O nás
Vzpomínka na Dana
Už je to hrozně dávno, jako 14letá holka jsem měla možnost si pořídit štěňátko německého ovčáka bez PP. Jmenoval se Dan a byl to opravdu pan pes se vším všudy a můj velký učitel, co se týče chování k němu a jak nad ním někdy vyzrát.Daneček byl dost chytrý a nic mi nedal zadarmo. Já byla zase moc mladá, bez jakýchkoli zkušeností a proto jsem udělala spoustu chyb, třeba při výchově a výcviku, které jsem pak dlouho napravovala. Velkou nevýhodou bylo, že jsem Dana nemohla mít doma, malý byt, mamka se bála vlčáků, k tomu ještě malá ségra. Dan vyrůstal u známého hlídače na trakorce v Čepirozích, kde jim zrovna chyběl pes na hlídání. Myslím, že se tam neměl špatně, celý dopoledne mu tam dělali společnost traktoristi, odpoledne po škole zase já a přes noc hlídač. O víkendech hlídač a já. Hlídač byl již starší pán, toho zbožňoval, má maličkost byla na druhém místě. Se mnou si užil zábavu, lítání po lesích, cvičáku aj. Ačkoli jsem ho začala cvičit a vlastně vychovávat až v roce a půl, což už bylo docela pozdě(protože před tím jsem si naivně myslela, že to není nutné a z Dana mezitím rychle vyrostl nevychovaný a dominantní puberťák), přesto se nám podařilo za nějaký čas úspěšně složit zkoušky ZM a ZVV1. Na cvičáku nám nikdo nechtěldělat figuranta, protože i přes tvrdý pevný rukáv, byly na rukou figurantů po Danovo pevném stisku velké modřiny. Dan nesnášel cikány, opilce a vietnamce, ale nikdy nezútočil na menší pejsky nebo feny. Občas se stalo, že se mu podařilo z traktorky zdrhnout, vždycky se většinou ještě ten den sám vrátil nebo jsme na něj přes známý někde narazili. Když bylo Danovi skoro 9 let opět se mu podařilo utéct.........a od té doby ho už nikdo nikdy neviděl.
Uběhlo dlouhých dvacet let.
Mezitím traktorku zbourali, hlídač umřel a já jsem se vdala za kluka, kterého jako jediného Dan respektoval a on se Dana nebál. Narodily se nám dvě báječné děti Ládík a Alenka.
Týden před Vánocemi v r. 2007 se nám všem splnil velký sen a podařilo se nám přestěhovat se z malého bytu v přelidněném sídlišti do nového domečku na okraj města Mostu. Bydlení je tu opravdu krásné, hned u lesa. Kousek od nás je Ressl, Široký vrch, hrad Hněvín a jezero Matylda. Jediným problémem začaly být nájezdy zlodějů nejen u nás, ale i v okolí. Poslední návštěva zlodějů na jaře 2009, kdy nám rozstřihli plot a vypáčili okno v dílně definitivně rozhodla, že si pořídíme pejska a to pořádně velikého, aby dobře hlídal a budil respekt, ale zároveň, aby se s ním dalo kamkoli jít.
Původně jsem chtěla zase německého ovčáka, ale to se dětem a mé mamce-babičce moc nelíbilo. Na internetu jsem našla velmi pěkné stránky www.hafíci.cz, kde jsou hezky a řekla bych i pravdivě popsané povahové vlastnosti jednotlivých plemen. Musím říct, že za těch dvacet let těch plemen v Čechách strašně moc přibylo.
Poprvé jsem zde narazila na Leonbergra. Povahou přesně takový pes jakého bychom potřebovali. Ještě jsme se rozhodovali mezi Bernským salašnickým a Hovavartem, ale Leonek zvítězil. Ještě ten den jsem náhodou hledala na internetu nějaká leoní štěňátka a narazila jsem na CHS Arebred. Zavolala jsem tam a zrovna Eliška rodila štěňátka, ještě nebyla ani všechna venku. Náhoda nebo osud?
Dnes vidím, že to byla opravdu dobrá volba. Je to hlídač, venku se nemusím vůbec obávat, že něco vyvede, neutíká za zvěří v lese a je moc poslušná, hodná prostě naše zlatíčko.
