Rytmus tance, pro mnohé záhada
Rytmus flamenka se například počítá na dvanáct základních dob. V tom se podobá blues. To je však pouhý základ, z něhož vznikají nespočetné velmi komplikované variace. K těm nejběžnějším patří změny taktu a tempa (contratiempos), kdy se zdůrazňují nepřízvučné doby, opakování (redobles), při nichž se přízvuk v určitých dobách zdvojnásobuje, dělení (subdivisiones), kdy se zdvojnásobují některé takty, a závěry (cierres), při nichž se vyloučí dvě poslední doby a flamenco tak končí u desáté. Ani nápěv nemá nám běžně známou harmonii. Flamenco zdůrazňuje především čtvrttóny, zatímco u západní hudby převažují celé tóny a půltóny. Z tance flamenca jasně vyplývá smysl pro rituál a obdiv k životu. Pronikají do něj a ovlivňují jej i kontrastní prvky jiných kultur, které zanechaly na romském základu své nánosy. Vedou se i diskuse o tom, kde vlastně končí romské kořeny flamenca a kde začíná vliv arabský, židovský, indický a španělský.