KARMEL - Hora Matky Boží

Nejznámějším poutním místem stověžaté Prahy a vlastně v celých Čechách je nádherný barokní kostel Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici na Malé Straně. V tomto kostele se uchovává Pražské Jezulátko, které se stalo známým daleko za hranicemi Čech. Můžeme se s Ním dnes setkat prakticky na všech kontinentech, na Madagaskaru nebo v kapli letiště v New Yorku, v bavorském vesnickém kostelíku, ve vietnamském klášteře v pralese nebo v často navštěvovaných svatyních Jezulátka v Bogotě v Kolumbii, v Quebecu, v Benin City v Africe nebo v Kalkatě v Indii. I mezi námi je málo těch, kteří nikdy nedrželi v ruce Jeho Obrázek nebo Medailku. O Pražském Jezulátku psal francouzský básník Paul Claudel. Svatá karmelitka a mučednice Edith Stein v jednom z dopisů před deportací do Osvětimi v roce 1942 zdůraznila: „Když jsem se včera dívala na Obrázek Pražského Jezulátka, napadla mě myšlenka: ... není to nějaký ‚tajný císař‘, který jednou učiní konec všemu trápení? Vždyť má v Rukou Žezlo, i když si lidé myslí, že to oni vládnou.“ I dnes existují neobyčejná vyslyšení, dějí se uzdravení a zázraky u Pražského Jezulátka a mnozí, které nouze naučila modlit se a prosit, stali se vděčnými svědky toho, jak pravdivá jsou Slova, kterými Ježíšek slibuje: „Čím více Mne budete uctívat, tím více vám budu žehnat!“ 

Původ ve Španělsku 
Historie Pražského Jezulátka sahá až do 11. století k bojům mezi křesťany a Maury ve Španělsku, k takřka zničenému klášteru karmelitánů mezi Cordobou a Sevillou. Tehdy přežili jen čtyři mniši. Jeden z nich, bratr Josef, byl v širokém okolí znám svou velkou úctou k Tajemství Ježíšova Dětství. Jednoho dne mnich právě zametal, když vedle něho stanul Nádherný Chlapec, chvíli se na něho pozorně zahleděl a pak řekl: „Umíš dobře zametat, bratře Josefe, ale umíš se pomodlit i Zdrávas Maria?“ „Ano!“ „Tak se pomodli!“ Při slovech … Požehnaný Plod Života Tvého ho Chlapec přerušil a řekl: „To jsem Já!“ A zmizel. Na Nebeské Rysy Jeho Tváře bratr Josef nikdy nezapomněl a vroucně si přál opět Ho spatřit. Uplynula léta a vnitřní Hlas vyzval Josefa, aby vytvořil postavičku Jezulátka tak, jak si ji zapamatoval. Ale všechny pokusy o vymodelování voskové Sošky zůstaly bez výsledku, až se mu v pokročilém věku Dítě opět zjevilo a řeklo: „Přišel jsem, aby ses na Mě mohl podívat a aby tvoje Soška byla přesně taková jako Já!“ Teď už mohl dokončit své dílo. Svatě žijící ctitel Ježíška zakrátko zemřel. Půvabná vosková Soška byla v procesí přenesena do kostela. Tu se bratr Josef zjevil svému převorovi a řekl mu: „Tato Soška není určena pro vás ... Budou se před Ní modlit všechny národy a národnosti.“ Přesně to se mělo stát. Z karmelitánského kláštera se soška dostala do soukromého vlastnictví šlechtické rodiny Lara a Mendoza. Když se Maria Manriquez de Lara vdala za českého šlechtice Vratislava z Pernštejna, přinesla si do nového domova v Praze jako svatební dar Jezulátko jako vzácné rodinné dědictví. Její dcera Polyxena pak v roce 1628 darovala Jezulátko karmelitánům u kostela Panny Marie Vítězné v Praze. Tento klášter byl vybudován na císařovo přání o čtyři roky dříve po vyhnání luteránů z Čech. Když tento svůj Klenot odevzdávala Polyxena představenému, řekla: „Otče můj, dávám vám to, co je mi nejdražší. Uctívejte toto Jezulátko, a nikdy vám nebude nic chybět!“ Soška ihned dostala čestné místo v oratoři, kde Ji velice uctívali zvláště karmelitánští novici. Ale když po třech letech vtrhli do Prahy protestantští Sasové, museli karmelitáni uprchnout do Mnichova. Jejich klášter byl vypleněn a Soška bez povšimnutí odhozena za Oltář. Teprve po šesti letech v roce 1637 se vrátil do Prahy lucemburský mnich P. Cyril od Matky Boží, který měl k Jezulátku vroucí vztah již jako novic. Po dlouhém hledání našel Dítě pod troskami a přinesl je zpět do oratoře. Když se před ním jednou modlil, uslyšel Jemný Hlas: „Smilujte se nade mnou, jako se Já smiluji nad vámi. Vraťte Mi zpět Moje Ručičky, které Mi ulomili heretici. Čím více Mne budete uctívat, tím více vám budu žehnat!“ Ale chudobní karmelitáni měli jiné starosti než opravu poškozené Sošky. Zklamaný P. Cyril se modlil a skutečně od jednoho věřícího, který se k němu chodíval zpovídat, dostal větší obnos peněz. Představení však použili tento milodar na jiný účel a dokonce poručili P. Cyrilovi, aby Sošku z oratoře odnesl. O to více se modlil u Ježíškových Nohou ve své cele za Odpuštění a nepochopení svých spolubratří. Teprve po několika letech byl nový představený přístupnější a ochotný k úctě k Jezulátku a řekl: „Když nám Jezulátko dá Svoje Požehnání, dáme Jeho Sošku opravit.“ P. Cyril se znovu modlil k Ježíškovi a za nějaký čas ho volali do kostela. U Oltáře Panny Marie ho čekala neznámá dáma a s úsměvem a beze slova mu dala milodar. Nikdo ji neznal a P. Cyril byl do smrti přesvědčen, že to byla Sama Panna Maria. Konečně mohl Sošku odnést na opravu, ale spolubratři mu oddělili málo peněz a musel se vrátit s nepořízenou. Zanedlouho uslyšel během modlitby Hlas: „Postav Mě do sakristie vedle dveří a určitě přijde někdo, kdo se nade Mnou slituje!“ Už za hodinu se zde objevil císařský generální komisař Daniel Wolf, podíval se soucitně na poškozenou Sošku Dítěte, a i když byl sám bez prostředků, vzal na sebe všechny náklady za jeho opravu. Ježíšek tak dostal „nové“ Ručky a mohl opět zaujmout Své místo. Svého dobrodince a ctitele odměnil tak, že Daniel Wolf dostal nečekaně od císařské komory za prokázané služby 3000 guldenů. P. Cyril mohl až do konce svého 85 let trvajícího života vyprosit na Přímluvu Jezulátka mnoho obrácení, uzdravení a osvobodit mnoho posedlých. Tak se šířila úcta k Pražskému Jezulátku. 

Bohaté Požehnání skrze malé Dítě 
To však byl jen začátek velkého počtu Zázraků, vojenských vítězství a uzdravení, která vyvolávala úžas. Zvěst o zázračném Pražském Jezulátku se šířila jako požár a brzy o něm mluvily celé Čechy. Karmelitáni vystavili Sošku k uctívání v kostele a proudily sem tisíce lidí, kteří hledali pomoc. Šlechta i prostí lidé, králové a dokonce i Marie Terezie přicházeli se svými těžkostmi a úmysly do stověžatého města, kde „malý Král“, jak slíbil, všechny vyslyšel. Tak hluchoněmá baronka Alžběta Kolowratová byla ze svého neduhu uzdravena, když zbožně políbila podanou Sošku. Císařský polní maršál Mannsfeld, který byl smrtelně nemocen, uzdravil se před zraky užaslých lékařů, když ho přinesli před Pražské Jezulátko. Byli zázračně zachráněni trosečníci, národ byl uchráněn před morem, takže za Jezulátkem přišla polská královna, aby se zde z vděčnosti modlila novény. Z podnětu šlechtické rodiny Martiniců putovala ozdobená Soška v procesí pražskými ulicemi a kostely. Kostel Panny Marie Vítězné se stal národní svatyní. Z podnětu dvou rakouských karmelitánů začalo Dítě Svou triumfální pouť po všech karmelitánských klášterech. P. Emmerich svou knihou „Pražské velké a malé“ rozšířil zprávy o nesčetných Zázracích a prokázaných Milostech a generální představený P. Ildefons se všude snažil podporovat důvěru šířením Jeho Sošek a Obrazů. 45 cm vysoká Soška Krále trůní pod cenným křišťálovým sklem. Má k dispozici 70 nádherných šatiček, královské symboly – jablko a zlatou korunu, která je plná drahokamů. 

Smutný konec a nový rozkvět 
I když v roce 1784 císař Josef II. vzhledem ke svému osvícenskému postoji vyhnal karmelitány z Prahy, Jezulátka se nikdo neodvážil dotknout. V průběhu dvaceti let kostel velice chátral a zdálo se, že Pražané, kdysi tak nadšení, na své Milostivé Jezulátko postupně zapomínají. Teprve za dobrých 70 let byl karmelitánský kostel renovován. O obnovu úcty se zasloužil kardinál Karel Kašpar. Sám jako seminarista v Římě poznal s bolestí, že malé Pražské Jezulátko všude možně ve světě znají více než v jeho vlasti. V roce 1936 v době španělské občanské války jako kardinál povzbuzoval své české rodáky, aby se před Pražským Jezulátkem modlili novény za Španělsko – vlast Sošky malého Ježíška – a prosili, aby tato země byla osvobozena od komunismu. Španělé z vděčnosti nazývali arcibiskupa Kašpara „kardinálem pražského Dítěte“. Když se jeho nástupce arcibiskup Josef Beran v roce 1945 vrátil z koncentračního tábora v Dachau, vedla první jeho cesta k Pražskému Jezulátku, kde slavil děkovnou Mši Svatou. Bohužel od nástupu komunistického režimu v roce 1948 už o malém pražském Ježíškovi nebylo mnoho slyšet, ale Jeho úcta mezitím vykročila daleko za hranice Čech a Jezulátko se stalo známé na Filipínách, ve Francii, Belgii, Maďarsku, Mexiku, Ekvádoru, Brazílii i v Číně, Barmě a Indii. Arenzano Jedno z největších center úcty Pražského Jezulátka není v Praze, ale vzniklo na začátku 20. století v Itálii v Arenzanu, 25 km západně od Janova. Všechno začalo malým Obrázkem. Před touto olejomalbou došlo k nápadnému vyslyšení mnoha modliteb, takže proud poutníků nebral konce. Před více než 100 lety byla posvěcena nově zbudovaná svatyně, ve které se od té doby uchovává vyřezávaná kopie Pražského Jezulátka. Arcibiskup Beran, který za komunistů musel od roku 1949 snášet izolační vazbu, se v roce 1965 dostal do exilu do Říma. Tam poznal jednoho karmelitána z Arenzana, který mu s nadšením vyprávěl o „nové Praze“. Od té doby se kardinál Beran aktivně zajímal o všechno, co se dálo v Arenzanu. Mnohokrát Ježíška osobně navštívil. Poutí za železnou oponu, které organizovali karmelitáni z Arenzana, se však mohl účastnit jen v duchu, protože sám se již nikdy nesměl vrátit do vlasti. Tím více ho těšilo, když se dověděl, že se k těmto poutníkům přiblížil tajně jako prostý dělník Štěpán Trochta, litoměřický biskup, který prošel koncentračními tábory a téměř 20 let nemohl vykonávat svůj úřad. Teprve v roce 1993 vrátila česká vláda svatyni Panny Marie Vítězné Církvi a z Arenzana přišli první karmelitáni, aby znovu oživili klášter a úctu k Pražskému Jezulátku. Od té doby opět přicházejí poutníci z blízka i z dáli s prosbami i poděkováním. Tak v roce 1995 přijela 70letá Indka se svým manželem a vnukem, aby poděkovala pražskému Divotvůrci za své uzdravení. Ještě za mlada se stala obětí nehody a byla ochrnutá a připoutaná na lůžko. Jednou v noci se jí zjevilo Pražské Jezulátko a slíbilo jí, že se uzdraví. Začala se modlit novénu a ještě během těchto devíti dní se jí vrátila síla do nohou a pak do celého těla. Po několika týdnech byla úplně zdravá. Tato rodina si celý život šetřila na to, aby se jednou mohla vypravit na děkovnou cestu do daleké Evropy. V roce 1991 došlo přímo u města Arenzano k největší lodní katastrofě ve Středomoří, když zde explodoval obrovský ropný tanker. Pět členů posádky zahynulo a tanker hořel tři dny a tři noci, až se spálená loď potopila. Po celou tuto dobu celé Arenzano vzývalo Pražské Jezulátko. A stalo se něco neuvěřitelného. Nedošlo k obávané ekologické katastrofě a bohatá mořská fauna a flóra nebyla zničena. I samotné město bylo uchráněno před zamořením pobřežních a podzemních vod. Město o deset let později projevilo vděčnost zvláštním způsobem: 28. července 2001 uložili potápěči do vraku 42 m pod vodou sochu Pražského Jezulátka, zhotovenou z umělé hmoty. A umístili ji do kapitánské kabiny, kde trůní obklopená korálovými útesy a mořskými rybami. Jezulátko se stalo oblíbeným cílem podmořských sportovních potápěčů.