2014-10 Výlet na Sněžku
Můj další cíl, který jsem si dal, bylo vydrápat se na Sněžku. Bylo mi ale jasné, že bez tréninku to nepůjde. Řekl jsem si, že začnu nějakým menším kopcem v okolí.
Má volba padla na kopec Svatobor, který se nachází nedaleko Sušice. Cesta je tam asfaltová, přibližně 4 kilometry dlouhá a skoro pořád do kopce.
Vybral jsem si krásný letní den a vyrazil autem pod kopec, vybaven pitím a spoustou čokolády. Zaparkoval jsem na autobusové zastávce pod Svatoborem, vzal jsem batoh se zásobami a vyrazil. Po prvním kilometru kuráže jsem si říkal, že to nic není. Po dalším kilometru batoh začal těžknout, stoupání bylo o něco větší a triko bylo mokré potem. Najednou byl přede mnou krásný pohled – a tím byla lavička. Bylo to pro mě vysvobození.
Po chvíli funění na lavičce jsem si teprve všiml nádherné vyhlídky. Z batohu začala mizet zátěž – voda a tolik blahodárná čokoláda. Dokonce jsem si všiml v batohu náhradního trička ručníku. Oboje se v danou chvíli velice hodilo a v duchu jsem si říkal: „Ještě, že tu mojí Janičku mám“. Co naplat, musím vyrazit dál.
Rozhodně další cesta již neubíhala s takovým elánem, ale alespoň krásnou přírodou. Šumavské kopce jsou prostě kouzelné.
Okolo poledne se přede mnou objevila tolik očekávaná rozhledna s restaurací – cíl mé cesty. Po vylití potu z protéz j sem začal řešit odvoz domů. Naštěstí jedem dobrotivý návštěvník restaurace mě k autu svezl.
Po této zkušenosti jsem si řekl, že Sněžka ještě nebude to pravé a že musím trénovat dál.
Rozhodl jsem se tedy ještě vystoupat na šumavský Velký Javor.
Výšlap na Velký Javor byl v pohodě, příjemné počasí a ani chůze nebyla nikterak náročná. Když jsem vylezl nahoru a uviděl ten krásný výhled, řekl jsem si – je to dobré, mohu přemýšlet o Sněžce. Z Velkého Javoru jsme pak sjeli dolů kabinkovou lanovkou.
Po příjezdu domů jsem začal plánovat víkend v Krkonoších. Termín byl určen na 25-26. října 2014.
Když nastal tento očekávaný víkend, ráno jsme naskočili s Janičkou do auta a uháněli do Pece pod Sněžkou. Do cíle jsem dorazili ve 14.30 hod.. Poté, co jsem zjistil, že lanovka jezdí do 17.00 hod., usoudil jsem, že to ještě riskneme. Po pár metrech už jsem byl ale opačného názoru a řekl jsem si, že v tomto časovém limitu „to nedám“ ani omylem a budu vůbec rád, když se to podaří druhý den.
V neděli ráno po vydatné snídani jsem nasadil nohy, připravil hodně vody a ještě více jídla, ručník a bundu. Naházel jsem vše do batohu a vyrazili jsme s Janičkou vstříc dobrodružství.
Šli jsme cestou přes Obří důl. Celý výšlap, který pak následoval, bych rozdělil do 3 etap.
1.etapa – super asfaltová cesta, mírně do kopce, zvládám bez jakýchkoliv problémů a nechám se krásně ukonejšit, že to vlastně nebude žádný problém, ale ouha, nastává 2.etapa.
2. etapa – asfaltová cesta skončila a začala lesní pěšina, místy vydlážděná kameny a hlavně větší stoupání. Voda z batohu začala mizet a já se hodně rosil. Každou chvilku jsem ze sebe dělal náruživého fotografa, abych si odpočinul a nevypadalo to tak blbě, že skoro pořád stojím. Ale alespoň jsem poznal i krásu Krkonoš a musím říct, že jsou opravdu nádherné. Ale ejhle – v jednom úseku u vodárny nadešel nejhorší okamžik. Špatný terén – hodně kamenitý, úzký, do kopce a ještě ke všemu mokrý. Po vyhodnocení této pro mě nevesele vyhlížející situace jsem se musel uchýlit ke krajnímu řešení. To znamenalo tento úsek překonat po mém hýžďovém svalstvu. Avšak jak byl tento úsek rozbahněn, tak když jsem vstal, mé kalhoty vypadaly na sedacích místech dosti hnědě. Asi těžko bych v tu chvíli někomu vysvětloval, jak k tomu došlo a stejně by si každý myslel své. Naštěstí na okraji cesty byl mech, díky kterému většina nečistot sice zmizela, ale zase zbarvila dozelena. To už jsem ale odmítl řešit, protože pračka a sušička po ruce nebyla a bez kalhot jsem také jít nechtěl. Mé bílé trenýrky by byly za chvíli taky asi hnědé. Poté už byla cesta poměrně dobrá – až pod samý vrchol Sněžky. Tam jsem si už myslel, že mám vyhráno, ale to jsem se hodně spletl.
3. etapa, který se zdála už jen jako brnkačka, mi dala pořádně zabrat. Cesta byla sice poměrně dobrá, ale jelikož jsem šel po polské straně po dlažebních kostkách, neuvědomil jsem si, že předešlý výstup mě stál většinu mých skromných sil. Ale nakonec jsem to přece jen „dal“.
Na vrchol jsem se „doplazil“, sice vyčerpaný, ale zato šťastný. Musel jsem si říct – super.
Nejšťastnější moment byl, když už jsem jel dolů lanovkou a v klidu se kochal krásou Krkonoš.
Tuto cestu jsem zvládl za 0,22916 dne = 5,5 hodin = 330 minut = 19800 sekund a mohu říct, že každá tato vteřina stála za to.