Hroší blog

Vlaková souprava TGV Duplex se právě plně obsazená blížila do místa druhé zastávky linky LGV Nord-Europe - Lille - když vtom přišlo něco naprosto nečekaného. Lidé ze všech vagonů, z prvních i druhých podlaží, vstávali ze svých sedaček a hrnuli se na pravou stranu, aby se na to podívali. Tornádo. Ale ne nějaké obyčejné tornádo, menší vzdušný vír. Takové tornádo, které by mělo, kdyby bylo zaneseno na Fujitově stupnici, stupeň alespoň F11. Což je nepředstavitelné, jelikož poslední stupeň Fujitovy stupnice je F6.

"Prosím, vraťte se na svá místa a zapněte si bezpečnostní pásy." ozvalo se z reproduktorů. Stovky vystrašených lidí okamžitě poslechly. I tak se všechny zraky stáčely směrem k tornádu. Vlak zrychlil. Z reproduktorů se znovu ozval hlas: "Zdá se, že to tornádo míří přímo na nás. Pokusíme se zrychlit na maximální rychlost a budeme klidně riskovat i poškození kolejí. Musíme mu ujet. Máme štěstí, že souprava TGV Duplex dokáže dosáhnout rychlosti až 574 kilometrů v hodině." vychvaloval hlas v reproduktoru vlakovou soupravu. I tak zůstávali všichni ve vlaku vystrašení. Všichni na vlastní oči viděli, jak se k nim tornádo blíží a bylo jim jasné, jak nebezpečná dokáží tornáda být. O několik minut později se hlas ozval znovu: "Dosáhli jsme maximální rychlosti, ale tornádo na nás pořád míří. Podle našich propočtů to vypadá, že se prožene čtvrtým, pátým, a šestým vagonem naší soupravy." Ve čtvrtém, pátém, a šestém vagonu zavládla panika, třetí a sedmý vagon také nebyl úplně v klidu, avšak lidé v prvním, druhém, sedmém, a osmém vagonu se mírně zklidnili. Lidé ze čtvrtého a šestého vagonu se snažili nacpat do třetího a sedmého vagonu, lidé z pátého ale byli uvězněni přímo ve středu tohoto běsnění a nevěděli, co mají dělat. V panice začali rozbíjet okna a vyskakovat jimi ven... když vtom tornádo v plné rychlosti narazilo do sedmého a osmého vagonu a vyneslo je oba do vzduchu. Ti lidé, co prchli do sedmého vagonu se nezachránili, ale naopak si zřejmě podepsali rozsudek smrti.

Vagóny se nesmírně rychle otáčely uvnitř tornáda. Lidé, kteří v sedmém a osmém vagoně již seděli byli připoutáni, ale ti, co do nich přeběhli ze šestého byli nuceni držet se čehokoli - sedaček, ostatních lidí... Ve vagonech zavládlo naprosté šílenství. Někteří lidé křičeli, někteří naopak seděli děsivě tiše a klidně.

O nějakou dobu později začal větrný vír zpomalovat. Lidé to pocítili a začali jásat. Doufali, že se nedostali příliš daleko, a že nebudou padat ani z příliš velké výšky, takže přežijí. Všichni už nedočkavě vyhlíželi z oken, bylo jim jedno, že to je možná jejich poslední pohled z okna před smrtí, hlavně že už skončí běsnění tornáda.

Všichni zpozorovali, že se už ve vzduchu téměř nepohybují. To ohromné tornádo, které je vytrhlo z vlakové soupravy jedoucí po francouzských kolejích, se najednou změnilo na neškodný mrak... a oni padali. A najednou přišel náraz, křik zraněných lidí... znovu nastal zmatek. Všichni rozbíjeli okna a vyskakovali z nich, což byla chyba. Tedy, přinejmenším když vyskakovali okny na pravé straně - vagony byly zaklíněné ve větvích obrovského stromu... v džungli. Na levé straně byly větve, ale na té pravé čekal vyskakující lidi dlouhý pád a poté spousta různé další pralesní zeleně. Co největší počet lidí vylézal z vlaku levou stranou a všichni se poté spouštěli dolů ze stromu. Když už ve vlaku zbývalo jen několik lidí, většinou zranění a ti, kteří se je snažili z vlaku dostat, ozvalo se zespoda praskání větví. Najednou se ozvalo hlasité "KŘUP" a pod vlakem se zlomila jedna větev. Nikdo už nebyl připoutaný bezpečnostním pásem, se všemi, co zůstali ve vlaku, to hodilo dopředu, vlak se zatížil na jednou místě, naklonil se... a praskla pod ním další větev. Nedalo se už nic dělat - vlak se zřítil k zemi.

O nějakou dobu později

Přeživší se zorganizovali. Jelikož na tomto podivném místě nefungovala žádná elektronická zařízení, rozhodli se posílat skupinky lidí různými směry, aby něco objevili. Cokoliv, jakýkoli náznak civilizace, či snad aby zjistili, kde se vlastně nachází. A jednoho dne jedna skupinka odhalila opravdu zvláštní skutečnost. Skupinka se vzdálila od tábora více než kdy předtím. Všichni byli vyčerpaní, ale stále měli odhodlání jít dál, chtěli se odtud dostat, zachránit se. Aby se dostali zpět do tábora, uvazovali kousky látky na různé větve, do výšky očí, aby pro ně byly nápadné. Zrovna takto jednu větev označili, šli o trochu dál... a všechny oslnila podivná bílá záře. Všichni pocítili podivný tlak v hlavě a měli pocit, jako by je něco chtělo roztrhnout. A najednou všichni upadli na zem. Když se všichni znovu postavili na nohy, uvědomili si, že se vrátili o kus zpátky, k poslednímu kousku látky uvázanému na větvičce. Ještě několikrát se pokusil projít dál, ale bezvýsledně. Zdálo se, že kolem jejich tábora je podivná bariéra, skrz kterou se nedá proniknout.

Kdo ví za jak dlouho

Někdo přiběhl do tábora, prodral se mezi všemi lidmi a zatleskal. Všichni se k němu otočili. "Prosím o klid." zvolala osoba. Všichni skutečně umlkli. "Přišel jsem na něco zajímavého a nemyslím si, že by to byla zrovna pozitivní informace." Všichni napjatě stáli nebo seděli, pozorovali mluvčího, a trochu se báli informace kterou jim měl sdělit. "K tomuto závěru jsem došel dlouhodobým pozorováním. Žijeme tady v časové smyčce. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale každý sedmý den tu prší. Každý sedmý den fouká silný vítr. Každý sedmý den je nesnesitelné vedro." Oči se vytřeštily, brady klesly, a mozky si začaly uvědomovat, že mluvčí má pravdu. bylo to tak očividné,  přitom si toho nikdo nevšiml. "Ano, je to tak, žijeme v časové smyčce trvající jeden týden. Nebudeme dále utíkat před realitou. Řekněme si to na rovinu - jsme tu uvízlí, a to navždy."