Rusko v 19. století
V 19. století se v důsledku připojení severních území, Povolží, Uralu, Sibiře a Dálného východu, která se stala součástí Ruského impéria v16.-19. století, stalo impérium mnohonárodnostním státem. Dne 22. prosince 1801 Pavel I. podepsal Manifest o připojení Gruzie k Ruskému impériu zveřejněný 18. ledna 1801. Připojení do značné míry přispělo k tomu, že se gruzínský národ vyhnul genocidě a násilné asimilaci ze strany Turecka a Persie.
Dne 24. března 1801 (12. březen 1801) byl na panovníka Pavla I. spáchán atentát. Atentátníci, kteří byli v Petrohradě na anglické misii, takto vyjádřili nespokojenost se spoluprací panovníka s Francií, která byla příčinou zhoršení zájmů Anglie o dobré vztahy s velkými ruskými zeměpány.
V roce 1806 ruská vojska napadla dunajská knížectví s cílem překazit Osmanské říši snahy o krutá zvěrstva prováděná na obyvatelstvu v Srbsku, začala tak další rusko-turecká válka. Na Kavkaze se ruské armádě podařilo potlačit nájezd tureckých vojsk na Gruzii. Tímto krokem získali města Anapa a Poti a za Dunajem Oršavu, Ruse, Giurgiu, Turno aPleven. V roce 1811 maršál Michail Illarionovič Kutuzov zastavil postup vojska vezíra Ahmeda Beje. O rok později (1812) byla v Bukurešti uzavřena mírová smlouva, podle nížRuské impérium získalo území Besarábie.
Rusko bylo součástí protifrancouzské koalice už na konci 18. století. V roce 1799 však z koalice pro neshody vystoupilo. Alexander I. však brzy přehodnotil své stanovisko a do bojů opět zasáhl. 2. prosince 1805 se Napoleonovým vojskům podařilo porazit spojená rakousko-ruská vojska v bitvě u Slavkova a Rusko zanedlouho z koalice opět vystoupilo. Po bitvě u Slavkova zůstala jediným soupeřem Francie v Evropě Anglie. Napoleon se proti ní rozhodl bojovat ekonomicky - blokádou. V roce 1812 obvinil Rusko z porušování této blokády, napadl jej a zahájil tak své ruské tažení. Napoleon úspěšně pronikl na ruské území, ve velké bitvě na Berezině si vybojoval cestu do Moskvy, tu však po jeho příchodu stihli Rusové zapálit. V následující bitvě u Borodina utrpěl Napoleon Bonaparte rozhodující porážku a byl z ruského území vytlačen. Ruská armáda tak nakonec odrazila útok 422-tisícového napoleonského vojska. Západní oblasti Ruského impéria v ní utrpěly značné škody. Ruská vojska pronásledovala prchajícího Napoleona, v lednu 1813 překročila řeku Němen, vpadla do Pruska a začala osvobozovat Německo od francouzských okupačních vojsk. Dne 4. března 1813 dobyli Rusové Berlín a 27. března (1813) obsadiliDrážďany. Za pomoci pruských partyzánů osvobodili i Hamburg. Ve dnech 16.-19. října 1813 se odehrála bitva, která do světových dějin vešla pod názvem Bitva národů nebo bitva u Lipska. V ruských dějinách je toto období známé pod názvem Evropský osvobozenecký pochod ruské armády. Francouzská vojska Napoleona I. byla spojenými rusko-prusko-rakouskými vojsky poražena, a tak dne 31. března 1814 mohla ruská vojska vstoupit do Paříže.
V letech 1818–1819 bylo v některých pobaltských provincích zrušeno poddanské právo. Z poddaných rolníků-bezzemků se stali vlastníci půdy. Po smrti cara Alexandra v roce1825 se část ruských armádních důstojníků pokusila o odstranění cara Mikuláše I. z ruského trůnu při tzv. povstání děkabristů. Povstání však bylo neúspěšné a jeho organizátoři byli potrestáni. Následná politika nového cara dále prohlubovala společenskou a ekonomickou krizi v zemi.
Dne 16. července 1826 se perská armáda utábořila u hranice Ruského impéria v Karabachu. O tři dny později ruské 8 000 vojsko zaútočilo na 35 000 armádu Peršanů a vyhnalo ji za řeku Araks. Tím začala rusko-perská válka. V květnu následujícího roku (1827) se ruská vojska vydala směrem na Arménii, obsadila město Ečmiadzin a několik pevností a zablokovala Jerevan. Pokus perských vojsk odrazit útok ruské armády na Jerevan skončil neúspěchem - město padlo po bleskovém útoku 1. října 1827. Podle Turmenčajské mírové smlouvy z roku 1828, která válku ukončila, byly k Ruskému impériu připojeny oblasti severního Ázerbájdžánu a východní Arménie. Obyvatelstvo těchto oblastí aktivně podporovalo ruskou armádu během války proti Persii. Pro arménské obyvatelstvo vítězství Rusů ve válce znamenalo konec dlouhodobého náboženského a národnostního útlaku ze strany Peršanů.
Ruská armáda se pokoušela ukončit nadvládu Osmanské říše v Řecku. 4. rusko-turecká válka začala 8. října 1828, kdy Rusové zničili tureckou flotilu u města Pilos v Řecku za pomoci spojenců - Anglie a Francie. Na území Evropy vojenské operace ruské armády pokračovaly obsazením měst v Rumunsku a Bulharsku. V oblasti Kavkazu byla osvobozena území, která obývalo arménské a gruzínské obyvatelstvo. Postupně byly osvobozovány i severovýchodní oblasti Bulharska (Dobrič a Silistra). Válka skončila podpisem mírové smlouvy 2. září 1829 v Adrianopoli. Války, které Rusko vedlo na Kavkaze v letech 1828–1864 měly za cíl navázat kontakty s Gruzií a Arménií. Bojové operace však pokračovaly velmi pomalu, protože protivníkům ruské armády pomáhalo Turecko a Anglie. V letech 1839–1895 se území Ruského impéria se rozrostlo o oblasti dnešníhoKazachstánu, Turkmenistánu a okolních oblastí. V roce 1849 se ruská armáda podílela na potlačení vývoje revoluce v Rakousku.
Krymská válka[editovat | editovat zdroj]
- Podrobnější informace naleznete v článku Krymská válka.
Hlavní příčinou další války bylo to, že Osmanská říše nechtěla splnit požadavky na přiznání práv řeckokatolické církvi na svatá místa v Palestině a také privilegia pravoslavným křesťanům. Boje začaly v roce 1853. Rusko vedlo válku proti Turecku, Anglii, Francii a Sardinii.Rakousko-Uhersko v této válce bylo v pozici neutrálního státu. Západní státy ve válce podporovaly Turecko, protože měly zájem o ekonomické a politické obchody na Kavkaze a Balkáně. 18. prosince 1853 na Černém moři viceadmirál Pavel Nachimov porazil tureckou eskadru Osmana paši. Na Kavkaze pokračovaly boje mezi tureckými paši a ruskou armádou (17. červenec 1854 a 24. červenec 1854). V listopadu 1855 bylo osvobozeno turecké město Kars, jehož obyvateli byli Arméni a Gruzínci. 8. dubna 1854 začala Anglo-francouzská flotila bombardovat opevmnení Oděsy. Následně 1. září 1854 se anglická, francouzská a turecká vojska vylodila na Krymu. Po 11 měsíců dlouhé obraně Sevastopolu se v srpnu 1855 ruská vojska musela města vzdát. Na kongresu v Paříži byla 18. března 1856 podepsána mírová smlouva, podle níž Ruské impérium ztratilo právo podporovat křesťany v Osmanské říši a muselo se vzdát všech pevností na pobřeží Černého moře a vojenské flotily v této oblasti. Krymská válka ukázala velkou technickou zaostalost Ruského impéria oproti západním zemím. Car následně v roce 1861 zrušil nevolnictví, vývoj kapitalismu v zemi se začal zrychlovat.
Šestá rusko-turecká válka[editovat | editovat zdroj]
Útlak obyvatelstva Osmanskou říší v Bosně a Hercegovině vyvrcholil povstáním v roce 1875. Další povstání v Bulharsku v roce 1876 bylo Osmanskou říší krutě potlačeno. Tyto události byly příčinou, proč Ruské impérium 12. dubna 1877 vyhlásilo Osmanské říši válku. Rusko v boji proti Turkům podporovalo Rumunsko a Černá Hora. Válka je označována jako 6. rusko-turecká válka. Ruské vojsko o síle 220 000 mužů překročilo 10.-21. června 1877 Dunaj u vesnice Zimnica a v bitvě o průsmyk Šipka porazilo tureckou armádu a obsadilo Nikopolis. Po dobytí města Pleven zaútočili na 250 000 osmanskou armádu. Výsledkem bitvy bylo osvobození Sofie 23. prosince 1877 a obsazení Adrianopole 8. ledna1877. Takto si otevřeli cestu na Istanbul. Ale Anglie, znepokojená opětovným postupem ruských vojsk v oblasti, pohrozila Rusku a začala mobilizaci vojsk. Dne 19. února 1877byla ve městě San Stefano podepsána mírová smlouva, na jejímž základě se Černá Hora a Rumunsko staly nezávislými zeměmi. Bulharsko a Bosna a Hercegovina dostaly autonomii. Ruské impérium získalo oblasti s arménsky a gruzínsky mluvícím obyvatelstvem. S výsledkem smlouvy nebyly spokojeny Anglie ani Rakousko-Uhersko, které vyhlásily Ruskému impériu válku.
Za účasti německého císaře Viléma I. se v Berlíně konal kongres (13. červen 1878-13. červenec 1878), který uspořádal území Ruského impéria. Území Bulharska se mělo rozdělit na dvě části (vazalské knížectví a tureckou provincii Východní Rumélie). Bosna a Hercegovina připadla Rakousko-Uhersku. Tento výsledek války pobouřil ruské obyvatelstvo, které mělo čím dál revolučnější nálady.
