Zlato na obloze
Emil Páleš
Zářivé zlato se blyští na pozadí gotických maleb z 13. a 14. století. Je to náhoda nebo hlubší symbol? Technický trik nebo čirá konvence? Nikdo z historiků umění dosud nepostihl význam těchto malířských prvků v jejich skutečné hloubce a šířce. Malíři totiž podvědomě zachycují na svých plátnech úkazy na duchovní obloze, které podmiňují střídání celých kulturních systémů.
Zlaté pozadí napovídá, že dané výjevy se neodehrávají ve fyzickém, ale v duchovním světě. Je to zřejmé z volby námětu i celkové koncepce, protože tyto malby ještě nemají ani reálnou perspektivu ani proporce. Významné postavy jsou dvakrát větší než ostatní, což neznázorňuje jejich tělesnou velikost, ale velikost ve světě idejí (hieratická perspektiva).
S renesancí v 15. století převládlo modré pozadí maleb. Až k těmto malbám patří reálné proporce s perspektivou. Změna malířského stylu prozrazuje, jak se lidé v dané době cítili a jak sami sebe chápali. Gotický člověk se ještě cítil jako občan duchovního světa mezi duchovními bytostmi. Renesanční člověk jako by spadl na zem. Ocitl se na této trojrozměrné zemi, obklopen fyzickými předměty a nad hlavou mu zářil už jen smysly vnímatelný azur oblohy.
Zlatá znamená duchovní a modrá pozemskou oblohu. Na některých malbách z přechodného období jsou znázorněné obě tyto oblohy současně. Nad realisticky utvářenou krajinou se klene modré nebe a nad ním, oddělený mraky, zlatým světlem naplněný prostor duchovních nebes, kde trůní Kristus, andělé a světci.
Odkud se vzalo zlaté pozadí a proč se tak rozšířilo právě ve 13. a 14. století? Kdo chce, nechť si to vysvětluje tím, že po dobytí Konstantinopole křižáky v roce 1204 se na západ dostalo velké množství byzantských uměleckých předmětů a řemeslníci je začali napodobovat. Migrační teorie však ve skutečnosti nikdy nemůže vysvětlit, proč nějaký kulturní prvek vůbec migruje; proč ho někdy nadšeně napodobují a jindy zcela zavrhují.
Zlatá barva se původně objevila jako nimbus, světlo moudrosti okolo hlav byzantských světců; později prozářila celé pozadí za nimi a okolo roku 1300 se šířila celou Evropou. Současně s tím vrcholila scholastická filosofie v osobě Tomáše Akvinského, Alberta Velikého, Dunse Scota a dalších. Kulminovalo zakládání univerzit. Gotičtí malíři zachytili na svých obrazech, jak se obloha v době vrcholné scholastiky blyštěla duchovním zlatem poznání. Na zlaté obloze gotických maleb svítí metafyzické duchovní světlo idejí, které tehdy ještě lidé nazírali přímo myslí jakožto reálné. Jakmile jsme toto světlo myšlenek přestali později vnímat, přestali jsme ho i zobrazovat na malbách. Filosofický realismus ustoupil nominalismu. A země, kde se začala malovat modrá obloha, se staly průkopníky empirických věd.
Jako kdyby krátce před rokem 1300 ožily sluneční kulty: V Paříži filosof se sluncem na hrudi (na znamení, že je inspirován archandělem Michaelem) pracuje na Sumě teologie. V Konaraku Indové stavějí ze všech největší chrám slunečnímu bohu Súrjovi. V Cuzcu Inkové zakládají na pokyn boha Slunce svoje hlavní město a obkládají jeho svatyni zlatými deskami.
Po staletí se v Evropě platilo stříbrem, ale koncem 13. století se začalo platit zlatými mincemi (florény a dukáty). Byla to tedy „zlatá doba“ v mnohem širším smyslu. Sluneční kov se rozproudil po obchodních tepnách Evropy jako oběživo a měřidlo hodnoty.
Zároveň se v celé Evropě začaly formovat stavovské parlamenty. Archanděl Michael stojí na čele slunečních mocností, které obdarovaly člověka věčnou individualitou a schopností myšlení. Je strážcem svobody a důstojnosti jednotlivce; inspirátorem demokracie a velké filosofie v dějinách. Schopnost samostatně myslet a posoudit věci je totiž vnitřní stranou a předpokladem každé demokratické společenské formy.
Michael zasahuje do dějin pravidelně: Každých 2500 let jako velký (354-letý) duch času; ale i každých 500 let jako menší (72-letý) duch času. Spolu s ním se periodicky vracely po celou antiku a středověk vlny velkých filosofů. 500-letý rytmus v dějinách západoevropské byzantské nebo indické filosofie je statisticky signifikantní a vylučuje náhodu. Tzv. ideační a senzitivní soustava pravdy, idealismus a materialismus střídavě převažují jeden nad druhým v 500-letém cyklu. Stříbrný a zlatý systém hodnot, jeden založený na smyslovém vnímaní a indukci, druhý na přímém nazírání idejí myslí a dedukci, spolu věčně zápasí.
Od konce 19. století žijeme opět v michaelském období a celá společnost je v přechodu od senzitivního k ideačnímu systému hodnot. Malíři se vzdali cíle na plátnech věrně zrcadlit vnější svět a podvědomě se pokoušejí zobrazovat nadsmyslový svět ducha. Materialismus v kvantově-relativistické fyzice „překročil sám sebe“, jak to vyjádřil Popper. Na obrazech Gustava Klimta se znovu objevilo zlaté pozadí a fyzika se od Einsteina vrátila k deduktivní metodě scholastiků, kde idea dominuje nad empirií. Měnový standard se opět změnil ze stříbrného na zlatý.
Rytmus 354-letých duchů času znali už gnostici, koncem středověku o něm psal sponheimský opat Trithemius a je dobře znám i v antroposofii. Znal ho i Buddha a buddhistické kolo dharmy, které se otočí jednou za 2500 let, tvoří vlastně kruh sedmi křesťanských archandělů.
O 72-letých duchách času se Rudolf Steiner nezmínil nikdy výslovně. Z jasnovidného pozorovaní však popsal některé zásahy duchovných bytostí do dějin, které do tohoto rytmu zapadají. Zmiňuje se i o zásahu archanděla Michaela okolo roku 1250.
Tento zásah je součástí michaelského rytmu, který znali už babylonští kněží a založili na něm svůj posvátný kalendář. Od roku 1269 do roku 1341 světové hodiny ukazovaly na 2° Berana, jehož vládcem je Slunce. Byl to malý sluneční věk.
Symbolika světla tehdy zavládla i v architektuře. Rayonantní gotika z konce 13. století dostala svoje pojmenování podle paprskovitých ornamentů. Světelná paprskovitá symbolika je centrální ideou michaelské architektury všeobecně. V nejstarších slunečních chrámech Egypta stály obelisky se zlatým hrotem, které představovaly „zkamenělý sluneční paprsek“, ztělesnění boha Slunce Rea. Obelisk z nejstaršího michaelského období v dějinách se v antickém michaelském období proměnil v iónský sloup a v současnosti v mrakodrap.
Velké michaelské období 600–246 př. Kr. bylo velkým věkem demokracií a největším věkem filosofie vůbec. Na celém světě vystoupili mudrci prohlašující, že je vede duchovní inteligence Slunce, a učili lidi umění bdělé rovnováhy, sebeovládání a sebepoznání. Svět jako by se probudil a procitl z mýtického snění k jasnému myšlení. V té době rozkvétaly demokracie nejen v Evropě, ale například i Buddha se narodil v zemi, která byla republikou. A jak sám předpověděl, stejná doba tu byla 25 století před ním a přijde i 25 století po něm (mluvil o dnešku).
Archeologové žasnou nad tím, že první parlament se sešel už 2750 let př. Kr. v Sumeru a předsedal mu nejstarší sluneční hrdina v dějinách – Gilgameš. Bylo to v prvním michaelském období v dějinách.
Další velkou skupinu slunečních hrdinů nacházíme kolem roku 1250 př. Kr. (Perseus, Orfeus, Theseus, Herakles). Zakreslíme-li na časovou osu osobnosti, jimž se zjevil archanděl Michael (Abrahám, Mojžíš, Daniel, císař Konstantin) či jiné sluneční božstvo (Zarathuštra, Ayar Manco) nebo se dávaly do souvislosti se sluneční symbolikou (sv. Jiří, Tomáš Akvinský, Kýros, Sokrates, Buddha) – máme před sebou rytmus archanděla Michaela. V báji o Orfeovi je zachycen explicitně, protože Okeanos připlavil 500 let po Orfeově smrti jeho lyru znovu k břehům pevniny. Tedy kolem roku 750 př. Kr., když se znovuzrodil lyrický zpěv, znovu vynořila orfická mystéria a Uddalaka (autor Čandógja upanišady) se stal prvním známým filosofem v dějinách vůbec.
Michaelský rytmus se vine jako zlatá nit celými dějinami. Všimněme si však, že Michaelův impuls se v každém platónském měsíci metamorfuje do jiné podoby. Sluneční hrdinové z věku Býka se ve věku Berana proměnili v mudrce-filosofy. Filosofové pokračují v rytmu někdejších slunečních hrdinů a přicházejí namísto nich. Ti první vítězili v statečném boji nad obludami (chimérou, hydrou, minotaurem). Ti druzí ovládli pomocí jasného myšlení svou pudovou přirozenost. Obrazně-imaginativní formě vědomí věku Býka a racionálně-myšlenkové formě vědomí věku Berana se přizpůsobil i michaelský impuls. Doba Orfea a Herakla byla posledním michaelským obdobím ve věku Býka i posledním velkým věkem slunečních hrdinů. Pět století po nich přišli první filosofové. Vrcholná scholastika byla zase posledním michaelským obdobím ve věku Berana i posledním zlatým věkem filosofů ve starém smyslu toho slova.
Žijeme v prvním michaelském období věku Ryb. Michaelský impuls se musí dále zniternit a metamorfovat na další, vyšší stupeň. Akademická filosofie ztratila spojení se životem a slovo filosof dostalo pejorativní odstín teoretika. Kdo jsou sluneční hrdinové dnešních dob? Jakou novou sílu musí v sobě rozvinout, aby mohli navázat spojení s Michaelem a účinně působit v michaelském duchu ve světě? Jakým způsobem máme jako lidé současnosti navázat na vznešené poslání hrdinů minulosti? Nechť je tato otázka čtenáři námětem k meditaci. Vždyť odpověď na ni bude mít pro něj význam jen do té míry, do jaké ji sám objeví ve svém vlastním nitru.
Páleš, E.: Angelologie dějin. Synchronicita a periodicita v dějinách. Připravované rozšířené druhé vydání v češtině. Sophia, Bratislava, 2004.
Páleš E., Mikulecký M.: Periodic Emergence of Great Philosophers in the History of Medieval Europe, Byzantium & India. Zasláno do: Journal of the History of Philosophy.
Steiner R.: Okkulte Geschichte. Rudolf Steiner Verlag, Dornach, 1992.
Pro časopis Setkání 2/2004