Dobré slovo
„V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn. V tom, jak vystupoval z vody, uviděl nebesa rozevřená a Ducha, který jako holubice sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil."
(Evangelium podle Marka 1:9-11)
Milí přátelé, vážení čtenáři. Jestliže Ježíš potřeboval slyšet od svého nebeského Otce vskutku dobré slovo na počátku své aktivní služby potulného kazatele, o co více ho potřebujeme slyšet my na svých životních cestách poutníků? Jestliže i Boží Syn byl zjevně povzbuzen a posílen, o co více to potřebujeme my a všichni kolem nás? Můžeme se proto dnes společně ptát: Co je dobré slovo pro nás a pro lidi kolem nás? Co v nás toto slovo působí?
Dobré slovo nám dává nejen naději do budoucna, ale také nám říká, co nás může maximálně potěšit v naší momentální situaci. Jeho obsahem jsou vlastně tři důrazy: (1) jsme ve vztahu s Někým, kdo nás má rád – jsme milování, (2) s tím souvisí náš původ, nebo chcete-li naše nejhlubší identita – jsme dětmi svého Otce, a potom (3) je zde prostor pro naše povzbuzení, že máme nějaké konkrétní povolání (smysl života), proč jsme vlastně tady. Jen vzpomeňme na lidi v našich příbězích, kteří nám uměli říci dobré slovo. Vždy tyto tři oblasti – třeba jinými slovy, nebo postupně – zmínili.
Měl jsem toho nejlepšího tátu! Takřka vždy, když jsem to potřeboval, uměl říci, co mě pozvedlo. Vážně. Jeho poslední dobré slovo pro mě bylo, když mi řekl, že vlastně vůbec nevadí, že nechápu noty, protože mohu ve větší svobodě lépe improvizovat. Od člověka, který uměl hrát na několik hudebních nástrojů, navíc s hudebním vzděláním, to mělo váhu. Věděl, co říká. Nebo jindy hodně dávno jsem si posteskl, že nemám dobré logické myšlení, což předměty jako matematika nebo chemie docela výrazně prozradili, mi řekl, že jsem zase dobrý v jiných věcech, a to mám rozvíjet. Nikdy na tato slova nezapomenu, protože mě vytáhla z mé sebelítosti. A skutečně, každému z nás byli darovány silné oblasti, ve kterých je nepochybně ukryto naše nejhlubší já, kterému máme dávat prostor rozkvést. V těch slabých oblastech zase potřebujeme partnerství s těmi, kteří jsou v nich silní. Možná jako my v těch jejich slabých.
Co v nás tedy toto dále působí? Poznáváme pravou skutečnost sebe samých a je nám pak dobře. Když Vám někdo řekne, (1) že vás má rád nebo že si vás váží, že (2) jste propojení přátelstvím nebo jiným druhem spojenectví, a že (3) vás čekají jedinečné chvíle, pro které jste byli stvořeni, jste, Přátelé, více sami sebou, a jste nesmírně šťastní! A právě toto potřebujeme zaslechnout od někoho, kdo nám rozumí a zná. Proto to říkal Synu jeho Otec, tak jako nám to má říkat někdo, kdo je s námi v důvěrném vztahu. Má to ale jeden háček. Mezi námi a tím, kdo má pro nás ono dobré slovo může být bariéra – taková zeď, přes kterou se toto slovo k nám nedostane. Co to může být? Velmi často je to naše zraněné nitro. Jak tomu více porozumět?
Vším, čím jsme byli v životě poraněni, nás oddaluje od našeho skutečného já, a tím od Krista v našem nejosobnějším příběhu. Všechny smutné vzpomínky, křivdy, bolesti, nevyjasněné pomluvy, nařčení a neporozumění nás od našeho nejhlubšího já vzdálili natolik, že si mnohdy připadáme jen jako chodící mrtvoly. Jakoby to šťastné dítě v nás zůstalo někde hluboko na dně každého z nás. Jako by bylo uvězněno pod návalem všech těchto negativních věcí. Jak ho tedy osvobodit? Jak se zpátky dostal k sobě samému? Jak se setkat se svým skutečným já a tak s živým Bohem?
Není jiná cesta, než všechno toto negativní přijmout jako součást našich životů. Přestat vytěsňovat, ukončit přehlížení skutečnosti. Co to ovšem znamená prakticky? Smířit se sami se sebou, smířit se s životem jaký byl a jaký je, přijmout všechno dobré i všechno nedobré jako pravou realitu, které jsme - ať chceme, nebo ne - nedílnou součásti. Že je to nejtěžší úkol našeho lidství mi nemusíte dlouze povídat. Vím to u sebe velmi dobře. Přijmout všechno bolestné z mého dětství, přijmout svá v minulosti chybná rozhodnutí, odpustit si ve všem, co se opakovaně vynořuje jako mé zlozvyky, nebo chronické hříchy, toť nadlidský úkol. Jenže právě k němu nás zve nadlidský Bůh v osobě zranitelného člověka Ježíše Krista. Ten totiž na kříži přemohl náš strach. Takže se dnes nemusíme tohoto bát. Naopak! Můžeme směle Bohu na tomto základě Kristový lásky odevzdat úplně vše, co nás léta dusí. A i když mnohé v nás se nezmění, přesto naše skutečné já se s Kristem setká.
Milí přátelé, každý z nás potřebujeme pravidelně slyšet, vidět i cítit dobré slovo. Ty i já. Proto nám všem dnes v jisté mé interpretaci dobrý náš Otec v nebesích ústy evangelisty Marka říká: „Jsi milovaný, jsi můj, a jsi tady pro Mě. V Kristu jsem pro tebe připravil nové začátky na každý tvůj den. Můžeš se na Mě vírou spolehnout. Ježíš je ti dobrým slovem v každém tvém okamžiku.“ Amen.
„Děkujeme Ti, laskavý náš nebeský Otče, že nás máš rád takové, jací jsme, abychom se takovíto učili přijímat. Děkujeme, že nám k tomu dáváš lidi dobré vůle, přátelé i čas. Prosíme tě, abychom mohli odkrývat pravý význam toho, jak naše životní poslání je jedinečné! A chválíme Tě, že jsme přesně takový, jaké jsi nás vždycky chtěl mít. Amen.“
Slovo na cestu: „Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: `Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán. ´ Ale také: `Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti. ´ Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.“ (List Římanům 12:17-21, ekumenický překlad Bible).
Požehnání: „K tomu ať Nám dává sílu i trpělivost milostivý Bůh.“