Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co vše dokáží služebníci svaté církve

23. 1. 2013

Jiří Vacek

Dějiny katolické církve jsou dějinami strašlivých zločinů. Těm padly za oběť i celé národy. Nejen v Americe, ale i v Evropě – například Polabští Slované.

To není jen dávná minulost, ale i přítomnost. Například několik tisíc pedofilních kněží na celém světě a desetitisíce dětí, které se staly jejich oběťmi za shovívavého přihlížení ostatních údů církve.

Nebo vraždění pravoslavných Srbů katolickými Chorvaty, kteří se přidali k Hitlerovi za 2. světové války.

Příkladem, který se týká i nás, je válečný slobodný Slovenský štát, který se přidal za 2. světové války na stranu Němců a bojoval s nimi proti spojencům i za to, aby Češi, a pak i Slováci, byli jako podřadné národy vyvražděny.

Tento prvý Slovenský štát nebyl vůbec slovenský, ale ryze katolický. Vládl v něm katolický kněz Tiso spolu s katolickou kněžskou hierarchií. Jak vládl, odhaluje článek Lidových novin z 5.1.2013 „Holokaust na slovenský způsob“, autorka Anna Grusková. Autorka je Slovenka a píše divadelní hry. Cituji:

Cizí blahobyt

Když Němci v třicátém devátém Slovákům nabídnou a potom vnutí „ochranu“ i „samostatný“ stát, noví politici, kteří mají konečně šanci dostat se k moci, si jaksi nevšimnou, že obě možnosti se navzájem vylučují. Zabývají se totiž už jiným problémem: do čerstvě zřízených úřadů potřebují kožená křesla a perské koberce. Brzy se nová elita s heslem Češi pěši do Prahy dostane k prvním majetkům. Až s procesem arizace se však otevře zlatý důl – podniky, vily, byty, auta, kožešiny, šperky, úspory, dokonce i lyže, fotoaparáty, ba i rádia a gramodesky s národními písněmi těch, kterým bude brzy připomenuto, že patří k „vyvolenému“ národu. „Židovský kodex“ z roku 1941 završí zbídačení škůdců Slováka, a když se objeví možnost zbavit se bývalých vlastníků nového bohatství a deportovat je, slovenský stát ji využije naplno.

Je známé, že prezidentem státu, který poslal své občany na smrt jen proto, že měli židovský původ, byl katolický kněz Jozef Tiso. Katoličtí i evangeličtí kněží seděli ve Státní radě a schvalovali zákony vedoucí k degradaci a záhubě jejich nevinných bližních.

Katolická církev má na Slovensku stále silné postavení. Velká část kléru se ovšem distancovala od neblahých činů svých předchůdců. Arcibiskup Bezák, jehož loňské odvolání pobouřilo mnoho věřících, vystřídal arcibiskupa Sokola, který nechvalně proslul tím, že sloužil mši za Jozefa Tisa a prohlásil, že za válečného slovenského státu byl na Slovensku blahobyt. Vždyť i Jozes Tiso po vypuknutí Slovenského národního povstání v dopise papeži Piovi XII. tvrdil, že v čase jeho prezidentského působení nebyl na Slovensku vynesený jediný rozsudek smrti! Podobné výroky bychom mohli chápat jako vtipy – kdyby za nimi nebylo téměř osmdesát tisíc deportovaných občanů první Slovenské republiky.

Konec výňatku.

Stát, který páchal tyto i další hrozné zločiny, správně označujeme za fašistický. Nesmíme však tím zastírat, že to byl fašismus katolický. Prezident tohoto státu byl katolický kněz a on i další představitelé státu jednali v duchu nejkonservativnějšího katolicismu a měli v rukách přímo výkonnou moc.

Jejich způsob vlády byl horší, než způsob vlády Habsburků ve spojení s katolickou církví ve starém Rakousku. Na Slovensku přímo vládl katolický klérus. To nebyl stát svobodných Slováků, za který se vydával a ještě vydává, ale stát katolický. Byl ovládán ryze církevními zájmy, které byly a jsou v mnoha ohledech nejen pouze nedemokratické, ale přímo zločinné a v přímém rozporu se skutečnými zájmy Slováků.

Jaký prospěch měli Slováci z toho, že se ve válce připojili k Hitlerovi nebo že si Tiso zavolal na pomoc německé vojsko a ještě mu děkoval za vraždění Slováků?

Situaci jen dokresluje, že proti ničemu z toho, co se událo, Vatikán a hlava katolické církve ani neprotestovali, natož se tomu snažili zabránit. Prostě jim to vyhovovalo.

Katolická církev na Slovensku svým válečným spojenectvím přivedla Slováky na pokraj velké národní katastrofy. Pokud by nedošlo k obnově Československa a k opětnému připojení Slovenska do něho, byl by slovenský národ a štát počítán mezi poražené.

To by mělo pro Slováky dlouhodobé katastrofální následky. Například by statisíce mladých Slováků pracovaly jako váleční zajatci po dlouhá léta v SSSR na jeho obnově. Přesně to se stalo například Maďarům. Ti takto trávili svá mladá léta na práci v zajetí v SSSR.

Sovětská armáda by jako v poraženém státě zůstala od samého konce války se všemi důsledky.

Dnes je Tiso pro mnohé katolíky světcem a usilují o jeho svatořečení. V každém případě je řádným příslušníkem svaté katolické církve na rozdíl od kacíře mistra Jana Husa.

Již z toho rozdílného hodnocení církve je zřejmé, jakými hledisky se její vedení při svém rozhodování řídí.

Právě této církvi budeme platit mnoho miliard korun a vrátíme velký nemovitý majetek jako odškodnění za újmu od komunistů.

Od těch komunistů, s nimiž někteří katoličtí kněží vycházeli velmi dobře. Vzpomeňme například pátera Plojhara, ministra v Gottwaldově vládě, členové katolické Lidové strany v komunistické národní frontě s řadou poslanců a komunisty placených funkcionářů sdružení katolických kněží „Pacem in terris“, které hlasitě a výslovně schvalovalo vládu komunistů. Zřejmě za to si katolická církev zaslouží odškodnění. Navíc tito katoličtí kolaboranti s komunisty zůstali ve vedení církve včetně těch, kteří byli spolupracovníky StB i po revoluci.

Představitele podzemní, opravdu protikomunistické církve, dnešní její vedení po sametové revoluci odmítlo přijmout za své.

Katolické hierarchii opravdu není nic cizí.