Octavarium..zatím jejich poslední album
Existence DREAM THEATER po vydání fenomenálního opusu „Scenes From Memory“ je jeden velký otazník. Což o to, „Six Degrees Of Inner Turbulence“ ještě určitou stagnaci a místy přehnaný formalismus ustála jako malý otazníček, ale následná řadovka „Train Of Thought“,
to už byl otazník jako kráva, navíc s vykřičníkem na konci. Ze
strhujících progových vypravěčů se stala parta poněkud škrobených
profesorů, kteří na pokračování předváděli světu, ako sa hrá metal. I
megaživák „Live In Budokan“ šel ve stejných šlépějích a vydržet onanistickou dramaturgii na jeden zátah bez zívání, to bylo čertovské dílo.
Od
novinky jsem si sliboval hodně. Bude to znít divně, ale kvůli obalu,
který svou provzdušněností a prostorností evokoval širou
vodní pláň „Falling Into Infinity“. Nakonec povrchní imprese nebyla až
tak povrchní. Ono totiž „Octavarium“ představuje podobný stylový
odklon, jako právě album z roku 1997. Dejme valé pánům profesorům,
kteří do zblbnutí přežvykují svoje teorie štěpu not. Přivítejme pětici
fenomenálních muzikantů, kteří se po všech úskalích zase sešli s písní.
Návrat
k silnému melodickému jádru a často až nezvykle jednoduché písničkové
formě, to je mottem „Octavaria“. Příznivci ostřejších časů však hlavu
věšet nemusí – minimálně první „Root Of All Evil“ svým silovým
riffováním po vzoru desky předchozí a strhující zvukové inferno „Panic
Attack“ (dost možná nejtvrdší skladba Divadelníků) jejich choutky
naplní. Stejně tak nemusí zbůhdarma smutnit ani fanoušci pověstných
sólových běsů, na albu jich je pár rozeseto a jsou skutečně extrémně
vypečené – konečně se v nich lze kochat i něčím víc než zvládnutím
instrumentů (zářným příkladem je netypická „Never Enough“). Hlavním
tématem „Octavaria“ jsou ale chytlavé a překvapivě odlehčené kompozice,
které v mnohých rysech zabíhají až do popové jemnosti a chytlavosti,
samozřejmě však v typickém ztvárnění a s typickým melodickým šarmem
amerických kouzelníků. Fúze melodické linky ala U2 a charakteristické
DT náladičky v „I Walk Beside You“ je bezmála skvostná, ale i
rozněžnělá „Answer Lies Within“ představuje příjemné pohlazení po duši,
byť nikterak strhující. Pozornému posluchači těžko unikne vokální linka
„Never Enough“, ve které se zračí plačtivost britrockové školy, ovšem s
vkusem, přátelé, s vkusem! Své řeknou i k nové vlně metalu, když
typicky podlazený zvuk zabudují do své typicky chytlavé rockové
kompozice (ano, „These Walls“ sice zní trochu jako LINKIN PARK, ale
skutečně jen ZNÍ, páni šťouralové). Vrcholem komorních poloh je
překrásná tryzna "Sacrificed Sons", naléhavý protestsong, který spojuje
písňovost s instrumentální komplexností. Myslím, že v
diskografii kapely najdeme jen málo působivějších. Pomyslným vrcholem
je titulní kompozice, ve které DREAM THEATER fúzují široké floydovské
plochy, retro zvuky AYREON a melodickou hravost SHADOW GALLERY. Esencí
je však samozřejmě duše DREAM THEATER. Překrásná kompozice s
přehlednou, avšak chytrou výstavbou, textem k pozornému vnímání a
úžasnou orchestrální gradací v závěru. Co víc si přát? Takové je znám,
takové je mám rád.
Převelmi téhle hodinu a čtvrt trvající
pouti pomáhá James LaBrie, který konečně zapomněl na kvílivé vokální
excesy a drží se více své nádherné barvy a rozumné intenzity. Jeho hlas
je pro DREAM THEATER nepostradatelným ústrojím. Ve znamení rozumu se
nese též až nezvykle pokorná hra Johna Petrucciho, který svou kytaru
nikam netlačí, neudivuje střelhbitými veletoči, neční nad vším kol, ale
slouží společné věci. V podobném duchu nutno psát i o rytmické sekci –
nicméně navzdory jednodušším aranžím je zejména výkon basáka Johna
Myunga kouskem z exkluzivního lahůdkářství. Jo jo, Jeník a jeho
rákoska, to jsou pojmy...
Pokud bych měl jmenovat jediné
negativum „Octavaria“ (krom špatné pozice koule na obalu, že,
v-dure?!), byl by to subjektivní dojem, že novinka je cestou, nikoli
cílem. Písním nechybí chytlavost, ale chybí jim silné emotivní pnutí
nejlepších alb Snového divadla. Ale po bezmála šesti letech mám pocit,
že Američané někam jdou a že se na jejich další zastávku moc těším.
Všichni přeci víme, co následovalo po „Falling Into Infinity“, že? Metalopolis.net
Komentáře
Přehled komentářů
Zkus album 2002 - Six Degree Of Inner Turbulence a pisen 01 - The Glass Prison..:-)
dotaz
(Kalach, 14. 7. 2007 9:22)
potřeboval bych poradit jak se jmenuje písnička od dream theater kde asi první minutu bouchají zvony. Tuto písničku jsem kdysi slyšel a velice se mi líbíla. Možná by mi stačil jen název cd. Kdyby náhodou by si na mě měl náhodou čas, zjisti mi to prosím. Předem děkuji.
kalaschnikov88@centrum.cz
Dotaz
(Panther, 15. 7. 2007 21:50)