Couple of unitato

Alec Bewley - 16 let

Kano Kannon - 17 let

Alec: Zničeně se dovleču do školy. Jako obvykle mám na sobě černé džíny, černou mikinu s bílými pruhy a tenisky. Vlasy sčesané, aby zakrývaly jedno oko. Sednu si do lavice a ignoruji ostatní spolužáky.

Kano: Zase nové město a škola. Nechám se mamkou odvést před školu. Vystoupím, rozloučím se a rozejdu se hledat ředitelnu.

Alec: Vytáhnu z tašky příslušné učebnice na hodinu angličtiny a koukám se z okna.

Kano: Když zazvoní, přijde si pro mě třídní, abych náhodou nezabloudil.

Alec: S povzdechem přesunu svůj znuděný výraz k tabuli a čekám na učitelku.

Kano: Vejdeme do jedné třídy. Postavím se před všechny a jen si je tak prohlídnu, ale moc to nevnímám.

Alec: Pohledem sjedu kluka u tabule. Na první pohled mě zaujmou jeho vlasy.

Kano: Čekám až mě představí a já si budu muset sednout.

Učitelka: "Tohle je váš nový spolužák Kano Kannom. Buďte k němu milí."

Kano: Jen přikývnu jako potvrzení svého jména.

Učitelka: "Posaď se na jakékoliv volné místo."

Kano: Rozhlédnu se a pak se na ni podívám. "Která všechna jsou volná?" zeptám se. Třeba někdo chybí.

Učitelka: Ukážu mu je.

Kano: Sednu si někam dozadu.

Alec: Provázím ho pohledem. Hned jak si sedne, věnuji se zase svému.

Kano: Vytáhnu si sešit a začnu se věnovat hodině.

Alec: O přestávce si dám do uší raději sluchátka.

Kano: Půjčím si od jednoho kluka bez dovolení sešit.

Alec: Sleduji dění za oknem.

Kano: Jen si je prohlídnu a vrátím je zpátky. Ještě ho poprosím jestli by mi je nepůjčil domů. Ignoruju všechny ostatní.

Alec: Na další hodinu si připravím se zvoněním.

Kano: Nakonec použiju na celý den jen jeden sešit.

Alec: Konečně poslední hodina. Laborky. Vezmu si sešit a s ostatními se vydáme do učebny.

Kano: Zvednu se a jdu za davem.

Alec: Posedáme si a čekám až si nás učitel rozdělí do dvojic.

Kano: Posadí mě do volné lavice. Jen čekám koho mi přiřadí.

Alec: Překvapeně zamrkám, když řekne mé jméno a jméno toho nováčka. S povzdechem se zvednu a přesunu se k němu do lavice.

Kano: Kouknu se na něj.

Alec: Oplatím mu pohled.

Kano: Jemně se pousměji.

Alec: Nevnímám ho a poslouchám učitele.

Kano: Pokrčím rameny a taky ho začnu poslouchat.

Alec: Když domluví podívám se na souseda. "Jmenuji se Alec." šeptnu a otevřu si sešit.

Kano: "Těší mě. Moje jméno asi znáš ne?"

Alec: "Kano, že?" šeptám dál. "Měli bychom se pustit do práce."

Kano: Přikývnu. "Tak čím začneme." řeknu si spíš pro sebe.

Alec: Připravím nám pomůcky. Přisunu k němu mikroskop. "Ty první."

Kano: Kouknu se tam a popíšu mu co vidím. Pak ho taky nechám kouknout.

Alec: Krátce nahlédnu a přikývnu. Zapíšu si to do sešitu. Pustím se do druhé fáze.

Kano: Rychle si to taky napíšu.

Alec: "Stíháš to?"

Kano: Přikývnu.

Alec: Pousměji se a zase k němu přisunu mikroskop.

Kano: "Teď ty." brouknu.

Alec: Podívám se a zapíšu.

Kano: Kuknu se, co napsal jelikož mi to neřekl.

Alec: Přistrčím k němu sešit.

Kano: Pousměji se a rychle si to opíšu.

Alec: Přitáhnu si zase sešit. Takhle pokračujeme až do konce hodiny. "A nezapomeňte si se svým partnerem domluvit schůzky pro další práci..." zaslechnu učitele.

Kano: Kouknu se na Aleca.

Alec: "Kde se chceš scházet?"

Kano: "Já to tu neznám, takže to nechám na tobě." zazvoní a já se pomalu zvednu.

Alec: "Já nevím. Mohli bychom se třeba vždycky sejít u jednoho z nás," navrhnu s pokrčením ramen.

Kano: "Dobrý nápad."

Alec: "Kdo bude první a kdy?"

Kano: "Nechám to na tobě." sbalím si pomalu věci.

Alec: "Mohli bychom u tebe?"

Kano: "Pokud ti nevadí, že to tam vypadá jako skládka." pokrčím rameny.

Alec: Pokusím se usmát. "Nevadí."

Kano: Pobaveně se na něj zadívám. "A kdy?"

Alec: "Pozítří? Třeba." Pokrčím rameny.

Kano: "Mě je to celkem jedno. Klidně můžeme začít dneska nebo i zítra." dám si batoh na záda.

Alec: "Nevím, kdy máš čas."

Kano: "Já ho mám teď kdykoli."

Alec: "Tak chceš už dnes?"

Kano: "Můžeme."

Alec: "Tak dobře." pousměji se a sbalím si věci.

Kano: Jdu ještě do skříňky a přezuju se. Počkám na něj před školou.

Alec: Vyjdu zabalený až po krk.

Kano: Kouknu se na tu malou kuličku.

Alec: Dojdu k němu. "Můžeme?"

Kano: Přikývnu a zmateně ho začnu vést k nám.

Alec: "Děje se něco?"

Kano: Zmateně na něj kouknu. "Ještě se tu moc nevyznám a dneska mě vezla mamka, protože to měla po cestě." přiznám nerad.

Alec: "Kde bydlíš?" zeptám se.

Kano: Řeknu mu adresu, kterou si naštěstí pamatuju.

Alec: "Víš, ale že jdeme na úplně jinou stranu."

Kano: Vyděšeně se na něj zadívám.

Alec: Otočím se a pobídnu ho, aby šel za mnou.

Kano: Následuju ho jako zmoklá slepice.

Alec: "To nevadí. Jsi tu nový. Mě se to stávalo pořád."

Kano: "Ty si se sem taky přistěhoval?" zeptám se a zařadím se vedle něj.

Alec: "Jo, ale už je to dlouho."

Kano: "A odkud jsi?"

Alec: "Jsem z Hókaida."

Kano: "Já jsem z městečka Falun ve Švédsku."

Alec: "Ty jsi ze Švédska?!" zeptám se překvapeně.

Kano: Přikývnu. "Ale jsem míšenec. Mám a se narodila tady, ale pak se s otcem přestěhovala do Švédska. Nakonec se rozhodli, že tak budou chvíli žít a až budu skoro dospělí, přestěhují se zpátky. A tak jsem tu. Jsem rád, že na mě mamka už od narození mluvila i japonsky, jinak nevím jak bych dopadl." dopovím.

Alec: "Aha. Tak to je dobře. Protože většina Japonců odmítá mluvit anglicky," povzdechnu si.

Kano: "Vážně? No anglicky sice umím, ale zase...." zamyslím se.

Alec: "Je lepší mluvit více jazyky."

Kano: "To ano. Kolika umíš ty?" zeptám se.

Alec: "Šesti." zamumlám.

Kano: "Wau a jakýma?" zajímám se hned zvědavě.

Alec: "Italsky, anglicky, japonsky, maďarsky, svahilsky a německy."

Kano: "Dobře ty. Ty si na jazyky asi hodně dobrý že?"

Alec: "Jak se to vezme."

Kano: "Proč? Mě se to zdá skvělý." usmívám se jako sluníčko.

Alec: "Ani ne." zavrtím hlavou.

Kano: "Ale umíš tolika jazyky." namítnu.

Alec: Pokrčím rameny.

Kano: Povzdechnu si. "Tebe asi nepřesvědčím co? Máš už nějakou brigádu?" napadne mě hned.

Alec: "Nemám. Nemůžu ani mít."

Kano: "Proč ne?" zeptám se.

Alec: "Promiň... To ti nemůžu říct."

Kano: "No nevadí." pousměji se. "Ale kdyby si měl někdy zájem tak u nás něco je." nabídnu mu do budoucna.

Alec: Přikývnu. "A jaké jazyky ovládáš ty?"

Kano: "Já?" zamyslím se. "Takže... švédsky, japonsky, anglicky, německy, trochu norsky a finsky. Pak ještě španělsky a rusky." koukám se do nebe a přemýšlím, ale asi to bude všechno.

Alec: "Obdivuhodné."

Kano: "Táta mě do toho hodně nutil, jelikož on jich umí hodně. Tak jsem to musel umět taky, ale konečně mi dal pokuj." zašklebím se.

Alec: Pousměji se. "Tak tady zahneme."

Kano: Poslušně to udělám.

Alec: "Kde bydlíš?"

Kano: "Tady to už poznám." usměji se a zamířím k většímu domku.

Alec: Jdu tiše za ním.

Kano: Otočím se a leknu se ho. Pak se pousměji a ukážu na trochu větší vilku. "Tak jsme tu."

Alec: "Je to tu pěkné."

Kano: "Děkuju."

Alec: Zavrtím hlavou.

Kano: "Ale nemám to tu rád." kouknu se na to.

Alec: "Proč ne?"

Kano: "Je to jak pro nějaký namyšlený boháče. Ještě větší byl ve Švédsku. Prostě to nemám rád. Lidi pak jen závidí a využívají."

Alec: "Chápu."

Kano: Vejdu brankou a pak odemknu dveře a pustím ho dál.

Alec: Rychle vejdu. Bohužel se rukou bouchnu o plot. Bolestně syknu a hned se chytnu za ruku.

Kano: Rychle se k němu otočím. "Co se stalo?" strachuju se.

Alec: "To... nic." Zavrtím hlavou a stáhnu se.

Kano: "Ukaž prosím."

Alec: "Ne."

Kano: "Ale no tak. Co kdyby to bylo něco vážného?"

Alec: Uhnu pohledem, ale nic jiného neudělám.

Kano: Natáhnu k němu ruku. "Nebo prvně půjdeme do domu?"

Alec: Nejistě k němu natáhnu tu svojí.

Kano: Jemně ji vezmu.

Alec: Cuknu sebou.

Kano: Jemně ji držím a počkám až si na to zvykne.

Alec: Přikývnu.

Kano: Jemně mu vyhrnu rukáv.

Alec: "Řekl si uvnitř."

Kano: Přikývnu a vtáhnu ho dovnitř a zavřu.

Alec: Rychle si zase stáhnu rukáv.

Kano: Odvedu ho do obýváku a posadím ho do křesla.

Alec: Smutně na něj koukám.

Kano: Jemně mu vyhrnu rukáv a kouknu se na to.

Alec: Sklopím pohled a škubnu rukou. "Kano..."

Kano: Přimhouřím očka a přitáhnu si ji blíž.

Alec: Nahrnou se mi slzy do očí.

Kano: Dám mu na ni jemnou pusu. "Ty víš, že se to nedělá že?"

Alec: Přikývnu.

Kano: "To je hlavní." pousměji se. Dám mu ještě jednu. "Chceš na to něco? třeba obvaz."

Alec: Zavrtím hlavou. "Stejně se to stane znovu." pokrčím rameny.

Kano: "Ale aby ti to nekrvácelo." namítnu. "A vážně se to musí stát znovu?"

Alec: "Už jsem naučený... Je to jako droga. Nejde být bez toho," vytrhnu mu ruku.

Kano: "Jak dlouho?" zeptám se.

Alec: „Tři roky."

Kano: Povzdechnu si, ale nic neřeknu. "Vážně nechceš obvaz? Nejradši bych ti to vydezinfikoval, ale trpěl by si."

Alec: "Nechci nic."

Kano: Nechám to tedy být.

Alec: "Neříkej o tom nikomu, prosím."

Kano: "Pokud nechceš tak to neřeknu." jemně mu pustím bundu. "Tak se zatím vysvleč z bundy a já připravím něco menšího ano?"

Alec: Kývnu a bundu si pověsím na věšák.

Kano: rychle svoji pověsím a zapadnu do kuchyně, kde připravím menší sendviče a něco k pití.

Alec: Postavím se ke dveřím do kuchyně a koukám na něj.

Kano: Dám si batoh na záda a vezmu tác. "Teď nahoru." začnu ho jemně navigovat.

Alec: Rozejdu se po schodech. Zastavím se nahoře a čekám kam půjde.

Kano: Rozejdu se doleva a jdu až k posledním dveřím.

Alec: Jdu tiše za ním.

Kano: Otočím se jestli jde za mnou.

Alec: Pousměji se na něj.

Kano: "Otevřeš prosím?" poprosím ho.

Alec: "Jistě." otevřu mu a uhnu mu, aby mohl vejít.

Kano: Usměji se na něj a vejdu. Tác položím na nízký konferenční stolek.

Alec: "Máš to tady pěkné."

Kano: "Děkuju. Vlastní návrh. Sedni si, kde se ti to nejvíc líbí."

Alec: Posadím se na zem ke stěně.

Kano: Překvapeně zamrkám a zadívám se na něj.

Alec: "Co?"

Kano: "Tak jsem to nemyslel." jemně se nafouknu.

Alec: "Mě se tu líbí."

Kano: "Ale tak se nebudeš moct najíst ani napít a nebudeme moct dělat laborky." namítnu.

Alec: "Přisednu si blíž."

Kano: "Ale no tak šmudlo." použiju jednu ze svých přezdívek.

Alec: Sklopím pohled. "Neříkej to."

Kano: "Promiň mi." sklopím pohled a začnu si nadávat.

Alec: "To nevadí. Jenom mi tak prosím neříkej." Kousnu se do rtu a poposednu si k němu blíž.

Kano: "Dobře. A ještě se omlouvám. On je to u mě tak už trošku zvyk." povzdechnu si a pousměji se.

Alec: "V pořádku."

Kano: "Co si dáš spíš? Džus nebo minerálku?" zeptám se.

Alec: "Džus."

Kano: "Jablko, Jahodu, Pomeranč, Malina, Liči, Kaktus." jmenuju.

Alec: "Jahodu."

Kano: Odložím si batoh a ještě mu pro to skočím do sklepa.

Alec: Přitáhnu si kolena k sobě a zavřu oči.

Kano: Ještě si něco vezmu pro sebe a vrátím se.

Alec: Podívám se ke dveřím.

Kano: Usměji se na něj. "Pustíme se do toho? Nebo aspoň osnovu, jak to budeme dělat. Mě to musíš všechno vysvětlit, jelikož jsem moc tohle nedělali." přiznám.

Alec: "Dobře." Vytáhnu sešit.

Kano: Sednu si na gauč, blízko k němu.

Alec: Začnu mu vysvětlovat.

Kano: Pozorně ho poslouchám. "Čím chceš být?" zeptám se, když skončí v půlce.

Alec: "Cože? Proč?"

Kano: Pokrčím rameny. "Jen mě to napadlo."

Alec: "Chci být malíř. Nebo dělat něco s uměním, ale nevadil by mi ani dějepis."

Kano: "To je pěkné. Já jen, že od tebe to chápu víc, než od kohokoli jiného." pochválím ho.

Alec: Pousměji se. "A ty?"

Kano: "Já převezmu rodinnou firmu. Musím, i když nechci." pousměji se. "Ale chtěl bych být... já vlastně nevím. Život mám tak nějak řízený, takže si nejde moc vybírat." povzdechnu si.

Alec: "V čem obchodujete?"

Kano: "Nejvíce asi čaje. Jinak máme velkou firmu, která se zabývá počítači. Ať je to cokoli. Vím, nedává to smysl." poškrábu je na hlavě.

Alec: "Čaje a počítače."

Kano: Přikývnu.

Alec: Pousměji se.

Kano: "Nechceš si sednout vedle?" poplácám na místo vedle sebe.

Alec: Pokrčím rameny, ale přesednu si.

Kano: Usměji se. "Děkuju. Tak budeme pokračovat?"

Alec: "Můžeme."

Kano: Začnu ho zase poslouchat. Nakonec skončí kolem 6.

Alec: "Budeme ještě pokračovat?"

Kano: "Mě to nevadí, ale zase ty. Už tak je tma."

Alec: "Já to zvládnu. Nebydlím daleko."

Kano: "Ale mě to vadí." namítnu.

Alec: "Vážně nebydlím daleko."

Kano: Zamračím se a sleduju ho. "Buď tě odvezeme nebo tu přespíš." dám mu na výběr.

Alec: "Bydlím o dva domy dál." povzdechnu si. "Myslím, že by bylo zbytečné na tu vzdálenost startovat auto."

Kano: "Tak blízko?" zeptám se překvapeně.

Alec: Přikývnu.

Kano: "Tak tě aspoň doprovodím před branku." smlouvám.

Alec: "Jak chceš."

Kano: "Tak platí." usměji se vesele.

Alec: Zavrtím nad ním hlavou

Kano: "No co mám o tebe strach."

Alec: "Jsou to jenom dva domy."

Kano: "To je jedno." vedu si svou.

Alec: "Tak pokračujeme."

Kano: Přikývnu. "Asi začneme osnovou ne?"

Alec: "Jo."

Kano: Natáhnu se pro sešit a začnu psát.

Alec: Diktuji mu to.

Kano: Pečlivě zapisuju, aby to pak přečetl.

Alec: "To je v pořádku."

Kano: "Co?" zeptám se překvapeně.

Alec: "Nemusíš psát tak krasopisně."

Kano: "Já nepíšu. Píšu jen trochu čitelněji."

Alec: Přečetl bych to po tobě."

Kano: "To je dobrý. Aspoň to budeš mít snazší."