Příběhy šeptané tichem
O horách a mlze
Kdysi dávno, za dávných časů, kdy lidé ještě nechodili po horách, jen na ně hleděli s posvátnou hrůzou. V těch dobách byly hory velmi pyšné. Pohrdavě se tyčily nad vším živým. Dokonce se chlubily, že i slunce za ně každý den zapadá, a že kdyby chtěly tak mu nedovolí vstoupit na nebe. Časem je člověk začal uctívat více než slunce a ostatní bohy.
Ti se jednou sešli, aby se poradili, jak potrestat pyšné hory. Po dlouhé poradě se domluvili, že tvář hor na věky zakryjí. Bůh vod vytvořil hustou neproniknutelnou mlhu a ta pyšné hory obklopila. Lidé viděli, že hory nejsou tak mocné a s pokorou se bohům omluvili. Ale když chtěl nějaký člověk projevit úctu horám, navždy se ztratil v mlze zapomnění. Ano, byla to velká mlha Zapomnění a proto jaktak obklopovala hory dlouhá léta, lidé už nevěděli, jak hory vůbec vypadají a co to vůbec hory jsou.
Hory ve svém osamocení nejprve těžce hořekovaly a spílaly všem bohům. Ale nikdo je neslyšel. Poté se ponořily do dlouhého ticha. Tu najednou zaslechly píseň. Nejprve jen tóny, slabounké, rozechvělé údery, které sílily a měnily se v mnohozvučnou píseň. Píseň nitra hor. Pyšné hory byly nejprve udiveny, co to je, kdo tu píseň zpívá. Náhle poznaly, že to zpívají ony. Byla to píseň minulosti Země. Zpívalo se v ní, jak vznikal každý kamínek, každý záhyb Země. A když se hory ještě více zaposlouchaly, uslyšely vyprávění o jejích vlastní pýše a zastyděly se. Byly zvědavé, co uslyší dál a jejich nitro jím začalo zpívat píseň budoucnosti. O staletích života, ale i o nenápadném a stálém rozpadu – o jejich vlastní pomíjivosti. Tu hory pochopily, nejsou věčné a stálé. Sice se budou neustále tyčit nad vším živým, ale jiné živly je budou pomalu zdolávat. Píseň nitra ukázala horám ještě jejích živoucí srdce a v tlukotu tohoto srdce se pomalounku vytratila. Hory ještě chvíli naslouchaly, zda ještě něco nezaslechnou, ale bylo ticho.
Hory poznaly, že byly pyšné a že se zachovaly vůči slunci nehezky. Mohutným a pokorným hlasem poprosily za odpuštění. Slunce vidělo do nitra hor a tak horám odpustilo. Mlha se rozestoupila a hory se vynořily ve vši své kráse. Lidé se zastavili v údivu nad tou krásou. Viděli mohutné pilíře, které se tyčí nad vším a podpírají nebe.
A protože lidé zapomínají a v každé hoře zůstalo vězet kamínek pýchy. Rozhodli se bohové, že občas mlha hory pohltí a lidem znesnadní cestu.
Proč čtyřlístky přinášejí štěstí
Kdysi dávno, kdy ještě lidé a živly žili v přátelství, poprosili lidé přírodu o pomoc. Lidem se dařilo dobře, ale jejich stáda živořila. Tráva tenkrát byla sice bujná, ale pro kravičky málo výživná. Tak lidé prosili přírodu a všechny živly, ať jejich stádům pomůžou. Přírodě se kravek zželelo a povolala živly k poradě. Živly přemýšlely dlouho a ještě déle se radily. Až se konečně rozhodly.
Vytvoří ještě jednu rostlinu, která kravkám přinese hojnost. Země dala sílu a živiny se svých nejniternějších hlubin, voda dala svojí vláhu, vzduch dal rostlince lehkost svěžesti. Na řadu přišel oheň, také chtěl dát rostlince se sebe to nejlepší, ale když to zkusil, rostlinu sežehnul na popel. Ostatní živly to rozhněvalo, ale nehněvaly se dlouho, když viděly, jak se rmoutí. Začaly nanovo, ale i tentokrát oheň rostlinu sežehnul a to do toho dal jen zlomek své síly. Živly si nevěděly rady. Země, vzduch i voda už nechtěly, aby jím oheň pomáhal. Řekly si, že oheň vůbec nepotřebují, vždyť rostlina má vše, co potřebuje od nich. Oheň rozuměl jejich rozhodnutí, ale velice ho to mrzelo. Oheň měl pocit, že není k ničemu, že je ničitel, že není jako ostatní živly, že nic nedává a takhle zkormouceného ho uviděla Matka Příroda. Poslala ho do vesnice, ať se tam pořádně rozhlédne. Oheň byl celý rozpálený, proč má chodit do vesnice a cestou k vesnici si usmyslel, že jí sežehne. Jak se tak blížil k vesnici, zarazilo ho, že vidí kouř, přece se jí teprve chystal sežehnout. Začal být zvědavý, co se tam děje a tak šel potichu blíže. A co neviděl! Viděl, jak lidé opékají své jídlo na ohni, jak jej chrání a hlídají uhlíky před vyhasnutím, a jak jím na oplátku oheň dává teplo. Oheň si vzpomněl, že i on je užitečný, že je stejný jako ostatní živly, že umí brát, ale i mnoho dávat. Rychle se vrátil k živlům. Ty byly skoro u konce. Rostlina už měla vše, co potřebovala. Vzduch, voda i země se zděsily, že jím oheň přišel naschvál vše opět pokazit. Ale oheň je ujistil, že už ví jak na to. Dal se do díla, a aby rostlinku znovu nesežehnul, dal jí jen tolik síly, kolik je ukryto v jednom dřevěném uhlíku. Rostlinka se zachvěla, ale přežila. Živly měly radost. Donesly rostlinku lidem a jejím kravkám. Lidé jí začali říkat, pro její tři listy – trojlístek. Jetel měl vždy jen tři lístky, ale někdy se objevil i čtvrtý lístek. Byl to dárek pro lidi od ohně za to, že mu pomohly uvědomit si svojí vlastní sílu. Nebyl to obyčejný čtvrtý list. Lidé zjistili, že kdo našel čtyřlístek, pak měl velké štěstí. Nebyla to náhoda. Ve čtyřlístku je totiž ukrytá síla všech čtyř živlů.
Píseň hor
Na konci jedné podhorské vesnice žil o samotě jeden mladý dřevorubec. Stromy ale už nekácel, živil se tím, co mu les a hory poskytly. Ve vesnici ho měli za blázna, i když jeho bylinky léčily celou vesnici.
Jednou si krásně seděl uprostřed hor. Lebedi si v tom vlídném tichu, plném zvuků a chvění. Najednou mu přišlo, že slyší někoho zpívat. Soustředil se na ty zvuky. Ano, byla to melodie. Melodie plná energie, stálosti a proměny zároveň. Rozezvučelo ho to, ale i rozesmutnělo. Byl smutný z toho, že nerozumí, tak krásné chvění ducha a on nerozumí slovům. Musí se naučit poslouchat. Chodil poslouchat každý den.
Časem přestal chodit do vesnice. Už ho nic nezajímalo. Jen ta píseň. Lidé z vesnice se o něj nejdříve báli, ale pak si řekli, že se už docela zbláznil a už si ho nevšímali. Blázni totiž vždycky nějak přežijí, a když ne škoda jich taky není.
Přestal chodit i do svého domku. Žil jen v lese uprostřed hor. Kolik let uplynulo těžko říci, ale asi hodně, protože lidé na něho úplně zapomněli.
On mezi tím zestárl a rysy mu ztvrdly touhou a neuspokojením, ale vytrval, stále se snažil porozumět. Už to pro něho nebyla jen melodie, ale píseň plná slov a obsahů, přesto jí nechápal. Přestal jíst, už jen seděl a poslouchal, úplně strnul a poslouchal, už nic nevnímal. Poslouchal, a když už jeho duše se začala proměňovat v srdce hory, uslyšel. Teď už všemu rozuměl. Bylo to tak moudré, tak vše obsažné, tak nádherné. Řekl si, to musím všem říci, ale píseň ho nepustila. Musel poslouchat dál. Posmutněl, poznal, to nikdo nepochopí. Ta píseň je jen pro hory a on mohl pro svou vytrvalost nahlédnout. Nemůže jí celou obsáhnout, je jen člověkem a člověkem musí zůstat. Píseň ho nechala samotného, opuštěného v lese. Tiše zmizela. Zůstal sám, celá léta se snažil a jen ochutnal. Ale jemu ten doušek stačil.
Byl smutný, nikdo s ním to vědění nebude sdílet. Vrátil se do svého domku. Vše uklidil a šel do vesnice. Lidé na něho koukali, ale nepoznali ho. Dívali se na něj s úctou, rysy sice ten cizinec měl ztrhané, ale vyzařovala z něj moudrost a vědění. Časem si zvykli, že se cizinec usadil kousek od vesnice v tom zchátralém domku a začali si k němu chodit posedět. Časem zjistili, že se vyzná v bylinách a začali si k němu léčit své neduhy a on byl rád. Nechtěl být osamotě. V samotě ho užíral smutek, smutek z vědění. Ale i tak se smutku nevyhnul, ten se usadil v jeho duši a užíral ho, až ho jednoho dne schvátil. Zemřel sám mezi lidmi. Vesnice mu vystrojila nádherný pohřeb.
O kapce
Byly doby, kdy kapky vody nedělaly při dopadu do vody žádné kruhy, žádné čeření hladiny. A bylo to tak v naprostém pořádku. Vše mělo svůj řád a pořádek. Žádný chaos, žádné náhle změny. Vše plynulo klidně pozvolna, byl to balzám pro duši. Taky se všem žilo až líně dobře. Tvůrčí bůh Ruhiggotl byl spokojen a v klidu svého řádu odpočíval.
Jen jeho bratr se trochu, no více než trochu, nudil. Jen tak ležel u velice klidného jezera, kde si jen vítr pohrával s jezerní hladinou. Samozřejmě v pravidelném rytmu a stanovené intenzity ani více ani méně. Nic, co by rušilo poklidný běh věci. Právě proto se Wechselgotl nudil. Byl živějšího temperamentu. A jak se tak koukal na hladinu a uviděl kapku zapadnout do masy vod a pak další. A jak se tak nudil, napadlo ho zčeřit hladinu vody při pádu kapky. Kapka padla a vytvořila kruhy na hladině, které se šířily a narušovaly nejen hladinu vody, ale i pozvolné vlnky vytvořené větrem. To se Wechselgotlovi zalíbilo. A protože ho to pobavilo, začal přemýšlet nad tím, že by něco podobného provedl lidem. Když už ho to napadlo, nebyl daleko od činu.
Ruhiggotl byl příliš ponořen do svého klidu a tak nestihl svého bratra včas zastavit. A tak se čas od času mezi lidmi objeví člověk, který rozvíří hladiny myšlení lidí, znejistí je v jejich poklidném bezmyšlenkovitém nevědomí. A pak jako kapka utone ve věčném toku masy. Bohužel lidé nebyli v mysli stejní jako kapky a tak se šíří mezi lidmi i nové zkázonosné myšlenky a svět už nikdy nebude už klidným a uspořádaným. Wechselgotl z každou změnou byl šťastnější a rozhodně se už nikdy nenudil. Jeho bratr se odebral do klidu svého nitra, kde ho sžírala představa, že tomu nezabránil a už nikdy nebude schopen vše navrátit do původního stavu.
O básníkovi
Kdysi dávno žili tři bratři. Žili na samotě, rodiče dávno nemaje. Dva nejstarší se starali o obživu lovem. Nejmladší byl také zdatný lovec, ale raději než aby lovil, rád se jen toulal po lese. Jeho duše toužila a hledala něco jiného. Jeho bratři sice nechápali, proč nejmladší je stále duchem nepřítomný, ale starali se o něho a nic mu nevyčítali. Přesto jednou za nimi přišel a řekl, že musí odejít do hor. Že neví, jestli se vrátí a proč tam musí jít, ale jeho duše mu jinak nedá pokoj.
Bratři svolili a vypravili nejmladšího na cestu. Věděli, že se umí o sebe postarat. Nejmladší vyrazil, šel, aniž by věděl, co hledá a kde to má hledat. Věděl jen, že musí něco najít. Chodil po horách křížem krážem, také prošel mnoho údolí. Potkal mnoho lidí, všichni na něho byli vlídní a on to s vděčnosti přijímal, ale jeho duše chřadla. V dlouhých chvílích samoty lesa už pochopil, že hledá kousek své duše, ten malinky kousek, který by ho pojil se sílou země (Života). Přestal bloudit a usadil se v jedné jeskyni hluboko v lese, kde ho nikdo nebude rušit a začal snít. Snil různé sny, některé byly obyčejné, jiné byly plné běsů jeho ztrápené duše, ale také to nebyly ty pravé sny. Víc a víc se ponořoval do nového života, přestal vnímat, co je sen a co skutečnost. Ve snech snil o skutečnosti (ale ani to nebyly ty pravé sny) a realita se stala snem. Ztratil se v čase a prostoru. Ve snech se mu začaly zjevovat jiné světy, jiná místa, kde nikdy nebyl, ale byly tak živá, cítil každý kamínek, každé vydechnutí těchto světů. Neděsili ho jako ztracená realita, ani v nich nebyly běsy jeho duše. Byla to místa, kde se cítil doma, znal to tam. Nechtěl z těch míst odejít, ale byly to jen sny a s každým svítáním sny končí. Začal snít i ve dne, snažil se vžít a dostat se do těch snů, ale nešlo to. Sny mají právo přicházet a odcházet samy. Nezbývalo mu než toto omezení přijmout. Ve dne se opět začal starat o potřeby těla a jak tak chodil po lese, stále víc vnímal život kolem sebe, vše na něj mluvilo jazykem poznání. Cítil chvění každého listu, vdechoval sílu každé kapky rosy. Cítil se být součástí všeho kolem, cítil, jak se jeho duše se vším propojuje a součastně vše se vpíjelo do něj. Byl tím pocitem překvapen. Vnímal, že jeho duše je celá. Konečně se cítil naplněný, úplný, byl součástí něčeho, co nechápal, ale co ho tvořilo.
Najednou se vytvořilo něco nebezpečného- strach - člověka, jenž stál před něčím velkým. Začal se bát, že ho to pohltí a zničí. Dostal strach, že už nebude mít vlastní já. I když věděl, že je to neopodstatněné a tušil krásu a dokonalost, jenž mohla přijít. Přesto ho strach neopustil a pomalu začal stravovat jemný most pojícího s tím nepoznaným.
Vše bylo pryč. Byl sám v lese. Ještě vnímal zachvění síly života, ale vnímal jí jen, protože o ní věděl. Už nebyl její součástí, už neproudila jím, ale tekla kolem něj. Jeho duše se stáhla do malého uzlíčku a opět jí chyběl ten kousíček. Seděl a plakal, že se nechal ovládnout strachem vlastního já. Věděl, že ztratil víc, než kdy bude moci znovu najít. Plakal mnoho dní a mnoho nocí se snažil snít, ale vše bylo pryč, jen stále cítil přítomnost toho, ale víc nic.
Poté co se trochu uklidnil, se rozhodl, že se vrátí do vesnice. Jeho bratři se dávno už oženili a měli rodinu. Přenechali mu domek, kde všichni vyrůstali a on zůstal. Žil sám. Snažil se o sebe postarat, dařilo se mu to jen někdy. Byly dny, kdy jeho mysl se toulala a snažila se najít most. V ty dny viděl a cítil krásu kolem a začal o té kráse vyprávět lidem kolem. Jeho vyprávění přinášelo lidem úlevu od denních strastí a rozzářilo jejich duše pohlazením krásna. Lidé byli rádi, že žije ve vesnici. Ale on stále tesknil a čím více vyprávěl, tím více jeho duše tesknila. Už dávno věděl, že už nenajde, co ztratil, ale byl rád, že může něco dát lidem. Za nedlouho v klidu své tesknivé samoty odešel. Ještě dlouho lidé na něho vzpomínali jako na velkého vypravěče krás života.
O hoře a mlze
Nedávno my jeden kmet vyprávěl, že slyšel příběh o hoře a mlze.
Kdysi dávno hory neexistovaly, byla jen planina, kterou obklopovalo moře. Na této planině žil velmi moudrý národ. Žili jen z toho, co jím příroda poskytla, nesnažili se jí měnit ani krotit. Příroda a její duchové jím to vraceli hojností zvěře a plodin. Jenže jak se říká nic netrvá věčně a také tento národ začal mít potíže, když ze západu širé planiny přijížděli noví lidé. Tito lidé, když viděli jak se tu dobře žije, rozhodli se tu usadit.
Národ je nejprve přijal vlídně a dovolil těmto lidem s nimi žít. Jenže noví příchozí měli jiný pohled na život s přírodou, začali si jí podmaňovat a otročit. Stařešinové národa z toho byli smutní a rozhodli se proti tomu bojovat a tak pozvedly zbraně. Začali bránit své území. Došlo k mnoha krvavým střetům, v kterých měli navrch nově příchozí. Byli zvyklí žít život lidských kobylek, vedli ho už dlouho a tak vyhrávali.
Stařešinové viděli, že boj přináší jen smutek do mnoha rodin. Proto poslali pro šamana, který žil o samotě nedaleko vesnice. Jen co přišel, řekl jím, že se musí poradit s duchy přírody. Provedli obřad a otázali se duchů. Duchové byli nešťastní, že nemohou pomoct a tak aspoň poradili šamanovy, ať se obrátí přímo na přírodu. Šaman tedy odešel do samoty lesa, do hlubin jeskyně, stal se proudem řeky, proletěl prostorem větru a stanul ve středu Země a vrátil se s odpovědí.
Odpověď byla prazvláštní a stařešinové se dlouho radili jak s ní naložit. Nebyla to ani tak odpověď jako nabídka. Nabídka velmi roztodivná. Příroda by je přijala do svého lůna, staly by se její součástí, žili by věčně, ale už by nebyli lidmi. Stali by se horami, nepřekonatelnou překážkou pro cizí národ a ochránili by tak to nejkrásnější z přírody. Byl to národ žijící jen z přírody, a proto přírodě plně důvěřovali a proto její nabídku přijali. Odevzdali se přírodě a tak se na planině vzrostlo obrovské pohoří a zastavilo tak zkázonosné šíření lidských kobylek.
Říkáte si, ale co s tím má společného mlha? Říká se, že když mlha obklopí v prstenu dokola dvě hory naráz, třebaže jsou od sebe mnoho mil vzdáleny, byla to dvě lidská srdce, která se právě zevzdala. Ano, ačkoliv se tento národ vzdal své lidskosti, přesto kdesi stále v hloubi přírody žijí své životy v poklidu a jen mlha prozrazuje lásku dvou lidí v srdci hor.
Také se vypráví, že když se někomu podaří obejít horu dokola, než zmizí prstenec mlhy, otevřou se mu hlubiny poznání starobylého národa i duše přírody.