Už nemohu hájit EU. Budou se držet koryt, až díky nim Kotleba a spol. zvítězí

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ Uvědomujete si, že občanů Turecka je mnohem víc než syrských uprchlíků? A že jsou mnohem radikálnější? Táže se odpůrců islamizace Evropy analytička a editorka Literárních novin Tereza Spencerová. Ta ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí poukazuje i na to, jak současní evropští "pseudopolitici" vlastně vyrábějí jedince, jako je Marian Kotleba. Nemohlo chybět ani téma rozdělení či federalizace Sýrie.

Klid zbraní v Sýrii zatím „drží“. Nicméně probleskují zprávy o excesech ruské a syrské armády. Již jste psala o možnosti rozdělení Sýrie či její federalizace. Čili: Rozdělit, federalizovat? Který ze zásadních hráčů je „za“ kterou variantu? 

Ano, „ukončení nepřátelských akcí“ drží, což je na jednu stranu poměrně překvapivé, ale na druhou stranu lze tento stav nejspíš vysvětlit tím, že mnohé protivládní skupiny jsou už po pěti letech bojů vyčerpané, vidina teoretického vítězství proti Asadovi se jim vzdaluje a navíc je Rusko postavilo před jednoduchou volbu: buď se k příměří a politickému procesu přidáte, nebo zemřete. A tajná analýza NATO, jejíž části před pár dny zveřejnil německý Focus, uvádí, že ruské bombardování je „přesné a efektivní“. A mimochodem, NATO se ve svém interním dokumentu o žádných ruských excesech typu bombardování nemocnic nebo zabíjení civilistů vůbec nezmiňuje. Asi nejsou tak značné, aby stály za řeč, tím spíš, že NATO také nemá zrovna čisté „skóre“. Aniž bych se snažila cokoli bagatelizovat, je dohledatelné, že většinu zpráv o ruských zločinech na civilním obyvatelstvu vypouštějí do světa různé, většinou exilové syrské skupiny, které tak ze všeho nejvíc chtějí světu připomenout, že ještě vůbec existují. Vývoj na bojišti, který syrská armáda se svými spojenci a ruskou vzdušnou podporou v posledních měsících jasně zvrátila ve svůj prospěch, a souběžný diplomatický postup Ruska a USA totiž z těchto kdysi protežovaných sil udělal naprosto zbytné přívěsky. 

A s tím souvisí i otázka federalizace Sýrie – teoreticky by se země měla rozdělit na Asadovu „multikulti“ část, dále na Kurdistán a východní pouštní region by připadl jakémusi nábožensky radikálnímu „Sunnistánu“. Jako první tento nápad nadhodil americký ministr zahraničí John Kerry, ovšem jen jako pohrůžku pro případ, že by se „mírový proces“ neodvíjel podle představ Washingtonu a Moskvy. Syrští Kurdové vidinu svého vlastního státu okamžitě uvítali, ale zůstali v tomto ohledu sami. Rusko totiž znovu zopakovalo velkoryse znějící mantru o tom, že si „o budoucnosti Sýrie musejí rozhodnout sami Syřané“, což lze na pohled překládat jako „neříkám tak, ani tak“, ale důležité je uvědomit, že si nenechají situaci vymknout kontrole, takže „na jejich slova beztak dojde“. Důležitější ale byla ovšem reakce Íránu a Turecka – oba státy v syrské válce sice stojí ostře proti sobě, oba ale mají vlastní kurdské menšiny a oba mají obavy, co by u nich doma vznik syrského Kurdistánu vyvolal. A tak, bez ohledu na nepřátelství v Sýrii, zajel turecký premiér do Teheránu, odkud spolu s tamním prezidentem společně do Washingtonu i Moskvy jen tak „pro jistotu“ vzkázali, že se Sýrie nijak parcelovat nebude a že zůstane jednotným státem. Bonmot praví, že Turecko není tak velké, aby dokázalo pohnout světem, ale není ani tak malé, aby těm velkým nedokázalo zkazit hru. A když se spojí s další regionální mocností, jakou Írán bezpochyby je, stojí všichni případní plánovači rozdělování Sýrie před velkou a možná i nepřekonatelnou překážkou. Tudíž, osobně soudím, že nápad s federalizací zůstane ve fázi nápadu. Přitom jsem si ale takřka jistá, že problém syrského Kurdistánu nějak formálně vyřešen bude. Představuji si nějaký kompromis, který bude přijatelný jak pro Turky a Íránce, tak především i pro Kurdy. Čili, po této válce se Kurdové k předválečnému „bezprizornímu“ stavu už nevrátí. 

Summit EU a Turecka přinesl črty řešení, jež sice podporuje většina zemí Unie, ale která zároveň přinášejí kritiku ze dvou stran: Jedna strana tvrdí, že EU je vůči Turecku submisivní a že relokace Syřanů z Turecka je vlastně uplatnění uprchlických kvót. Druhá strana kritiků zase tvrdí, že je nehumánní deportovat uprchlíky z Řecka do Turecka, či že je to dokonce ilegální. Kde je pravda?

O ilegálnosti dohody mezi EU a Tureckem mluví OSN, a té bych věřila – vždyť by to beztak nebylo poprvé, kdy EU porušuje nejen mezinárodní právo, ale i své vlastní zákony. Tak proč by nyní nemohla „sáhnout“ do takové „nadbytečnosti“, jakou je evropská konvence o lidských právech? 

Ale vzato obecně ten summit nabídl smutnou podívanou. Turecko v posledních dnech „zrušilo“ dvě nezávislá média a na demonstranty požadující svobodu médií a projevu nasadilo slzný plyn, policie v Istanbulu gumovými projektily rozehnala demonstraci u příležitosti MDŽ, pohraničníci podle Amnesty International „každý den“ střílejí do syrských uprchlíků a k tomu všemu Ankara nejenže podporuje Daeš v Sýrii, ale vede i otevřenou válku proti svým kurdským občanům, 250 tisíc z nich už muselo uprchnout ze svých domovů a jsou vnitřními uprchlíky, a mladá kurdská generace se adekvátně radikalizuje, takže se namísto řešení problému zadělává jen na problém ještě větší. A Unie na takový stát – namísto uvalení sankcí – přenáší migrační problém, dává za to Turecku miliardy, ale hlavně slibuje bezvízový styk ještě do léta a do budoucna i vstup do EU. 

Přitom se dohodli třebas na tom – Iráčany nebo Afghánce „nebrat“, protože tam se asi „nebojuje“. To ještě chápu, bojují tam přece naše okupační jednotky, a tak je trapné přijímat uprchlíky, kteří utíkají z námi „demokratizovaných“ zemí. Ale pak si plácli i na to, že za každého Syřana, který bude z řeckých ostrovů vrácen do Turecka, bude jiný Syřan přemístěn z Turecka do členských států EU. Komu to dává smysl, ať se přihlásí. 

A to ani nemluvím o tom, že zatímco se všichni zaklínají, že nechtějí islámskou Evropu, vstup Turecka do EU znamená – přinejmenším podle výsledků tamních posledních voleb, v nichž muslimskobratrského Erdogana podpořila polovina obyvatel – že se občany EU stane asi tak pětatřicet milionů muslimů, kteří jsou nejen mnohem početnější, než syrská migrační vlna, ale především v průměru mnohem radikálnější než většina Syřanů… 

Konečný souhlas s touto podivnou dohodou byl naštěstí ponechán až na summit EU v půli března a s ohledem na očekávanou vlnu námitek nelze už nyní předjímat, jak vše dopadne, ale po téhle ukázce evropské (vlastně německé) „diplomacie“, která stále tvrdší turecké diktatuře plní vše, co jí na očích vidí, se tak nějak nedostává slov. Vůbec se nebudu divit, když současné „politické elity“ a jimi linkovaná evropská budoucnost přiměje některé lidi k občanské neposlušnosti. Ten pocit, že Evropa ve skutečnosti nemá žádné vedení, kterého by si člověk vážil a akceptoval by ho, je čím dál silnější, a vyvázat se z poslušnosti vůči „elitám“ může být pro mnohé logické a odůvodnitelné. 

Na Slovensku proběhly parlamentní volby, ve kterých se dostalo do parlamentu osm stran, včetně Kotlebových národovců, kteří jsou označováni za fašisty. Většina stran je víceméně euroskeptická, strany pravicového euro-mainstreamu propadly. Co to vypovídá nejen o Slovensku, ale o celé Evropě? O přeskládávání politického spektra. I ministr Chovanec řekl, že pokud běžné strany nepřesvědčí lidi, že mají řešení třeba na uprchlickou krizi, obrátí se volič jinam... 

To je vlastně pokračování předchozí otázky, ovšem už převedené do praxe. Tak zvané „proevropské“ strany propadnout musely, protože „proevropanství“ dnes v politickém kontextu není žádná hodnota, ale jen slepá loajalita vůči Bruselu a touha dostat pohlazení od tamního establishmentu. Z toho jasně vyplývá, že „Evropa“, míněno byrokratický Brusel ovládaný nikým nevolenými, ale zato spoustou pravomocí oplývajícími lidmi, opravdu dokáže okouzlit už jen ty, kteří si zvykli na život v grantovém světě za zrcadlem, nebo se chtějí do Bruselu, tedy k lizu, dostat sami. 

Aby to ale nevyznělo špatně – já jsem osobně pro jednotnou, velkou a silnou Evropu, opravdu se mi nelíbí návrat k lokálním nacionalismům, které v globalizovaném světě vypadají tak nějak maloměšťácky a nějak hůř se v nich dýchá. Zároveň ale nemám po ruce žádný argument, který by EU v její současné podobě obhájil. Tím míním argument, který by obstál v seriózní diskusi a za který bych se sama nemusela před sebou stydět. 

Ficův Smer sice dosáhl Pyrrhova vítězství, parlamentní počty jsou složité, ale tak nějak vypadá nálada ve společnosti, a to nejen té slovenské. Můžeme se nad tím rozčilovat, můžeme lomit rukama, někdo může vytáhnout i červenou kartu, ale nic se tím nezmění. Přesněji, realitu světa tím změnit nemůžeme, protože procesy, které k tomu výsledku vedly, nejsou ze včerejška a je jasné, že je nelze zvrátit ze dne na den. A nelze je zvrátit už jen proto, že v Evropě není žádný viditelný státník s jasnou vizí, jen houf pseudopolitiků, kteří svou práci berou jako kdyby za přepážkou na poště jen štemplovali balíky. Z Bruselu nebo Berlína. 

A jen poznámku k „fašistovi“ Kotlebovi. Nevím to jistě, ale předpokládám, že i na Slovensku mají nějaký zákon zakazující propagaci komunismu a nacismu, takže když byl Kotleba řádně zaregistrován, byl zvolen županem a nyní se dopracoval až do parlamentu, teoreticky vzato žádný nácek není. Nemusím s ním souhlasit, ale musím akceptovat, že určitá – a čím dál větší – část spoluobčanů smýšlí jako on. Jde z toho hrůza, ale Kotleba „nespadl z oblakov“, je jen výsledkem dosavadního vývoje uvnitř EU. 

Já samozřejmě vím, že za všechno může Putin. Ale kdyby si naši současní politici někdy třeba večer udělali doma čas, sami sobě přiznali, čím vším přispěli k tomu, že se do parlamentu dostávají „Kotlebové“, a pak v sobě ještě našli i sílu zkusit něco napravit, bylo by to moc fajn. Obávám se ale, že je touha po moci (a tím pádem i penězích) udrží u koryta až do doby, kdy sami svým konáním umožní „Kotlebům“ do parlamentů nejen proklouznout, ale rovnou je i ovládnout. 

Když jsme u těch voleb: Anne Applebaumová, publicistka a manželka polského exministra zahraničí Sikorského, tvrdí, že Evropa je jen několik voleb (ve smyslu „elections“) od konce EU. Brexit by vyvolal vlnu odchodů z Unie a oslabil vazbu na USA. Vítězství Trumpa by znamenalo konec angažování USA v Evropě. Vítězství Le Penové by rozbilo jednotný evropský trh. A nad vším se přitom vznáší stín Putina, který touží po rozdělené Evropě. Do jaké míry je to pravda a co soudíte o těchto zděšených článcích, které se rodí jako houby po dešti? 

Jejda, paní Applebaumová. Prabába Evropských hodnot a podobných myšlenkových gigantů, která se bojí, že by Trump chtěl povznášet USA a ubral by tím na válčení ve světě a na dalším udržování Bruselu coby amerického podkoního. Ta kdyby neměla Putina, musela by si ho vymyslet. Osobně mi už hezkých pár let připadá zbytečné ji vůbec číst, ale když jinak nedáte… 

V první otázce jsem zmínila odpor Turecka a Íránu k rozpadu Sýrie. A teď dodám, že analýzy z obou zemí upozorňují mimo jiné na fakt, že rozdrobená Sýrie by oběma velmi zkomplikovala jejich regionální plány a vlivy. Turecko i Írán vědí, že čím víc „zajíců“ by najednou museli „honit“, tím složitější by pro ně vše bylo. Zcela adekvátně tento argument platí pro Rusko a jeho údajnou snahu rozdrolit Evropu, jak je Putinovi neustále podsouváno. Proč by chtěl mít radši „pytel blech“ než solidního partnera, který by byl pro Rusko velikostí i významem zajímavý a mluvil by navíc i jedním hlasem? Stačí se podívat na vztahy mezi USA a Ruskem, jak fungují shody a neshody, a vcelku snadno zjistíte, že i v dobách krizí a nevraživosti jsou s to se domluvit. Roztříštěná a nečitelná Evropa by pro Kreml byla zbytečným problémem navíc. 

Co se týče Národní fronty Marine Le Penové má nejspíš paní Anne pravdu. Tato síla se z hlediska zaběhnutých pravidel, o nichž se ve slušné společnosti už ani nesmí přemýšlet, chová nestandardně. Ale přitom se v průběhu času i mění. Využila například toho, že tak zvaná levice zcela zapomněla na pracující a soustředí se jen na dobrý život pro koncerny a jejich monopoly, a tak se chopila zájmů zrazených dělníků. A na ně například dopadají i protiruské sankce. Ano, pokud Marine Le Penová jednou vyhraje, hodně věcí se změní. Pro současné „elity“ je ale nepříjemná hlavně skutečnost, že se mnohé – jen mnohé – vrátí k normálu, ke zdravému selskému rozumu, čímž se odhalí jejich zhůvěřilost v plné nahotě. Pro ostatní je tu samozřejmě i nepříjemný „dovětek“ o návratu k nahnědlému nenormálu. 

A ano, je jasné, že by brexit mohl vyvolat dominový efekt. Svým způsobem se o totéž „hrálo“ už v případě Řecka – grexit byl reálný, ale pak se všichni zalekli možnosti, co by se stalo, kdyby Řecko odchod z EU nejen přežilo, ale třeba s čínskými a jinými investicemi na tom během pár let dokonce i vydělalo. Takže se žádný grexit konat nesměl. A nekonal. Nikdo nechtěl v praxi vyzkoušet, jestli opravdu platí „opustíš-li mne, zahyneš“. 

Přitom mám pocit, že to, co paní Applebaumová podsouvá Rusku, tedy rozhádání Evropy, platí přitom i pro USA. Stačí se podívat na smlouvu TTIP se všemi jejími paragrafy, které vydávají Evropu v plen nadnárodním korporacím. Silná a sebevědomá EU by jejich atak ustála, ale rozdrolená bude snadnou kořistí. Mám za to, že až znění smlouvy vejde ve známost, zdejší „proevropské“ strany přestanou pro mnoho lidí fakticky existovat. 

Donald Trump stále „jede“. Ale je zde možnost, že volební republikánský konvent, kam se sjedou nyní volení delegáti, nakonec prostě „cukne“, Trumpa na základě tlaku lídrů Republikánské strany jednoduše nezvolí... A jak píše komentátor Jan Macháček, na nezávislou kandidaturu Trump peníze nemá. Přičemž by samozřejmě drtivě vyhráli demokraté. Je to reálný scénář? Jak pozorujete nechuť, se kterou republikánské vedení odmítá vedoucího kandidáta stranických příznivců? 

Víte, přiznám se, že nesleduji americké volby nijak soustavně – nechci si tím zabít jeden rok svého života. A odsud z Prahy je mi navíc vcelku jedno, kdo tam s kým v tom a tom dnu v tom a tom týdnu toho kterého měsíce proti komu útočí, kuje pikle, co kdo bude s kým dělat v létě, natož na podzim… a tak podobně. Ať si to dosytnosti užijí Američané, nebo ti, kteří si myslí, že je každodenní mudrování o tom už zcela nedemokratickém volebním cirkusu nějakým zásadním příspěvkem pro lidstvo. Mně bude bohatě stačit konečný výsledek. Takže na vaši otázku odpovědět neumím. I´m sorry. 

Ale když jsme u toho, opravdu mě v týdnu na vašem serveru pobavila paní Langšádlová, která vyjádřila „zděšení“ nad tím, že Trump prý americkou „společnost mimořádně radikalizuje a v politice se neorientuje“. A protože se paní Langšádlová v politice očividně „orientuje“, prohlásila: „Demokratické síly v Evropě, ať už pravicové, nebo levicové, které jsou si vědomy, že liberální demokracie možná má nedostatky, ale pořád je to to nejlepší, co máme, se musí soustředit na udržení současného systému.“ Ví, že se systém pod návalem vnitřních rozporů i vnějších tlaků hroutí, kroky k jeho záchraně nenabízí, ví jen, že je třeba ho udržet, protože lepší prý nemáme. S podobně bezobsažnými projevy obhajujícími čím dál méně funkční a čím dál více virtuální systém se to různým „Kotlebům“ sílí snadno. 

Podle Cyrila Svobody je téměř jisté, že Vladimir Putin bude i v dalším volebním období ruským prezidentem. Registrujete vůbec aktivity „mimosystémové“ ruské opozice? A mimochodem – probleskují zprávy o tom, že Putina začínají zlobit i dosud „systémově opoziční“ komunisté. Jejich mladší ročníky brojí proti zkorumpovanosti kremelských struktur a získávají půdu pod nohama. Má se Západ místo Putina začít bát ruských komunistů? Často slýcháváme od odpůrců Ruska, že „otázkou je, co přijde po Putinovi...“

Když pan Svoboda říká, že Putin vyhraje další volby, tak mu věřím, protože jsem průzkumy popularity v Rusku četla také. Tamní Západem podporovaná „liberální“ opozice se nedávno spojila do jednoho proudu, a díky tomu dohromady nabrala už pět procent „volební podpory“. Takže ano, západní mainstream si jejích slov, prohlášení a akcí všímat bude, ale ruská veřejnost nikoli, což je pro tamní realitu důležitější. A co se týče mladých komunistů, kteří brojí proti korupci? Korupce je věčná, byla vždy a bude všude, některé společnosti ji umí v lepším případě potlačit, ale i to jsou jen výjimky. A Rusko – potažmo Sovětský svaz – bylo vždy na korupci, nepotismu a konexích svým způsobem založené. Nevěřím, že na tom nějaké hnutí „zapálených komsomolců“ dokáže něco změnit. A nevěřím, že by Rusové, kteří přece jen znají situaci nejlépe a dávno se v ní naučili žít, ve větší míře sedli na vějičku „boje proti korupci“. Zas tak naivní asi nejsou, tím spíš, že podle zmíněných průzkumů jim větší starosti dělá třebas „hrozba ze Západu“. Je vcelku jedno, jestli je to hrozba reálná, nebo mediálně našlehaná, ale za takové situace se korupce v každém případě nemusí jevit jako nějak naléhavý problém. 

Přijede čínský prezident. Zeman ho pozve do Lán. Hlavní město Praha uznalo existenci jediné Číny. Zastánci Tibetu budou vyvěšovat vlajky. Uzavřou se kontrakty za miliardy. Představuje něco z toho problém? 

Osobně v ničem z toho problém nevidím. Pokud k nám čínský prezident přiveze investice, tak jedině dobře, protože Západ nám mezitím tak nějak finančně „vysychá“. A pokud proti takovému navýšení počtu pracovních míst bude někdo protestovat, tak proč ne. Máme snad stále ještě demokracii. Aspoň se znovu ukáže, že ideologická zaslepenost některých lidí u nás je na úrovni ideologické zaslepenosti komunistů z padesátých let minulého století. „Radši budeme hladovět, než tady vítat Číňana, který utlačuje Tibet!“ Jasně, lidé, kteří budou protestovat, nebudou z těch, kdo by se bál o to, z čeho zaplatí nájem, čili nebudou to ti, kdo pracují rukama a každý den někde ve fabrice. Ale z obecného hlediska to bude jen takové štěkání na karavanu, co prostě táhne dál… A mimochodem, většina případných protestů se povede pod vlajkou svobodného Tibetu. Myslíte, že ti lidé budou stejně zásadoví, kdyby přišla řeč na izraelskou okupaci Palestiny? Jistě že ne. Výběroví bojovníci za výběrovou svobodu. 

A na závěr tradiční otázka: Co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat? 

Osobně bych největší zájem upřela na jednání mezi EU a Tureckem o uprchlících. Není to totiž „jen“ nechutné handlování o osudu stovek tisíc migrujících lidí, ale ve skutečnosti i o budoucnosti Evropy jako takové.

Tereza Spencerová