Velká Fatra má srovnatelnou nadmořskou výšku jako Krkonoše, to je však jediné, v čem jsou si tyto hory podobné. Velká rozloha, málo rekreačních center a chat, chybějící lanovky a dlouhé nástupy do hor činí z Velké Fatry oázu nedotčené a divoké přírody. Z toho důvodu také byla prohlášena v roce 2002 národním parkem.

Dva hřebeny Velké Fatry

Velkou Fatru tvoří v severní části dva rovnoběžné hřebeny oddělené hlubokou Ľubochnianskou dolinou. Oddělují se z masivu majestátní hory Ploská (1 532 metrů nad mořem).

Východněji položený liptovský hřeben je více odlesněný, civilizovanější, pro chůzi pohodlnější a pro většinu návštěvníků zřejmě i hezčí.

Naproti tomu turčianský hřeben je zalesněná divočina s minimálním turistickým provozem, velmi členitým terénem a nedostatkem zdrojů vody. Je určen hlavně otrlým a odvážným, kteří již mají něco nachozeno a nebojí se nocovat v pralese spolu s okolo žijící divokou zvěří.

Fotogalerie   Zobrazit fotogalerii

Turčianský hřeben je možné přejít taky za jediný den, ovšem nalehko a s předem zajištěným noclehem na Chatě pod Borišovem.

Chata stojí na samém začátku turčianského hřebene Velké Fatry v příznivé nadmořské výšce 1 300 metrů.

To se zdá být pro přechod hřebenovky, kde nejvyšší kopec dosahuje pouhých 1 394 metrů nad mořem, naprosto ideální východisko, které zaručí celodenní chodecké pohodlí. To však vůbec není pravda, přestože zpočátku to tak chvíli vypadá.

Romantická idylka na úvod

První dva vrchy turčianské hřebenovky Šoproň (1 370 m. n. m.) a Javorina (1 324 m. n. m.) jsou holé a bezezbytku naplňují představu o romantickém půvabu velkofatranské krajiny. Výhledy do všech stran jsou úžasné a zachycují hřebenové partie Velké Fatry ve své typické podobě. Blízké sousedy tvoří neokoukané masívy Borišova, Ploské a Rakytova. Velkolepá podívaná trvá zhruba hodinu, než se dojde z Chaty pod Borišovem na Javorinu.

Chata pod Borišovem

Borišov z vrchu Šoproň

 

Vrchol Javoriny je nadlouho posledním vyhlídkovým místem a zároveň vstupní bránou do pralesa, pod jehož příkrovem pokračuje v podstatě celý další pochod červeně značenou magistrálou.

Terén se za Javorinou povážlivě propadá a příznivá nadmořská výška bere rychle za své. Samozřejmě jenom dočasně, jelikož veškeré ztracené metry se musí pracně získávat zpět.

Úzký chodníček se nejdříve proplétá kolem obrovitých smrků, jejichž kmeny byly určitě značně tlusté již v době Slovenského národního povstání. Dnes jsou ještě tlustší. Posléze získává převahu smíšený hvozd s pokroucenými buky, strašidelnými javory a šedivými kmeny jedlí. Nikde ani živáčka, jen pustý chodníček pokračující hlubinami pralesa stále dál a dál. Nedá se z něj uhnout ani vpravo, ani vlevo a putování po něm připomíná pohyb na horské dráze nahoru a zase dolů.

Značená cesta turčianským hřebenem Velké Fatry

 

Trénink vytrvalosti a houževnatosti

Téměř dvě hodiny trvá překlenutí čtyřkilometrové vzdálenosti z Javoriny (1 324 m. n. m.) k Malému Lysci (1 298 m. n. m.), což je jeden z mála vyhlídkových bodů na hřebeni. Je zde i první možnost opustit turčianskou hřebenovku po modré značce směrem k (velkému) Lysci (1 381 m. n. m.), který je dominantním vrcholem této části Velké Fatry.

Pokud však zbývá čas a síla, pak zůstaňme věrni pralesní hřebenovce, jejíž celistvý přechod je mnohem cennější podnik než zdolání Lysce.

Za loučkou na Malém Lysci se chodníček opět noří do mlází a kličkuje mezi vývraty. V nepřehledném terénu je občas dobré o sobě dávat vědět divoké zvěři, aby nebyla náhodou překvapena lidskou přítomností. Kupodivu značení je nové a spolehlivé, pomalý postup padá na vrub pouze náročnému lesnímu terénu, nikoli bloudění. Duševní i tělesná očista je zde velmi intenzivní a spolehlivá, trénink vytrvalosti a houževnatosti dokonalý. Jde se prakticky pořád bez výhledů, dlouhé hodiny neustále v lese.

Mlhy v Turčianské kotlině

Chodník v deštivém pralese

 

Změna přírodních poměrů nastává před vrcholem Jarabiná (1 313 m. n. m.), která má žulové podloží. Jako mávnutím kouzelného proutku se objevuje husté borůvčí a jehličnatá smrčina, žel postižená větrnou kalamitou, kůrovcem a taky motorovou pilou. Naštěstí jen na chvíli. Nadvládu opět získává neporušený horský les.

Žulové podloží se za Jarabinou projevuje také znatelně placatějším terénem, takže člověk si až po Svrčnícke sedlo téměř na hodinku odpočine. A je taky proč, jelikož přichází na řadu výstup nebo spíše výškrab na Kľak (1 394 m. n. m.), nejvyšší kopec turčianského hřebene.

Koruna turčianské hřebenovky

Kľaky jsou na Slovensku dva. Ten známější a o trochu nižší (1 352 m. n. m.) se vypíná nad Fačkovským sedlem na Malé Fatře a bývá vzhledem ke snadné dostupnosti hojně navštěvovaný.

Velkofatranský Kľak je pravým opakem. Kromě názvu má se svým jmenovcem společné jenom to, že je to rozervaná vápencová skála trčící nad okolní les. Navíc značně neschůdná a nepřístupná. V některých místech ani nelze hovořit o chodníku.

Průlezka pod Kľakem

Kľak od severu

 

Divokost vápencového terénu a pralesních porostů dosahuje na Kľaku maxima a tempo pochodu minima. Přesto je Kľak nádherný vrch, bez něhož by celá turčianská hřebenovka postrádala ústřední bod a smysl. Archaické slovo kľak ve slovenštině znamená klobouk nebo skládací cylindr.

Za Kľakem směrem na sever přibývá postupně civilizačních znaků v podobě lesních cest a pastvin, terén je však stále liduprázdný a porostlý nádhernými listnatými lesy. Ve srovnání s rezavějícími jehličnany v naší domovině doslova balzám na duši!

Turčianská hřebenovka Velké Fatry je prostorem, kde se dá celý den jít vysoko nad civilizací atraktivním horským terénem a přitom nevylézt z lesa. To jistě každého neláká, ale je to rarita, která široko daleko není k mání. Něco podobného lze zažít až v pralesích Bukovských hor na východě Slovenska, tam je však terén o něco mírnější a přívětivější.