Petr I. Veliký, známý též jako Petr Alexejevič (9. června 1672, Moskva – 8. února 1725, Petrohrad), byl ruský car od roku 1682 až do své smrti. Nejprve formálně vládl společně se svým chorým polorodým bratrem Ivanem V., v roce 1689 se ujal skutečné vlády, samotným vladařem až po Ivanově smrti roku 1696. Roku 1724 se spoluvlády nad Ruskem ujala jeho žena Kateřina I. Petr Veliký proslul svou snahou modernizovat Ruskou říši, a to v politickém, ekonomickém i kulturním směru. Rusko za Petra Velikého vstoupilo mezi skutečné evropské velmoci.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Petr Veliký se narodil jako čtrnácté dítě a pátý syn ruského cara (Alexeje I.). Dva nejstarší synové zemřeli ještě za Alexejova života a jeho nástupcem se v roce 1676 stal třetí syn Fjodor. Ten však po šesti letech v roce 1682 zemřel a protože čtvrtý Alexejův syn Ivan byl těžce nemocen a neschopen vlády, provolala ruská šlechta ruským carem Petra a jeho matka Natálie byla ustavena za regentku. Skutečné moci v Rusku se ale chopila Petrova polorodá sestra Žofie (Sofie Alexejevna), která se opírala o podporu elitních vojenských jednotek, tzv. střelců. Petr byl mezitím formálně spoluvládcem se svým churavým bratrem Ivanem V. Dětství Petra Velikého bylo vyplněno mnohými traumatizujícími zážitky, jeho příbuzní, přátelé i on sám se ocitali v neustálém fyzickém ohrožení a nebezpečí života. Když Petr Veliký dospěl, měl na svou dobu impozantní postavu, měřil prý přes dva metry.

Počátek vlády[editovat | editovat zdroj]

Petrova matka přinutila v roce 1689 svého syna ke sňatku s Jevdokijí Fjodorovnou Lopuchinovou, manželství však bylo nešťastné. Ve stejném roce se proti Žofii spikla část jednotek střelců a Petr se provedeným převratem stal skutečným vládcem Ruska jako Petr I. Do smrti své matky roku 1694 byl na ní značně závislý, posléze se osamostatnil, nicméně stále formálně sdílel vládu s Ivanem V., a to až do Ivanovy smrti roku 1696.

Petr Veliký pokračoval po Žofii ve vojenských kampaních namířených proti Osmanské říši, Krymskému chanátu a Tatarůmobývajícím stepi při severním pobřeží Kaspického moře. Po skončení dvou tažení získalo Rusko strategický přístav Azov poblíž ústí řeky Don.

V roce 1697 se v utajení vydal na cesty do západoevropských zemí. V průběhu cest se seznámil s technickým pokrokem učiněným v západní Evropě. Kontaktoval se s významnými vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky a pozval je do Ruska, kde se měli podílet na celkové modernizaci země. Když se k němu dostala zpráva o vzpouře střelců, vrátil se do Ruska a vzbouřence krutě potrestal. Jednotky střelců nakonec rozpustil a sestru Žofii odkázal do kláštera. Ukončil také svůj manželský svazek s Jevdokijí.

Severní válka[editovat | editovat zdroj]

Expanzivní politiku Petr Veliký zahájil přípravou na konflikt se Švédskem, které v této době zaujímalo přední postavení mezi severskými i všemi evropskými zeměmi. Zajistil vybudování silné námořní flotily, uzavřel spojeneckou smlouvu s odpůrci švédského vlivu Polskem a Dánskem. V roce 1700 byla zahájena severní válka. Vojska Petra Velikého byla v bitvě u Narvy poražena Švédy. Potom však Petr Veliký využil oslabení švédské armády v důsledku bojů s Poláky, provedl organizační změny ruských oddílů a pronikl doLivonska, kde se zmocnil významných opěrných bodů. Švédsku zabral některá území, mimo jiné ústí řeky Něvy do Finského zálivu, kde roku 1703 založil budoucí ruskou metropoli – Petrohrad.^[1] Toto město se mělo stát výkladní skříní Ruské říše, symbolem pokroku, který byl a bude v Rusku za Petra Velikého učiněn. (Hlavním městem Ruské říše se Petrohrad stal roku 1712.)

Švédové uskutečnili po ruských úspěších v Livonsku nový pokus o porážku nepřítele. Petr Veliký se v bitvách u Lesné (1708) a u Poltavy (1709) dokázal ubránit a výsledky války začaly být pro ruskou stranu příznivější. Severní válka skončila roku 1721, v němž Petr Veliký k Ruské říši připojil celé území Livonska.

Nová válka s Turky[editovat | editovat zdroj]

Roku 1711 Petr Veliký zahájil novou válku s Osmanskou říší s cílem zmocnit se severního pobřeží Černého moře (poté, co na Švédech vybojoval přístup k Baltu). Byl ale tureckou armádou poražen na řece Prut a donucen vzdát se dříve dobytých území včetně přístavu Azov. Ruská říše taktéž ztratila kontrolu nad Záporožím.

Reformátor[editovat | editovat zdroj]

 

Jezdecká socha Petra Velikého v Petrohradu.

 

Pomník Petra I. u Teplických Císařských lázní.

Roku 1721 byl prohlášen imperátorem vší Rusi. V čele ruské pravoslavné církve nechal ustanovitsvatý synod, sbor nejvyšších duchovních představitelů. Následujícího roku vytvořil systém zvláštních hodností, do kterých rozřadil ruskou šlechtu. Tímto krokem si zajistil její poslušnost a oddanost carovi.

Absolutistickou zemí s vládou samoděržaví ale Ruská říše zůstala i přes Petrovy reformy ve státní a soudní správě (vzniklo devět kolegií vykonávajících vlastní státní správu, samospráva byla posílena vytvořením gubernií). Důležitou mocenskou podporou pro Petra Velikého byla i tajná policie. Dále zavedl juliánský kalendář (nikoliv však moderní gregoriánský), zmodernizoval původnícyrilici (tzv. graždanka, odmítl však zavedení latinky). Ruské šlechtě přikázal holit se a nosit evropský šat.

V letech 1698–1704 provedl měnovou reformu. Zavedl podle evropského tolarového vzoru stříbrný rubl. Tím vytvořil jednu z nejpevnějších měn tehdejší Evropy.

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

Ještě roku 1718 nechal Petr Veliký umučit svého vlastního syna Alexeje Petroviče, který bojoval proti otci a byl ovlivňován tzv. staromilci, kteří chtěli Rusko vrátit do doby před nástupem Petra Velikého a zrušit veškeré jeho reformy. Sám Petr ho vyslýchal. Obecně platil Petr Veliký za krutého a nemilosrdného vládce, ale on sám se tak neviděl. Považoval se za reformátora, který se nechtěl proslavit jako dobyvatel, ale jako reformátor. Petr Veliký tak tímto krokem ukázal i odvrácenou tvář velkého ruského reformátora – byl nemilosrdný k jakýmkoliv náznakům odporu vůči jeho absolutní vládě. Roku 1722 Petr zahájil krátkou válku s bohatou, ale osmanskými útoky velice oslabenou Persií. Válka skončila roku 1723. Petrova druhá žena Kateřina, bývalá livonská rolnice, začala se svým manželem spoluvládnout Rusku jako carevna v roce 1724. Když o rok později Petr Veliký zemřel, stala se jeho nástupkyní jako Kateřina I.