Jeho Dětství a Jesličky. Blahoslavená Anežka z Langeacu viděla často při pozdvihování, když se klaněla Hostii, Pána jako Dítě. V 19. století si Terezie Martin zvolila jako řádové jméno Terezie od Dítěte Ježíše a pod tímto jménem je uctívána.

Historický přehled
Protestantská nauka se vynořila v Evropě a vyvolala náboženské války. Během těchto válek zničili přívrženci reformátorů řadu kostelů a klášterů a jejich obětí se stalo i mnoho lidí. Praha, hlavní město Českého království, byl centrem těchto bojů. Protestantský princ Friedrich se dal korunovat namísto legitimního císaře Ferdinanda II. Císař prosil papeže Pavla V., aby mu poslal generálního představeného karmelitánů Patera Dominika, aby mohl v Praze konat přímluvné modlitby za vítězství nad heretiky. Papež jeho prosbě ihned vyhověl. V jednom zámku nedaleko Prahy objevil karmelitán Obraz, který představoval Pannu Marii klečící před Jezulátkem. Po Jejím Boku byl svatý Josef. Zločinná ruka probodla na tomto Obraze všem třem Postavám Oči. Svatý řeholník učinil slib, že odčiní tento zločin, a předpověděl vítězství katolické straně. Pozoruhodné je, že tento obraz nesl název Panna Maria Vítězná. Během rozhodující bitvy na Bílé Hoře připevnil si P. Dominik tento Obraz na hruď, vzal do ruky Kříž a snažil se vlít odvahu katolickým oddílům, které propadaly před nepřáteli panice. Nakonec katolické vojsko zvítězilo. Bylo to 8. listopadu 1620. Čtyři roky nato daroval císař karmelitánům v Praze kostel Svaté Trojice, který odňal luteránům. Karmelitáni obdařili kostel titulem Panny Marie Vítězné. Pokud císař pobýval v Praze, karmelitánům nic nescházelo. Ale když po několika letech přeložil své sídlo do Vídně, upadl klášter do krajní nouze. Tehdy klášteru darovala princezna Polyxena malou Sochu Jezulátka, kterou dostala jako svatební dar od své matky Marie Manriquez z Lary, španělské princezny. Když předávala Sošku převorovi, řekla: „Důstojný otče, předávám vám něco, co je mi velice drahé. Uctívejte tuto Sochu a nikdy vám nebude nic scházet.“ To bylo v roku 1628. Řeholníci Ji postavili ihned na čestné místo v oratoři a brzy se nouze změnila v nadbytek, jak předpověděla princezna. Dokud úcta k Jezulátku trvala, klášteru nic nescházelo. Švédský král Gustav Adolf se přidal k protestantům, vpadl do Německa a učinil z této země protestantskou říši. Při této příležitosti vpadly saské oddíly do Čech a obsadily v listopadu 1631 Prahu. Karmelitáni byli vyhnáni, kostel i klášter vypleněn a Milostná Soška skončila zbavená Ruček v troskách. V roce 1637 o svatodušních svátcích přišel do Prahy na příkaz svého představeného karmelitán, P. Cyril od Matky Boží. Byl již dříve velkým ctitelem Jezulátka. Našel sošku v sutině za oltářem a postavil ji poškozenou opět na čestné místo. Když jako karmelitán jednou klečel před sochou, měl dojem jako by Ježíšek k němu mluvil: „Smiluj se nade Mnou a Já se smiluji nad tebou. Dej Mi Moje Ručičky, které Mi heretici ulámali. Čím více Mne budete uctívat, tím více Přízně vám prokážu.“ Teprve tehdy si Cyril všiml ulomených Ruček, které usekl jeden protestantský voják. Bohužel klášter byl bez prostředků a to málo, co měli, chtěl převor vydat na jiné účely, které byly naléhavější. Jednoho dne zpovídal P. Cyril jednoho muže a ten ho prosil, aby mu pomohl připravit se na smrt, jejíž blízkost cítí. Požádal také, aby byl pohřben v kryptě karmelitánů, a dal klášteru na ten účel značnou sumu 100 forintů. Bylo to mnohem více, než kolik by stála oprava Sošky. Ale představený ani spolubratři nechtěli o opravě Sošky nic slyšet. P. Cyril vzal Sošku do své cely a všechen svůj volný čas ji uctíval a modlil se za odpuštění toho nepochopení, s jakým se setkával u svých spolubratří. O něco později během noční chórové modlitby viděl P. Cyril, jak do kostela sestupuje Oblak, který stále zřetelněji nabýval Podoby Matky Boží. Ta mu ukázala na místo, kde chce mít umístěnou Sošku Svého Dítěte. Převor upadl do depresí a musel opustit klášter. Jeho nástupce byl otevřenější pro myšlenku obnovit Sochu pod podmínkou, že v pokladně bude dostatek prostředků. Řekl: „Když nám Ježíšek požehná, dám Sošku opravit.“ P. Cyril se začal vroucně modlit a za několik okamžiků ho volali do kostela. Čekala tam jedna paní, která mu beze slov předala peněženku a rychle odešla. Protože všechny pokusy najít tuto ženu nebo se o ní něco dovědět byly marné, usoudil P. Cyril, že to nebyl nikdo jiný než Matka Boží. Ačkoliv obnos v měšci byl víc než dostačující, vyhradil převor na opravu jen malou část a zbytek určil na naléhavé rekonstrukce kláštera. Tu uslyšel P. Cyril hlas: „Postav se u vchodu do sakristie. Objeví se někdo, kdo se nade Mnou smiluje.“ Ani ne za hodinu přišel muž, který uviděl Sošku a nabídl se, že Ji opraví. Jeho nabídka byla o to pozoruhodnější, že tento dobrodinec byl právě na mizině. Ale sotva Socha stanula opravená na Svém místě, dostavil se k němu jeden dlužník a zaplatil dluh, v jehož vyrovnání už řemeslník vůbec nedoufal. Byl to jeden z četných Divů, jimiž se Jezulátko odvděčilo Svým ctitelům. K Divům, které způsobila úcta k Jezulátku, patří také záchrana Prahy při vpádu Švédů. V roce 1644 se nabídl jeden dobrodinec a na jeho náklady byla vybudována kaple Pražskému Jezulátku, kterou pražský arcibiskup vysvětil 3. května 1648. Roku 1655 Sochu Jezulátka světící biskup pražský slavnostně korunoval na znamení Královské a Božské Důstojnosti Boha – Dítěte. Po smrti P. Cyrila r. 1675 rozšířili karmelitáni úctu k Pražskému Jezulátku ve svých klášterech po celé Evropě. V červenci 1784 proticírkevní opatření učinila této úctě konec. Karmelitáni byli z Prahy vyhnáni a klášter byl změněn na školu. Kostel byl svěřen maltézským rytířům. Nový správce P. Raymond byl úctě k Pražskému Jezulátku ještě nakloněn. Dokud žil, úcta se udržela. Po jeho smrti r. 1808 upadla postupně v zapomenutí.

Praha a Arenzano
Bylo třeba čekat až do roku 1878, kdy tuto úctu znovu podpořil nový pražský arcibiskup. Ten se seznámil s Pražským Jezulátkem během svých studií v Římě. Koncem 19. století odešlo z Čech do jižní Itálie mnoho vystěhovalců, kteří si s sebou vzali i Pražské Jezulátko. Byli však mile překvapeni, když Jezulátko našli v mnoha italských kostelích. V roce 1895 instaloval Sochu Jezulátka v karmelitánském Chrámě v Miláně sám milánský kardinál za velké účasti lidu. Úcta se rychle rozšířila i na severu Itálie a všude způsobila mnoho Milostí a Divů, jak to předpověděl P. Cyril. Převor karmelitánského kláštera v Arenzanu nedaleko Janova pověsil v kapli kostela zarámovanou fotografii Pražského Jezulátka. Během několika let si zde vyprosili věřící tolik Milostí, že se úcta rozmohla a kaple nebyla nikdy prázdná. Fotografie byla nahrazena pravou kopií Pražského Jezulátka. Soška byla ozdobena rudým pláštíkem z kůže a mnoha zlatými šperky. Pro velké množství věřících byla r. 1904 zahájena stavba nového Chrámu, který byl vysvěcen v roce 1908, ale již po několika letech musel být Chrám podstatně rozšířen. V září 1924 poslal papež Pius XI. zvláštního legáta kardinála Merryho de Val, aby Sochu slavnostně korunoval. Dnes je Arenzano nejdůležitějším světovým centrem úcty k Pražskému Jezulátku. Pražské Jezulátko je dnes uctíváno také v USA, v Indii, na Filipínách, v Austrálii, v zemích Latinské Ameriky i v Číně a Vietnamu. Do pražského chrámu Panny Marie Vítězné se karmelitáni na žádost kardinála Miloslava Vlka vrátili v roce 1993. Nejvzácnější šatičky pražské Sošky jsou z roku 1700 a zhotovila je a věnovala sama císařovna Marie Terezie. Mnoho Zázraků, které se pojí k Pražskému Jezulátku, se týká dětí. V Arenzanu bylo uzdraveno dítě, když šlo pod okny jeho bytu procesí se Sochou Jezulátka. R. 1914 se v nestřeženém okamžiku odtrhl chlapeček od rodičů a vběhl na vozovku, kde ho srazilo auto a přejelo přes jeho tělo. Všichni mysleli, že je mrtev, ale chlapec se zvedl zcela nezraněný. Měl na krku medailku Pražského Jezulátka. Chlapec měl ve zvyku vzývat Ježíška a prosil Ho o Pomoc, když viděl, že se ocitl v nebezpečí. Tříleté dítě spadlo do kotle s vařící vodou. Jeho tělíčko bylo celé rudé a sám puchýř. Lékaři prohlásili, že dítě není možno zachránit. Otec dostal nápad pomazat tělíčko olejem z lampy, která hořela před Pražským Jezulátkem. K velkému překvapení lékařů se chlapec uzdravil. Čtyřletá dívenka spadla ze schodů. Zranila si lebku a následovalo krvácení do mozku. Lékaři v nemocnici pokládali případ za beznadějný. Na radu jedné zbožné ženy začali rodiče s modlitbou k Pražskému Jezulátku. Krvácení ihned přestalo, a když namazali dítě olejem z lampy před Soškou Jezulátka, dítě se ihned cítilo mnohem lépe a chtělo něco k jídlu. Během několika dnů bylo mimo nebezpečí. Mnoho Milostí prokázalo Jezulátko také dospělým. Byla to nejen nevysvětlitelná uzdravení, ale také obrácení nebo záchrana z bezvýchodné situace horolezců.

Svaté Pražské Jezulátko, dej mi Milost, abych Tě miloval. Očisti mé srdce, aby patřilo jen Tobě. Uděl mi Milost, aby moje duše byla vždy spojena s Tvou Láskou.