Pocity
Pocity
Přichází k ní jedné noci, v její kanceláři. Ona je sama a on ví, že tu na něj čeká. Chce se rozloučit, ale nemůže. Podívá se na něj a pláče. Nakloní se přes její stůl a vezme ji za bradu. Vidí její tvář.
Otevře ústa, aby promluvil. Nabídl jí slova útěchy. Omluvit se. Její prsty obejmou jeho zápěstí. Drží jeho ruku na své tváři. Nepodívá se na něj. Není mrtvý a ona věřila, že zemřel.
Říká jí přezdívkou – Kůstka. Její brada trhne a ona táhne na jeho zápěstí. Jeho ruka klesne. Vzdychne. Sedí na gauči a dává jí čas. Uvolňuje si kravatu a opře se do polštářů. Ticho je pěkné, ale ona ho přeruší. Sedí tam a poslouchá její urážky a křik a pláč. On ví, že si to zaslouží. Je mu to líto. Nic neříká. Ona ví, že je mu to líto. Obléká si kabát a odchází. Ale on jí chytne za ruku. Dívá se jí do očí a žádá ji, aby šli spolu na drink.
„Je mi to líto, Kůstko.“
Ona souhlasí a odejdou.
Klidně. Volně. Takhle se na ni dívá poprvé. Ona je krásná. Řekne jí to. Směje se. Mluví o vině a odpuštění.
Rukama rozhazuje ve vzduchu, před jeho tváří. Popadne ji za ruce. Ona pořád mluví. Políbí ji. Po chvíli odtáhne své rty opře se čelem o její. Osloví jí jejím pravým jménem – Temperance. Omlouvá se. Tentokrát ho políbí ona.