Hroší blog

Paříž

Jmenoval se Jacques. Byl to obyčejný Pařížan 21. století. Měl vlasy jemně protkané šedinami, příjemný obličej, veselou povahu, měl manželku a dceru. Myslel si, že žil obyčejný život, že žije obyčejný život a že bude žít obyčejný život. V tom posledním se ale zmýlil… Šel takhle jednou z práce a zrovna když procházel kolem Eiffelovy věže, začalo pršet. Nepřipadalo mu to zvláštní, byl podzim, takže pršelo docela často. Ale… Tenhle mrak byl docela jiný, než jiné mraky, byl zvláštní. Když totiž Jacques šel dál, mrak nad ním visel a následoval ho jako pejsek. A ještě zvláštnější bylo, že i když mrak kropil všechno možné, na Jacqua nespadla ani kapka. Takhle to bylo pokaždé, když šel z práce – u Eiffelovky se nad ním objevil mrak, který ho následoval až domů. Ale jednou… Jednou, když se Jacques zase vracel z práce, měl velice špatnou náladu – přeřadili ho na jiné místo a on se musel všechno naučit, aby ho nevyhodili. Byl opravdu dost naštvaný a také na mraku se to projevilo. Ztmavnul, spustil se z něj liják tak velký, jaký se z něj ještě nikdy nespustil. Za chvíli začalo hřmít a přes nebe létaly blesky jako šípy mezi dvěma vojsky. Mrak přinejmenším zdvojnásobil svou velikost a začal na zem házet kroupy, ale ne jen tak ledajaké, tyhle byly velké jako pěst a tvrdé jako kámen. A jak padaly na Eiffelovku, zanechávaly na ní důlky. Jacques se rozzlobil ještě víc, ani nevěděl proč a najednou udeřil blesk přímo do špice Eiffelovky a celou ji nabil, až jiskřila a světélkovala. Země se roztřásla, ale ne kvůli blesku – pod jednou nohou věže se vytvořila puklina, jako kdyby sama Země otevírala nenasytná ústa. Avšak za chvíli už se Země nasytila ažaž – celá noha se zanořila do trhliny a tím pádem se na druhé straně noha nadzdvihla. Ale dříve, než si Země mohla pochutnat na celé kovové věži, přišlo tornádo. Lidé na věži už takhle byli dost vystrašení, ale tohle bylo zatím to nejhorší ze všeho – tornádo vytrhlo celou věž ze země a utrhlo Zemi sousto od úst. Kdyby měla Země hlas, určitě by bezmocně zasténala. Jacques jenom stál, koukal a nechápal, co se to stalo. Ale potom jednoduše tornádo roztočil, nedbaje na křik a jekot lidí a poslal ho neznámo kam. Chvilku ho ještě pozoroval a pak odešel úplně v klidu domů.

Mezitím v Londýně

Henry se s trhnutím probudil ze svého děsivého snu s velice zvláštním pocitem. Ten sen byl o jeho bratranci z Paříže a o Eiffelově věži… Ano, Eiffelovka… Sice si ji už jen matně vybavoval ze svých dětských let, kdy bratrance navštěvoval, ale i tak ji bez problému poznal. Ale věděl naprosto jistě, že si nemůže jen tak létat vzduchem v obrovském tornádu. Takže když se vzbudil, byl moc rád, že to byl jen sen… Jenže potom uslyšel divný hluk z ulice, příliš nepřirozený a nenormální, hluk, na který nebyl zvyklý. A tak se lekl, že jeho sen se stal skutečností. Vstal a vykoukl z okna…