Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svátosti

Bratři a sestry, rád bych vám v tomto příspěvku podal základní informace o svátostech. Nejprve uvedu obecné poznatky o svátostech, a pak se budu zabývat jednotlivými svátostmi konkrétně.

 

Obecné poznatky o svátostech:

Pojem svátosti: Výraz „sacramentum“ znamená etymologicky „posvěcující nebo svatá věc“ (res sacrans, res sacra). V římské profánní literatuře se tak nazývá přísaha na prapor nebo přísaha vůbec.

V latinském překladu Bible (tzv. Vulgáta) je „sacramentum“ reprodukcí řeckého výrazu „mystérion“. To znamená něco skrytého, tajuplného, v oblasti náboženské pak božská tajemství, zvláště tajemství vykoupení Ježíšem Kristem. Další významy jsou: znamení, symbol, typ posvátného tajemství.

Pojem svátosti Nového zákona: Svátost Nového zákona je Ježíšem Kristem ustanovené viditelné účinné znamení neviditelné Boží milosti. V podstatě se jedná o smyslovou věc, která na základě božského ustanovení má moc označit a také působit svatost a spravedlnost (posvěcující milost). Podle toho náleží k pojmu svátosti Nového zákona tyto 3 podstatné znaky:

  • vnější – tj. smysly vnímatelné – znamení posvěcující milosti
  • působení posvěcující milosti
  • ustanovení Bohem, totiž Bohočlověkem Ježíšem Kristem.

Svátost je tedy druhem znamení. K podstatě znamení náleží, že vede k poznání jiné věci. Nejsou to pouze spekulativní nebo teoretická znamení, nýbrž účinná neboli praktická znamení, protože nenaznačují pouze vnitřní posvěcení, nýbrž je také působí. Ukazují do minulosti, přítomnosti a budoucnosti tím, že připomínají minulé Kristovo utrpení, označují přítomnou milost a naznačují budoucí slávu (signa rememorativa passionis Christi, signa demonstrativa praesentis gratiae, signa prognostica futurae gloriae – srov. S.Th. III, q. 60, a. 3).

Vnější znamení svátosti se skládá ze dvou podstatných částí – materie a formy.

1) Materie: Materií neboli věcí je buď nějaká hmotná podstata (voda, olej, víno, chléb) nebo nějaký úkon (úkon pokání, manželství). Materie se rozděluje na:

  • Materia remota – hmotná podstata jako taková, např. voda, olej, víno, chléb
  • Materia proxima – užití této hmotné podstaty, např. polévání, ponoření, mazání

2) Forma: Formou svátosti je slovo, zpravidla mluvené. Často se používá výraz „formule“ (např. křestní formule).

Součásti svátostného znamení: Scholastická teologie rozlišuje tyto součásti svátostného znamení:

  • Sacramentum (nebo „sacramentum tantum“): jedná se o vnější znamení svátosti (significat et non significatur). Příklady: chléb, víno, voda, olej.
  • Res sacramenti: jedná se o vnitřní působení posvěcující milosti (significatur et non significat).
  • Res et sacramentum: jedná se o jakýsi střed mezi oběma výše uvedenými pojmy (significatur et significat). U svátosti křtu, biřmování a svěcení kněžstva se jedná o svátostnou pečeť (tzv. charakter); u svátosti Eucharistie se jedná o pravé Tělo a pravou Krev Kristovu; u svátosti pokání se jedná o vnitřní kajícníkovo pokání; u pomazání nemocných se jedná o povzbuzení duše; u svátosti manželství se jedná o nezrušitelný svazek.

Účinnost svátosti: Každá svátost působí „ex opere operato“, to znamená, že působí mocí vykonaného svátostného obřadu. Pod pojmem „opus operatum“ se rozumí platný výkon svátostného děje, tedy objektivní účinnost svátosti; pod pojmem „opus operantis“ se rozumí subjektivní dispozice příjemce svátosti.

Formule „ex opere operato“ v negativním smyslu vypovídá o tom, že svátostná milost se neuděluje na základě subjektivní činnosti udělovatele či příjemce svátosti. V pozitivním smyslu tato formule vypovídá o tom, že svátostná milost je způsobena platně ustanoveným svátostným znamením.

Je třeba zdůraznit, že katolická nauka o účinnosti svátostí „ex opere operato“ nesmí být v žádném případě chápána ve smyslu nějaké mechanické či dokonce magické účinnosti! Tím se nevylučuje „opus operantis“, nýbrž se výslovně u dospělého příjemce žádá. Subjektivní dispozice příjemcova však není příčinou milosti, ale pouze nezbytnou podmínkou sdělení milosti (je to tedy causa dispositiva, nikoliv causa efficiens). Od stupně subjektivní dispozice závisí dokonce míra milosti působené „ex opere operato“.

 

1) Křest

Křtem se stáváme členy Kristovy církve na začátku našeho života. Sdílejí ho všichni křesťané. Křest vytváří osobní vztah s Ježíšem Kristem. Uskutečňuje odpuštění našich hříchů a značí začátek nového života jako bratří a sester Ježíše Krista a jako dětí Božích. Křest má věčnou platnost.

Křest dospělých – lidé, přijímající křest jako dospělí (od 14 let výše), prodělávají přípravu žadatelů o křest, aby se poučili o víře. Tato příprava dospělých se nazývá katechumenát a obvykle trvá až 1 rok.

Křest dětí (do 14 let) – uděluje se ve vlastní farnosti vzhledem k tomu, že dítě se křtem stává členem farní rodiny. Ta je dána místem trvalého bydliště či prokazatelnou pravidelnou účastí na bohoslužbách. Ke křtu v jiné farnosti je třeba mít písemný souhlas vlastního duchovního správce. Děti je možno křtít, pokud o to rodiče žádají a chtějí-li své dítě vychovávat v křesťanské víře. Před křtem rodiče absolvují krátkou přípravu.

 

2) Biřmování

Biřmování (confirmatio – utvrzení) stvrzuje a posilňuje křestní milost. Biřmování se také nazývá svátost křesťanské dospělosti.

Účinkem biřmování je zvláštní vylití Ducha svatého – takové, k jakému došlo v den Letnic. Toto vylití vtiskuje duši nezrušitelné znamení a působí vzrůstající křestní milost: hlouběji zakořeňuje do Božího synovství; pevněji spojuje s Kristem a jeho církví; rozmnožuje v duši dary Ducha svatého; dává zvláštní sílu vydávat svědectví křesťanské víře.

Svátost biřmování se přijímá nejdříve po dovršení 14 let. Na tuto svátost, kterou obvykle uděluje biskup, se biřmovanci pečlivě připravují. Ke svátosti biřmování je třeba přihlásit se u svého kněze. K vaší individuální přípravě můžete využít tyto texty k přípravě biřmovanců.

 

3) Eucharistie

Eucharistie je zpřítomněním Kristovy velikonoční oběti, tedy smrti a zmrtvýchvstání. Zároveň je to srdce a vrchol života církve. V ní se všechno začíná, k ní směřuje vše, co se týká křesťanského života.

Ježíš Kristus, který se obětoval za nás na kříži před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě, ON, Boží Syn, druhá Božská osoba, zpřítomňuje svou oběť během každé mše svaté na oltáři, když slyšíme slova: „... toto je moje Tělo, které se za vás vydává, ... toto je má Krev, která se za vás prolévá“. Ten, který nepodléhá zákonu času, přináší v čase svou oběť, aby se mohla dotknout každého z nás. Mše svatá, to není jen krásný liturgický obřad, to není jen čtení z Bible nebo promluva kněze, to také není jen modlitba se svatým přijímáním, ale je to především účast na oběti Ježíše Krista.

Skrze proměňování nastává přepodstatnění (transsubstanciace) chleba a vína v Tělo a Krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Ježíš Kristus, živý a oslavený, opravdu, skutečně a podstatně, jeho Tělo a jeho Krev, s jeho duší a s jeho božstvím.

Během mše svaté jsme ve stejné situaci jako apoštolé nebo Panna Maria, která stála pod křížem. Máme možnost připojit se k Jeho oběti – anebo utéci. Ježíš Kristus se v rukou kněze rodí během každé mše, umírá, zmrtvýchvstává a nám se odevzdává. Všechno se to děje pod způsobami chleba a vína a slov, která slyšíme během proměňování. Tím způsobem nás Ježíš vykupuje z otroctví našich hříchů i dnes. Toto je největší tajemství naší víry.

Součástí slavení eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání Těla a Krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon.

Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti posvěcující. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.

Protože v Oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.

 

4) Manželství

Ať už jste pevně rozhodnutí vstoupit do manželství, nebo o tom zatím jen uvažujete, rozhodně byste si neměli nechat ujít příležitost společně se nad tímto krokem zamyslet.

Svátost manželství je spojení muže a ženy v Bohu, protože Bůh je Láska; je to odevzdání svého života druhé osobě z lásky k ní a přijetí plné odpovědnosti za její život; je to ponoření manželského a rodinného života v Bohu, aby On byl ve všem.

Bůh ustanovil svátost manželství jako projev své lásky k člověku. Posvěcuje vztah muže a ženy do takové plnosti, takže už nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše. Působením svátostné milosti dochází mezi oběma k nerozlučitelnému spojení. To je obrazem neodvolatelné věrnosti a lásky Boha k člověku. Ve svátosti manželství se dostává novomanželům tolik Boží pomoci, kolik jí budou potřebovat, aby spolu zůstali věrně v radosti i bolesti po celý život a aby oba byli schopni společně nést povinnosti v manželství a rodině.

 

 5) Kněžství

 

Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá „všeobecné kněžství věřících“. Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: služba udělená svátostí kněžství, jejímž úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Krista uprostřed společenství.

Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí, konají bohoslužbu a vedou duchovní správu.

V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stádce, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. To vyjadřuje církev, když říká, že silou svátosti kněžství jedná kněz v osobě Krista-Hlavy (in persona Christi capitis).

Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o církvi. Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena.

Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže – nástupce svatého Petra.

Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povolání, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří „kněžstvo“, které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.

Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky. Tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa.

Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro svou službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení.

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě.

V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem.

Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.

Každý, kdo by chtěl vstoupit do kněžského semináře za účelem přijetí svátosti kněžství, nechť se zkontaktuje s duchovním správcem v rámci své farnosti, případně se přihásí na biskupství.

 

6) Svátost smíření (svátost pokání, svatá zpověď)

Svátost smíření (svátost pokání, svatá zpověď) je svěření celého našeho života do Božích rukou s prosbou o odpuštění našich chyb a vyplnění slabých oblastí našeho duchovního života Boží láskou. Je to posila v boji proti zlu, které nás ničí.

Je to proces obrácení člověka, rozhodnutí vrátit se zpět k Bohu a Boží odpuštění našich hříchů. Tato svátost má 5 částí:

  • zpytování svědomí
  • účinná lítost
  • opravdové předsevzetí
  • vyznání (vlastní svatá zpověď)
  • pokání (zadostiučinění)

1) Zpytování svědomí

Na chvíli se zastav a zamysli se nad svým životem od poslední svaté zpovědi. Zhodnoť svůj život nejlépe podle Desatera (jednotlivá přikázání najdeš podrobně rozebraná v tzv. zpovědním zrcadle v kancionálu). Přitom si máme uvědomit, čím jsme Boha zarmoutili. Začni krátkou modlitbou a nejlépe také přečtením a krátkou meditací nějakého úryvku z Bible – např. podobenství o marnotratném synu a milosrdném otci.

2) Účinná lítost

Je to vlastně postoj vůle: to, čím jsem hřešil, mne mrzí. Chtěl bych to napravit a už nehřešit (je-li to možné). Z lítosti má vycházet předsevzetí vyhnout se dalším hříchům, udržovat a prohlubovat společenství s Bohem.

3) Opravdové předsevzetí

Poté si promysli, jakým způsobem se budeš hříšnému chování bránit, jaké máš možnosti vykonat více dobra kolem sebe – to je opravdové předsevzetí.

4) Vyznání (vlastní svatá zpověď)

Své hříchy vyznáváš především Bohu. Kněz je zde pouze prostředníkem. Je tím, který zpřítomňuje Boží milosrdenství a ve jménu Boha uděluje rozhřešení. V tomto bodě je nejdůležitější vyznání hříchů spojené s lítostí a rozhřešení, které kněz uděluje na závěr svaté zpovědi. Kromě toho nás většinou kněz také povzbudí duchovním slovem a uděluje nám rady, jak pokračovat dál duchovním životem. Poučení může být spojené s duchovním vedením (v tom případě se poučení mění v delší rozhovor), ale to není podstatou ani cílem svátosti smíření.

Je třeba vyznat všechno, co zlého na sebe víš. Kdo by nepověděl některý hřích lehký, zpovídal by se platně. Kdo by při zpovědi zapomněl říct těžký hřích, zpovídal by se sice také platně, musel by však tento hřích vyznat při budoucí zpovědi. Kdo by ovšem těžký hřích zamlčel schválně, úmyslně, ten by se zpovídal neplatně a žádný hřích by mu odpuštěn nebyl! Měl by za to ještě nový hřích, kterému říkáme svatokrádež. Proto se zpovídáme úplně.

Pokud víš že tě kněz nezná, je dobré se krátce představit. Neříkej své jméno ani příjmení. Jen uveď, kolik je ti roků, jsi-li svobodný/á, ženatý/vdaná, máš-li děti apod. Poté zahájíš vyznání těmito slovy:

  • Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen. Já, bídný hříšník, zpovídám a vyznávám se Bohu všemohoucímu i Vám, otče duchovní, který jste na místě Božím, že jsem se od poslední svaté zpovědi, kterou jsem vykonal(a) před... (urči přibližně čas), těchto hříchů dopustil(a).

Potom vyznáš všechny své hříchy. Pokud si s něčím nevíš rady, např. zda se mohlo jednat o hřích či nikoliv, zeptej se kněze. Kněz ti vše rád vysvětlí.

Když ukončíš vyznání hříchů, řekni toto:

  • Toto jsou mé hříchy. Těchto i všech jiných hříchů srdečně lituji a polepšení slibuji. Prosím o spasitelné pokání a kněžské rozhřešení.

Potom pozorně vyslechni, co ti kněz řekne, a zapamatuj si, co ti uložil za pokání. Na jeho otázky upřímně odpověz. Kdybys něčemu nerozuměl, neváhej a zeptej se.

Kněz ukončí svatou zpověď tím, že nad tebou vztáhne ruce a pronese tato slova rozhřešení:

  • Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať vám skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní vás pokojem. Uděluji vám rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

A po těchto slovech odpovíš: Amen.

Bůh ti právě dal další novou šanci změnit svůj život k lepšímu. Tím odpuštěním ti vlastně říká, že tě neodsoudil, i když On jako jediný to udělat mohl. Říká ti, že s tebou počítá! Je to veliká věc a my bychom se z toho měli radovat a také to náležitě oslavit. Nezapomeň ale nejdříve vykonat uložené pokání.

5) Pokání (zadostiučinění)

Po obohacení milosrdenstvím, které pramení ze svátosti smíření, máme poslední „úkol“ – je to zadostiučinění neboli pokání. Nemůžeme zapomenout na povinnost nahradit (podle možností) zlo, které jsme spáchali, dobrými skutky a modlitbou. Nejde v tom případě jen o modlitbu, kterou kněz připomíná v závěru zpovědi, ale jde o celkový křesťanský postoj, projevující se touhou po naplňování svého prostředí dobrem.

 

7) Svátost nemocných

Tato svátost představuje posilující setkání s Kristem pro každého nemocného, bez ohledu na to, zdali je či není v nebezpečí smrti. Je třeba dohodnout se osobně v kostele nebo na faře. Informace o přijetí svátosti nemocných (event. dalších svátostí) v nemocnici vám poskytnou v každé nemocnici. Je však vždycky lépe svátosti přijmout (je-li to možné) ještě před odchodem do nemocnice. Prostředí nemocnice většinou neumožňuje potřebné soukromí a soustředění.

Návštěvy nemocných

Duchovní péče o nemocné není jen zaopatřování nemocného před smrtí, ale jde o nabídku duchovního doprovázení. Rád nemocné navštěvuji, abych jim nejen duchovně posloužil, ale také lidsky povzbudil. Proto prosím zvláště nejbližší příbuzné, přátelé či známé nemocných, aby mi zavčas oznámili, pokud nemocní mají o mou návštěvu zájem.

Váš služebník a duchovní otec P. Mgr. Ing. Jan Špaček, dr. h. c.