Ben

Anglický kokšpaněl bez PP

nar.: 29.5.1992

Opustil nás: 17.10.2008


Benova fotogalerie

Po smrti Teda jsem původně dalšího pejska už nechtěla, ale po nějakém čase se mi zastesklo po čtyřnohém společníkovi a tak jsem v psích encyklopediích začala vybírat plemeno, které by se mi líbilo. Bohužel jsem se opravdu řídila jen vzhledem a nehledala další informace. Tak se k nám dostal anglický kokršpaněl Ben.
 
Dokud byl Ben štěnětem, bylo vše v pořádku, byl to náš domácí mazánek, ale postupem času, jak dospíval, začaly se objevovat problémy. Při jídle na nás zavrčel, venku poslechl na přivolání, až když jemu se zachtělo, mohla jsem se rozčilovat, jak jsem chtěla. Při potrestání vrčel, dospělo to až k tomu, že mne výstražně "cvaknul" do prstu. Tehdy už mi bylo jasné, že je zle. Začala jsem shánět veškerou dostupnou literaturu a v ní hledat rady, jak Bena zvládnout. Přečetla jsem toho opravdu hodně, vyzkoušela různé způsoby, nakonec se mi podařilo dostat našeho velice sebevědomého miláčka tak nějak pod kontrolu, ale k bezvadnému soužití jsme se nedobrali nikdy.

Až do svých 10-ti let se Ben stále snažil převzít vládu. Nikdy už se proti mně sice neobrátil, odebrat jsem mu mohla vše, ovšem s jeho vrčením, nikdy se mu nedalo úplně věřit. Teď už moc dobře vím, že chyba byla u mne, nevychovávala jsem ho, vybrala jsem si nevhodné plemeno, zanedbala jeho výcvik.

Nyní je z Bena opravdový dědoušek, je už slepý a hluchý, má problémy se srdcem a opakující se dermatitidou. Jeho nadšení z procházek je to tam a poslední dobou už máme problém jej vylákat ven z boudy. Stáří je smutné. To tam je Benovo stálé veselé vrtění ocáskem, zamává jím jen občas a krátce. Někdy si říkám, když se na něho dívám, jak postává s hlavou svěšenou, jestli mají takto staří psi ještě nějakou radost ze života. Je to těžké, pro nás určitě, pro Bena nevím, když si vzpomenu na jeho nezkrotný temperament, na to, jak přímo řval, když nás viděl s vodítkem a bylo jedno, jestli ten den poprvé, nebo popáté, jak lítal, když jsme ho konečně z vodítka pustili. Připadá mi to už dávno a ráda bych čas vrátila, aby byl zase takový, ale to už nejde. Zbývá nám jen radovat se z každého dne, kdy tu je Ben ještě s námi a doufat, že i on s námi je rád.

Tento poslední odstavec jsem upravovala koncem září 2008, to jsem neměla vůbec tušení, že těch dnů vyměřených Benovi bude opravdu jen pár...
Začátkem října nám náš vždy velice žravý dědoušek začal nechávat zbytky jídla a samozřejmě ihned začal i hubnout. Koupili jsme voňavé konzervy a přimíchávali je k běžnému krmení, na pár dní se to zlepšilo, ale pak jsme znovu nacházeli misku nedojedenou. Už jsem začínala tušit, že se pomalu blíží konec, ale jen podvědomě, nechtěla jsem tuto myšlenku vyřknout nahlas.
Poslední týden už to bylo opravdu špatné, Ben nechtěl vůbec ven a zdálo se, že z nás nemá ani radost. Ve čtvrtek jsme s ním šli chvilku ven a když jsme se vraceli, najednou se zastavil v kopečku a hrozně hluboce dýchal, po nějaké době se pomaličku rozešel a domů došel. Řekla jsem si, že uvidíme zítra...
Pátek se stal tím nejsmutnějším dnem s Benem. Po kratičkém vyvenčení už nemohl dojít, jen stál a hlasitě dýchal, musela jsem jej domů odnést. Lehl si a už si ničeho nevšímal. Věděla jsem, že je konec, že už není naděje na zázrak a že už ho nechci nechat déle trápit.
Dostal poslední injekci... usnul hned... navždy... čeká na mně u Duhového mostu...