6. kapitola
6. Plán
Členové Řádu, kteří se účastnili bitvy ve vesničce Thatwell, se přemístili na Grimmauldovo náměstí 12. Všichni se posadili v kuchyni okolo stolu. Nikdo nepromluvil, protože si všichni uspořádávali své myšlenky.
Nakonec ticho přerušil Brumbál: „Budeme muset hledat rychleji. Z Harryho se stává ještě mocnější kouzelník, než je Voldemort.“
Mnozí sebou při vyslovení Voldemortova jména ucukli, ale Brumbál si toho nevšímal a pokračoval: „Jestliže zůstane na straně zla takhle mocný, mohlo by to mít katastrofické účinky.“
Znovu nastalo ticho, jak všichni uvažovali nad tím, co se právě dozvěděli.
„Co by se mohlo stát?“ strachoval se nějaký člen Řádu.
Brumbál chvilku rozmýšlel, co všechno jim řekne, nakonec však začal: „Asi všichni víte, že na konci školního roku vylákal Voldemort Harryho na Oddělení záhad…Byla tam věštba, týkající se právě Harryho a Voldemorta,“ Brumbál se na chvíli odmlčel, rozhlížejíc se po místnosti, než všichni členové Řádu přikývli na souhlas, a poté pokračoval, „ale nevíte, co se v té věštbě říkalo, protože se rozbila a nikdo neslyšel, co se v ní říká.“
Brumbál se odmlčel. Členové Řádu netrpělivě čekali, co nakonec Brumbál řekne.
Po chvíli se Brumbál rozhodl pokračovat: „Co říkala ta věštba, ví jenom dvě osoby… Harry a já. Řekl jsem mu to hned, jakmile jsme se vrátili z ministerstva…“
„Co bylo v té věštbě?“ přerušil Brumbála netrpělivě Remus.
Brumbál se na něho podíval a povzdychl si. Členové Řádu ho nikdy neviděli tak unaveného. Vždy z něho přímo vyzařovala energie, ale ne teď.
Brumbál se zřejmě rozhodl, že jim řekne, co stálo v té věštbě, protože se nadechl a začal vyprávět: „Před šestnácti lety jsem hledal profesorku věštění. Jednoho dne jsem měl pohovor v hostinci U Prasečí hlavy se Sibylou Trelawneyovou, která se o tuto práci ucházela. Toho dne byla vyřčena ona věštba, kterou vyřkla právě Sibyla Trelawneyová…Naneštěstí začátek té věštby vyslechl tenkrát Vodemortovi věrný Smrtijed, který dříve než stihl vyslechnout celou věštbu, byl hostinským vyhozen. Avšak šel to ihned říct Voldemortovi…“
„Snape! To on vyzradil začátek té věštby,“ vykřikl najednou Lupin, který si domyslel, jaký Smrtijed to mohl být.
„Ano,“ odpověděl zachmuřeně Brumbál, „ale tenkrát mu byl ještě věrným Smrtijedem…Když se dozvěděl, koho si Voldemort vybral za svůj cíl, přidal se na naši stranu a začal nám předávat informace. Byl to osud, aby to Voldemortovi řekl, neboť kdyby mu to neřekl, věštba by nikdy nezískala člověka, který by ji mohl vyplnit…Voldemort by se o ní nedozvěděl, Harry by měl šťastný život s rodiči, ale zároveň by ho Voldemort nikdy nepoznamenal jako sobě rovného.“
„Jak zněla ta věštba?“ zeptal se znovu Lupin.
Brumbál si těžce povzdychl a začal převypravovat věštbu, která Harrymu zničila život a kvůli které tolik let trpěl: „Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží…narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku…Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla nezná…proto jeden musí zemřít rukou toho druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu…ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…“
Po těchto slovech zavládlo v místnosti neúnosné ticho. Všichni byli očividně vyvedeni z míry. I když to mohli očekávat, nedovedli si to představit. Nemohli tomu uvěřit.
První, kdo promluvil, byl Lupin: „Takže jestli tomu správně rozumím…“ odmlčel se, aby si uspořádal myšlenky, a poté pokračoval, „buď Harry zabije Voldemorta, nebo Voldemort Harryho.“ V Remusových očích byly jasně vidět obavy. Přál si, aby se zmýlil, aby to nebylo tak, jak právě řekl.
„Ano, rozumíš tomu správně,“ Potvrdil Brumbál Lupinovy obavy.
Lupin si zničeně položil hlavu do dlaní. Harry byl pro něho jediný, kdo zůstal naživu po jeho přátelích a on se teď dozvěděl, že jeho osud je buď být vrah, nebo oběť.
„A ta moc, kterou Pán zla nezná? Co to je?“ otázal se Lupin stále s hlavou v dlaních.
„Moc lásky,“ odpověděl Brumbál.
„Jak to myslíte?“ nechápal.
„Jednoduše. Moc lásky je mocnější, než jakákoliv kletba, ať už jakkoliv mocná.“
Lupin pochopil, jak to Brumbál myslí. Když chtěl Voldemort Harryho zabít ještě jako miminko, jeho matka, Lily, se obětovala z lásky. Díky tomu Harry přežil. Jediné, co mu kletba smrti způsobila, byla jizva.
Ostatní očividně také pochopili, a tak se už na toho téma dále nebavili.
„Myslíš, Albusi, že v něm ta moc stále je?“ zeptal se pochybovačně Moody.
„Myslím, že ano,“ odpověděl Brumbál rozhodně.
„Jaký máš důvod k tomu, aby sis byl tak jistý? Viděl si přeci, že je stejně tak bezcitný jako Voldemort,“ otázal se znovu.
Brumbál jenom zavrtěl hlavou a klidně řekl: „To není pravda. Víš, jak Severus říkal, že Harry vyčkává na důkaz, proto aby ho předhodil Voldemortovi?“ odmlčel se a počkal než Moody přikývnul, poté pokračoval, „Voldemort musí vědět, že v jeho řadách je nějaký zrádce. Harry by mohl říct, že to je Snape. Zná ho, ví, že je člen Řádu a kdo jiný by nás přivolal. Ale neřekl to. Otázka je proč,“ zamyslel se Brumbál, „já bych řekl, že jeho zmijozelské vlastnosti nikdy nemůžou převzít úplnou nadvládu nad jeho myslí a Harryho dobrá část se tomu brání. Brání se říct, kdo je špehem ve Voldemortových řadách.“
Lupin se na něho s nadějí podíval: „To tedy znamená, že je stále šance, aby se Harry vrátil na naši stranu?“
„Ano, přesně to si myslím a taky v to doufám,“ odmlčel se, „kdyby se nám nepodařilo ho dostat zpátky na naši stranu, mohl by společně s Voldemortem získat vládu nad celým světem.“
Všichni nad tím začali rozvažovat, když je najednou z uvažování vytrhl dupot po schodech a náhlé rozevření dveří, ve kterých stáli Ron, Ginny a Hermiona.
„Nerušíme?“ zeptala se Hermiona.
„Ne. Jen pojďte dál,“ odpověděl klidně Brumbál a mile se na ní usmál.
Vešli tedy dovnitř a sedli si na volné židle u stolu, kde se začali potichu bavit. V tom okamžiku Brumbála napadl nápad, jak by mohl Harryho přimět k návratu na stranu dobra. Nevěděl, jestli to vyjde, ale za pokus to stálo.
Naklonil se ke třem studentům a potom jim něco začal potichu říkat, tak aby to slyšeli jen oni: „Musím vám něco říct,“ oznámil jim Brumbál.
„Týká se to Harryho, že ano?“ zeptala se Hermiona, „Mám takový divný pocit, jakoby se něco stalo,“ dodala, když se na ni ředitel udiveně podíval.
„Ano, týká se to Harryho,“ odpověděl Brumbál klidným hlasem.
„Tak, co se stalo?“ zeptal se Ron se stále stoupajícím strachem o svého přítele.
Brumbál se dal do vysvětlování: „Voldemort poslal Harrymu Prsten zla, který způsobil, že Harry přešel na stranu Zla a stal se stejně bezcitný jako Voldemort…“
„Cože?“ přerušil ho hlasitě Ron a Hermiona se jen nevěřícně dívala na Brumbála. Několik členů se po nich zvědavě podívalo, ale když jim Brumbál naznačil, že se nic nestalo, tak se dál věnovali svým rozhovorům.
„Harry je na druhé straně?“ zeptal se šokovaný Ron už mírněji, „to by neudělal.“ Dodal rozhodně. Byl si jistý, že Harry by nic takového neudělal. Brumbál se na něho smutně podíval. Ron se otočil na Hermionu, která byla bílá jako stěna a najednou se její oči rozšířily, když si uvědomila, co se asi stalo.
„Voldemort do Harryho tenkrát vložil své schopnosti a vlastnosti. Prsten zla způsobil, že se teď probudily,“ došlo Hermioně.
Brumbál pokýval hlavou na znamení souhlasu a smutně se na ni pousmál. Hermiona, i když věděla, že to je nejspíše pravda a věřila Brumbálovi, nemohla, spíše nechtěla tomu uvěřit. Začala se jí kutálet slza po obličeji, dívala se nepřítomně před sebe. Pořád musela myslet na jedno – Harry je teď na straně Zla. Kdyby se podívala vedle sebe, uviděla by Rona, který vypadal podobně jako ona.
Z jejich rozjímání je vytrhl Brumbál: „Ale ještě není nic ztraceno. Jestliže najdeme něco, co by Harryho nebelvírské vlastnosti donutilo vystoupit na povrch jeho duše, věřím, že by se zase vrátil na naši stranu,“ povzbuzoval je Brumbál.
„Jak vám můžeme pomoct?“ vyhrkl dychtivě Ron a Hermiona přikyvovala. Přeci je v tom nenech.
Brumbál se na ně usmál. Věděl přesně, že ti dva budou chtít pomoct, ať by je to stálo cokoli.
„Opravdu chcete Harrymu pomoct?“ zeptal se pro jistotu Brumbál, i když věděl, jaká bude odpověď.
„Ano. Ať to stojí cokoli,“ odpověděli současně.
„Dobrá tedy,“ pousmál se Brumbál a jiskřičky v jeho očích znovu vzplály, „potřebujeme někoho, na kom Harrymu záleželo, když byl na naší straně…jediné osoby, na kterých Harrymu záleželo nejvíce, jste vy dva. Musíme toho využít.“
„Ale jak, pane?“ zeptal se zoufale Ron, když po marné snaze přijít na to, co tím Brumbál myslí, na nic nepřišel.
„Rone, copak to nechápeš?“ zeptala se ho Hermiona, které to došlo.
„Ne, to nechápu,“ odvětil Ron naštvaně, „promiň, Hermiono, ale já nejsem takový šprt, který všechno chápe a ví, jako ty.“
Vypadalo to, že začne pěkná hádka. Hermiona se urazila, překřížila ruce na hrudi a otočila se k Ronovi zády. Po chvíli se otočila zpátky a chtěla na Rona začít něco křičet. Už otevírala pusu, aby na Rona něco pěkně zařvala, když jí přerušilo pobavené „Ehm…Ehm.“ Polekaně sebou trhla, když si uvědomila, kdo vedle ní sedí, a rychle pusu zase zavřela. Přesto se nepřestala tvářila uraženě, zatímco Ron naštvaně.
***
Brumbál pobaveně pozoroval dvojici studentů. Věděl, že se schyluje k hádce, a proto raději zasáhl.
„Ehm…Ehm,“ ozval se pobaveně Brumbál a doufal, že to dvojici přeruší. Výsledek, v který doufal, se dostavil. Stále mu však cukaly koutky, jak se snažil nesmát, nad výrazy jejich obličejů, které se stále probodávaly pohledy.
„Dobře, tak když to víš, řekni, jak můžeme využít toho, že jedině na nás nejvíce záleží Harrymu?“ zeptal se Ron sarkasticky Hermiony.
Hermiona neměla daleko k tomu, aby na něho něco zařvala, ale naštěstí se ihned ovládla a uraženě odpověděla: „Harry nás bere, tedy bral, jako rodinu, kterou nikdy nepoznal…jestliže se k němu přiblížíme, můžeme mu připomenout, co jsme pro něho znamenali, a tím jeho část duše, kterou prsten potlačil, posílit.“ Vysvětlovala pomalu, jakoby to byla samozřejmost.
Brumbál se na ni usmál a přikývl.
Ron se na něho vystrašeně podíval.
„To znamená, že se budeme účastnit nějaké bitvy, které se bude účastnit i Harry, a tam mu budeme připomínat, co jsme pro něho znamenali? Ale co když tam bude i Voldemort? Ten nám zabrání v tom, abychom s ním mluvili. Kdyť je teď něco jako Vol…Vy-víte-koho syn, jeho nástupce. Nebo co když nebude chtít poslouchat? To potom nemáme nejmenší šanci,“ vyhrkl nešťastně.
Hermiona mu musela dát za pravdu: „Má pravdu. Jestli se tam objeví Voldemort,“ nevšímala si Ronova zděšeného cuknutí, při vyslovení Voldemortova jména, „nemáme šanci mu něco říct. Voldemort by mohl vědět, co máme v plánu.“
„Ano, je to riziko. Proto jsem se vás ptal, jestli jste ochotni udělat cokoli, pro záchranu Harryho,“ odpověděl Brumbál a vyčkával, jaká bude jejich reakce. Byla přesně taková, jakou očekával.
„Samozřejmě, že to jsme ochotni riskovat. Jenom máme strach, aby naše úsilí nebylo zmařené Voldemortem,“ odpověděla pohotově Hermiona a Ron přikývnul.
„Takže až bude nějaká akce, určitě se tam objeví Harry i Voldemort. Já zaměstnám Voldemorta, zatímco vy budete mluvit s Harrym, dobře?“ vysvětlil Brumbál svůj plán obou studentům, než je nechal napospas jejich myšlenkám.
Po chvíli tam přišli pan a paní Weasleyovi. Brumbál si sjednal ticho a začal jim vysvětlovat plán, kterým by mohli Harryho vrátit zpátky. Když skončil, nastalo ticho. Všichni uvažovali, jak velká je šance, že Ron s Hermionou uspějí.
Když se paní Weasleyová vzpamatovala, vykřikla: „V žádném případě. To nedovolím. Co když se jim něco stane?“
„Nic se jim nestane, Molly,“ ujišťoval ji Brumbál, „jestli mám pravdu, tak Harry by jim neměl ublížit a Voldemorta budu kontrolovat já. Ostatní Smrtijedy budou mít na starosti ostatní členové Řádu.“
„Ale co když se to vymkne kontrole a přeci jen se k nim někdo dostane,“ namítala stále.
„Je to naše jediná šance, jak vrátit Harryho zpět. Nic jiného nám nezbývá,“ namítl Ron.
„Můžeme zkusit najít nějaký jiný způsob, jak Harryho dostat zpátky…“ namítl pan Weasley.
„To můžeme, ale musíte si uvědomit, že čím déle bude Harry u Voldemorta, tím se nám šance na jeho návrat zmenšují,“ přerušil Brumbál Ronova otce.
Pan Weasley se podíval na Rona. Viděl v jeho očích odhodlání. Odhodlání, které by mohlo vrátit Harryho zpátky, a také viděl, že udělá všechno, co bude moci, aby zachránil svého přítele. Rozhodl se, že Ronovi nebude bránit.
Nadechl se a začal: „I když bych to nejraději zatrhl, protože to je velmi nebezpečné, souhlasím, aby při nejbližší akci šli s námi.“
Ron se na něho v neuvěření podíval. Viděl, jak hodně se musel jeho otec přemáhat. Ale co bylo hlavní. Dovolil to. Potom se otočil na Hermionu, která by nejraději radostí skákala, ale naštěstí se ovládla.
„To nemyslíš vážně,“ zaječela paní Wealeyová a kdyby mohl pohled zabíjet, její manžel by byl už dávno mrtvý, „jak něco takového můžeš schválit.“
„Molly, uklidni se prosím…“ utěšoval ji manžel, byl však přerušen.
„Uklidnit. Jak se můžu uklidnit, když si vyslal svého syna na jasnou smrt,“ ječela stále.
„Tak se podívej do jeho očí,“ hájil se pan Weasley a jeho manželka se setkala s očima svého syna. Viděla v nich to samé, co před chvilkou pan Weasley – Odhodlání. Sklopila hlavu, aby nikdo neviděl slzy, které ji pomalu stékaly po tváři. Zjistila, že i kdyby to Ronovi nedovolila, udělal by to tak jako tak. Její manžel si ji přivinul k sobě a začal ji utěšovat.
„Tak dobře…budete moci jít,“ řekla tiše, tak tiše, že jí skoro nebylo slyšet, „ale budete si dávat pozor, velký pozor, rozumíte?“ řekla už o dost hlasitěji.
Oba přikývli, podívali se na sebe a usmáli – Mají naději.
Brumbál ještě rozdal poslední pokyny a odešel. Většina členů Řádu odešla hned po něm, někteří však zůstali. Ron s Hermionou odešli do svého pokoje a kuchyni nechali dospělým, kteří se začali bavit o možnostech úspěchu či neúspěchu Harryho návratu.
Komentáře
Přehled komentářů
je to fakt super kapitola ale asi to nijak nesouvisí s hlavními knihami. Ale to neva jen tě prosím o dalšíkapitoly jsem moc zvědavá jak to buge dál.
Tak to je fakt boží!
(Leník, 3. 4. 2007 19:36)Moc, moc prosím, přidejte další články!!!!!!!!!!!!!
je to fakt super
(misa, 29. 3. 2007 8:41)Chci další články!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
to je nej
(Michaela Dostálová, 3. 3. 2007 11:05)KRÁSA!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
žůžo a prosba
(muska, 15. 4. 2007 9:45)