Jdi na obsah Jdi na menu
 


Marie od sv. Terezie

18. 4. 2016

200px-maria_petiyt.jpgMarie od sv. Terezie (1623 - 1677)

Marie Petyt se narodila 1. ledna 1623 v Haezelbroecku (Flandry, dnešní Belgie). Její matka, Anna Folque, byla vdovou a když se provdala za Jana Petyt, Mariina otce, měla už dva syny z prvního manželství. Marie byla nejstarší ze šesti dcer a byla mazlíčkem svého otce. Byla hezká, zábavná, přátelská a všude oblíbená. Mimořádnou náklonnost nalézala v sousedství u františkánek třetího řádu, kam chodila do školy. Jedla u nich, často zde i přespávala a jim také, ještě jako malé děvče, ponejprv svěřila své přání, že by později chtěla vstoupit do kláštera.

V sedmi nebo osmi letech dostala Marie neštovice a přišla o svůj hezký obličej. Otec se k ní choval od té doby velmi zdrženlivě; to byl hluboký zásah do jejího šťastného dětství. »Zpustla a zhrubla«, jak později sama řekla, a nejraději by přestala chodit do školy i do kostela. V jedenácti letech ji matka poslala do klášterní školy v Saint-Omer. Zde poprvé pocítila sílu meditace a vnitřní modlitby konané s vroucí a plamennou láskou k Bohu.

Když jí bylo třináct, vypukl v její rodné vesnici mor a rodiče ji s ostatními sourozenci poslali ke strýci do Poperinghe. Tam se příliš nedbalo na duchovní život a morálku. Byla ponechána sama sobě a Marii se zalíbilo tančit, hrát karty, chodit na procházky a vyspávat. Rychle a ráda si zamilovala bohatství a luxus v domě svého strýce a její touhy se od nynějška orientovaly na hezké šaty a šperky.

Když jí bylo šestnáct, poslali ji rodiče do Lille (dříve Ryssel) k jedné zbožné rodině, která Marii opatrně a citlivě přivedla k životu z víry. Marie byla sice nejprve málo nadšená a přizpůsobila se určitým zvyklostem této rodiny, jako např. společné modlitbě, jen navenek. Pak ale došlo ke změně. Marie se vydala na pouť k milostnému Obrazu Matky Boží, aby si zde vyprosila vnější krásu, protože se chtěla líbit jednomu muži a vzít si ho za manžela. Navečer svátku sv. Štěpána se jí však dotkl a přemohl ji Paprsek Nebeské Radosti a její srdce začalo lnout k modlitbě, Bohoslužbě a samotě s Bohem.

V sedmnácti letech se vrátila do rodičovského domu. Vzpomínka na mimořádný prožitek o svátku sv. Štěpána zůstala stále živá. Současně ale stále pociťovala vábení bohatství, peněz a majetku. Často sedávala sama na dvoře na břehu potoka a četla Tomáše Kempenského a Cantvelta. Nakonec požádala rodiče, aby směla vstoupit do kláštera. Otec ji však přísně odmítl. Matka prověřovala Mariino rozhodnutí tím, že před ní hovořila o krásných šatech, špercích a o sňatku s jedním advokátem, který o ni jevil zájem. Až když se matka přesvědčila, že Mariino rozhodnutí je pevné a zralé, pomohla dceři a přiměla otce k souhlasu, aby se Marie mohla ucházet o vstup k augustiniánkám v Gentu.

Tam Marii rádi přijali – nejspíš i kvůli hezkému hlasu. Její vstup se ale oddálil asi o rok kvůli bojům s Francouzi, kteří vnikli hluboko do země. Po osmi měsících noviciátu byla Marie oblečena do hábitu. Zhruba ve stejné době zemřela její matka. Marie patřila k řádovému společenství jen asi pět nebo šest měsíců. Když se kvůli zrakové vadě nemohla předepsaným způsobem účastnit chórové modlitby, musela konvent opustit.

Zůstala v Gentu jako bekyně (1) při klášteře karmelitánů a jedním z nich se od této chvíle nechala duchovně doprovázet. Ten od ní požadoval, aby se často modlila sama v kostele a tímto způsobem si od Boha vyprosila znamení pro svou budoucí cestu. Na jeho příkaz musela své poznání napsat a odevzdat mu je. Marie napsala celou jednu stránku o cestě vnitřní modlitby, ale její zpovědník si s tím nevěděl rady. Raději ji vedl cestou bičování sebe sama a umrtvování.

Poté co pět měsíců obývala celu v části budovy vyhrazené pro bekyně, nastěhovala se se souhlasem zpovědníka do domu své přítelkyně a její matky. Ve třech vedly skrytý život v prostotě a modlitbě. Tehdy Marie četla díla sv. Terezie z Avily. Po dalších sedmi měsících duchovního vedení svého zpovědníka u něj složila řeholní sliby třetího Řádu Svaté Panny Marie z Hory Karmel. Od té doby se nazývala Marie od sv. Terezie. Mariin otec se už smířil s cestou své dcery, dokonce byl hluboce dojat jejím duchovním povoláním. Byl jí opět nakloněn více než jejím ostatním sestrám a podporoval ji na její cestě i finančně.

O tři roky později, v roce 1647, odcházel Mariin zpovědník z Gentu a našel pro ni kontakt na jiného karmelitána, Michaela od sv. Augustina, který byl tehdy v Gentu lektorem filozofie. Marie jej požádala o duchovní doprovázení a Michael se od té doby stal jejím nejbližším důvěrníkem a duchovně ji doprovázel až do její smrti. Své duchovní dceři nejprve pomohl vymanit se z příliš navenek zaměřeného pokání a krok za krokem ji vedl k vnitřnímu životu s Bohem.

V roce 1648 Michael opustil Gent, ale Marie se svým duchovním vůdcem zůstala v kontaktu písemně. Michael ji vyučoval umění naslouchat svému vlastnímu srdci a následovat Volání Boží Lásky ve vlastních hlubinách. Marie v těchto letech velmi trpěla úctou, která jí byla prokazována; zdálo se jí, že ji neoprávněně uctívají téměř jako světici. Bála se, že klame lidi a přála si být někde, kde jí budou pohrdat.

Toto přání se jí v hojné míře splnilo, když se v říjnu 1657 odstěhovala do Mechelen. Zde trpěla asi deset nebo jedenáct let falešným podezříváním, ponižováním a výsměchem. Dokonce se zdálo, že i Michael se nechal ovlivnit lživými pomluvami a postavil se proti ní. Toto období bylo pro Marii velmi bolestné, nicméně teprve teď mohla dospět k duchovní hlubině, která pro ni představovala skutečný nosný fundament: k životu z vlastní nicoty a z hlubokého sjednocení s Bohem. (2)

Oproštění se od všech lidských ohledů i touhy po přízni duchovního vůdce přineslo Marii prohloubení jejího duchovního života. Stále více v ní rostlo poznání, že je povolána k poustevnickému životu. Obrátila se na generála Řádu a poté, co schválil její úmysl, obnovila ještě jednou své sliby jako terciářka Karmelu – poustevnice. Žila pak ještě dvacet let v malé poustevně v bezprostřední blízkosti kostela v Mechelen až do své smrti v roce 1677. Pohřbena byla na místním hřbitově při karmelitánském kostele, nicméně když byl její hrob po Francouzské revoluci otevřen, nebyly nalezeny žádné ostatky. Má se za to, že ji někdo z obavy před zneuctěním tajně pohřbil na jiném, dosud neznámém místě.

(1) Bekyně byly zbožné ženy, které žily zpravidla pohromadě v blízkosti nějakého kláštera, kde sloužily tamějším řeholníkům. Tito se o ně starali duchovně.
(2) Do tohoto období patří výše uvedený citát.

Zdroj: http://www.vojtechkodet.cz/temata/karmel/marie-petyt.html

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář