kapitola VII. útok skřetů
14.12.2003
Byla tu hodina dějepisu. Ano, ještě jsem hodiny starého profesora Luise nepopisoval. A tak se tedy dobře usaďte a čtěte. Učebna dějin byla ve druhém patře vlevo a chodbou doprava. Dějepisář, pan Luis učil tento předmět na škole už sedmdesát let. Byl vyhublý, jaksi seschlý a nosil velmi tlusté brýle a chodil o holi. Většinou žáky jeho hodiny příliš nezajímaly a nebavily je. Mluvil monotóním hlasem a jeho hodiny jako by ani neubýhaly. Stále jim předčítal z tlusté bichle z patnácti svazků o dějinách čar a kouzel. Toho dne se měla třída 4. A učit o Shendlhultské akademii. To bylo téma, které zas tak strašné nebylo. Studenti došli do učebny a profesor zahájil hodinu. Vítejte na další hodině dějin. Doufám, že všichni máte všechno a hlavně tu esej o Páté skřetí válce proti Elfům roku 1471. Tak, dnes vám budu vyprávět o naší akademii. Roku 1007 se po dvaceti letech sešli čtyři sourozenci. Edvard z Albastru, to je oblast ve Walesu, poté Hana von Burwick, to je již zaniklé město v Německu, Liliana Cavalonská, Cavalon, oblast v Provence a Waldemar z Disamoru, severská oblast na severu Norska. Tady v Čechách a na Slovensku a na Moravě nebyla dosud žádná škola čar a kouzel. A tak vybudovali hrad v oblasti Shendlhult a pojmenovali ji Škola kouzel na Shendlhultu. Každý ze sourozenců, založil jednu kolej. Albastr, Burwick, Cavalon a Disamor. Ovšem Waldemar se začal tajně zabývat černou magií a nakonec je chtěl ZABÍT…Ale, protože to byli největší čarodějové své doby porazili nakonec Waldemara v boji. Waldemar ale tajně založil společnost Woodoo, která se nakonec rozrostla do armády černé magie. Naše škola se slavnostně nazvala Akademií až v dubnu roku 1588. Bohužel v tom samém roce císař Rudolf II. nechal naší akademii přestavět na alchymistickou továrnu. Po jeho smrti, ale přijde znovuobnovení školy. Shendlhultská akademie je název, který užívá naše akademie od roku 1764. Tak, co? Spíte? Profesor se leknul, když uviděl, že ani jeden student 4.A nespí.
Najednou všichni uslyšeli venku jekot, křik a řev. Když vylezli z učebny dějin, uviděli hrůznou podívanou. Po zemi pobíhalo hafo hnusných malých ušatých skřetů s vůdcem ve fialovém fraku a v košili. Vypadal jako Napoleon Bonaparte. Mával maličkou šavlí a vykřikoval něco, co nebylo v tom vyděšeném křiku ostatních studentů na chodbě slyšet. Píchal tou šavličkou do zdí a obrazů. Najednou se tam objevil profesor Mirlen. Rozejděte se!!! No tak, říkám, rozejděte se! Skřeti, studenti, duchové! Pryč!
Milý Tome, nechtěl bys ke mě přijít na čaj, třeba v Pátek odpoledne. Přijdeš? Lucius.
