ZAYN MALIK FAN FICTION

 25.12.

Ráno se vzbudím, na budíku 6:02. Jedna část mě by si ráda ještě pospala, ale ta druhá je to dítě ve mě co chce seběhnout dolů a rozbalit dárky. Převládne ta druhá, a já jdu rychle k Liamovi do pokoje který pořád ještě spí.

"Liame," jdu až k němu a jemně s ním zatřesu. "Liame," zkouším to znovu.

Po chvíli se začne probírat." Vstávej už," usměju se.

"To už je ráno?" zeptá se rozespale.

"Už je vánoční ráno," řeknu nadšeně. "No tak už vstávej."

"Tak jo. Dej mi vteřinku," začne si pomalu sedat zatímco si promne oči.

"Počkám tě u stromku," vyjdu rychlým krokem z pokoje a i přes Liamovo zvolání běžím dolů. Vím že se chovám jako malá ale nedokážu si pomoct. Netrpělivě čekám na bráchu který se pomaloučku bloumá po schodech a jenom s drobným úsměvem kroutí hlavou.

"No tak jsem tady," řekne slavnostně když přijde až ke mě. "Můžem začít."

Sedneme si ke stromku a rozdělíme si dárky. Liam jich má méně, ale to je těma dárkama od Zayna. Přitom jak jsme si je od něj brala jsem si ani nevšimla že jeden z nich je pro Liama.

"Li?" podívám se na něj nejistě.

"Jo?" řekne zatímco začíná rozbalovat.

"Tohle je pro tebe...od Zayna," podám mu malou krabičku.

"Neměl si dělat škodu... můžeš mu to vrátit," nechce ho přijmout.

"Liame, to nemůžeš myslet vážně. Prosím tě, vezmi si ho," trvám na svém.

"Fajn," vydechne. "Jak chceš," rozbalí ho neochotně. V papírové krabici je kravata, jednoduchá, elegantní. Nevím proč, ale nemyslím si že to vybíral on, určitě mu poradil Louis nebo někdo jiný, protože si ho nedokážu představit v oddělení kravat, ale je to od něj moc hezké gesto.

"No... líbí se ti?" usměju se na Liama.

"Ale jo, hezký," dá ji s nezájmem na bok. "Poděkuj mu za to."

Trochu mě mrzí jeho reakce ale prostě to chce čas, jsem ale ráda že Zayn udělal první krok. Jenom mě to utvrdilo v tom co si o něj myslím, a v tom že ostatní si o něj myslí špatně.

Rozbalím dárky od něj, které se mi vážně líbí, protože Liam mě prostě zná natolik že se pokaždé musí trefit. "Tohle je od Ivonne," vytáhnu svetr s Lady a Trampem. Vzpomínám si jak jsem jí říkala že jsem tu pohádka jako malá zbožnovala. Kromě toho je tu i lesk na rty a tvářenka. Vážně mě to potěšilo. V dárku od Michelle jsem našla knihu, kterou jsem si chtěla koupit a ještě jsmě měli s Liamem společný dárek od Nialla a Sandry, ve kterém byli různé věci, spíš drobnosti, ale potěšily. Opravdu, ze všech těchto dárků mám upřímnou radost. Zbývajíí už jen dárky od Zayna, a to Liam vstane a řekne že mě nechá samotnou, at si je v klidu rozbalím. Já jenom kývnu a sleduju jak jde do kuchyně. Vezmu do ruky první dárek a když ho konečně rozbalím, uvidím nádherné světlounce růžové šaty dlouhé až po zem. Musím vstát abych si je celé prohlédla. Přiložím si je k sobě a s radostným smíchem udělám otočku. Bože, jsou překrásné. Přesně pro mě. Ale pak si uvědomím že byly asi dost drahé. No, ale jsou nádherné, a snad je to jediný drahý dárek co mi koupil. S drobným úsměvem je opatrně položím na pohovku a jdu k další krabici. Ta je o něco menší. Zhluboka se nadechnu a zůstanu v němém úžasu když objevím nádhernou stříbrnou broš ve tvaru sovičky. Jen se modlím at není z pravého stříbra, ale když vidím tu luxusně vypadající krabičku ve které je umístěna, pochybuju o tom. Nemůžu popřít, je vážně nádherná ale nechci aby za mě Zayn tolik utrácel. Myslím že ty tři dárky co jsem mu koupila já, nedosahovaly dohromady cenu ani jednoho z dárků od něj. Upřímně, se trochu bojím otevřít ty další, ale musím. Asi budu muset vymyslet něco pořádného na jeho narozeniny. No, vezmu do ruky třetí dárek, set rukavicí,čepice a šály s květinovými ornamenty, opět, přesně pro mě. Jsem ráda že je to konečně něco méně honosného. Hned si je dám na sebe a pustím se i do posledního, čtvrtého dárku. Ten je největší. Začnu ho pomalu rozbalovat a... skoro neveřím svým očím. Jsou to dva nádherné obrazy. Jeden je spíš abstraktní, s různými barvami a tvary, vážně krásný a povedeným hned bych ho pověsila na nějaké čestné místo. Až po chvíli si uvědomím že ten začal kreslit v hodině malování a když si vzpomenu na jeho výraz když ho maloval… opravdu se rozechvěju. Druhý je podobizna. Podobizna mladé hnědovlasé dívky. Když uvidím řetízek na krku spolu s nápisem. "Moje lásku," dojde mi že jsem to já. Nechápu jak mě tak dobře namaloval, možná zpaměti, možná podle fotky... nebo mě snad sledoval ve spánku? To snad ne. Každopádně je to nádhera. Cítím slzy v očích a v tu chvíli si uvědomím jak moc mě musí milovat. Tenhle dar, tohle gesto je to nejhezčí co mi mohl dát, ne šperky ani šaty ikdyž jsou nádherné, ale tohle, tohle šlo přímo od srdce. Přitisknu obraz k sobě a sedím tam tak dlouho, že si ani neuvědomím že se vrátil Liam.

"Tak co?" řekne zatímco začne sbírat ze země roztrhaný papír.

"Podívej se," ukážu mu obraz s úsměvem. "To jsem já."

"Hezký," pokývne. "Kdy tě maloval?"

"To právě nevím, asi maloval zpaměti," řeknu pořád ještě okouzleně. "Je to taková nádhera. Zayn má neuvěřitelný talent."
"A ty šaty? Jsou od něj?" ukáže na ně.

"Jo," vstanu pomalu a obraz opatrně položím. "Ještě tento druhý obraz, tohle co mám na sobě, stříbrná brož ve tvaru sovy a tyhle šaty," vezmu je do rukou.

"Ty musely stát peněz," řekne.

"To asi ano, ale pro mě nejdůležitější ten obraz. Znamená víc než ty nejnádhernější šaty a nejluxusnější šperky."

"Vím že ty to tak vidíš ale on si tě chce koupit."

"To není pravda," řeknu.

"Možná ne, ale boháč se nezapře,"

"Liame, chtěl mi jen udělat radost. Myslím si že napřed koupil tohle, čepici, šálu, rukavice, jednoduché dárky, a pak mi chtěl dát něco... výjimečného, já nevím třeba mu poradili holky nebo Louis... a pak ty obrazy... myslím že vůbec nevěděl co mi má dát a chtěl aby se mi to líbilo. Už tak ho muselo stát dost přemáhání že koupil něco růžového a ještě k tomu něco květovaného," sundám se smíchem čepici z hlavy.

"No... ty ho znáš líp... asi bych mu neměl tak křivdit, možná, řekne Liam. "Víš ty co? Pomůžu ti s tím nahoru."

"Děkuju," usměju se a sleduju jak si do rukou bere oba obrazy a knihu od Michelle zatímco já nesu zbytek. Možná si časem začne uvědomovat že možná není tak špatný a hlavně že ho napřed musí poznat. No, věřím že jednou nastane den kdy on a Zayn budou přáteli. Vážně v to začínám věřit.

"Tak co? Ukaž cos od něj dostala," řekne Ivonne nadšeně když spolu skypujeme asi hodinu poté.

"Podívej na to," ukážu ji do kamery šaty. "Musely být dost drahé což nejsem moc ráda a vím že nejsou tvůj vkus ale jsou nádherné."

"Zayn nezklamal," zasměje se lehce. "A ta šála je taky od něj?"

"Jo, je k tomu i čepice a rukavice," pousměju se.

"No... ale tyhle šaty... ty na tobě musí vypadat dobře. Jako princezna."

"Ale no tak," pousměju se. "No jsou opravdu nádherné."
"A co ještě?" řekne zvědavě.

"Pak tohle," ukážu jí sovičku.

"Roztomilý," přiblíží svůj pohled asi aby pořádně viděla. "To je všechno?"

"Ne, to nejlepší na konec," usměju se záhadně a vstanu abych přinesla obrazy. "Tohle mi namaloval, ukážu jeden po druhém. Tento je můj portrét."

"Páni," vydechne. "To je vážně skvělý, je to talent."
"To je," usměju se jemně a zase je položím. "Musím říct že tenhle obraz mě potěšil ze všech nejvíc. Vím že do něj dal svoje srdce."

"Jo," pokývne Ivonne. "Ostatní naše dárky jsou oproti tomu prd."
"Ne, to ne," zakroutím hlavou. "Všechny dárky se mi líbily, i ten svetr od tebe. Je úžasný. Moc ti děkuju."

"Za málo," pousměje se. "Jo a to tričko od tebe se mi fakt líbí. Ani nechci vědět jak jsi ho objevila."
"Na rockovém online obchodě," opětuju jí úsměv." Takže se ti vážně líbí?"

"Jo, vážně," pokývne. "Zavolala bych Nialla at tě potěší svou neskonalou moudrostí, ale zrovna šly se Sandrou někde na procházku, vrátí se až večer."

"To je v pořádku," řeknu jemně. "Třeba mu večer zavolám."
"Jo, promiň, ale jsem na řadě s nádobím asi skončíme," řekne.

"Jistě, jo, takže zatím," mávnu jí lehce.
"Ahoj," řekne ještě.

Chtěla jsem napřed zavolat Zaynovi ale napadlo mě že beztak ještě spí. Sotva pár minut potom co jsem dovolala se Sandrou mi ale sám zavolá. Rychle si ještě trošku poupravím vlasy a zapnu livechat.

"Ahoj," usměju se jemně.

"Ahoj baby," opětuje mi úsměv.

"Už sis rozbalil dárky?" zeptám se ho.

"Jo," pokývne. "Jsou skvělí a to tričko budu nosit pořád, každý den, celý rok."
"To nemusíš," zasměju se lehce. "Ale jsem ráda že se ti líbí."
"To jo, vážně děkuju lásko," usměje se. "No... a ty sis už svoje asi rozbalila co,"
"Jo, miluje je. Doopravdy, nečekala jsem to, všechny jsou úžasné."

"Který se ti líbí nejvíc?"
"To je snadné..." pousměju se. "Ten obraz. Nechápu jak jsi mě namaloval takhle dobře, ale děkuju... je nádherný.“
Snažil jsem se," zasměje se lehce. "Ale nevyrovná se tvojí kráse baby."

Já cítím že se červenám.

"Takže se ti vážně všechno líbí? Přiznávám že jsem měl pomoc, a věř mi... tvralo věčnost než jsem vybral něco co bys chtěla."
"Ten set budu určitě nosit, ale... bojím se že ty šaty byli drahé nebo se pletu? Prosím řekni že jo."

"No.... byli trochu dražší... ale když jsem si představil jak v nich budeš vypadat... musel jsem je vzít. Trefil jsem se ne?"

"Jsou vážně nádherné," usměju se. "I ta sovička," vezmu si ji do ruky. "Ale ty obrazy mě potěšily stejně nejvíc."

"Jsem rád," řekne jemně.

"A... děkuju, teda Liam ti děkuje za tu kravatu."
"Jo, jo, chtěl jsem mu něco dát, nevěděl jsem co, snad to nebylo trapný."

"Ne, bylo to od tebe moc hezké. Doopravdy."

"Musím se mu trochu vnucnovat ne?" zasměje se lehce.
"Vážně myslím že ledy začínají tát. Sice má pořád na tebe svůj názor a má pochynosti ale myslím že si začíná zvykat na to že jsme spolu a časem se to mezi vámi zlepší, možná bys někdy po novém roku mohl zase přijet."

"Kvůli tobě se pokusím vycházet s ním."
"Dobře... děkuju," usměju se.

"Nemáš za co baby."
"A... Zayne, šel jsi teda včera k Louimu nebo ne?"

"Ehm, ne. Ne. Nešel jsem."
"Oh, škoda. Mrzí mě žes byl sám."
"Jsem zvyklý, a.... možná k nim zajdu alespoň na oběd. No, slíbil jsem to Loimu a asi mu dlužím."

"Dobře, jsem ráda," usměju se.

"Jo... volala ti Michelle?" řekn najednou.

"Ne, naposled jsem s ní mluvila předvčerejškem," řeknu trochu zmateně.

"Jde o to... že Liz se trochu přitížilo," řekne a já zděšeně vydechnu. "Ale neboj se, není to nic vážné. Dítě i ona jsou v pořádku. Přišlo to včera navečer. Asi tě nechtěla děsit."

"Jo, ale jsem ráda že jsi mi to řekl. Určitě je v pořádku?"

"Je, zavolali k ní doktora, ten ji vyšetřil a ukázalo se že to byla obyčejná nevolnost. Ale i tak ji Derekovi a Michellini rodiče chtějí vzít do nemocnice pro každý případ.

"Ale ona tam nehcce že?"

"Ne," zakroutí hlavou. "Tvrdí že je v pohodě."

"Pořád se ještě nerozhodla jestli si ho nechá," řeknu sklesle.
"Jo, no.... to je další věc. Vypadá to že se tam někdo zmínil že mají známé kteří nemůžou mít děti a že by to mohla být jedna z možností kdyby se rozhodla že dítě mít nechce, a možná že to to způsobilo."

"Bože," vydechnu. "Je mi jí tak líto."
"Jo, ale asi bude lepší když ho dá pryč. K rodině která se o něj pořádně postará."

"Zayne, ale je to její dítě. Ikdyž ho má s Marcusem. Ale je to její dítě."
"Ariadno, víš jaký na to mám názor."

"Jo, vím," skloním na chvíli hlavu. "Ale radši se o tom nebavme."

"Dobře," zdá se mi že se mu ulevilo. "Můžeš si zkusit ty šaty, a udělat mi malou přehlídku.
"Možná jindy," usměju se. "A přiznej se... snědl jsi už všechno cukroví.
"Ještě mi trocha zbývá ale počítám dny dokud nepřijedeš.
"Abych ti navařila takže neumřeš hlady?" zasměju se lehce.

"To taky, ale hlavně abych ti dal pořádnou pusu," políbí obrazovku počítače a já udělám to samé.

"Miluju tě," usměju se.

"Já tebe taky baby," opětuje mi úsměv.