Jak by řekl Vojta Adamčík, bonjour pičo. Z nějakýho popudu dobrý nálady mám chuť se tady vyblábolit, ale jen trošinku.

Nějak jak sem přes takový ty všechny výmoly a nástrahy školství došel až do oktávy, tak vlastně byl přesně ve středu dvacátýho ledna muj vlastní maturitní ples (na kterej sem šel oblečenej TÉMĚŘ korektně, ale tenisky s batmanem se prostě UNOSÍ všude a jo Vévo UNOSÍ se a s tou kravatou LADILY). Na to, že sem tam nejdřív nechtěl jít, protože nejsem rád ve svojí třídě, tak mi pak přišlo, že přecijen na škole pár kámošů/známých mám a asi tu svojí třídu zase úplně taky odepsat nemůžu, hodně lidí je tam v pohodě. A tak sem krom předtančení a půlnočka (který chronicky nesnášim obojí) byl všude. Celej večer byl skvělej, protože jediný co sem pil, byla nějaká domácí směs od Hotovsona, která radši nevim, z čeho se skládala. A říkal sem si, že se vždycky hodí přiblížit normálním lidem, jak vypadá život autisty. Takže průběh večera noci a rána v mojem pohledu. Ale to jenom krátce, spíš se, snad z nějaký nostalgie pro jednou potom vyjádřit k něčemu vážně, když to budete číst, budu moc rád.

16:45 - přicházim do metráče na společnou večeři se třídou. Jenom moje mi je málo, tak obcházim stoly, dojídaje hranolky po všech, co si neváží dobrýho jídla. Pak vostatní ještě docvičujou to předtančení zatimco já ležim na zemi na koberci a uvažuju, jestli mi někdo zatleská, až po tom koberci pudu.

18:něco až 20:něco - bavim se u vchodu s babičkou a s klukama a nevim, kam si mam dávat ruce, když ty kapsy u sak se DĚLAJ FEJKOVÝ. FFS.

Nějak 20:30 - Nakonec mi na tom nástupu zatleskali (kamarádi říkají, že dokonce to bylo tak na top3), ale já sem neslyšel. Slyšel sem jen ředitelovo falešný slova gratulací, když zaprvý mi nemá vůbec k čemu ještě gratulovat, zadruhý se nemáme prostě rádi a nikdy mít nebudeme. Ale v tu chvíli bych mu ten úsměv skoro věřil.

Pak bylo až asi do jedenácti nějaký hluchý místo, kdy buď sem se akorát bavil s lidma nebo stál obří fronty na fotokoutek. Ale pak to bylo vono. Po půlnoci sem všem ukázal, jak se tančí v ústavu pro duševně chorý.

https://www.youtube.com/watch?v=iT_IiHsZtWg

Představte si můj obličej místo obličeje MISTRA Atkinsona a je to podobný. Akorát holky z áčka byly mnohem skvělejší než ta Mr. Beanovo studená bitch. A kluci to samý. Když si Panáček sundal košili, tak se mi chtělo taky a kluci fakt nezaváhali ze septimy :333. Sice se na naše mega sportovní postavy moc žádný kundy nechytily, ale lepší pět teploušů spolu než každej samotnej.

Vlastně sme vydrželi tančit s malýma přestávkama až do rána, u toho sem si skvěle popovídal se spoustou lidí, až sem se skoro divil, že se dokážu bavit i jinde než u compu. Nechybělo nic, kamarádi, holky v krásných šatech, samotnej Tadeáš Hussar, kterej mi okomentoval moje pyžamový kalhoty na after a styl tance tim, že sem opravdovej člověk. (ale kdybych si měl vybírat mezi sociálním aktivním životem a jeskyní s internetem, NOT EVEN CLOSE) Ale tohle celý mi přijde takový, že bych se s tim vůbec nemusel psát, protože kirvah, vždyť jste určitě byli na spoustě takových akcí a zažili mnohem zajímavější věci, vlastně to byl úplně normální, obyčejnej ples.

A to je dneska to, co bych chtěl napsat. Že klišé, že člověk by měl bejt sám sebou je pořád vlastně aktuální. Kolik lidí, co denně potkávám, si na něco hraje, lidem který nemaj rádi se usmívaj pod nos, dělaj jakože nic. Někdy v době, kdy sem měl osumnáctiny sem si říkal, že vlastně si jenom namlouvám, že sem jinej. Že sem byl prostě akorát výstřednější/drzejší/whatever, ale od tý doby se snažim to nehrotit. Jen si na nic nehrát, dělat píčoviny ne pro ostatní, ale protože chci. A cejtim se mnohem líp. Když vidim ve škole lidi, co nemám rád, jak se na mě mračí, protože to je vzájemný, vlastne mi to vůbec nevadí. Takhle vim na čem sem, a právě v tenhle večer sem si na druhou stranu uvědomil, kolik lidí sem vlastně díky úplný upřímnosti a dětskosti získal. Že jsou lidi, co mě mají rádi možná i proto, že třeba mam nějaký dobrý vlastnosti (to nevím posuďte sami), ne jenom čistě proto, že sem šašek.

Většinou to bývá tak, že těch pár desítek mých čtenářů se se mnou shoduje, protože články posílám jen lidem, u kterých mám zájem, aby je četli. Proto pravděpodobně všichni, co čtete tyhle řádky (xD) si můžete být jistí, že ve vás věřim, že jste dobrý lidi. A můžete v životě dělat svojí vysněnou práci a žít tak, jak chcete vy, ne tak, jak se do vás chtějí promítnout vaši rodiče/jak to zrovna potřebují vaši známí/jak ve skutečnosti sami nechcete. Teda když tomu fakt budete věřit, aspoň si to myslim. Věřte si a hlavně vydržte u toho, co děláte rádi. O vás všech, kterým ty svoje cancerčlánky pošlu, si osobně, nezávisle myslim, že jste chytří. Někteří i extrémně nadaní (Vojto). A tak se úplně prvořadě soustřeďte na to, co chcete ze všeho nejvíc a usilujte o to a OSTATNÍ POVINNOSTI DEJTE AŽ NA DRUHÝ MÍSTO. To je vlastně taková debilní rada, kterou sem možná vymyslel jako první. Ale přijde mi, že první povinnost máme sami k sobě, ta povinnost je bejt na světě rád. A mít samý jedničky je až druhý. Určitě můžete nesouhlasit, pak mi do zpráv napište, na komenty jste moc stydliví :-D já si rád popovídám. Takže podle mě: Když se vám něco nelíbí, tak to řekněte nahlas, když se máte dobře, pochvalujte si to a držte taky svoje opravdový kamarády u jejich snů. Zatim sme teda ofc mladý, ale třeba si to jednou všichni řeknem v klubu úspěšných stomilionářů. Nebo aspoň v klubu, kde budou samý lidi jako Tomáš Hussar. Člověk, kterej si řekl, že bude prodávat igelitový pytlíky Vietnamcům a udělá na tom byznys. Taky mu určitě říkali, že má o kolečko víc kdysi. A jakej má krásnej byznys, jezdí si po republice pokecat s Vietnamcema a pak po světě pokecat si se sluncem na skvělejch plážích plných palem. Takovej chci bejt taky člověk..

Takže děkuju všem, ať už sme se poznali dávno nebo recently, co mě drželi nejen tenhleten plesovej večer, ale především celou dobu na škole, kde jsem byl ve třídě, kterou sem nemusel a k zhruba polovině učitelskýho osazení sem taky zvláštní náklonnost nechoval. Tak i na takový škole se našlo pár hidden gemů v podobě skvělých pozitivních lidí, který mě třeba uměli i nakopnout do prdele, když sem se občas choval jako kretén. Už je to dlouhý a vlastně sám nevim, co sem to napsal, tak to případně prosim omluvte.

MÁTE NA TO A STE DOST ODHODLANÝ PLNIT SI SVOJE SNY, DOKUD STE MLADÝ. JUST DO IT!!!!

ČIS!