Pájení Pájením na měkko dosahujeme pevného a nepropustného spoje pomocí přístroje, který se nazývá pájedlo. To vytvoří teplo potřebné pro roztavení pájky. Může být použito trafopájedlo (75 nebo 100W) – pro pájení spojů v elektrotechnice, nebo mikro pájka – pro pájení mikroelektrických součástek. Pro klempířské práce se používají elektrická odporová nebo benzínová pájedla. Druhy pájedel (viz obrázek dole) Zleva:  elektrické odporové pájedlo 300W pro klempířské pájení  elektrické trafopájedlo 100W pro pájení elektrických součástek  elektrické odporové pájedlo pro pájení tenčích plechů a součástek  benzínové klempířské pájedlo  tavidlo – kalafuna  trubičková pájka 6O/40 (Sn/Pb) plněná tavidlem Pájení je proces, kterým vznikne nerozebíratelné spojení kovů stejného nebo jiného chemického složení pomocí roztavené slitiny – pájky, která se přikládá na pájené plochy a v tekutém stavu vyplní mezery mezi nimi a může pronikat i na jejich povrch. Pájené plochy nejsou natavené, ale smáčené roztavenou pájkou. Pájka proniká do základního materiálu difúzí, dochází k promísení částic pájky a základního materiálu, čímž se vytvoří pájený spoj. Teplota tání pájky je vždy nižší než teplota tavení základního kovu. Pevnost pájeného spoje je dána pevností mezivrstvy pájeného kovu (pájka – pájený kov). Čím je tenčí tato mezivrstva, tím větší pevnost dosáhne pájený spoj.35 Měkké pájky se vyrábějí jako slitiny cínu a olova v různých vzájemných poměrech – od 33 do 90 % obsahu cínu v pájce. Teplota tavení měkkých pájek je v rozmezí od 180 do 240o C. Pevnost se pohybuje v rozsahu 7 – 9 kp/mm2 . Po přidání kadmia nebo vizmutu lze teplotu tavení snížit až na 60o C, avšak na úkor pevnosti spoje. Pozor na použití pájky v potravinářství – pájka obsahuje určitou část olova, které je jedovaté! Zde musíme používat pájky s obsahem 99 % Sn. Požadované vlastnosti pájky  dobrá zatékavost a vzlínavost  vyhovující mechanická pevnost  co nejmenší rozdíl elektrického potenciálu vůči základnímu materiálu  nízká cena Tavidla Aby došlo k dobrému spoji, je nutné spoj nedříve dokonale mechanicky, případně chemicky očistit. Posléze na spoj nanášíme tavidla. Jsou to kapalné, nebo tuhé chemické látky, které odstraňují z pájených ploch nečistoty a oxidy a zabraňují jejich dodatečné oxidaci. Aby působila co nejúčinněji, musí se tavit při teplotě nižší než je teplota pájení. Pro měkké pájení používáme roztok vody a chloridu zinečnatého, nebo amoniakovou sůl. Zbytky tavidel se musí odstranit, aby se zabránilo korozivním účinkům. Tam, kde nemůžeme tavidlo dobře omýt (například elektrotechnické součástky) používáme jako tavidlo kalafunu. Ta se při pájení částečně teplem odpaří, zbytek odstraníme snadno mechanicky nebo lihem. Pro tvrdé pájení oceli a mědi používáme zrnitou směs boraxu a kyseliny borité. Pro pájení mosazi se používá borax nebo jeho směs s chloridem a uhličitanem sodným. Zbytky tavidel odstraňujeme vodou nebo mořením v roztoku kyseliny chlorovodíkové a neutralizaci provedeme pomocí čpavkové vody. Na očištění pájedla – pájecího hrotu používáme salmiak nebo ocelový kartáč. Pájecí hroty všech druhů pájedel se vyrábějí z mědi. Nelze-li je již dokonale vyčistit salmiakem nebo ocelovým kartáčem, použijeme jemně pilník. Opilované plochy pájecího hrotu musíme poté znovu pocínovat. Pájení na tvrdo Je odolnější proti mechanickému namáhání než pájení měkké. Snese zpracování kladivem, je nepropustné, vydrží teploty 250o C – 1 000oC při pájení měděnou pájkou. Pájíme zejména součástky z oceli, bronzu, mosazi a temperované litiny. Tvrdé pájky jsou na bázi slitin mědi 42 – 70 %, zbytek je zinek, ale také stříbra 7 – 50%. Čím je větší obsah mědi, tím je vyšší teplota tavení 650oC – 1 000oC. Dodávají se ve formě zrnek, holých nebo obalovaných drátů apod. Používají se na spoje větší pevnosti (až 500 MPa). Stříbrné pájky vytvářejí houževnatější a pevnější spoje, než pájky mosazné.