Postřehy Stoleté Opice...

Ráno nás probudilo opět ťukání na okno. Opět Tapír! Nějak mu vadilo, že přijela banda chlapíků s pilami a začala si řezat a nakládat dřevo, co leželo kousek od nás. S pocitem, že je Tapír lehce paranoidní, jsme opět bez snídaně vyrazili na další štaci. Chtěli jsme dojet po silnici až do Koločavy. Byl to docela kus. Určitě minimálně 60km. To bychom terénem jeli asi měsíc, tak jsme to raději vzali přes vesnice. Všechna auta jsme pouštěli před nás, bo na děrované sthrasse byl i traktor rychlejší než my. Vesnické domy byly většinou chudě vyhlížející. Přesto, když už nebyly, měli honosný plot. Někdy byl honosný jen ten plot. Místní si hodně potrpí na superzdobné kované nebo dokonce nerezové ploty!

První naše zastávka bylo malé nedělní tržiště, kde chtěl Tapír zastavit, aby si koupil magnetku a nějaké suvenýry domů. Magnetku objevil hned u prvního stánku. Hračku pro dcerku u druhého. Zbytek tržiště jsme si zvědavě prošli bez nákupů. Pokračovali jsme dle navigace dál, vyhýbali se dírám a opět pouštěli před sebe každého, neboť každá stará kraksna na silničních gumách byla rychlejší než my. Takto jsme pokračovali asfaltovým offroadem asi hodinu. Opičák se tím brzy začal nudit. Ani salám k snídani ho nepovzbudil. Měl chuť si vyjet nějaký kopec a tak dostal nápad přejet nějaký ten pahorek ve směru, kterým jsme mířili. A pak ho uviděl! Cesta přes nedaleký vršek vypadala nedaleko od hlavní cesty a směr měla také správný. No tak dobře, řekla jsem si a zapla mapu na tableu. Kdo chce kam, navedem ho tam. Sice dvakrát neposlechl mou radu, kudy se na cestu dostane, ale na to jsem už zvyklá. Tak jsme se hrkali nahoru a zase dolů, pak brodem mezi domky a zase nahoru. Bylo to teda o gumy, ale Opičák vypadal spokojeně. Vyjeli jsme na druhý vršek a Patrol se ujal vedení. Minuli jsme pár spokojeně vyhlížejících kraviček a Tapír zastavil.

Do svého deníčku poruch si mohl připsat prasklý tlumič na zadním kole. Hlášky „Já na to m****!“, prolétlo vzduchem. Ale tlumič se musel odmontovat. Opičák tentokrát nevytahoval foťák, když tapír tlumič vyndával. Vyprávěl nám při tom, jak si tlumiče nechával před odjezdem svařovat chlapíkem z práce. Bylo mu tedy divné, že tlumič lupnul. Opičák to bohužel zhoršil, když si svár prostudoval. Dle jeho odborného vševědoucího oka, to borec svařil úplně blbě, a je tedy divné, že se mu nezlomili všechny. To bylo opravdu povzbuzující. A ještě lepší bylo, že jsme místo přejíždění kopečků museli po cestě hledat svářečku.

Netrvalo to kupodivu dlouho. Dva synci u cesty svařovali plot. Do prodlužky sice prý strčili místo koncovky jen dva dráty, ale plamen byl. Pokusili se s klukama tlumič svařit … bezvýsledně. Tak už jsme měli tlumič na dva kusy navíc ještě rozžhavený. Místní chlapík nás naštěstí navedl směr autoservis. Tam už to naštěstí svařili úspěšně a asi za dvě minuty jsme měli tlumič vcelku. Ale byl stále rozžhavený a tak jsem ho musela držet jedním koncem z auta ven, aby ve větru vychladl. No netvářila jsem se na to. Umlčeli mě nanukem a Tapír si na benzínce konečně koupil vytoužené laciné cigarety. Do Koločavy zbýval už jen kousek. Tapír namontoval tlumič, přičemž ho Opičák už zase fotografoval se znovu objevenou škodolibostí a Tapír proklínal opičáka. Měla jsem opět pocit, že jsem na výletě s dětmi.

Do Koločavy jsme dorazili v brzkém odpoledni. Budu upřímná. Čekala jsem trochu víc než další tuctovou vesnici s volně pobíhajícími krávami a špatným asfaltem. Když jsme tam dorazili a navigace hlásila „Koločava“, tak jsem se nevěřícně rozhlížela kolem, abych se ujistila, že „to je ono“. Vlastně je to vesnice s jednou křižovatkou a bustou ve tvaru Olbrachta.

Unavení popojížděním a svařováním tlumiče jsme si sedli s nově nabytou mapou na jednu malou zahrádku, koupili si nealko pivo a studovali itinerář. Pokyny nebyly nám třem zcela jasné. Bylo tam psáno „Na křižovatce vpravo. Až budete přejíždět most a naproti vám bude transformátor, zahněte za mostem hned vpravo a dejte se k brodu. Dejte se řekou po proudu a po 30m se dejte přítokem potoka doleva.“ Nejprve jsme si nebyli jistí tou křižovatkou. Ale jak jsme tak seděli a popíjeli ukrajinského Birella koukali jsme do mapy a luštili azbuku. Opičák se rozhodl rozluštit abecedu za pomoci anglicko-ukrajinské legendy. Také se mu několikrát na mapě ztratila Koločava, ale nepolevoval ve svém úsilí. Pak vícekrát otočil mapu na druhou stranu, kde byla spousta reklam a popisků. I ty se snažil dekódovat. Několikrát se mě zeptal, jak se píše „azbucky“ - „K“, aby mohl opět hledat ztracenou Koločavu. Nakonec nám to s Tapírem nedalo:

Tele: A proč k tomu luštění nepoužiješ tady ten ABECEDNÍ rejstřík?

Opičák: Ty vole, já to tady luštim a ona je tu celá abeceda!…. Takže tohle je „A“, tohle „B“….

Raději jsme vyjeli. Jedeme a před námi most. Uprostřed mostu kráva. Drželi jsme se instrukcí, přejeli most a objeli krávu. Transformátor jsme neviděli, ale hned za plotem šlo jet doprava a sjet k vodě. To jsme neudělali, neboť za řekou byl Koločavský skanzen a muzeum. Nezdálo se nám to. Vraceli jsem se tedy zpět a zkoušeli jinou křižovatku a jinej most. Tam šlo taky sjet k řece, ale museli bysme asi sjet autama jez. To se nám taky nezdálo. Tak zpátky přes most s krávou a opět k muzeu. Tam už se kluci šli zeptat na cestu.

Čekám takhle v autě a vidím Tapíra zaběhnout do auta. Pomyslím si „fajn, brzy pojedem“. Najednou je u okna do LR Opičák nějákým starším pánem.

Opičák: Řekni mu jaký si měla papoušky!

Nechápala jsem.

Tele: Agapornis.

Neznámý Ukrajinec: Fishery! Znám, já mám Andulky, korely, holuby, husy …

Opičák: (s úsměvem od ucha k uchu) To je Vasil. Chová papoušky!

Vasil ještě chvíli mluvil a chtěl v Čechách kontakt na někoho, kdo taky chová papoušky.

Chvíli trvalo, než se nám povedlo se s ním rozloučit. Opičák mi pak vyprávěl, že to je prostě Vasil co si chtěl povídat o ptákách. Tapír si myslel, že je to místní blázen. Začínalo pršet a my hledali ten zatracený most. Našli jsme sice transformátor, ale most před ním neby žádný, jen obyčejná silnice. Tak jsme jeli dál a dál. Dojeli prakticky na konec Koločavy a po mostě ani památky. Potkali jsme jakousi skupinku chlapů popíjejících pod stříškou pivo. Tak se kluci opět šli ptát na cestu. Tentokrát zkusili jako úvodní hlášku „Chlapi posílá nás Vasil…“ Dost je tím pobavili.

Jeli jsme zase zpět a opět minuli transformátor. A co bylo k vzteku?! Najednou byl pod ním most. No most…. prostě byly podél silnice dva malinké betonové plůtky, které byly schovány ve křoví. V původním směru nebyly k povšimnutí. Ani ve směru zpět nebyly zrovna nápadné a mezi těmi domy nebylo ani vidět, že by byl pod tou cestou nějaký potok nebo aspoň příkop, prostě nic. No ale most byl odhalen.

Tapír s Opičákem, a vlastně i já jsme si zanadávali na pisatele zmateného itineráře (kterého už jsme nenazvali jinak než „Ten Cip“) proto, že jsme ztratili dvě hodiny hledáním neviditelného mostu a objížděli krávu a kecali o papoušcích. Willy Fog hadra.

Vem to ale čert! Brod nalezen, tak honem ať dojedeme do vršků ještě před setměním. Přijeli jsem k přítoku potoka a kluci se domluvili, že Patrol s Tapírem to nejdřív prubnou, než se vydáme za ním. Za chvilku se nám Patrol ztratil z očí a Tapír hlásil, jak to jde. Najednou se z vysílačky ozvalo:

Tapír: Teď to vede nahoru ….P***! Proti mně jede Zil!

S Opičákem to udělalo nevídané. Nastartoval tak rychle, jako kdyby mu hořel výfuk a pádil potokem voda / ne-voda, kameny / ne-kameny směrem k Patrolovi, kterého stále zatím ještě neviděl. Jeho touha spatřit Zil byla asi veliká, i přesto, že jsme až doteď těch Zilů viděli na Ukrajině asi dvě stě. Tapír se vzpamatoval z šoku a začal hlásit i stav cesty. Opičáka to však vůbec nezajímalo.

Tapír: Ty, ta cesta je docela kluzká…

Opičák: Co dělá ten Zil?

Tapír: Jsou tu kameny a tak.

Opičák: A je tam ten Zil?

Tapír: Jo, ty, Ondro, to možná nepůjde projet.

Opičák: Vidíš toho Zila? Foť ho, toč ho!

Výborně, naše auto řídí jedno veliké děcko. Dojeli jsme Patrola a fakt naproti němu stál lidmi naplněný Zil. Tapír mluvil s jeho řidičem. Ten nás varoval, ať dál nejezdíme, protože „dojebete Jeepa“. Prý dál po cestě je další Zil, ale počká než projedem. Ještě nám povyprávěl, že na vrchu staví cestu a zajímalo ho, jestli bysme jim nepřispěli na cestu. Dostal stovku. Pak nám ještě dal telefon, pokud bysme zapadli, že nás přijede „vytáhnout náklaďáčkem“. Mírně poprchávalo a my začali stoupat do kopce. Nejdřív tam byly malé koleje. Pak tam byly větší koleje. Pak ty koleje byly tak hluboké, že sjet do nich by znamenalo přijít o spodek auta. Patrol před námi postupoval pomalu, jedním kolem na prostředku a jedním na boční straně toho co měla být asi cesta. Zil to tam asi brázdí denně a pořádně ty koleje piluje. Nebylo nám teda jasné, kde tu cestu staví. Spíš to vypadalo, že kolama hloubí příkop.

Že se kluci začínají bát, bylo poznat dle několika indicií. Za prvé, komunikace vysílačkami ustávala, i ta varovná. Za druhé, Opičák přestal mluvit. Za třetí, když před námi Patrol zastavil a Opičák také vypnul motor, zhluboka si vydechl. Byli jsme uprostřed kopce, stále to vypadalo, že přijde velký déšť a kola našich vozů jela po boční šikmé stěně cesty a středním hrbu, který lemovaly víc jak půl metru hluboké koleje. To, že Tapír vylezl z auta, bylo samo o sobě zlé znamení. Před jeho autem se totiž středový hrbol, po kterém jela levá kola, prohluboval a to znamenalo vystavit auto riziku překocení. Už tak jsme jeli nahnutí našikmo. Následovalo dvacet minut, ve kterých kluci nevěděli, co budeme robit. Opičák si sedl v jednu chvíli na zem, okusoval si nehty a houpal se sem a tam. Pak vytáhl lopatku s tím, že zkusí terén zarovnat. Lopatka se ohnula do pravého úhlu a na hlíně se objevila jemňounká rýha. Sklon to nezměnilo vůbec. Opravdu se báli, že se auto překlopí.

Díky poprchávání hrozil vznik bahýnka. Museli jsme jet. Nejdřív jeden, pak druhý. Z mého pohledu amatéra to nevypadalo tak zle, ale kluci se asi trochu zapotili. Co teprve Tapírovi trenky… Bohužel nám překonání této překážky moc nepomohlo. Kousek dál už byla cesta opravdu nebezpečná. Zpátky to jako obvykle nešlo a "náklaďáček" jsme volat nechtěli. Opičák se rozhodl vyjet koryto cesty na louku vlevo. Zjistili jsme totiž, že nad loukou se nachází druhá, mnohem sjízdnější cesta. (Kdo by to byl řek?!)

První pokus o výjezd se nevydařil. Land Roveru se nechtělo dostat nahoru svépomocí a došlo poprvé za celou cestu na naviják. Nj ale kam ho uvázat? Na té louce byl jen jeden strom. Byl pochopitelně nešikovně šikmo od předku auta a daleko. Naviják na něj nedosáhl. Nevadí – máme dva kurty! Ani ťuk. Kluci natahovali kurty jak řepu, ale chyběl jim jeden metr.

Opičák: Nemáš ještě v autě lano?

Tapír: Mám, ale takový to pružnýL.

Opičák: Nevadí, dones.

Tapír přinesl žluté lano, které připadalo nedůvěryhodné i mě.

Opičák: Ty vole, vždyť to je to gumový!

Tapír: Dyť jsem ti to ty vole říkal!

Lepší než drátem do oka. Svázali ho nadvakrát a LR se krásně vytáhl na loučku. K Opičákovi nelibosti a Tapírově radosti to Patrol vyjel bez lana. Pak nastala drobná rozepře ohledně kurtů. Kluci měli každý jiný názor na to, kdo je poveze v autě, poté co se umazaly o trávu. Bez dalšího komentáře jsme se posouvaly vzhůru a už se začínalo smrákat. Opičák ještě zastavil na jednom místě s pocitem, že mu nějak netáhne turbo. Chvilku něco šrouboval, a pak zjistil, že ztratil krytku na šnorchl. Čím dál tím líp.

Dopadlo to ale dobře. Dostali jsme se na pěknou plošinku blízko vrcholům a tam jsme zakempovali. Byl ohníček a kluci se před spaním usmířili několika loky vodky. Na zakončení večera Opičák rozsedl druhou židličku po babičce.