Postřehy Stoleté Opice...

Na hranicích jsme už byli zběhlí. Tentokrát doopravdy. Maník se samopalem nám dal lísteček, jedno razítko, druhé razítko, kontrola snad ani nebyla, druhý borec se samopalem a naši slovenští bratia! Tam si Tapír všimnul velikých rentgenů, kterými se projíždělo směrem k bráně. Jinými slovy, to schovávání bylo k …. Pak vedli hoši přes vysílačku konverzaci na téma, „pašujeme, to je prča“ z čehož jsem byla opravdu dost nervózní. Když mají rentgen, tak co by neodposlouchávali i vysílačku?

Jeho strategie, jak se mi později svěřil, byla následující. Kráva sice bude v ohradě, ale jen jedna. Zbytek stáda usoudí, že má jít dál a půjde. Až stádo poodejde, Opičák pustí ojedinělou krávu a ta se sama dobrovolně vydá za stádem. Dobrý ne? Ani náhodou! Stalo se to takhle…

Na této trase hráli kluci novou hru. Jméno mi neprozradili, ale spočívala v tom, že si na auto střídavě předávali spojený červený svítivý kroužek, který si Opičák vyrobil za svítící tyčinky, a myslím, že tohle byla z paklíku dvaceti ks zrovna ta jediná, co svítila. Avšak toto předávání probíhalo vždy tajně a jeho kouzlo tkvělo v překvapeném objevení kroužku na vlastním voze, aniž by si řidič všiml jeho umístění. Takhle si kluci kolečko dávali na tažnou kouli, na anténu, na stěrač….  

Vrcholky měly kolem 1500 metrů nad mořem. Stromy už nahoře nerostly, jen vřesy, mechy a nízké keře. A samozřejmě borůvky J Oba kluci měli obvyklý horský stejnokroj. Kraťasy bez trička, plus Tapír to klasicky absolvoval v žabkách. Na vršcích jsme zastavovali a kochali se okolím. Pak jsme si všimli zajímavého úkazu.

Že se kluci začínají bát, bylo poznat dle několika indicií. Za prvé, komunikace vysílačkami ustávala, i ta varovná. Za druhé, Opičák přestal mluvit. Za třetí, když před námi Patrol zastavil a Opičák také vypnul motor, zhluboka si vydechl. Byli jsme uprostřed kopce, stále to vypadalo, že přijde velký déšť a kola našich vozů jela po boční šikmé stěně cesty a středním hrbu, který lemovaly víc jak půl metru hluboké koleje. To, že Tapír vylezl z auta, bylo samo o sobě zlé znamení. 

Heslo dne bylo „Masakr“. Vlastně to od toho dne bylo heslo celé dovolené. Tapír jel první a co chvilku varoval před výmolem, dírou, šutrem…a varování tímto heslem prokládal. V jednu chvíli nás i sebe pěkně vyděsil, když se Patrolovo zadní kolo zničeho nic zvedlo hupem do výšky a auto se ocitlo v úhlu 45 stupňů šikmo nahnuté. My v Landroveru vyvalili oči a naráz oba vyřkli sprosté slovo úleku a Tapír se asi pěkně zpotil. Auto si nakonec zase sedlo a překulení se nekonalo. Tapír se přiznal, že...

Za vesnicí měl dle Tapírova rozpisu začínat cituji „excelentní offroad“. Měl být na cestě, jež je údajně v místních mapách značena, jako silnice první třídy. Když jsme vjížděli na tuto stezku smrti (což jsme v ten moment pochopitelně netušili) , byla jsem již velmi unavená a říkala si, „za chvilku jsme nahoře“. Bože, jak já se mýlila! 

Zdráhavě jsme jako nováčci zůstali ve voze a sám chlapík z kontroly došel k nám, vzal si pasy s papírkem a zalezl do budky. Mezitím došel jiný pán, ptal se kam jedem, po kolikáté tam jedem a tak. Odpověděli jsme mu po pravdě, že do Koločavy, že poprvé a známé nemáme. Pak se vrátil borec s pasy. Po jeho výroku „charašo“ jsme usoudili, že můžeme jet dál. Počkali jsme ještě na Tapíra, se kterým to proběhlo stejně, a vyjeli vzhůru k finální bráně.

Opět jsme vylezli z auta. Já si šla zase sednout na lavičku a pozorovala představení. Opičák se smíchem fotil Tapíra, listujícího manuálem pro výměnu žárovky. Ten začínal Opičákovi vyhrožovat, že ho za ty fotky na té Ukrajině nechá v nejbližším výkopu. (S touhle poruchovostí bude zázrak, jestli tam vůbec dojedeme, pomyslela jsem si, ale nechala si to raději pro sebe.) Podařilo se mi však zjistit, že jsme kdesi u Prešova.

Příprava na expedici probíhala víceméně bez mé účasti. Musela jsem si vydupat aspoň pevný termín. Kluci ladili vozy a Tapír připravoval trasu. Když jsem mu volala, ať mi ji prosím pošle, že by mě to zajímalo, tak mi ji ochotně přislíbil. Je to chlap, takže mi nic neposlal. Jediné co jsem se dozvěděla, bylo, že jedem někam ke Koločavě. Opičák chtěl vidět Černobyl, ale z toho naštěstí sešlo taky. Ve výsledku bylo fajne být ušetřena jakéhokoli plánování. Jedinou mojí starostí bylo si koupit boty do terénu a zavařit dvě sklenice masa.