Vědecká esej RNDr. Z. Gáby - Úvaha o sběru a výzkumu souvků
Úvaha o sběru a výzkumu souvků
Slovo s o u v e k nebylo ještě v sedmdesátých letech 20. století ani mezi geology příliš známé. Od té doby se nám ho podařilo zpopularizovat, takže už celkem zobecnělo. Možná ne zrovna na jižní Moravě, ale určitě tam, kde se ledovcové souvky nacházejí, tj. na severní Moravě a ve Slezsku. Nejstručnější definicí souvku je, že je to horninová částice (klast), transportovaná činností ledovce.
V němčině, která je mateřskou řečí vědy o souvcích, je souvek (das) G e s c h i e b e. Slavný severoněmecký geolog profesor Karl Gripp publikoval v roce 1968 článek „Geschiebejäger – Geschiebesammler – Geschiebeforscher“. (Do češtiny přeloženo „Lovec souvků – sběratel souvků – badatel ve vědě o souvcích“.) Lovci souvků jsou ti, kteří souvky sbírají (například na mořském pobřeží nebo v štěrkopískovnách), ale nehromadí a zajímavé exempláře předávají nebo prodávají muzeím a k výzkumu geologům. Sběratelé souvky nejen sbírají, ale zakládají si doma jejich sbírku. Někteří sbírají „všechno“, jiní se specializují. V severním Německu se většinou specializují na sedimentární souvky se zkamenělinami.
Kolik je sběratelů souvků, lze jen odhadnout. V Německu, Nizozemsku a Dánsku dohromady sbírají souvky intenzívně stovky lidí, příležitostných sběratelů jsou jistě tisíce. V Polsku je jich mnohem méně, a kolik lidí se věnuje souvkům v Pobaltských republikách, v Bělorusku, Ruské federaci a ve Finsku, o tom nemáme údaje. Patrně jsou někteří i v USA a v Kanadě, to je ovšem v tom smyslu „terra incognita“. U nás v moravskoslezské oblasti se sběru souvků soustavně věnuje kolem deseti lidí. Vzhledem k tomu, jak malá je u nás kdysi zaledněná oblast, je to dost.
Sběratel souvků nemůže vědět a určit všechno, i kdyby to byl genius. Měl by ale rozpoznat vzácné a neobvyklé exempláře a mít možnost předat je k odbornému určení. (S tím je ovšem potíž, protože kde vzít k tomu ochotné odborníky a nekrást.) Výzkum souvků je totiž asi n e j k o m p l e x n ě j š í g e o l o g i c k á d i s c i p l i n a . Geschiebeforscher by měl vědět z geologických věd vlastně všechno – měl by znát a brát v úvahu obecnou geologii, mineralogii a petrografii, paleontologii, ichnologii, nejlépe i prehistorickou archeologii. A přinejmenším zhruba vědět něco o geologické stavbě obrovské oblasti, z níž se souvky aspoň teoreticky mohou u nás najít. Ta měří odhadem asi 850 000 km² (pro srovnání: plocha České republiky je cca 78 800 km²). V tom je i celá plocha Baltského moře, jehož geologická stavba je známa do značné míry díky sběru souvků (a ovšem díky podmořským vrtům).
V ý z n a m sběru a výzkumu souvků je dnes hlavně vědecký, kulturní a snad především
d i d a k t i c k ý – pro výuku a poznání. Představme si jen, že na jednom místě – třeba v jedné štěrkopískovně nebo dokonce na jedné haldě – můžeme u nás najít téměř všechny typy hornin ze všech geologických dob od prahor po čtvrtohory a zkameněliny všech živočišných kmenů. To je úžasný výukový a srovnávací materiál. Nedivme se, že hodně sběratelů se po určité době sběru a individuálního studia stává badateli a mohou publikovat velmi cenné vědecké práce. Pochopitelně to předpokládá spolupráci s profesionály a v málokteré disciplině je spolupráce laiků s vystudovanými odborníky tak plodná jako právě zde.
Někdo málo informovaný by se mohl ptát, zda je v souvcích ještě dost témat a problémů k řešení. Problémů k řešení je tu prakticky nekonečné množství. Víme toho zatím málo a jen s malou nadsázkou lze říci, že dokonale známo není ještě nic.
Nakonec si zařaďme výzkum souvků do širších souvislostí. Je vlastně překvapující, že teprve v roce 1998 definoval již zesnulý německý geolog dr. Roger Schallreuter jako vědeckou disciplinu K l a s t e n f o r s c h u n g (výzkum klastů). Klasty jsou všechny horninové částice, které ztratily souvislost s matečnou horninou a byly různými silami transportovány na vzdálenost metrů až tisíců kilometrů. Patří sem například ostrohranné úlomky kamenných moří a svahových sedimentů, říční a příbojové valouny a souvky transportované pevninskými i horskými ledovci. Tato věda – Klastenforschung – má vlastní předmět a vlastní metody výzkumu a je zajímavé, že se intenzívně praktikuje více než 200 let, ale až do roku 1998 jaksi „anonymně“ a neuvědoměle.
Literatura:
GRIPP, K. (1968): Geschiebejäger – Geschiebesammler – Geschiebeforscher. – Der Geschiebe-Sammler, 3, H. 1, S. 7 – 14, Hamburg.
SCHALLREUTER, R. (1998): Klastenforschung unter besonderer Berücksichtigung der Geschiebeforschung. – Archiv für Geschiebekunde, 2, H. 5, S. 265 – 322, Hamburg.
© RNDr. Zdeněk Gába 2016
Pozn.: Vloženo na stránky o souvcích se souhlasem autora.