Jdi na obsah Jdi na menu
 


Neznalost neomlouvá

17. 11. 2005

Jiří Vacek

Největší potíž s některými diskutéry Jitřní země, ale i s jinými, je jejich neznalost základních skutečností spojená s nebetyčným sebevědomím, že jsou natolik chytří, že rozumějí naprosto všemu...

Velmi jasně je to vidět na příspěvku jednoho diskutéra, který uvažuje takto: „Jelikož se ekumenických bohoslužeb zúčastňují i buddhisté, není na zádušní mši za Edu Tomáše nic znepokojujícího“. Opravdu? Společná bohoslužba jsou jen společné modlitby zúčastněných a nic víc. Na učení církve, zejména katolické, že jediným spasitelem je jen Ježíš, že „není spásy mimo církev“, rozuměj katolickou atd., vůbec nic nemění. Jóga je stále z pohledu katolíků špatná a nevede ke spáse. Kdo z katolíků nějak tíhne k východním naukám, je záhy církevními autoritami napadán, dostává církevní tresty a nakonec je z církve vyobcován. Příkladů i z dneška je dost.

Katolická mše je něco úplně jiného než ekumenická bohoslužba, lépe společné modlitby. Je ryze katolickým obřadem a katoličtí kněží mají přísně zakázáno sloužit mši společně s jakýmikoliv nekatolíky. Tady církev ukazuje svou netoleranci naprosto jasně. Ekumenické bohoslužby jsou jen bezvýznamná gesta, která má vyvolat u lidí neznalých církevního práva falešný dojem ústupu od katolické církevní nesnášenlivosti. Autor příspěvku zřejmě ani netuší, jak obrovský rozdíl mezi mší a bohoslužbou je. Myslí si, že jsou jedno a totéž. Opak je pravdou.

Zádušní mše je pak ještě něco jiného než běžná mše. Je určena ke zmírnění utrpení hříšných duší v očistci. A Eda Tomáš byl nepochybně v očích pravověrných katolických kněží velkým hříšníkem hned ze dvou a možná i více důvodů: byl jogínem, šířil bludy jógy a také se rozvedl a znovu oženil. Důvodů víc než dost, aby za jeho hříšnou duši, byť přítel, ale katolický kněz, sloužil mši. Ať popud k zádušní mši vznikl od kohokoliv, to, že byla sloužena, jasně dokazuje přesvědčení, že zemřelý je trpící hříšník a tuto pomoc potřebuje. Jinak by neměla smysl. Zdravý člověk přece nepotřebuje léčení a mistr jógy mši za svou hříšnou duši.

Kdo nic neví, měl by raději mlčet, aby svou neznalost neprozradil.

Asi 14 dnů po napsání výše uvedené části článku jsem dostal následující sdělení, které vyšlo na Jitřní zemi.


Název příspěvku: Dopis panu Vackovi

Vloženo: 2005-10-24 11:12:52

Autor: Hynek Beran

Text příspěvku:

Se svolením autora uveřejňuje Miloš Dostál. Pozn.: Pan Beran po léta uváděl přednášky manželů Tomášových v Lucerně a byl tou osobou, která požádala pana Halíka o odsloužení zádušní mše za dr. Tomáše.


Takže teprve několik roků po smrti E. Tomáše se někdo odvážil přiznat, že zádušní mši za něho zařídil on. Proč to tak dlouho trvalo než se přiznal a proč právě on a nikoliv příbuzní? Opravdu podivné. Nevzal na sebe roli obětního beránka za někoho jiného? Nevíme. Základní skutečnost ale zůstává. Zádušní mše byla sloužena. Otázka zní proto naprosto jasně: proč byla sloužena mše za duši předního a osvíceného učitele jógy úředním představitelem katolické církve, která spásu cestou jógy nejen neuznává, ale odmítá jako blud a kacířství? Pokud se v jejich řadách, byť jen náznaky, doporučení takové praxe vyskytnou, tvrdě je postihuje přísnými církevními tresty.

Komu to prospělo? Edovi Tomášovi, důvěře v účinnost jógy nebo katolické církvi? Nenapadne každého: „Zač ta jóga stojí, když nakonec duši i jejího učitele musí zachraňovat katolická církev?“ O ekumenismus rozhodně nešlo. Byla to naivní nevědomost nebo něčí rafinovaný tah, který měl vylepšit obraz církve a zastřít její skutečnou nesnášenlivost?

I když existuje mnoho více či méně svobodomyslných katolíků, jejich názory jsou pouze jejich osobní a nemluví jménem církve a nejsou k tomu ani oprávněni. Právě naopak mají to přísně zakázáno. Jsou zavázáni naprostou poslušností. V zásadních věroučných otázkách, k nimž patří i jóga, se má právo vyjadřovat výhradně papež a příslušně pověření kardinálové ve Vatikánu. Snad miliony katolíků si přejí například větší vliv laiků v církvi nebo zrovnoprávnění žen, ale úředně a závazně platí ne papeže. Od středověku se v církvi nic podstatného nezměnilo. Proto otázky po smyslu zádušní mše jsou naprosto rozumné a oprávněné a na jejich zodpovězení má právo celá jógická obec. Jejich vznášení a s tím související pochybnosti mohou považovat za urážlivá pouze fanatičtí sektáři. Nedostatek pravdivých argumentů, svými urážkami na naši adresu, nezastřou. Jen nám tím dokazují, co jsou zač.

Kdyby se nám pravdivého vysvětlení, jak tomu doopravdy bylo, dostalo hned na začátku, nemuseli jsme se o tom tak dlouho bavit. Postačilo říci: „ Nedomysleli jsme důsledky, byl to omyl“ a věc byla vyřízena. Rozruch, které tyto otázky u stoupenců Avataru vyvolávají, již sám o sobě něco vypovídá. Jaké je platné stanovisko církve k józe, buddhismu atd., vyplývá ze stanoviska kongregace pro víru ke spisům A. de Mella, které jsou u nás oblíbeny a hojně čteny. Uvádím z něho výňatky a celý závěr.


Upozornění ve věci spisů p. Anthony de Mella, S.J.

Kongregace pro nauku víry

Přeložil Martin Moštěk

Indický jesuitský kněz P. Anthony de Mello (1931 – 1987) je dobře znám pro své četné publikace, které byly v překladech vydány v mnoha jazycích. Jeho dílo obsahuje některé platné prvky orientální moudrosti.

Ovšem na některých místech v těchto spisech a ve větší míře v pozdějších publikacích si lze povšimnout pokračujícího vzdalování od podstatného obsahu křesťanské víry. Zjevení, které přišlo v osobě Ježíše Krista, nahrazuje intuitivním poznáním Boha bez tvaru a obrazu až po popis Boha jako čiré prázdnoty.

Otec de Mello prokazuje ocenění Ježíše, za jehož „učedníka“ se prohlašuje. Ovšem Ježíše považuje za jednoho mistra mezi ostatními.

V souladu s tím, co bylo předloženo, můžeme porozumět, jak podle autora nemůže nějaká víra nebo vyznání víry v Boha nebo v Krista, než zabraňovat osobnímu přístupu člověka k pravdě. Když církev učinila z božího slova v písmu svatém modlu, skončila tím, že Bohu zakázala přístup do chrámu. Tak následně pozbyla autority kázat ve jménu Kristově.

Tímto oznámením k ochraně dobra křesťanských věřících tato kongregace prohlašuje, že výše uvedené postoje jsou neslučitelné s katolickou vírou a mohou způsobit vážnou úhonu.

Nejvyšší kněz Jan Pavel II. při audienci udělené podepsanému kardinálovi prefektovi toto oznámení, přijaté na řádném zasedání kongregace, schválil a nařídil jeho zveřejnění.

Řím, v úřadě Kongregace pro nauku víry 24. června 1998 o slavnosti narození Jana Křtitele

+ Joseph kardinál Ratzinger, prefekt – dnešní papež

+ Tarcisio Bertone, S.D.B., emeritní arcibiskup

Vercelli, sekretář


Tak to je ten církevní ekumenismus. Žádný neexistuje. Jóga, buddhismus a další jsou neslučitelné s katolickou vírou a škodlivé. Vše ostatní jsou jen nepodstatná gesta ke zlepšení obrazu církve ve světě.

Podle mých odpůrců je naopak s katolickou církví vše v pořádku, i když jóga je škodlivý blud, všichni komunisté jsou hodní a dobří lidé, i když strana, ke které patřili, vraždila, loupila a zavírala věřící od jogínů po katolíky a hlásala, že náboženství je opium lidstva. To, co podle nich není v pořádku, je učení Ramana Mahárišiho. Vážně tvrdí, že způsob vyučování, který používal ve 30. letech minulého století, je dnes ve 21. století zastaralý, jak tvrdí M. Dostál. Proč pak překládá, podle něho zastaralé, středověké mystiky, kteří poslušnost velmi vyzdvihují? Což pak teprve takový Buddha, že? Proč všichni odmítají Ramana Mahárišiho a všechny ostatní pravé mistry, je zřejmé. Žádné silné ego, ať katolické, komunistické nebo dokonce jógické, nemůže připustit, že musí zmizet a že má dokonce samo o své rozpuštění usilovat. Nic takového rozumný člověk nemůže na nich přece chtít. Ono je božské, a proto o nic usilovat nemusí. Kdo něco takového učí, musí být umlčen, třeba pomocí tajné policie.

Vyjádření O. Štampacha a J. Zajíce na tom, co jsem napsal nic nemění. Jinými slovy jen potvrzují to, co jsem řekl. Pro ně osoba učitele jógy nedosáhla spásy a zádušní mše byla přátelskou službou, kterou mu přátelé z okruhu katolíků poskytli. Vlastní slova J. Zajíce. Všimněme si dobře, že také v jejich vyjádření nepadlo ani slovo o otázce návratu ke katolické církvi. Navíc i sám kněz Halík měl v církvi obtíže pro své mírně pokrokové katolictví. O čem nás přesvědčuje, když jeho vlastní zkušenost je jiná? O. Štampach dokonce z obdobných důvodů přestoupil k církvi starokatolické, kterou katolická církev neuznává. Proto jeho vyjádření není možné považovat za oficielní stanovisko katolické církve. Jak by je mohl vyjadřovat, když není ani jejím členem?