Iluze

Ačkoliv předstíral, jak strašně je otrávený, že ho sem jeho kamarádi dotáhli, ve skutečnosti byl rád, že se nechal přemluvit, aby s nimi na festival jel. Zrovna hrála kapela, která ho příliš nezajímala, a tak se rozhlížel kolem sebe. Nebyl na lovu nebo tak něco, jen si prohlížel tu zajímavou směsku lidí, kterou lze najít na metalovém festivalu. Miloval to. Tu rozmanitost osobností, kterou spojovala láska k dobré hudbě.

Jeho pohled upoutal černovlasý mladík, který znechuceně pozoroval kluka, který se očividně už ve značném stádiu opilosti, válel na zemi. Nu, tuhle rozmanitost by rád vynechal, ale i tací se našli. Něco v pohledu toho kluka ho zaujalo natolik, že si dodal odvahy a přešel k němu blíž.

"Potíže?" zeptal se, když stál dostatečně blízko, aby ho mohl slyšet.

Kluk k němu zvedl modré oči, ve kterých na okamžik prokmitla panika. "Ani ne," pokrčil rameny a natáhl k němu ruku. "Já jsem Wes," představil se.

"Ryker." Stiskl dlaň ve své a ignoroval mohutné bušení srdce. "Těší mě," dodal s úsměvem. Překvapilo ho, jak drobně Wes zblízka vypadá. Ani on sám nebyl extra vysoký se svými 175 centimetry, ale proti Wesovi byl skoro obr.

"I mě," blýskl úsměvem mladík. Chtěl zřejmě ještě něco dodat, ale ze země se ozvalo protáhlé: "Wesiiiiiiii!" a on tam stočil pohled.

"Co je?" štěkl na něj. Očividně byl znechucen podobně jako Ryker. Ten jen mlčky přihlížel.

"Chci další pivo!"

"Tak si pro něj sakra dojdi!" zavrčel a otočil se na Rykera. "Nezajdeme si pro něco k pití?" kývl k prázdnému kelímku v jeho ruce.

"Jasně," souhlasil a váhavě mrkl po tom chlapíkovi dole. Propaloval je nepříjemným pohledem, ze kterého mu přeběhl mráz po zádech. Hodil to za hlavu, když Wes vykročil ke stánku s pivem, kam ho následoval.

"Je to můj bejvalej," ozval se náhle Wes, když stáli ve frontě.

Stočil k němu pohled. "Skutečně?"

Přikývl. "Už spolu nějakou dobu nejsme, ale tohle jsme si domluvili už před rokem a bylo mi blbý ho nechat jet samotného," pokrčil rameny. Bylo ovšem poznat, že toho rozhodnutí celkem lituje.

Ryker sice nechápal proč by nemohl jet sám, ale nekomentoval to. "A seš si jistej, že on ví, že je tvůj bejvalej?" zeptal se opatrně.

"Nechová se tak, že?" zasmál se trochu nejistě.

"No... Ani ne," souhlasil Ryker. "Dvě piva," usmál se na slečnu, která čepovala pivo. Zaplatil a jeden kelímek předal Wesovi po svém boku. Ten ho náhle chytil za ruku a odtáhl ho za stánek, kde na ně nebylo vidět.

"Můžeme být chvíli tady?" zeptal se s nesmělým úsměvem, který vzal Rykerovi veškerý vzduch z plic.

"Jasně," souhlasil a ťuknul si s ním. Bylo mu jasné, že se chce schovat před svým bývalým a nic proti tomu nenamítal. Přece jen už byl poslední den festivalu a jemu už pomalu docházela energie, ačkoliv by to nahlas nikdy nepřiznal.

Cítil na sobě Wesův pohled, a tak se k němu otočil a povytáhl obočí. „Promiň, jestli jsem tě dostal do nepříjemné situace.“

Párkrát na něj zamrkal. „Já jsem k tobě přišel a zeptal se, jestli nemáš potíže. Myslím, že pokud tak jsem se do nepříjemné situace dostal sám. Krom toho jsem teď na pivu s roztomilým klukem, takže myslím, že jsem z toho vyšel celkem dobře.“

Wes se jeho bezostyšnému flirtování uculil a zhluboka se napil piva. Zapředli rozhovor o tom, jaká kapela měla letos nejlepší show a příjemně jim ubíhal čas. Ryker odběhl pro další dvě piva a mimoděk zabloudil pohledem k místu, kde se válel Wesův bejvalej. Nikdo už tam ale nebyl. Nepříjemně ho zamrazilo. 

„Wesi…,“ začal, ale zarazil se uprostřed slova. Jasně, že jen ten vůl našel. Wes mu zuřivým šeptem cosi vysvětloval a Ryker zůstal stát opodál. Sledoval, jak se k drobnému mladíkovi naklání a až teď si uvědomil, že proti Wesovi je poměrně mohutný. Něco v držení Wesova těla se mu nelíbilo.

Rozvážně vykročil k nim a mimoděk se narovnal. Výškou se mohl tomu idiotovi rovnat a co do svalů věřil, že by ho dokázal zvládnout, kdyby se náhodou trochu moc rozjel.

„Vše v pořádku?“ zeptal se, když k nim došel a podal Wesovi jeho pivo. Ten jen přikývl a lehce se na něj pousmál.

„Jasně, díky. Rykere to je Benson. Bensone Ryker,“ mávl mezi nimi rukou. Ryker se ani nenamáhal mu nabídnout ruku. Chvíli tam tak postávali, ale Wes byl tak napjatý, že nepřipadalo v úvahu, že by mohli pokračovat v konverzaci.

„Tak já se vrátím ke kámošům,“ prohodil nakonec a otočil se k odchodu. Ušel sotva pár kroků, když ho Wes doběhl. Doslova cítil, jak je Benson provrtává pohledem, ale shlédl na mladíka.

„Jo?“ usmál se.

„Nedal bys mi číslo?“ zeptal se a zněl tak nesměle, až mu z toho usedalo srdce. Jasně že chtěl jeho číslo, ale nechtěl se na něj ptát před jeho bejvalým, který se očividně ještě nesmířil s tím, že je bejvalej.

„Rád,“ zamumlal a podal mu mobil. Wes do něj naťukal své číslo a on ho prozvonil, aby si ho mohl taky uložit.

„Díky. Tak zatím.“ Pozoroval, jak se šouravým krokem vrací k Bensonovi. Ještě chvíli stál, dokud nezmizeli za stánkem, a pak se vydal hledat kámoše. Večer měli odjíždět a byl nejvyšší čas začít balit stan.

„Rykere! Tady jsi, kam ses ztratil?“ vítal ho z dálky jeho kamarád Enis.

„Chtěl jsem si vychutnat ještě chvíli atmosféru, když už dneska jedeme domů.“ Pozoroval, jak ostatní balí svou bagáž. Enis s ním byl ve stanu a jak s překvapením zjistil už ho stihl rozložit.

„Jen jestli se spíš nechtěl vyhnout balení stanu,“ culila se Carie. Vyplázl na ní jazyk a dál tam ležérně postával s rukama v kapsách. Nemohl se zbavit nepříjemného pocitu z Bensona. Wes se s ním choval naprosto normálně, ale jakmile se objevil Benson okamžitě se napjal jako struna. Jistě mohlo to být prostě jen proto, že mu nebylo příjemné tu s ním být, ale nějak se mu to celé nezdálo.

Ze zamyšlení ho vytrhlo pípnutí mobilu. Vytáhl ho z kapsy a usmál se, když si všiml, že je to Wes.

 

W: To se někdo má, když přijde k hotovému, co? :D

 

Rozhlédl se kolem, protože mu bylo jasné, že ho odněkud musí vidět.

 

R: Nemůžu za to, že začali beze mě. :D

 

W: Jestli chceš mermomocí nějaký stan složit, tak ten můj je pořád ještě rozložený. :D Benson nevypadá, že byl ochotný mi pomoct.

 

A s tím mu poslal fotku Bensona, jak rozvalený leží vedle stanu a očividně chrápe. Bylo by to nejspíš i vtipné, kdyby si nebyl vědom toho, jak nepříjemný to je chlápek.

 

R: Pomohl bych Ti rád, ale kámošům by se to asi moc nelíbilo. Promiň. Jak pojedete domů?

 

W: Jasný to chápu. :-) Přijede pro nás kámoš. Možná bys jim přece jen měl pomoct, dost nevraživě se na Tebe dívají. :D

 

Ryker se snažil mladíka najít, protože bylo zjevné, že ho odněkud vidí. Nicméně byl tak dobře schovaný, že ho prostě nenašel. Zadíval se zpátky na kámoše, kteří ho propalovali významnými pohledy. Se smíchem zvedl ruce a schoval mobil do kapsy. Pak se svědomitě věnoval balení. Dokonce i stan pomohl Enisovi složit a nacpat zpátky do obalu. Nechápal sice, jak se jim to povedlo, ale stalo se.

Když měli hotovo a zbývalo jen věci naložit do aut, znovu vytáhl mobil.

 

R: Tak jak to vypadá, mám Ti přece jen přijít pomoc?

 

Odpovědí byla jen změť zamotaných šňůr a plachty. Zasmál se.

 

R: Kde jsi? :D

 

Za chvíli Wes vyšel zpoza stromů, kde byla druhá část kempu. Stál tam s kapsami v rukách a nesměle se usmíval.

„Hned jsem zpátky!“ křikl ke kamarádům a rozběhl se za ním.

„Ahoj,“ pozdravil, když zastavil před ním.

„Ahoj,“ usmál se Wes. „Díky za pomoc.“

Mávl rukou a šel za ním k něčemu, co nejspíš před pár minutami byl stan. Tiše se zasmál a snažil se nevšímat si chrápajícího Bensona.

Společně se vrhli na rozmotávání a opětovné smotávání, aby mohli stan zabalit. Šlo jim to celkem od ruky, takže za chvíli měli hotovo. Pak si prostě kecli na zem, co nejdál od Bensona a začali si tiše povídat. Zjistili, že jsou ze stejného města, což u Rykera vyvolalo radostné zašimrání v žaludku. Podle toho, jak se usmíval usoudil, že Wes je na tom stejně. Domluvili se, že po návratu zajdou na jídlo nebo do kina.

Wesovi zazvonil telefon, a tak poodstoupil, aby mohl hovor vyřídit. Přesto část z toho mohl Ryker slyšet.

„Jasně, Scote, už máme sbaleno. Budu ale potřebovat, abys přijel co nejblíž. Jo jo, potřebuju pomoct s Bensonem,“ ztišil hlas a střelil pohledem po chrápající hromádce oblečení nedaleko nich. Rozloučil s kamarádem a vrátil se k Rykerovi.

„To byl kámoš, co nás bude vyzvedávat,“ pronesl.

„Jasně, tak já půjdu. Dáme si vědět, až dorazíme domů, jo?“

Mladík přikývl a zářivě se na něj usmál. Rykerovi poskočilo srdce a taky se usmál. Ten kluk byl vážně roztomilost sama. Zpátky si vykračoval jako pán a lehce si pískal. Cítil na sobě Wesův pohled, ale odolal nutkání otočit se. Nechtěl působit až tak lacině.

„Kdo to byl?“ ozval se za Wesem jeho kamarád Scoty. Otočil se k němu a snažil se z obličeje sundat ten přitroublý úsměv.

„Ahoj,“ vyhrkl. „Ale jen jeden kluk, co jsem ho tu potkal,“ pokrčil rameny a doufal, že to vypadalo ležérně. Scotyho ale neoblbnul, protože se začal vědoucně usmívat taky. Plácl ho do ramene a neodolal, aby se ještě jednou neotočil za tím sexoušem, co mu dal číslo. Od rozchodu s Bensonem – což už bylo víc jak třičtvrtě roku – nebyl na rande a to, že by se o něj mohl zajímat takový krásný kluk ho zpočátku zaskočilo.  Sledoval, jak mizí za stromy. Sakra to byl zadek!

Probudil ho až Scotyho tichý smích. Ani on nechtěl probudit Bensona. Otočil se k němu a vyplázl jazyk.

„Jako viděl jsem ho sice jen zezadu, ale vypadá celkem dobře,“ dobíral si ho přítel.

„Zepředu vypadá ještě líp,“ zamumlal a vyvolal u přítele další výbuch smíchu. Cítil, jak jeho tváře zalívá ruměnec, ale rozhodně nelhal. Hnědé vlasy, které mu dosahovaly až k ramenům (mimochodem velice vypracovaným ramenům), usměvavé hnědé oči a ty rty. Zasněně si povzdechl a vrátil se zpět do reality.

Scoty stál nad Bensonem a znechuceně se ušklíbal. „Nechápu, že jsi sem s ním vůbec jezdil,“ zamumlal směrem k Wesovi.

„Všichni ostatní se na něj vykašlali,“ probodl ho pohledem, který říkal včetně tebe!

„Já vím,“ zvedl v obraně ruce, „ale moc dobře víš, proč jsme to udělali!“

Jistě že to věděl. Jeho kamarádi, co měli jet původně s nimi, byli svědky toho, jak nehezky dopadl jejich rozchod. Benson to nezvládl a převrhl stůl v jejich oblíbeném lokále. Ano, nebylo zrovna moudré se s ním rozcházet před zraky ostatních, ale jinak by k tomu odvahu nenašel. A on z toho vztahu prostě musel pryč.

Wes mu chlácholivě položil ruku na rameno. „Já vím, Scoty. Ale tohle jsme si domluvili dlouho před tím, než jsme se rozešli. A já jsem sem jet chtěl. A krom toho…,“ významně se odmlčel a ohlédl přes rameno. Byl rád, že jel.

Scoty ho se smíchem vzal kolem ramen. „Nestalo se něco, co bych měl vědět?“ zeptal se a významně se zadíval na Bensona.

„Ne. Všechno v pořádku, jen to dneska přehnal s pivem.“ Odolal nutkání promnout si zápěstí na místě, kde ho Benson před tím, než usnul jako špalek, trochu moc stiskl. Nemusel se mu s ničím zpovídat. Už spolu nechodili a tohle byla poslední akce, na které spolu byli. Pak s ním Wes ukončí všechen kontakt.

Scoty přikývl a sehnul se. Zatřásl Bensonem. Poněkud důrazně, ale bylo znát, že je naštvaný. Opilec se jen ohnal, ale Scoty se nenechal odradit a dál s ním třásl, dokud ho neprobudil.

„Co je?!“ zavrčel ze země.

„Je čas jet. Tak pojď.“ Pomohl mu vstát a podepřel ho cestou k autu. Wes s povzdechem posbíral věci a vlekl se za ním. Bylo mu jasné, že bude muset jít ještě jednou, protože to najednou nepobral.

Překvapeně se proto ohlédl, když vedle auta přistál zbytek tašek. Otočil hlavu a zadíval se do hnědých očí Rykera. „Vypadal jsi, že potřebuješ pomoc,“ mrkl na něj ten a s pohvizdováním odešel. Wes za ním nevěřícně zíral a s úsměvem kroutil hlavou. Nevšiml si Bensona, který si zapínal pás a nevraživě ho pozoroval. Scoty mu pomohl naházet bagáž do kufru a pak už se vydali na cestu. Wes neodolal a ohlédl se. Ryker už tam samozřejmě nebyl.

 

Ryker celou cestu zpátky odrážel otázky kamarádů, až mu z toho nakonec začala třeštit hlava. Proto byl rád, že ho Enis vysadil jako prvního. Vzal si batoh z kufru a se všemi se halasně rozloučil.

„Nemysli si, že ses z toho vykroutil! Budeme chtít informace,“ volala za ním Carie a ostatní dva, Enis a její kluk Tim, souhlasně přikyvovali. Ukázal jim prostředník a zapadl do vchodu své bytovky. Batoh hodil do rohu a zaplul do sprchy. Strávil v ní o něco více času než obvykle, přece jen se vrátil z divočiny. Sice se opláchl aspoň z umyvadel, které na fesťáku byly, ale sprchy vynechal. Koneckonců byl na fesťáku.

Pak se sebou plácl do postele a zadíval se na mobil. Otevřel si konverzaci s Wesem a dlouho na ni zíral. Přemýšlel, kdy mu má napsat, aby nevypadal příliš dychtivě, ale zase nechtěl vypadat jako že nemá zájem. Protože ten teda zatraceně měl! Dilema za něj vyřešil Wes, když mu napsal jako první.

 

W: Taky sis vychutnal sprchu jako by ses nemyl tak měsíc, a nejen pár dní? :D

 

Uchechtl se.

 

R: Já tady přemítal, jak nevypadat příliš dychtivě a ty se mě pak ptáš na sprchu? :D

 

Na obrazovce docela dlouho blikalo, že Wes píše zprávu, ale nakonec mu přišlo jen.

 

W: Ehm… a červenající se smajlíci.

 

R: Jsi vážně rozkošný!

 

W: *červenající se smajlík* Nech toho, prosím! :D Ale děkuji. :-)

 

R: Za pravdu se neděkuje. ;-)

 

Konverzace ještě nějakou chvíli ubíhala v tomhle duchu a Ryker se připitoměle usmíval na displej ještě dlouho poté, co mu Wes napsal, že musí jít spát, protože jde ráno do práce. Chtěl vyzvídat kde pracuje, ale řekl si, že by ho měl nechat vyspat.

Sám tedy zapadl do postele, ačkoliv zdaleka nemusel, protože měl celý následující týden dovolenou. Někdy si tu starou holt musel vybrat. Tak zvolil tenhle týden po fesťáku.

Ráno ho probudila smska.

 

W: Dobré ráno, fešáku. ;-)

 

Kdyby mu psal kdokoliv jiný asi by se nakrknul, že ho budí tak brzy, ale takhle se jen usmál.

 

R: Kdyby mi napsal takhle brzy ráno někdo jiný asi bych ho zakousl. :D Ale u Tebe udělám výjimku.

 

W: Co kdybych Ti to vynahradil kafem?

 

A poslal mu k tomu selfie, kde držel kafe ze Starbucks a rozkošně se usmíval. Neuniklo mu, že má na sobě jejich zástěru. Tolik tedy k tomu, že musí zjistit, kde pracuje.

 

R: Budu se opakovat, ale jsi rozkošný! Kam mám dorazit?

 

Přišla mu adresa a několik uculujících se smajlíků.

O dvacet minut později, čerstvě vysprchovaný a vyfešákovaný, vyrazil za Wesem. Kupodivu zjistil, že to do kavárny má necelou půl hodinku pěšky, takže se vzhledem ke krásnému počasí rozhodl projít. Zrovna přicházel ke kavárně, když si s hořkostí uvědomil, že tam je i Benson. Seděl na terase a popíjel kafe. Tvářil se, že je tam prostě jen na snídani, ale přišlo mu to podezřelé.

Nicméně prošel kolem něj, jako by ho ani neviděl a zmizel v kavárně. Na chvíli se zastavil a pozoroval Wese. Vypadal za tím pultem jako ryba ve vodě. Usmíval se na zákazníky, hlásil objednávky kolegům a vyvolával jména. Ryker nasadil zářivý úsměv a přistoupil k pokladně. Wes se k němu otočil a jeho oči se rozzářily.

„Dobrý den, pane, co si dáte?“ usmíval se na něj o něco více sluníčkově než na ostatní.

Nasadil podobný tón a naklonil se k němu. „Dobrý den, jedno cappuccino prosím.“ Uvědomoval si, že toho kluka zná jen jeden den. JEDEN DEN. Ale stejně ho to k němu neodolatelně táhlo. Věděl, že je to jeho povahou. Bylo na něm vidět, jak si užívá každou minutu života. To že se on usmíval na něj, Rykera nutilo se usmívat na oplátku.

„Vaše jméno?“

„Ryker.“

Wes si od něj vzal peníze a řekl, že mu to donese ke stolu. Ryker se šel posadit, úmyslně co nejdál od oken, ze kterých bylo vidět na zahrádku. Za pár minut mu donesl Wes kávu a sedl si naproti němu se svou vlastní. Povytáhl nad tím obočí.

„Můžu si dát chvilku pauzu,“ usmál se v odpověď. Naklonil se kousek blíž a dramaticky zašeptal: „Básním o tobě už od rána, tak se nade mnou slitovali,“ mrkl na něj rozverně. Jo, tenhle duch jejich konverzací se mu extrémně líbil. Chvilku si povídali o všem možném, ale když Wes uviděl, jak se nahrnuli lidi omluvil se a nechal ho o samotě. Rykerovi to nevadilo, bavilo ho pozorovat při práci. V klidu popíjel kávu a viděl, že k němu občas černovlasý mladík zaletí pohledem.

Když už tady vysedával asi dvě hodiny řekl si, že už je to podezřelé a měl by jít domů. Zvedl se tedy a přešel k pokladně, aby se rozloučil s Wesem. Mimoděk zabloudil pohledem ven na zahrádku a ulevilo se mu, že Benson už tam nesedí. Jako by Wes vycítil, na co myslí promluvil: „Občas sem chodí na snídani, když mám směnu.“ Pokrčil přitom rameny, ale Rykerovi neušlo určité napětí.

„Zajdeme večer do kina?“ zeptal se, protože nechtěl řešit Bensona.

„Zvete mě na rande, pane?“ culil se rozverně.

Ryker se mu však ve vší vážnosti podíval do očí. „Ano.“

I Wes zvážněl. „Půjdu opravdu moc rád.“ Celý obličej se mu rozsvítil. Ryker odolal nutkání ho rychle líbnout na rty, protože by to bylo příliš rychle. Místo toho se usmál a rozloučil. Podrobnosti domluví po textovkách.

„Tak ten je teda zatraceně sexy!“ zaslechne za sebou ještě dívčí hlas. Je mu naprosto jasné, že je Wes rudý až za ušima, a proto předstírá, že nic neslyšel. Ale rozhodně mu to dost zvedlo náladu.

„Kušuj!“ zasyčel na ni Wes, ale v duchu horlivě přikyvoval. To teda sakra je. „Večer jdeme na rande,“ zašeptal nevěřícně. Jessie se na něj zářivě usměje.

„No že už ale bylo načase!“ Wes se na ni nepřítomně usmál a snažil se vymyslet, co si vezme na sebe. Najednou se mu zdálo nemožné, aby v práci vydržel až do pěti.

Ačkoliv se to zdálo nekonečné najednou bylo pět a on si s překvapením uvědomil, že má padla. S Rykerem se domluvili, že se sejdou před kinem v osm. Takže měl tak zhruba dvě hodiny, aby se přichystal. Domů to měl půl hodiny a ke kinu pak taky, ale to už musel je tramvají. Rychle se převlékl a vyrazil. „Hezky si to užij!“ zavolala za ním ještě Jessie a on ji poslal vzdušný polibek.

Měl pocit jako by se vznášel. Celou dobu si myslel, jak je začínat s někým novým strašně složité a ono to bylo ve finál jednoduché jako facka. Samozřejmě nemohl tušit, jestli mu to s Rykerem vyjde, ale cítil, že je to na dobré cestě. Chemie mezi nimi nepochybně byla. Jen kdyby se Benson konečně přestal objevovat všude.

Prudce se zarazil, protože si uvědomil, že právě Benson stojí před vchodem do jeho bytovky. Povzdechl si, narovnal se v celých svých 155 cm a klidně k němu došel. Nemělo cenu se to pokoušet obejít zezadu, už ho viděl.

„Ahoj, Wesi,“ pozdravil ho žoviálně Benson.

„Co tady zase chceš Bensone?“ snažil se neznít otráveně, opravdu snažil, ale asi se mu to nepovedlo, protože po tváři jeho bývalého přítele kmitlo podráždění. Instinktivně sledoval Bensonovi ruce. Netrpělivě jimi cuknul a Wes o pár kroků ustoupil. Bensonovi to neuniklo a zaškaredil se.

„Přišel jsem se jen omluvit za ten poslední den na festivalu, nějak jsem to přehnal s pivem a choval jsem se nevhodně.“

Wes jen přikývl a nenápadně si promnul zápěstí, na kterém měl modřinu. Skryl ji pod potítko, které v práci nosíval celkem běžně, takže si nikdo ničeho nevšiml.

Teď se pokusil ledabyle mávnout rukou. „V pohodě, však se zas tak moc nestalo. Dovolíš?“ Pokusil se kolem něj projít, ale koutkem oka zahlédl pohyb a instinktivně se přikrčil. Ale Benson jen zatlačil do dveří, aby je mohl otevřít. Wes si uvědomil, že zámek už je zase rozbitý a v duchu se zařekl, že musí zajít za správcem. Není možné, aby se mohl do baráku dostat kde kdo.

„Tak se měj, Bene,“ zamumlal a rychle proklouzl dovnitř. Naštěstí za ním nešel, ale když vybíhal první schody otočil se ke vchodovým dveřím a přes prosklenou výplň viděl, že tam Benson stále stojí. Zachvěl se a rychle vyběhl zbytek schodů do druhého patra. Až když za sebou zamknul a zatáhl řetízek na dveřích se trochu uklidnil.

Zlobil se, že ho Benson okradl o čas, a tak se jen rychle vysprchoval a upravil, aby stihl kino. Pečlivě si vybral outfit, který doufal, že není až příliš horlivý. Černé kraťasy s prověšenými pásky, bílé tílko a přes něj hozenou stříbrnou lesklou košili. Na nohy stylové tenisky a mohl vyrazit. Ještě se rychle podíval do zrcadla, aby zkontroloval černé linky kolem očí a se spokojeným přikývnutím vyšel ven. Na okamžik se zarazil, měl nepříjemný pocit, že ho někdo pozoruje. Rychle se rozhlédl po chodbě, ale nikoho neviděl. Přesto se raději rozhodl jít zadem, ačkoliv nic nenasvědčovalo tomu, že by Benson ještě stále čekal venku.

S ulehčením nastoupil na tramvaj a konečně si naplno uvědomil, že je nervózní. V břiše se mu třepotaly motýlci a on cítil, jak se začíná usmívat. Ano, nervózní byl, ale bylo to spíš očekáváním než čímkoliv jiným.

Ve třičtvrtě na osm jeho nadšení lehce opadlo. Měli se tu sejít v půl, ale Ryker ještě nedorazil. Vyložil si snad signály špatně? Nervózně popocházel sem a tem ve vestibulu kina a vyhlížel nyní již poměrně známou vysokou postavu.

 

Ryker si zběsile nadával, a ještě zběsileji utíkal. Tak dlouho se rozhodoval, co si chce vzít na sebe až mu ujela tramvaj, kterou chtěl jet. Další jela až za dvacet minut, a to by nestihl, takže musel vyrazit pěšky. Před pěti minutami se musel dát do běhu, protože by jinak přišel pozdě.

Konečně vletěl do vestibulu, kde mu Wesův vzhled totálně vyrazil už tak dost zkrácený dech. Smykem před ním zastavil a lapaje po dechu se začal omlouvat. Nenáviděl se, když zahlédl Wesův ulehčený výraz.

„Promiň!“ vyrazil ze sebe udýchaně. „Uje-ujela mi tram-tramvaj,“ sypal ze sebe. Wes se úlevně zasmál a pokýval hlavou. Ryker se musel ještě na chvíli opřít o kolena. Ke kasám se táhla dlouhá fronta a film měl začínat za pár minut.

Narovnal se a usmál se na Wese. „Ahoj,“ pozdravil ho.

„Ahoj, brzdo,“ zamumlal mladík a prohlížel si ho pronikavým pohledem. Přejel očima jeho černé úzké džíny, triko s nápisem nějaké kapely a okovaným páskem. Každým coulem rocker a jeho to nesmírně těšilo. Hnědé vlasy si zčesal dozadu, což se mu ale díky běhu dost vymklo kontrole. Jeden pramen mu přepadával přes čelo. Odolal nutkání mu ho urovnat, protože o pár vteřin později to Ryker udělal sám.

„Ještě, že jsem koupil lístky online,“ usmál se Ryker a společně se vydali ke vstupu. Tam jim lístky zkontrolovali, popřáli příjemný zážitek a nasměrovali je do správného sálu.

Cestou se k němu Ryker naklonil a zašeptal: „Neuvěřitelně ti to sluší.“ Přitom jeho ušní lalůček ovanul jeho horký dech až se zachvěl. Usmál se na něj a poděkoval.

„O tobě se dá říct naprosto to samé,“ zamumlal a zvedl k němu oči. Chvíli se na sebe jen tiše dívali, než si uvědomili, že by se měli jít usadit do sálu.

Ryker automaticky zarezervoval místa v úplně poslední řadě uprostřed, protože byl zvyklý občas jít do kina i sám, a vždycky seděl právě v poslední řadě. Po očku se na Wese podíval, jestli si nebude myslet, že má nekalé úmysly. Jako nebránil by se ničemu, protože ty linky ho totálně odrovnaly. Neuvěřitelně zvýraznily Wesovi nádherné hluboké oči a jemu se z toho téměř podlamovala kolena.

Sedli si na svá místa a upřely pohledy na obrazovku, která byla ještě stále černá. Vzápětí oba vyprskli smíchy a otočili se na sebe.

„Promiň už je to celkem dlouho, co jsem byl na rande a jsem poměrně nervózní,“ omlouval se Wes a rozpačitě se tahal za ruce. Ryker se natáhl a prostě jednu z nich vzal do své a propletl si s ním prsty.

„Nemusíš se omlouvat, já jsem na tom úplně stejně. Takže si prostě pokusíme užít film a dobře se bavit, co?“ mrkl na něj. Wes se pod jeho dotekem viditelně uvolnil a nadšeně přikývl. Pak už sál potemněl a oba obrátili svou pozornost na plátno.

Wes si uvědomoval, že by měl být nervózní, ale opak byl pravdou. Rykerův dotek ho nesmírně uklidňoval a kupodivu se dokázal soustředit na film. Samozřejmě, že po něm občas po očku pokukoval, a několikrát přistihl jeho při té samé činnosti, ale jinak se opravdu dobře bavili.

Potěšilo ho, že se Ryker okamžitě po skončení filmu a najetí prvních titulků nezvedl a nechtěl odejít. Benson tohle třeba dělal a Wesovi to opravdu vadilo, protože byl z těch, co prostě zůstávali až do konce. Nyní se ale spíš než na titulky díval na Rykera.

Ten se nepřítomně usmíval, ještě v dozvuku emocí z filmu. Pak se na něj však otočil a jejich oči se setkaly. V tu chvíli by z plátna mohl vylézt sám Harrison Ford (byli na nejnovějším a zároveň posledním dílu Indiana Jonese) a ani jeden z mladíků by to nevnímal. Vpíjeli se do sebe očima a Wes doslova cítil. Jak je okolní vzduch nabití energií. Cítil, že mu Ryker na dlani kreslí nějaké obrazce a nesmírně si to užíval.

Až když se v sále rozsvítila světla, si oba uvědomili, že sál už je dávno prázdný a zaměstnanci by rádi uklidili sál před dalším promítáním. S bručenými omluvami kolem nich proběhli ven, kde dostali nekontrolovatelný a taky naprosto bezdůvodný záchvat smíchu. Nevšímali si udivených pohledů a ruku v ruce vyšli z kina.

Wes se domníval, že Ryker ho nebude chtít dál držet na veřejnosti, ale to se spletl. Zavrtěl hlavou, když se mu pokusil vymanit a dál se procházeli ruku v ruce. Nakonec skončili na procházce podél řeky a povídali si a povídali.

Ryker nemohl uvěřit, že jim je spolu tak dobře. Naposledy měl vztah před rokem, od té doby spíš jen takové jednorázové záležitosti. Nicméně s Wesem cítil, že by to mohlo být na dobré cestě, aniž by tušil, že něco podobného si odpoledne myslel i Wes. Bylo jim spolu příjemně, báječně si rozuměli a poslední hodinu nedokázal myslet na nic jiného, než že by ho opravdu rád políbil.

Koupili si jídlo z mekáče a posadili se s ním na lavičku.

„Jak to že jsi na tom festivalu byl jenom s bejvalým?“ zeptal se náhle Ryker.

Wes pomalu dožvýkal, než odpověděl. „Nerozešli jsme se zrovna v dobrým a ostatní kamarádi, co měli jet původně s námi řekli, že s ním nepojedou.“

„Nech mě hádat, Benson ten rozchod moc nezvládl.“

„Ne,“ potvrdil a uhnul očima.

„Hej,“ chytil ho Ryker za bradu a přinutil otočit se zpět k němu. „Pokud ti ten vztah už nevyhovoval je jedině dobře, že jsi to ukončil. Nemá smysl se trápit, když víš že to nikam nevede.“

Wes na něj ohromeně zíral. Jak mohl tenhle kluk být, tak neskutečně empatický? Ryker se usmál koutkem úst, až se mu udělal roztomilý ďolíček. Neodolal, naklonil se k němu a něžně ho na to místo políbil. Ryker překvapeně vtáhl vzduch do plic, ale o nic se nepokusil. Oči měl najednou o odstín tmavší, když se na něj Wes znovu podíval. „Děkuju,“ zašeptal. Ryker jen potřásl hlavou.

„Doprovodím tě domů?“ zeptal se, když dojedli. A taky zjistili, že už je půl jedné v noci. Rozhodně nehodlal nechat Wese jít samotného domů.

„Budu moc rád,“ odpověděl ten, a neviděl v tom žádný sexuální podtext. Ačkoliv puse na dobrou noc by se tedy rozhodně nebránil. Tentokrát to byl Wes, kdo ho nesměle vzal za ruku.

„Tak tady bydlím,“ zadeklamoval a ukázal na vchodové dveře. Ryker se zamračil, když uviděl rozbitý zámek. Sledoval jeho pohled a pokrčil rameny. „Někdo ho musel poškodit, zítra zajdu za správcem, aby se na to podíval.“

Ryker jen přikývl. Wes teď stál o schod výš než on, takže byli zhruba na stejné úrovni. Usmívali se na sebe. „Rykere, chci ti poděkovat za naprosto úžasný večer,“ pronesl tiše, jako by snad hlasitý rozhovor mohl narušit kouzlo noci.

„Moc rád bych tě teď políbil, Wesi,“ zašeptal na oplátku Ryker. „Myslím na to už od okamžiku, kdy jsem uviděl ty oční linky, které jsou nesmírně sexy.“

Upřeně sledoval, jak si špičkou jazyka menší mladík navlhčil rty a musel ovládnout zasténání. „Taky tě chci políbit,“ ujistil ho tichounce Wes a zvedl k němu oči. Ryker se ulehčeně usmál a maličko se k němu sklonil. Něžně se dotkl jeho rtů. Chtěl, aby to byl něžný polibek a ne útok, přestože mu v nitru řádil hurikán. Byl tak sladký. Wes ho opatrně objal kolem krku a přitáhl blíž. Když mu nesměle přejel jazykem po rtech, Ryker zasténal a polibek prohloubil.

Odtrhli se od sebe jen proto, že se potřebovali nadechnout. Ryker ho objímal kolem spodní části zad a tiskl k sobě. Trochu zahanbeně si uvědomil, že se nemístně vzrušil. Wes však nic neřekl, jen se o něj opřel čelem a dál ho lehce vískal vzadu ve vlasech. „Páni,“ vydechli oba a rozesmáli se.

Ještě jednou se lehoučce políbili, a pak už se Wes obrátil ke vchodu. „Uvidíme se brzy?“ zašeptal ještě, než zmizel uvnitř.

„No to si teda zatraceně piš, že ano!“ ujistil ho Ryker se širokým úsměvem. Stál před vchodem, dokud mu Wes nenapsal, že je doma. Pak se s úsměvem otočil a vyrazil na tramvaj, aby se dostal domů. Měl to odsud hodinu cesty, ale v tuhle chvíli mu to bylo absolutně jedno.

Bohužel si nevšiml Bensona, který stál opodál ve stínu a hleděl do Wesova rozsvíceného okna.

 

Několik následujících týdnů měl Ryker pocit, že se vznáší na obláčku. Celou dovolenou strávil s Wesem. Chodil za ním do práce, kde se naučil si vždy dát snídani a cappuccino. Chvilku tam spolu klábosili, než se musel Wes vrátit do práce a Ryker si šel po svým. Pak si Wese obvykle po práci vyzvedl a něco podnikli.

Zašli si do baru, na karaoke, do zoo. Líbilo se mu s ním čím dál tím víc. Podle toho, jak Wes zářil soudil, že on je na tom stejně. Ryker mu vyprávěl o svém posledním vztahu, kde se z nich nakonec stali jen přátelé a láska vyšuměla. Wes tak sdílný, co se Bensona týkalo nebyl. Ryker poznal, že se za tím skrývá něco víc, než jen to že to vyšumělo. Protože z Bensonovy strany to očividně nevyšumělo.

Občas se stalo, že na něj někde narazili. V baru, ve Wesově práci. Dokonce i v té zoo, kde byli. Překvapeně se na Wese zadíval, když ho uviděl. „Co ten tady dělá?“ zamručel si pod vousy. Wes se otočil a když Bensona spatřil, celý se napjal. Ačkoliv je jen pozdravil a zdánlivě šel svou cestou, Wes se očividně nemohl zbavit pocitu, že je sleduje. Neustále se ohlížel, nervózně si popotahoval prsty, když je zrovna neměl propletené s Rykerovými.

„Hej,“ zamumlal v jednu chvíli a zatáhl ho do stínu jednoho pavilonu. „Co se děje, Wesi?“ zeptal se.

„Nic. Všechno je v pohodě,“ usmíval se na něj, ale Ryker ho začínal znát na tolik dobře, že poznal falešný úsměv.

„Jsi nervózní z Bensona? Chceš jít pryč?“

„Ano prosím,“ zašeptal mladík a zahanbeně sklopil oči. Ryker mu zvedl bradu a jemně ho políbil.

„To je v pořádku, půjdeme jinam,“ usmál se na něj. Vzal ho za ruku a co nejkratší cestou odešli ze zoo. Až když byli ve Wesově bytě se mladík evidentně uvolnil. Ryker na něj nechtěl tlačit, ale nelíbilo se mu, jak se v Bensonově přítomnosti jeho přítel cítil a chtěl by vědět víc. Nějaké podezření už měl, ostatně od jejich prvního setkání bylo zřejmé, že je tam něco špatně. Nechtěl ale naléhat, takže se prostě k Wesovi přitulil na pohovce, zapnuli si Netflix a společně se dívali na nějaký film.

Ani jeden ho pořádně nevnímal, ale aspoň jim to odvedlo myšlenky jinam. Ryker Wese lehce hladil po zádech, dokud neucítil, že se mu splašený tep, který cítil pod palcem neuklidnil.

„Nechtěl jsem nám zkazit rande,“ zašeptal po notné době Wes.

„Zbláznil ses? Jsem u tebe na gauči, lepší konec rande jsem si ani nemohl přát!“

Wes vyprskl smíchy. Samozřejmě, že tady takhle nebyli spolu poprvé, ale zatím došlo jen na líbání a mazlení. Ani jeden z nich nikam nespěchal. Navíc se Wes zdál, že je fascinovaný tím, jak něžně se ho Ryker dotýká. Nyní k němu vzhlédl a natáhl se pro polibek, který mu Ryker nesmírně rád vtiskl. Přesunul se rty na jeho krk a začal ho něžně líbat a sát na místě, kde mu zběsile tepala krev.

„Rykere,“ zasténal. Položil ho na gauč a lehce na něj nalehl, přičemž nepřestal líbat citlivý krk. „Ano, ano,“ sténal Wes a prohýbal se blíž k němu. Ryker se mu usmál do krku a maličko se nadzvedl, aby ho mohl políbit na rty. Chtěl být něžný, ale Wes se na něj vrhl a políbil ho s takovou vášní, až ucítil, že ztvrdl.

Sál mu jazyk a Rykerovi proletělo myslí, že přesně tohle chce cítit na svém ptákovi. Odtrhl se od něj a zadíval se mu do očí. „Wesi,“ vydechl, když uviděl žár v jeho očích. Mladík ho dál upřeně pozoroval, a přitom rukou zajel mezi jejich těla. Pokusil se mu rozepnout knoflík na džínech, ale v tak těsném prostoru se mu to nepovedlo.

Ryker se maličko nadzvedl, aby mu pomohl, a když konečně ucítil na svém ptákovi jeho ruku hrdelně zasténal.

„Ježíši kriste, Wesi,“ zasípěl, ale ten jako by ho nevnímal. Fascinovaně ho hladil. Pevně ho stiskl a Rykerovi se zatmělo před očima. Když ucítil, jak palcem rozetřel kapičku, která se mu utvořila na žaludu, aby ho mohl hladit pohodlněji, měl pocit, že omdlí. Prudce ho chytil za zápěstí, jemně, jen aby přestal pohybovat rukou, protože se sakra nechtěl udělat na tom pitomém gauči, a ucítil, jak Wes ztuhl. Jeho vzrušení bylo náhle pryč, jen na něj třeštil oči.

Ryker se okamžitě narovnal. Ještě nedokázal rozumně uvažovat, přece jen měl pořád Wesovy prsty obtočené kolem vzrušeného penisu, ale v hlavě mu najednou blikala červená výstražná světla.

„Wesi?“ zašeptal. Jemně ho hladil po zápěstí a díval se, jak se mu do očí vrací přítomný okamžik. Pustil jeho ruku a mladík ji s rudými tvářemi vytáhnul z jeho kalhot. Ryker si nadával, že tak zkazil atmosféru, ale musel ho zastavit.

„Omlouvám se,“ vyhrkl Wes. „Nelíbilo se ti to,“ zašeptal zdrceně.

„Nelíbilo se mi to?“ podivil se zmateně Ryker. „Myslíš, že jsem byl tak tvrdý, protože se mi to nelíbilo?“ nechápal. Wes se na něj odmítal podívat. Co se tady do prdele právě děje? Prolítlo Rykerovi hlavou a hned vzápětí já toho hajzla prostě zabiju!

Upravil si oblečení a sedl si, pokud možno rovně. Wese vytáhl dosedu k sobě, protože se nemohl dívat na ten jeho nešťastný výraz.

„Co se děje Wesi?“ zeptal se ho tiše. Chtěl si ho k sobě přitáhnout, ale ten se stáhl na druhou stranu pohovky a dál zahanbeně hleděl na zem. Ryker zaklel, až sebou Wes trhl. „Promiň,“ omluvil se vzápětí. Pak si klekl před něj, aby se mu musel dívat do očí. „Může za to Benson?“ Věděl, že se mu příliš nepovedlo udržet jemný tón, protože se téměř neovládal. Vztek v něm vzkypěl jako žluč.

Wes trhaně přikývl.

Ryker vzal jeho obličej do dlaní. „Řekni mi, co se děje, zlato,“ požádal ho tiše. Wes na něj chvilku vyjeveně zíral udiven něžným oslovením. A pak se ty jeho nádherné oči zalily slzami.

„Občas…,“ začal přerývaně, „jsem něco dělal špatně. V po-v posteli.“ Ryker zaťal čelisti, ale ruce na Wesově tváři zůstaly něžné. „Někdy…,“ hlas se mu zlomil. „Promiň já, já nemůžu,“ šeptal zdrceně.

Ryker ho něžně hladil po tvářích a šeptal mu chlácholivé nesmysly. „Nic se neděje, Wesi. Všechno je v pořádku,“ opakoval stále dokola. Nic nebylo v pořádku. Ačkoliv o tom Wes nedokázal mluvit, tušil, že se nejedná o nic příjemného a jeho vztek na toho kreténa Bensona se jen zvyšoval.

Opatrně Wese objal a tiskl ho k sobě, dokud se druhý mladík neuklidnil. Něžně ho líbal do vlasů a hladil po zádech. Po několika minutách se Wesův dech zklidnil a už nedýchal tak zalykavě. „Omlouvám se,“ zašeptal tichoučce. Tak tichoučce, že ho skoro neslyšel.

„Nemáš se absolutně za co omlouvat, Wesi. Nemáme kam spěchat, takže můžeme zajít dál, až budeš připravený. Nikam neuteču,“ šeptal a cítil, jak se Wes pomalu uvolňuje. Byla to pravda. Nikam nemuseli pospíchat, to, co měli bylo neuvěřitelné a on to nehodlal zkazit tím, že by na něj nějak tlačil. A teď obzvlášť, když se mu potvrdilo, že nebylo ve vztahu s Bensonem něco v pořádku. Pořád sice netušil, co to bylo, ale celkem slušnou představu už měl.

Wes se několikrát zhluboka nadechl, a pak k němu konečně zvedl tvář. Něžně ho políbil na rty a Ryker polibek opětoval. „Mám tady dnes večer zůstat?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ vydechl Wes a přitulil se k němu. Natáhl se a zapnul další díl seriálu na Netflixu.

Další den se probudili celý rozlámání, protože samozřejmě usnuli na gauči. Dali si společnou snídani a domluvili se na večer, kdy měli jít s Rykerovými přáteli hrát deskové hry.

„Tak tedy večer,“ usmál se Ryker a mezi dveřmi Wese něžně políbil. Ten ho celý usměvavý políbil zpět a přikývl. „Vyzvednu tě v sedm?“

„Dobře, už se moc těším.“ A pak udělal něco, čím dočista vzal Rykerovi vítr z plachet. Štípl ho do zadku. Trochu ostýchavě se zasmál, když se na něj Ryker hravě vrhl a kousl ho do rtu.

„Takhle odsud asi neodejdu,“ zašeptal mu do ucha.

Wes zvedl ruku a pohladil ho po tváři, kde mu vyrašilo strniště. „Hmmm,“ zamumlal, když mu dlaní přejížděl po čelisti. „Tohle se mi líbí.“

Ryker zasténal, ještě naposledy ho rychle líbnul na rty a pak s úsměvem seběhl dolů. Už se nemohl dočkat večera. Potřeboval se doma převléct a taky udělat něco do práce. Nejraději by zůstal celý den s Wesem, ale už tak měl skluz v práci a uvidí se večer.

V tu chvíli netušil, jak moc se mýlí.

 

Když se o pět minut později ozvalo klepání na dveře, Wes předpokládal, že je to Ryker, který zřejmě něco zapomněl. Proto otevřel bez rozmýšlení. Když za dveřmi uviděl rozzuřeného Bensona, toho Bensona, kterého dobře znal z posledních týdnů vztahu, pokusil se dveře ihned zabouchnout, ale už bylo pozdě. Benson byl vždy silnější než on.

Bez problémů se procpal do bytu a dveře zavřel.

„Bensone,“ snažil se neznít stejně roztřeseně jako se cítil. „Co tady děláš?!“ Slyšel ve svém hlase strach a věděl, že je to špatně. Že mu tím nad sebou dává moc. Jenže to nedokázal ovládnout. Muž neodpověděl, jen na něj hleděl. Wes couval ke stěně, když v tom naprosto bez jakéhokoliv varování dostal přes tvář hřbetem Bensonovy ruky. Trhlo mu to hlavou. Zvedl v obraně ruce, ale Benson je odstrčil jako pápěří.

„Jsi můj! Rozumíš tomu, Wesi?!“ A přesně v tu chvíli dopadla další rána. Mladík se snažil utéct ke dveřím, ale Benson ho bez problémů strhl zpátky. „Odpověz!“ syčel mu do obličeje, zatímco ho zasypával dalšími ranami.

Mladík se pokusil zavolat o pomoc, ale nevyšel z něj ani hlásek. V ten samý okamžik dostal přes ucho takovou ránu, až se mu zatmělo před očima. Snažil se opět utéct, ale zakopl a upadl na zem. Po druhém kopnutí do žaludku mu svět pomalu černal před očima a rány přestal vnímat. „Rykere,“ zašeptal tichounce. Vlastně to jen zformuloval rty, ale Benson to bohužel postřehl. Klekl si vedle Wese a začal ho tlouct hlava nehlava. Mladík na pokraji bezvědomí už nedokázal reagovat.

Když se Bensonovi rozezvonil telefon, trhnul sebou. Shlížel na mladíka schouleného na podlaze, který se nehýbal. Z levého ucha mu tekla krev, z roztrženého rtu také a obě oči měl tak oteklé, že téměř nebyly vidět. Ještě naposledy ho kopnul do břicha a hrudi. Pak se k němu sklonil.

„Jenom můj, Wesi!“ zasyčel na něj a zbrkle odešel z bytu, aniž by za sebou zavřel dveře.

 

O měsíc a dva týdny později

 

Ryker vůbec nechápal, co se onu záhadnou neděli před skoro dvěma měsíci stalo. Jel vyzvednout Wese v sedm hodin, ale nikdo mu neotvíral. Snažil se mu dovolat, ale telefon zvonil uvnitř bytu, ale nikdo neotvíral. Zvonil a bouchal tak dlouho, až se objevil nějaký soused. Očividně z jiného patra.

„Není doma,“ zabručel směrem k Rykerovi.

„Co tím myslíte? A kde je?“ chtěl vědět mladík, ale soused jen pokrčil rameny a zmizel ve svém patře. Ryker pak lítal po městě a snažil se Wese najít, ale bez výsledku. Zkontaktoval i Wesovy kamarády, ale taky netušili, co se stalo.

Nakonec se přinutil uklidnit a rozhodl se počkat, protože byl přesvědčený, že Wes se mu ozve. Jenže neozval. Týden chodil každý den k němu domů, aby mu nikdo neotevřel. Telefon přestal po třech dnech vyzvánět a byl nedostupný. V bytě nebyla ani známka toho, že by tam někdo byl. Pokoušel se několik minut někdy i víc jak hodinu naslouchat, jestli neuslyší pohyb, ale nic nezaslechl.

Byl tak zoufalý, že zašel k němu do práce, ale nikdo o nim nic nevěděl. Byl přesvědčený, že se muselo něco stát. Věděl to! Jenže neměl možnost, jak to zjistit.

A tak tady po několika týdnech zoufání, kdy už i jeho přátelé věřili tomu, že ho prostě nechal a neměl odvahu mu to přímo říct, opět stál a díval se do oken Wesova bytu. Jenže tentokrát tu byla malá změna. V okně se svítilo.

Okamžitě se pokusil dostat dovnitř, ale musel vyzkoušet několik zvonků, protože někdo konečně opravil zámek na vchodových dveřích. Nakonec ho nějaká hodná paní pustila dovnitř a on vyběhl do druhého patra.

U Wesových dveří zaváhal. Několikrát se zhluboka nadechl, a pak konečně zaklepal. Zatajil dech, ale opět se nic nedělo. Zkoušel to znovu a znovu.

„Wesi!“ zavolal skrz dveře. „Wesi, prosím tě, vím že tam jsi! Wesi, otevři mi, to jsem já Ryker!“ Věděl, že dělá rámus, ale bylo mu to fuk. Poprvé po šesti týdnech si byl jistý, že tam Wes je. Chtěl vysvětlení. Chtěl, aby mu řekl do očí, že s ním končí.

„WESI!“ Opět zabušil. „Wesi, dlužíš mi vysvětlení!“ Zoufalství mu svíralo hrdlo. Zaslechl, jak se otevřely dveře vedlejšího bytu. Nevěnoval tomu pozornost.

„Měl byste se uklidnit, mladíku,“ upozornil ho ostrý mužský hlas.

Ryker se k němu otočil. „Hleďte si svého, prosím vás!“

„Kdybych to udělal před několika týdny ten mladík už by tady nebyl.“

Ryker na něj zůstal konsternovaně zírat s otevřenou pusou. Co to ten chlap povídá? „Co…“ nedomluvil, protože zaslechl, jak se za ním otevřely dveře.

„To je v pořádku, pane Jakobsi,“ ozval se tichounký hlas, který by poznal mezi milionem. Ryker se pomalu otočil a ve chvíli, kdy ho uviděl, se mu podlomila kolena. Musel se opřít o futra, aby tvrdě nedopadl na dlažbu chodby. Nevnímal, co mu ten muž odpověděl, ani že za sebou zavřel dveře.

Díval se na mladíka před sebou. Byl neuvěřitelně pomlácený. Levé ucho měl ovázané, levé oko oteklé, takže na něj hleděl jen jedním, na rtu měl taky známky po poranění.

„Wesi,“ hlesl. Klopýtl k němu, ale mladík instinktivně couvl. „Co se ti to proboha stalo?“ šeptal zlomeně. Wes na něj tiše hleděl, doslova ho hltal pohledem. Veškerý vztek a nejistota, které do té chvíle snad Ryker cítil, okamžitě ustoupil obavám a šoku.

Wes ho šeptem pozval dovnitř. Následoval ho, ale dal si pozor, aby se k němu nepřiblížil až příliš. Wes za nimi zavřel dveře, zamkl dva nové bezpečnostní zámky, a ještě zacvakl řetízek. Ryker nebyl hloupý. Téměř okamžitě mu začalo docházet, co se tady stalo.

„Já ho zabiju,“ pronesl tiše. Bez emocí. O to zlověstněji to znělo.

Druhý mladík se k němu vyděšeně otočil. Ryker se musel držet veškerou silou své vůle, aby k němu nepřiskočil a netiskl ho v náruči tak dlouho, dokud by se neujistil, že je tu opravdu před ním. Wes se pomalu došoural ke křeslu a s nesmírnou námahou se posadil. Ryker nevěděl, co má dělat, nechtěl si sednout na pohovku naproti němu, chtěl mu být co nejblíž.

„Wesi,“ pronesl tiše a mladík se na něj zadíval. „Co se stalo?“ Jeho hlas byl sotva slyšitelný.

„Já…,“ začal, ale hlas se mu zlomil. Nedokázal se na Rykera dívat. Nevěděl, kde má začít. „Benson,“ zkusil to znovu a Ryker musel prudce zatnout nehty do dlaní, aby neprovedl něco, čím by Wese vyděsil. Opatrně si před něj sednul na zem a vyčkával. Neřekl ani slovo, chtěl, aby začal mluvit až bude připravený. Snažil se na sobě nedat znát zuřivost a touhu okamžitě odsud odejít a toho zkurveného zmrda najít a na místě zabít.

Mladík na křesle se úplně schoulil do sebe. „Přišel sem asi pět minut potom, co jsi odešel,“ začal vyprávět šeptem. Díval se do bodu na svém pyžamu. „Pamatuju,“ hlas se mu opět zlomil a z očí mu začaly stékat slzy. Zhluboka se nadechl, aby mohl pokračovat. „Pamatuju si jen první ránu,“ vysypal ze sebe jedním dechem. Ryker nasál do plic vzduch tak prudce, že měl pocit, že se musí na místě udusit. „Všechno ostatní pak vím už jen z vyprávění. Našel mě soused, ten, co tě dnes oslovil. Prý jsem ležel na prahu dveří do bytu a krvácel z ucha, ze rtu. Obě oči jsem měl tak nateklé, že se obávali, že už neuvidím. Odvezli mě do nemocnice, dva týdny jsem byl v umělém spánku. Museli mě operovat kvůli vnitřnímu krvácení, měl jsem roztrženou slezinu a břišní dutinu plnou krve. Na levé ucho už nikdy nebudu slyšet jako dřív a oko pravděpodobně taky nebude už nikdy úplně v pořádku.“ Jakmile začal, sypal ze sebe slova opřekot a Ryker měl co dělat, aby se dokázal ovládnout.

„Wesi!“ zastavil ho. „Prosím tě zpomal. Musíš, musíš mě nechat to vstřebat, lásko.“

Všiml si, jak k němu Wes prudce vzhlédl a zadíval se mu pevně do očí. Chtěl se k němu přiblížit, dotknout se ho, ale neodvážil se. „Dej mi chvilku. Opravdu moc teď chci jít a najít toho zkurvenýho zmrda Bensona a vlastníma rukama ho zabít!“ Snažil se, opravdu se snažil ovládnout, ale do hlasu mu proniklo ostří. Viděl, jak sebou Wes trhl.

„To nemůžeš, Rykere,“ zašeptal. „Nechci, aby ti ublížil,“ šeptal vyprahlými rty.

Ryker už to nevydržel, přisunul se ke křeslu a přeopatrně vzal Wesovu ruku do své. Držel ho něžně, tak něžně, že kdyby neviděl tu zuřivost v jeho očích, uvěřil by Wes, že tady prostě jen sedí a odpočívají.

„Mýlíš se, Wesi, v tom že by mi ten zmrd dokázal ublížit ještě jinak než tím, co udělal tobě,“ pronesl tiše, třesoucím se hlasem. „Zaslouží si, aby zažil tu samou bolest a bezmoc jako ty. Nedokážu si představit, jak ses musel cítit, když ti sem takhle vpadl a já tu kurva nebyl, abych tě ochránil.“ Wes zděšeně sleduje, jak se Rykerovi z očí začnou valit slzy.

„Ne! Ne, Rykere! Nic z toho není tvoje vina!“ šeptá zoufale a vezme jeho tvář do dlaní, aby mu mohl setřít slzy.

„Ne? Jak to můžeš vědět? Dokud jsem se ti neobjevil v životě, tak pořád mohl doufat, že se k němu vrátíš. Měl jsem tvoje signály číst jasněji, neměl jsem dovolit, aby se tohle stalo.“

„Signály?“ svraštil obočí.

„Ano. Občas jsem u tebe viděl jisté signály, které značily domácí násilí. Říkal jsem si, že ti dám prostor, abys mi o tom řekl sám, ale měl jsem naléhat víc. Měl jsem tě donutit o tom mluvit, abys věděl, že zatraceně!“ zaklel prudce a hlas se mu zlomil. „Abys věděl, že to nebyla tvoje vina! Nikdy ať už ti ten hajzl nakecal cokoliv tak to nikdy NIKDY nebyla tvoje vina! Jsi ten nejlepší, nejúžasnější a nejlaskavější člověk, kterého jsem kdy poznal. Prozářil jsi mi všechny dny a každá vteřina s tebou byla jako dávka slunce přímo do žíly.“

Teď už plakal i Wes. Stále držel Rykerovu hlavu v dlaních a opřel se o něj čelem. Jejich slzy se smísily. „Odpusť mi, že jsem tu nebyl, lásko,“ šeptal Ryker.

Wes zuřivě vrtěl hlavou. „To ty bys mi měl odpustit, že jsem tě tak odstřihl,“ šeptal stejně tiše. „Neměl jsem to dělat. Když jsem se probudil, moje první vědomá myšlenka patřila tobě. Šílel jsem strachy, že si tě našel, že ti taky ublížil. Nebo že jsi mě tam našel ty a šel jsi za ním, protože ti došlo, co se stalo. Chtěl jsem ti zavolat, ale řekli mi, že můj telefon se nenašel a já si nepamatoval tvé číslo,“ zavzlykal.

„Wesi,“ zašeptal Ryker, bolestně toužil ho obejmout. Chtěl ho ujistit, že už je v bezpečí, že už nedovolí, aby mu ublížil. Chtěl ho ujistit, že on sám je v pořádku, že se k němu ten hajzl nedostal. Wes se nyní třásl tak silně, že musel jeho jméno ještě dvakrát zopakovat. Podíval se na něj zastřeným modrým okem.

„Dovol mi tě obejmout, Wesi, prosím. Potřebuju cítit, že jsi tady. Že jsi v pořádku, v rámci možností. Potřebuju cítit tvoje teplo, lásko,“ šeptal zlomeně. Wes dlouho váhal, bylo vidět, že svádí vnitřní boj sám se sebou. Nakonec přikývl. Přesunuli se na pohovku a Ryker si drobného mladíka, bože byl tak křehký! přitáhl k sobě. Objímal ho nesmírně něžně, jako by se snad mohl rozpadnout, kdyby ho stiskl trochu silněji.

Než stihli pokračovat v rozhovoru ozvalo se zabušení na dveře. Oba ztuhli. Wes hrůzou a Ryker zuřivostí.

„WESI!“ řval Benson a bušil na dveře. Ryker velice opatrně odsunul Wese stranou a chystal se vstát. Wes ho ale popadl za zápěstí a s vytřeštěnýma očima zuřivě polykal a chvěl se po celém těle. Držel ho překvapivě pevně a Ryker věděl, že teď by ničemu nepomohlo, kdyby Bensona konfrontoval.

„Prý sem chodí docela často,“ šeptal Wes. „Já jsem se vrátil před třemi dny a už je tady podruhé, asi viděl světlo v okně.“ Wesův dech se začínal trhat, jak ho ovládala panika. Bylo jasně vidět jakou hrůzu v něm ta situace vyvolala.

Ryker něžně uchopil jeho obličej do dlaní. „Jsem tady Wesi. Už nikdy ti neublíží, nedovolím mu to.“

„Ne, Rykere,“ šeptal mladík a pevně ho držel za obě zápěstí.

„Ne, Wesi, neboj se. Teď se od tebe nehnu ani na krok, nepůjdu za ním, protože nechci abys ze mě někdy měl takový strach jako z něj.  A nejsem si jistý, že bych se dokázal ovládnout na tolik, aby neskončil taky na jipce nebo hůř.“

Wes se mu vpíjel do očí a zoufale polykal. „Všechno je v pořádku, Wesi. Jsem tady s tebou, už ti nemůže ublížit,“ konejšil ho a pomaličku si ho k sobě přitahoval. Snažil se vytěsnit nepříčetné řvaní za dveřmi, slyšel že s ním mluví ten soused. Pokud si pamatoval tak ten chlap byl celkem urostlej. Krom toho hajzlové jako Benson si vždycky dovolí jen na slabší.

Nutil Wese, aby se soustředil jen na něj. Šeptal mu konejšivá slova, ujišťoval ho, že se dovnitř nedostane. Když se o pár minut později ozvalo rázné zaklepání na dveře, oba sebou lehce trhli. Ani jeden si neuvědomil, že se rozhostilo na chodbě ticho.

„Policie!“ ozval se hlas zpoza dveří.

Wes vytřeštil oči, vyděšený že se jedná o nějaký Bensonův nový trik. Ryker se mu jemně vyprostil, ale Wes ho stále držel za zápěstí. Něžně se mu vymanil. „Všechno je v pořádku, zlato, budu jen kousíček od tebe, slibuji. Nic se nestane,“ konejšil ho a přešel ke dveřím.

Otevřel dveře, ale dbal na to, aby zůstal zaháknutý řetízek. „Dobrý večer,“ pozdravil klidně policistu, který stál na druhé straně dveří.

„Dobrý večer, máme nahlášené obtěžování. Oznámili nám, že na toho muže je podané trestní oznámení za ublížení na zdraví. Jste v pořádku?“

Ryker opatrně sundal řetízek a pootevřel dveře, aby policista viděl na Wese. „Tohle je můj přítel, kterého ten hajzl napadl, jak to dopadlo vidíte sám,“ šeptal, aby Wese nerozrušil ještě víc. „Před třemi dny se vrátil a prý tady od té doby byl už dvakrát.“ Viděl, jak muž před ním zatnul zuby.

„Rozumím.  Odvezeme ho do vazby, ale doporučil bych, abyste s přítelem raději jeli třeba do hotelu. Prý se tady objevuje celkem často. Projdu si na stanici hlášení, dejte mi na sebe telefonní číslo, ať vás můžu kontaktovat.“

Ryker poděkoval, rozloučil se s policistou a pečlivě pozamykal všechny zámky a řetízek. Přešel k Wesovi a opět si k němu opatrně sedl. Přitáhl si ho něžně k sobě. Měl ještě spoustu otázek, ale viděl, že na Wese je toho moc. Ničilo ho vidět ho takhle zlomeného.

„To byla policie, zlato. Doporučili nám odsud odejít, ubytovat se třeba v hotelu. To nepřipadá v úvahu, půjdeme ke mně.“ Wes sebou trhl, ale než stihl něco namítnout Ryker pokračoval. „Nikdy předtím jsi u mě nebyl, vždy jsme se scházeli u tebe, takže ten šmejd nemůže vědět, kde bydlím. Navíc ho odvezla policie do vazby a věřím, že si ho tam nechají minimálně osmačtyřicet hodin, takže se stihneme přesunout, dobře?“

Wes přikývl a Ryker si oddechl. „Pomůžu ti sbalit?“ Ani nečekal na odpověď a dal se do toho. Naházel několik nezbytností do sportovní tašky, a pomohl Wesovi se převléknout. Pečlivě ho oblékl, protože už byl říjen a venku začínala být celkem zima.

„Děkuju ti, lásko,“ zašeptal Wes a Rykerovi se sevřela hruď. Bylo to poprvé co ho takhle oslovil. Tázavě se na něj usmál a odhrnul mu vlasy z čela. „Že jsi to se mnou nevzdal a stále se vracel.“

„Vždycky!“ ujistil ho, políbil ho na čelo a zavolal taxi.

 

Vystoupili před Rykerovým domem a on odemkl vchodové dveře. Na Wesovi bylo znát, jak je vyčerpaný. Ještě, než odjeli zeptal se ho na nějaké léky, co mu pravděpodobně dali v nemocni, a on je přihodil do tašky. Bylo mu naprosto jasné, že Wes bude potřebovat nějaké prášky na bolest a nejspíš i na spaní.

Wes ho úzkostlivě sledoval, jak zamyká dveře. Měl jen jeden zámek a řetízek. Vzal ho za ruku. „Přísahám, že nemůže vědět, kde bydlím.“ Wes trhaně přikývl a pokusil se o úsměv. Ten slabý náznak v něm zažehl jiskřičku naděje. Ukázal mu všechny pokoje, což zahrnovalo obývák, ložnici, kuchyň a koupelnu. Chtěl, aby Wes viděl, že tady Benson nikde není. Ačkoliv to nedávalo smysl, věděl, že Wes teď nedokáže úplně logicky uvažovat.

Trpělivě vyčkal, než se Wes vysprchoval, a když uviděl již vybledlé, přesto stále viditelné modřiny na jeho trupu, měl co dělat, aby se okamžitě nerozjel na policii a nevyžádal si Bensona. Opět mu pomohl se obléct do pyžama, a pak se sám šel vysprchovat. Když vešel do ložnice, Wes už byl zachumlaný v posteli a jeho nesmírně potěšilo, že předpokládal, že budou spát u sebe. Možná, stejně jako Ryker, potřeboval cítit jeho blízkost.

Opatrně si k němu lehl a přitáhl si ho k sobě. „Nemáš hlad, Wesi? Nepotřebuješ něco? Prášky na bolest, vodu?“

„Tebe,“ zašeptal, „potřebuju jen tebe.“

„Máš mě,“ ujistil ho a políbil ho na čelo. Poprvé od chvíle, kdy ho znovu viděl se Wes maličko uvolnil.

„Bál jsem se,“ zašeptá z ničeho nic Wes. Ryker chvíli sbírá odvahu, aby se ho zeptal, co tím myslí.

„Čeho, Wesi?“

„Když… když jsem se mu někdy pokusil naznačit, že chci náš vztah ukončit, rozzuřil se. On… občas mě uhodil. Jedna facka, většinou tak aby to nebylo poznat. Pak mě přesvědčil, že jsem si to vlastně zasloužil. Že to dělá pro moje dobro.“

Ryker zaťal pěst do peřiny, ale Wese dál držel něžně. „Nikdo to nevěděl?“ zeptal se.

Zavrtěl hlavou. „Nechtěl jsem, aby se na mě někdo dívali jako na lháře. Ve společnosti byl vždycky dokonalý, klapalo nám to. Jenže ve chvíli, kdy jsem se pokusil mít vlastní názor, který se od jeho lišil, začaly lítat facky. Nakonec… nakonec jsem se odhodlal to ukončit. Veřejně. Bál jsem se, že když bychom byli sami zase by mě přesvědčil, že jsem bezcenný a nikdo mě nebude chtít.“

„To – není – pravda!“ Každé slovo doprovázel něžný polibek do vlasů.

Wes ho poslepu pohladil po čelisti a ruku tam nakonec nechal. Nejspíš ho to uklidňovalo. „Takže jsem mu při jednom společném večeru u piva s přáteli řekl, že je konec. Převrhl stůl. Přátelé byli v šoku, já ostatně taky. Vypadalo to, že se s tím časem smířil. Občas jsme se potkali, ale to bylo vše. Pak měl být ten fesťák. Původně s námi měli jet i kamarádi, ale odmítli to kvůli němu a své lístky prodali. Nikdo z nich nevěděl, jak vážné to ve skutečnosti bylo. A já rozhodně nelituju toho, že jsem jel,“ šeptal. „Potkal jsem tam tebe.“ 

Ryker ovládl svůj výraz, protože i když tvrdil, že to kamarádi nevěděli, moc tomu nevěřil. Jistě nevěděli, že je to až tak vážné, a když potkal jeho tak si nejspíš mysleli, že dá Benson pokoj. Ale nic s tím neudělali! Když si byl jistý, že ovládl svůj výraz rozsvítil a donutil Wese, aby se na něj podíval.

„Já tam původně taky nechtěl jet,“ usmál se. „A teď se ukazuje, že to bylo nejlepší rozhodnutí mého života.“

Wes se natáhl a něžně ho políbil. Jen lehounce a pak se zase stáhl zpátky do jeho objetí, ale Rykera to nesmírně zahřálo. „Dopadlo to dobře, dokázal jsem odejít včas a on mě nedokázal zlomit.“ Ryker si tím, nebyl tak jistý, ale Wes asi vycítil, že nesouhlasí. „Nedokázal mě zlomit úplně,“ opravil se. „On nedokázal unést, že jsem našel tebe. Nejspíš si myslel, že mě zoufalství a osamění vžene zpátky do jeho náruče.“

„A vehnalo by?“ zašeptal.

„Ne!“ Wes vehementně zavrtěl hlavou. „Kdybych nepotkal tebe tak bych prostě byl sám. K němu bych se nevrátil. Ale díky tobě bylo snazší si uvědomit, že nejsem rozbitý, jak se mě snažil přesvědčit,“ ukončil své vyprávění.

Ryker ho opět přinutil, aby se mu podíval do očí. „Nejsi rozbitý! Nikdy jsi rozbitý nebyl, jsi dokonalý takový, jaký jsi. To on je narušený a vlastně ubohý.“

„Já vím,“ ujistil ho šeptem. „Díky tobě už to vím na sto procent.“

Ryker ho něžně políbil na nos, zhasnul lampičku a přetáhl přes ně přikrývku. „Kdybys cokoliv potřeboval jsem tady, ale teď bychom měli zkusit spát. Máš za sebou dlouhý den.“

„Dobrou noc, Rykere.“

„Dobrou noc, lásko.“

 

Wese probudil tichý šepot z obývacího pokoje. Uvědomil si, že je to Ryker. Zřejmě s někým telefonoval a nechtěl ho probudit.

„Přísahám, Enisi, že jestli mi zkříží cestu, tak ho zabiju,“ syčel. „Kdybys viděl,“ hlas se mu zlomil. „Kdybys viděl, co mu udělal. Měl jsem tam být, chápeš?“

Odpověď samozřejmě nemohl slyšet, ale byl si jistý, že je stejná, jaká běžela hlavou jemu. Nebyla to Rykerova vina. Neřekl mu o tom, co se mezi nimi stalo v minulosti. Nemohl vědět, že se tak zachová. Potichu přešel k Rykerovi, který stál u okna a díval se ven a políbil ho mezi lopatky. Muž se k němu otočil, přitáhl si ho do náruče a položil si hlavu na jeho temeno. „Musím jít Enisi, Wes se probudil. Jasně, díky moc. Měj se a promiň, že jsem tě probudil. Dobře. Dobrou,“ ukončil rozhovor. „Kolik jsi toho slyšel?“

„Jen to poslední. Rykere prosím slib mi, že proti Bensonovi nic nepodnikneš,“ žádal ho tiše.

„Žádáš po mě nemožné, lásko. Všechno ve mně řve, že mu musím ublížit stejně jako ublížil on tobě.“

„Klesl bys takhle na jeho úroveň,“ zašeptal Wes a cítil, jak Ryker ztuhl. Nakonec ucítil, jak přikývl. Dovolil si se trochu uvolnit.

„Nemůžeš spát, Wesi?“

„Nebyl jsi u mě, lásko,“ vysvětlil věcně a Ryker se uchechtl. „Tak to budeme muset napravit, je ještě brzy abychom vstávali.“

Opět se přesunuli do postele, jenže tentokrát se Wesovi nedařilo usnout. Předtím byl vyčerpaný, ale teď ho lekal každý zvuk bytu, který neznal. Nakonec ho Ryker přesvědčil, aby si vzal prášek na spaní.

Ryker se probudil o něco dřív než Wes a zamyšleně seděl u stolu a usrkával kávu. Přemýšlel, jaké teď mají možnosti. Bylo mu jasné, že to bude běh na dlouho trať. Wes bude potřebovat pomoc, odbornou pomoc, aby se dokázal pohybovat po venku bez obav, že ho ten idiot zase napadne.

Ráno mu volali z policie, kde mu vysvětlili, že je Bensonovi udělen zákaz přiblížení a Wes ho ještě v nemocnici udal za napadení. Oddechl si, když si uvědomil, že ho Wes okamžitě bez zaváhání udal. Bude souzen pro úmyslné ublížení na zdraví.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se tiše Wes, který se objevil vedle něj. Otočil se k němu, přitáhl si jeho ruku a políbil ho do dlaně.

„Volali z policie,“ konejšivě ho hladil po dlani, když ucítil, jak se napjal. „Benson zůstane až do soudu ve vazbě. Porušil zákaz přiblížení a upřímně nechápali, jak je možné že byl vůbec venku. Odsoudí ho za úmyslné ublížení na zdraví.“

Wes jen přikývl, ale viděl, jak mu poskočil ohryzek.

„Jsem na tebe pyšný, Wesi.“ Zmateně na něj shlédl. „Že jsi ho hned v nemocni udal, když jsi přišel k sobě.“

Wes nepřítomně kývl. Ryker si ho stáhnul k sobě na klín a něžně ho políbil na zraněný ret. Pak na oko. Jen lehoučce, aby mu nijak neublížil. Wes se chvěl po celém těle, ale nechal se něžně laskat. „Jsi ten nejstatečnější člověk, kterého znám, lásko,“ ujistil ho něžně.

„To ty, miláčku,“ odpověděl mu a Ryker se s ním neměl sílu hádat. Cítil, jak Wes opatrně opětuje jeho polibek a srdce mu zpívalo. Teď už bude vše dobré.

 

O rok později  

 

Přesně jak Ryker předpokládal byl to běh na dlouho trať. Wes se i přes veškerou odbornou pomoc a ujišťování o tom, že je Benson ve vězení, bál chodit ven sám. Po setmění nevycházel vůbec. Jedinou útěchou jim bylo, že soud proběhl rychle a Benson dostal tři roky natvrdo. Přesto sebou Wes ve společnosti cizích lidí občas trhnul, když někdo udělal prudký pohyb. Nebo ho rozrušil nějaký zvuk, který si spojoval s napadením.

Mílovými kroky se ovšem vracel do normálního života. Usmíval se stále víc a víc. Fyzické důkazy, krom lehce zhoršeného sluchu na levé ucho, zmizely už dávno, ale ty duševní stále zůstávaly. Den ode dne to bylo lepší, ale Wes se Rykerovi svěřil, že se strašně bojí toho, až Bensona pustí z vězení. A ačkoliv to bylo ještě daleko, Ryker pochopil, že dokud budou v tom samém městě jako Benson, tak Wes nikdy nebude mít klid.

„Lásko, jsem doma!“ zavolal na Wese, když se ten večer vrátil z práce. Wes objevil zálibu ve vaření, takže teď to u nich báječně vonělo. Do práce se vrátil teprve před pár měsíci, a ještě na zkrácený úvazek, ale Ryker ho ve všem podporoval. Vydělal si dost na to, aby uživil bez problémů oba.  

Wes za ním přišel do předsíně a s rozzářeným úsměvem ho políbil. „Ahoj, miláčku,“ přivítal ho zavrněním. Ryker si ho přitáhl k sobě pro pořádný polibek. Wes se od něj se zalapáním po dechu odtrhl.

„Myslel jsem na tebe celý den, Wesi,“ ucedil vzrušeně.

„Ale co večeře?“ ptal se naoko udiveně, ale zároveň z něj nedočkavě stahoval kabát.

„Nejdřív si dám v kuchyni tebe, a pak si dáme večeři,“ slíbil temně. A jak řekl, tak se stalo. Za celou dobu, co spolu byli se nedokázal Wese nabažit. I tohle bylo zezačátku nesmírně vyčerpávající. Wes se bál, že cokoliv udělá je špatně. A taky, že přednost má Ryker. Že on na rozkoš nemá právo. Jenže Ryker byl trpělivý a pomalu začal objevovat Wesovu vášnivost a doteď se ji nenabažil. Miloval, když zadýchaně šeptal jeho jméno. Když křičel v extázi, nebo mu vyčerpaně a spokojeně odpočíval v náručí.

„Prosím, Rykere,“ šeptal teď opřený o kuchyňský ostrůvek. Byl kousek od vrcholu, který mu Ryker tvrdohlavě odpíral.

„Co prosíš, lásko?“ škádlil ho a pomalu do něj přirazil.

„Rychleji, prosím, udělej mě konečně,“ vzlykal. A Ryker mu velice rád vyhověl. Ve sprše se umyli, aby si mohli konečně dát toho lososa, kterého Wes připravil. Po večeři se přesunuli na pohovku. Když chtěl Wes zapnout Netflix, Ryker ho zarazil. Tázavě se na něj podíval.

„Mám novinku, Wesi,“ začal rozvážně. Wes tázavě povytáhl obočí. „Udělal jsi obrovský pokrok, úplně ve všem. Jsi nejstatečnější, nejsilnější člověk, kterého znám,“ díval se mu pevně do očí. „Ale vím, že se tady necítíš v bezpečí.“

Wes se pokusil protestovat, ale položil mu něžně prst na rty. „Nemyslím přímo tady, nebo se mnou. Myslím v tomhle městě. Vím, že se bojíš, co se stane až se Benson vrátí. A upřímně, lásko, já taky. Nevím, jestli bych ho dokázal nechat na pokoji, kdyby se k tobě jen přiblížil. A po tomhle úžasném roce s tebou, si nedokážu představit, že bych se od tebe měl odloučit, byť na den. Takže jsem požádal v práci o přeložení jinam.“

Wes párkrát naprázdno otevřel ústa, protože nevěděl, co říct. „Ale, Rykere. To přece nemůžeš, máš tu práci rád, kolegy, kamarády.“

„No a? Nikoho z nich nemám rád tak jako tebe. Nikoho z nich nemiluju jako tebe.“ Vzal jeho obličej do dlaní. „Je mi úplně jedno, kde budeme, je mi jedno kde budu pracovat, kde budu bydlet. Jediné, co potřebuju ke štěstí jsi ty. A chci, aby ses nebál vyjít na ulici, abys sebou netrhal při každém hlasitějším zvuku. Vím, že to nebude hned, ale každý den vidím, jak se to zlepšuje a jestli ti můžu pomoct tak, že se odstěhujeme na druhou stranu země, udělám to rád.“

Wesovi se zalijí oči slzami. „Opravdu, bys tohle udělal, lásko?“ Ryker vážně kývl. „Miluji tě, Rykere. Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Strašně bych ti chtěl říct, že se dokážu tomu strachu postavit. Že se nikam stěhovat nemusíme, ale obávám se, že to nedokážu. Nechci žít v neustálém strachu, kdy se tady zase objeví. Nebo se bát, že když se o něco zpozdíš, že našel tebe. Chci abys byl v bezpečí.“

„Stejně jako chci já, abys byl v bezpečí ty. Takže není co řešit, miláčku. Krom toho je stejně pozdě. Od příštího měsíce nastupuju v Sanbaley, dokonce už tam máme dům ve vilové čtvrti.“

„Miluji tě,“ pronesl Wes dojatě. „Děkuji, že jsi to se mnou nevzdal, Rykere.“

„Nikdy!“ usmál se a políbil ho. Věděl, že od příštího měsíce, už bude vše v pořádku.