Postřehy Stoleté Opice...

Ušť čorne, nebo jak, je typická vesnice podél jedné dlouhé silnice. Potřebovali jsme doplnit zásoby a tak naše skupinka vyrazila shopovat. Místní obchůdky připomínají naše večerky. Mají tam všechno a vlastně nic. V prvním obchůdku jsme koupili sůl, toaletní papír a k Opičákově radosti svítící tyčinky. (Takové ty co musíte zlomit). Prý to bude super na ryby. Celý nákup stál pár šušňů, jen pečivo neměli. Přes ulici o dva domy dál byl další obchod. Vypadal podobně jako ten první, jen byl více zaměřený na potraviny. Všechno v něm měli. Od hořčice, přes vodu až salámům. Od všeho vždy jen jednu značku, maximálně dvě. Našla se výjimka, které tam bylo asi dvacet různých druhů, aby si zákazník mohl vybrat. Vodka! Patřila jí jedna celá police a druhou zabíral koňak, nebo brandy…nebo co to hnědé bylo. Nevím přesně, my šli po vodceJ. Prodavačka byla velmi milá. Na otázku, která je dobrá odpověděla správně, že všechny. My si nabrali tři. Tapírovi se líbila dárkově balená Nemiroffka s malou karafkou. Sice hoši nechápali, proč k tomu nejsou místo toho skleničky, ale Tapír koupil rovnou dvě. Tolik jich měli vystaveno na pultu. Zatímco slečna počítala útratu pomocí dřevěného počítadla, Tapír uvažoval, že by vzal ještě jednu dědovi.

Tapír: Nemáte ještě jednu?

Slečna se spokojeným úsměvem zakroutila hlavou „Nemám!“. Asi to totiž pro ni byla tržba roku. Ještě jsme koupili teplý chleba přímo z pekárny přes ulici a vydali se hledat plac na spaní. Chleba krásně voněl, vodka nám vesele cinkala v kufru…jó, cestování je fajn.

Za vesnicí jsme se rozhodli strávit noc u řeky na protějším břehu. Abychom mohli přebrodit vodu, jenž se zdála dost hluboká, musel Opičák nějak nahradit ztracené víčko k šnorchlu. Ve stylu Pata/Mata ucpal díru rukavicí a gumičkou.  Za brodem jsme se drali trávou a objevili vyschlé rameno řeky. Jeho obsah se skládal ze spousty oblých kamenů a… prázdných lahví vodky. Značek tam bylo víc než předtím v obchodě. Lahve, případně střepy byly v korytu rozmístěny téměř s geometrickou pravidelností.  Chvíli to trvalo, než jsme se korytem dostali k místu, kde se setkávalo s řekou a tam jsme zakempili. Opičák šel konečně chytat rybky. Chtěl se připravit i na noční chytání, tak vytáhl nově zakoupené reflekní tyčinky. Zlomil první, ta svítila červeně. Žádná další již nesvítila. Asi ty čínské šmejdy distribuované na východě jsou ještě méně kvalitní než u nás.  Já se chystala uvařit večeři a kluci zatím hodnotili přejezd přes hřebeny. Názor, že Mýval s Terranem by to nedal byl všeobecně přijat mužskou částí výpravy. Mezitím přišel na přetřes konečně i někdo jiný. Bobr se ozval!

Bobr se kdesi u jižní hranice pomalu pohyboval směr Koločava a kluci se s ním dorozumívali pouze pomocí SMS. Byla jsem svědky toho, jak dva dospělí muži víc jak půl hodiny řeší, jak správně sestavit SMSku, kterou pošlou jinému dospělému chlapovi, jako odpověď. Připadali mi, jako dvě mladé dívčiny, jejich jedinou starostí je, aby zpráva vyzněla správně sexy, ale ne moc namyšleně. Zároveň aby byla dlouhá tak akorát a aby příjemce pochopil, že o něj mají zájem.

Po pečlivém sepsání SMS, čekali netrpělivě na odpověď. Mezi tím vším a večeří, (ke které bylo vynikající hovězí ve vlastní šťávě s rýží, a kterou mi Opičák s prominutím zprznil kečupem s hořčicí) Bobr odepsal. Na dotaz, čím jezdí, neodpověděl. Na dotaz, zda platí setkání u Solných jezer, neopověděl. Nesdělil ani jaké jezdí cesty a zda pošle souřadnice, až druhý den zaparkuje. Nejprve přišla „poškozená zpráva“ znějící "BRUTAL 16".

Opičák: Brutal 16? Co to jako má být?

Napsal mu, ať to pošle znovu. Přišla textovka, neříkající o mnoho více. „jezdíme všechno, ale žádný brutal. 16

Tapír: Ty vole to není možné! Vsaď se, že bude mít Terrano!

Opičák: Ty, tak přece ví, že jezdíme terénem a jaká máme auta. Co to sakra je – "žádný brutal"?

Tele: Tady je brutal i asfaltka.

Opičák: Dopijem tu vodku, tohle bude katastrofa.

Nicméně jsme na druhý den naplánovali cestu na jih. Třeba Bobr bude fajn, jen nerad píše sms a poskytuje důležité informace.

Zahráli jsme si několikrát prší a pak kluci opět sklouzly k technickým diskuzím. Pomalu jsem se odebírala ke spánku. Spát ve vyschlém ramenu řeky, které očividně jindy během roku funguje, je docela adrenalin. Kdo Vám zaručí, že Vám ráno nepoteče voda kolem okýnka?

Tapír: Až ráno uslyšíš takový to „Duc….duc………duc“ tak to bude Patrol narážející na vlnkách do LR.

Ráno naštěstí bylo v suchu. Proťapkali jsme mezi lahvemi od vodky k řece se opláchnout k vodě a už jsme zase balili. Chtělo se mi řídit, tak jsem auto vyvedla z řeky a na silnici v pozici řidiče. Juchéj.

Byl horký slunný den a naše výprava mířila k jihu. Já řídila, což brzy vedlo ke konfliktu v autě. Buď jsem jela moc rychle, nebo moc točila motor, popřípadě málo.

Trestem byl Opičákovi bankomat v malé vesničce. Opičák se z něj pokusil vybrat peníze. Mašina se mu odměnila tím, že mu snědla kartu a zhasla. Tapírovi, který to sledoval, zase dala elektrickou šlehu. Nakonec kartu zachránila prodavačka z vedlejšího obchůdku.

Cesta utíkala pomalu a jedinou zajímavostí byly tzv. „mafiánské domy“. Bylo s podivem, že před některými lépe vypadajícími domy byl krásný asfalt. Končil a začínal vždy paralelně se zahradou/plotem zmíněného domu.

Bobr se neozval, souřadnice neposlal. A tak měli kluci nové téma k hovoru. Tipovali, že určitě jezdí Terranem.

Bez těžkostí jsme dojeli až do Solotvina a hledali nějaké to jezero. Asi jsme si nevybrali nejlepší odbočku a skončili u nějakého jezírka, ale uprostřed rákosí a na druhé straně, než byla civilizace. Tapír vytočil Bobra. Chtěl po něm souřadnice, kde se nachází. Ten mu je nedal, ale prý „že pro nás dojde“. Tapír položil telefon s nechápavým výrazem.

Tapír: „Jak nás jako tady chce najít? Vždyť jsme někde úplně v čudu.

Chvíli jsme čekali a pak se shodli, že pojedeme zpátky mezi stánky. Stánky vypadali jeden jako druhý. Jezírka s placeným koupáním zrovna tak. Bylo jich tam hotové bludiště. Nenašli byste tam vlastní tetičku, natož chlapíka, kterého neznáte, s neznámým typem auta na blíže neurčeném místě. Nakonec přeci jen Tapír obdržel Bobrovi souřadnice a my se cestičkami vymotali až k němu. Bobr stál na cestě jen v plavkách obalený solí a navedl nás k jezírku, u kterého se ženou kempovali.

I vjezd auta byl placený. Platilo se za auto, za osobu a za koupání. Ukecali jsme deset minut na domluvení se v areálu. Parkli jsme auta a vylezli ven pokecat s Bobrem. Bobr byl jen v plavkách kompletně pokrytý vrstvou soli. Voda byla opravdu hodně slaná.

Naše představa byla, že buď se okoupeme a pojedem, nebo pojedeme hned. Bobr prohlásil:

„Jak chcete, my můžem vyrazit hned.“

Tak jsme se chvíli dohadovali. Tapírovi se nechtělo do slané vody, Opičákovi se za to koupání nechtělo platit. Mě se nechtělo se dohadovat. V mezičase nám Bobr povyprávěl historku, jak mu na hranicích celník zabavil baterku se slovy „prezent“. A pak ještě jednu, kdy z něj na checkpointu vydíráním dostal borec 100 EUR. Prý mu dal dýchnout a naměřil tři promile. Pak nastala výhrůžka. Bobr mu raději ty prachy dal, než aby se hádal. Přešli jsme to s rádoby soucitným obličejem a nakonec jsme řekli, že bysme teda vyrazili a večer někde kempli spolu. Bobr odkráčel, že to řekne ženě.

Tapír: Zajímavý, co že má teda za auto?

Opičák: Ty vole, on má transportér na silničních gumách!

Tapír: Pi*o, kecáš!? Tak proto on se bál jestli to projede po té silnici do Koločavy.

Opičák: No já nevim, ty jo, s nim toho moc nepojezdíme.

Bobr se po chvilce vrátil.

Bobr: „Tak žena říkala, že dneska určitě nikam nepojedeme.“

A bylo vymalováno. Potřásli jsme si tlapkami a kopýtky, řekli sbohem a šáteček a jeli zase ty kilometry zpátky.

Chlapci čekali až budeme z dosahu Bobrovy vysílačky, a pak to začalo.

Opičák: „To byl ****!“

Tapír: „ Ty vole…! Tak my se za ni m***** takovou dálku a "žena řekla„!

Nadávky a parafráze na tema „Bobr je chuj“, sršely vášnivě éterem. Mýval by se byl i radoval, že na chvíli byl chuj někdo jiný.

Já se soustředila na navigaci. Tady na Ukrajině se chovala ještě více tvrdohlavě než na českých silnicích. Nějak nechtěla pochopit, že nechceme jet po hlavní silnici, na které, světe div se, skoro nebyly díry. My přeci chtěli jet po té zkratce a jediném mostě široko daleko, kde opět pobíhaly krávy a pozorovaly nás střídavě shnilé, střídavě nerezové ploty.

Ted den byl, nebýt pěkných kostelíků a krav, opravdu trochu „na pi*u“. Celý den v autě směrem nikam, Opičák mi zkritizoval řízení, štreka na jih a zpět, jen abychom viděli Bobra v plavkách… a pak cesta na sever, kdy jsme hledali místo u přehrady, kde bysme mohli zakempovat a Opičák mohl opět chytat imaginární ryby.

Na této trase hráli kluci novou hru. Jméno mi neprozradili, ale spočívala v tom, že si na auto střídavě předávali spojený červený svítivý kroužek, který si Opičák vyrobil za svítící tyčinky, a myslím, že tohle byla z paklíku dvaceti ks zrovna ta jediná, co svítila. Avšak toto předávání probíhalo vždy tajně a jeho kouzlo tkvělo v překvapeném objevení kroužku na vlastním voze, aniž by si řidič všiml jeho umístění. Takhle si kluci kolečko dávali na tažnou kouli, na anténu, na stěrač….  Byla to docela prča. Tapír se roztomile chmuřil, kdykoli při nějaké zastávce na kroužek přišel a demonstrativně ho umísťoval Opičákovi zpátky na Landrovera. Opičák to s lišáckým úsměvem dělal mnohem méně nápadně, a nějak se asi i víc hrou bavil. Chudák Tapír… Netušil, jak to někdy ten Opičák udělal. Myslím, že si neuvědomil, že několik posledních her už nehrál s Opičákem J. Jak jsem řekla, byla to prča.

Objeli jsme přehradu a nenašli plácek. Na břehu kde jsme byli, stály domky, ale ten protilehlý vypadal dobře. Minuly jsme tři zalepené díry na silnici (pravděpodobně jediné zalepené díry na celé Zakarpatské Ukrajině). V jeden moment se Tapír ptal na něco dvou mladíků v dodávce, a pak nám líčil, že se ho ptali, kudy jsme přijeli, a jestli to ten LR za ním taky ujel. Co je špatné, já mu na tenhle blábol o fiktivním rozhovoru skočila. Co je horší, že to, že to byl vtip, mi prozradil až Opičák měsíc po dovolené. Prostě jsem mu to sežrala. Pravděpodobně mu prostě jen řekli, kam ta cesta vede.

Našli jsme brod a pokusili se najít místo na druhém břehu. Na druhém břehu byla cesta a dvě chaty. Ta větší byla krásná roubenka s dřevěnou ohradou. U chaty vlála Polská vlajka. Klukům se na tolik líbila, že zkoušeli troubit, jestli někdo nevyleze ven. Nevylezla ani myš. Cesta končila bránou do nějaké uzavřené oblasti, tak jsme jeli přes brod zase zpátky. Ze silnice jsme viděli chlapíka se synkem lovit v řece ryby. Bylo to přímo naproti těm chatám. Chlapci se vysílačkou poradili, a vyskočili ven. Zašli za pánem a ptali se na nějaký ten nocleh. Chtěli malému chlapci dát nějakou sladkost, ale Opičák se nechtěl vzdát své Kávenky, tak dali prckovi tři dolary.

Přišel další chlapík s děckem a řekl, že naproti v té krásné chatě, kterou jsme obdivovali, bydlí opilý polský farář a že možná doma je, ale pro podnapilost neslyší. A dále nám prozradil, že malá nenápadná chatička vedle té krásné roubenky patří jemu a jestli chceme, můžeme přespat tam. Bylo to milé seznámení s místní pohostinností. Opět jsme jeli přes brod a Vasil (tady se tak snad jmenuje každý) šel pro svoji ženu.

Tapír čekal na Vasila se ženou u brodu a my popojeli opět k chatě opilého faráře. Tam jsme chvíli čekali až se z vysílačky ozvalo.

Tapír: „Ty vole to jsou asi poldové! Neuvěříš co právě jede tvým směrem!“

A opravdu po chvilce se přiblížil super turbo Úaz se dvěma šnorchly obtočenými kolem střechy, parádním nárazníkem -nepoškrábaný, modrý superstroj. Kdepak policajti! To se dom vracel ožralý farář. Nějak jsme mu stáli před bránou, tak vystoupil a prohodil pár slov. Táhlo to z něho řádně. Dozvěděli jsme se, že má dceru v Madridu, syna v Krakově a on že je z Kyjeva. Víc jsme se nedozvěděli, neboť žena opilého faráře možná nebyla opilá, zato byla dost hlasitá a vzteklá. I když nevíme, co přesně ječela z verandy domu, domníváme se, že to bylo něco ve smyslu „tak dělej ty dědku stará, kde se couráš?!“.

To už se k nám připojil Tapír s „Vasilovými“ a my jsme popojeli až k našemu nočnímu útočišti. Byla to vlastně velká oplocená louka, sahající až k řece, mírně se svažující od cesty dolů. U plotu (a když říkám plotu myslím plotu stlučeném ze starých dřev a kůlů) na vrchu stála neomítnutá boudička s pidi verandou. Měla sice okna a dveře, ale zabedněné a vevnitř byl prach a stavební materiál. Vasil to tam se ženou začali uklízet. Nechápali, že my budeme spát v autech na cestě před ohradou a bude nám tam líp. Na verandě jsme připravili stůl a chystala se večeře. Paní Vasilová opekla na ohníčku špek, Opičák nakrájel salám, já dělala čaj. V mezičase jsem se pokoušela z Tapírova mobilu dovolat mamce. Asi pětkrát. Nebrala to.

To furt chtěla nějaké zprávy a pak ani telefon nezvedne. Navíc to vypadalo, jako že ten telefon típla. Tak jsme jí napsala sms ať mi to zvedne a pak se šlo jíst. Doufala jsem, že zavolá zpět ještě večer, což se nepovedlo. Pak už jsem to vypustila z hlavy.

Seděli jsme, pili vodku (já si jen společensky cucla) a chlapi drželi hovor. Hlavní témata byla: Kolik jezdí na Ukrajině kradených aut z Čech, kolik na Ukrajině mají Zilů, kolik stojí pronajmutí Zila. Prý cca 800 Kč na kilometr. Toliko informace večera. Pak jsme mu vyprávěli kde jsme byli a koho potkali. Došlo i na vyprávění o Koločavě a tamějším muzeu.

Opičák: „A tam jsme potkali Vasila! Znáš Vasila?“

Tapír: „Prosim tě, co by ho znal, vždyť tamten Vasil je nějaký blázen co to nemá v hlavě v pořádku a vymýšlí si o papoušcích!“

Opičák: Znáš Vasila, Vasile? On chová papoušky!

Vasil: „Jo, znám. Já mu už přes rok sháním v Čechách Princeznu Alexandru!“