kapitola I. Steak na útěku
Praha, 1936
Albert se už dvacet minut procházel po sklepě jakoby nic, aby správce Ertvort náhodou neviděl co Albert provádí. V ruce svíral hůlku a zlaté hodinky. Konečně se odvážil. Poklepal na sklep sousedů Ertvortových. Alohomora! Dveře se otevřely. Albert moc dobře věděl, že Ertvort je vysoce bohatý a má ve sklepě půl milionu Korun. Byla to Akce Prachy. Rychle sebral bednu s papírovýma bankovkama a aniž by věděl co to je, vzal i malou krabičku se zlatým zámkem. Jakmile zavřel dveře od Dřímalova sklepa, prchal tajným východem ze sklepa. Zvědavost mu nedala, a tak, jakmile nasedl do auta, otevřel krabičku. V ní byl malý krystal na přívěsku. Když se ho ale dotkl, pálilo to jako čert. Jako kdyby se popálil o rozžhavený sporák. Ještě to jednou zkusil, když najednou se mu zatemnilo před očima, upadl a cítil jak na něj sahá nějaká ledově chladná osoba s černou rukou bez masa a kůže. Jen kost. Pohlédl na tu osobu. Hrozivá lebka se na něj usmívala z černočerného hábitu. Byla to smrt. Přišla si pro svůj krystal a pro novou oběť. Albert zemřel…
Praha, 2006
Hruškova ulice, 18:11
Jsou to těžké časy, o tom není sporu. Pán Zla je silný. Národe, my ho přeci nenecháme nás zneškodňovat! Já, prezident Bilius Sabian Sebastian Grack vám, kouzelníkům z naší české komunity slibuji, že Prezídium je na Vaší straně. To řekl prezident Bilius Grack našemu redaktorovi Petrovi Malému na otázku: Je Prezídium opravdu připraveno na útoky ze strany Pána Zla??? Dále tu máme rozhovor s premiérem Baxou.
Pane premiére, opravdu uchrání prezídium 5.000.000 českých kouzelníků? (jsme polovina ČR)
Jsem si jist, že máme prostředky, které nás uchrání.
Ano, ale myslíte i na nižší vrstvy?
Ano. Myslím si, že je naše povinnost zachránit všechno naše obyvatelstvo.
Bojíte se?
Myslíte Pána Zla? Ano. Jistě, že se obávám z jistých komplikací, ovšem je vám doufám jasné, pane redaktore, že Prezídium je silné.
Ano. Máte silnou armádu?
3001 mužů, 500 bystrozorů, 89 dobrovolníků proti pár přívrženců. Není se čeho obávat.
Děkuji za Váš čas a nashledanou!
Petr Malý denní zpravodaj čr
Dále bylo jen v Dením zpravodaji toto: Zvýšení daní, Miliardář na útěku, Máme se bát řádu Antizla?
Tomáš seděl na židli ve svém pokoji a četl si Denní Zpravodaj. Při zkouškách 2. kouzelnické úrovně byl nad čarou. Byl na sebe celkem pyšný, neboť při stresu, který ho každodenně provázel, by to nedal ani inženýr. Zdály se mu totiž velmi živé sny. Lord Farks, mučení v Satanistické kopce a jakýsi diamant na přívěsku. Tyto tři věci/události ho provázely každou nocí vždy když usnul. Toho rána, kdy mu sova přinesla Denního zpravodaje, byla nálada dole u Adversových nulová. Pan Advers byl ve stresu, protože už tak šel pozdě do práce. Bohouš byl nervózní (a Tomáš také) protože k nim měla přijít tety sestřenka Anastázie, která si potrpěla na luxusu. Byla to sestřenice Tomášovi matky Veroniky, z tou se ale nesnesla. Honzo, - ano, miláčku, Nadinko má jediná? – Koupil jsi ty karafiáty, tulipány a narcisky pro ten dnešní večer? – Jistě má drahá! Tady to je. – Ehm, to jsou Kopretiny, Macešky a levandule!!! – Vždyť víš, že se v kytkách nevyznám. – No ano, ale moje sestřenice sem přijede jednou za deset let ze svého nóbl sídla a ty z toho uděláš Botanickou přednášku na téma: Maceška není tulipán. Víš přece, že Anastázie studovala Botaniku a v kytkách se vyzná líp, než kdejaký laik? – Ano, má… - Už nechci nic slyšet. Doufám, že budete kultivovaní.
18:21
Crrrrr! Jdu otevřít ty moje růžičko drahá! Á, to je mi potěšení tě vidět Anastázie! – Nech si ty lichotky, Jene! Doufám, že máte uklizeno! – Jistě! Pojď dál! Nezouvej se! – Nezouvat??? Víš jak dlouho se meje podlaha? Nejmíň dvě hodiny! A já bych to nemohla Nadě udělat, abych tu našlapala! – No tak se tedy zuj, no. – A vůbec, Adversi, jak to, že mě nevítá Bohoušek? – Ehm, za chvilku přijde. Má zácpu. – A chudáček. A pro tvoji informaci, slovo zácpa, sra**y, prd*l a další slova nepatří na společenský rozhovor! Použijeme tedy spíše slova: Bolest dolní části těla, exkrementy, zadnice, v lepším případě, To dole, co vyvádí z našeho organismu exkrementy. – Ahoj, Anastázie, tak ráda Tě vidím! – Naďa! Moje nejmilejší sestřenice! Veronika a Gizela nestály za nic! – A to víš, že Veronika umřela? – Ani nevím! Tsss, spodina to byla! Nevěděli ani nic o květinách! Ale vy ano, že? Protože jestli ne, tak odcházím! – Jistě, že ano! Máme celá rodina vědomostí o botanice na rozdávání! – Tak to je dobře. Mohu se posadit? – Ano. Zde je tvá židle. – Děkuji. – Podává se předkrm! Domácí paštika s domácí bagetou a domácí zeleninou. – Hmmm, vypadá to zajímavě a chutně! – To ano. Je to jistě delikatesa, drahoušku, Nadinko. – Tak dobrou chuť. Pronesla Anastázie a píchla vidličkou do paštiky. Vidlička se ale ohnula do 90°. Anastázie jen řekla: Ehm, ehm, to se samozřejmě stává. Měla by sis pořídit to moje nádobí. Je z francie. Jezdíme tam každý měsíc. No nic. – Tak tedy, ehm… podává se druhý chod. Ceasar salát. – Vypadá to moc lahodně. Anastázie si nabrala dresing, ale lžička se jí vykroutila z ruky a pocákala jí obličej dresingem. Anastázie, promiň nám to…- Ale to nic, vždyť jsem říkala, že to francozké nádobí je lepší. Ehm. – Tak fajn, polévku jsem dělala dýňovou. – Hmmm, delikátní, že Jene? – Ano, delikatesa jako z lesa. He, he, he. – Chtěla bych tě upozornit, že tvé vtipy jsou ehm staré a NEVTIPNÉ! – Ano, Anastázie. Koupím si knihu vtipů a nějaké se naučím. – To doufám! Tato večeře postrádá vtip. – Ano. Příště…- Jaké příště? To mělo být už teď. – Jistě. – Dýňovka! – Polévka je výborná, Naďo! – Ó, děkuji! Když se ale chtěla Anastázie osmělit k druhé lžíci polévky, polévka začala s mlaskáním a srkáním mizet. Jako kdyby ten talíř vypil vlastní obsah. Ale, ale! Vy máte teda nevychované polévky! U jídla se nemlaská a nesrká!!! – Ano Anastázie. – Tsss, to je tedy večeře! No nic. – Hlavní chod je steak. – Mňam, doufám, že si ten steak vychutnám! Když ale Anastázie pohlédla na steak, narostly mu nožičky a rychle utíkal z talíře a z místnosti. Naďa a Anastázie se strýcem se jen dívali, jak se steak chce dostat ven a jak skáče po klice. Nepoušťejte ho! Steak jsem dlouho neměla! Naposledy dnes ráno! Stejčíčku, pojď k mamince! Anastázie běžela za steakem, který strašně rychle běžel po zábradlí nahoru a když ho dohnala, svezl se zas dolů a rovnou oknem ven. Máte aspoň dezert??? – Ano! Dort. Sachr! – Tak si ho nechte! Toto je zvláštní povídala Anastázie, když si oblékala značkový kabát. Asi se zastavím v Dobřanech. Tak se zase asi nejspíš uvidíme. Někdy. A bouchla dveřmi. Na strýcovi a tetě bylo vidět nadšení, přeci jenom, na dalších pár let měli pokoj. A Tomáš? Ty vtípky opravdu nedělal on. On byl už dávno u Ringersových…
