Apocalypse Alpha /2/
Martin s revolverem v ruce a v podřepu nahlédl do chodby. Zvedl ruku na na znamení, aby šla za ním. Mai se za ním rozklepaným krokem vydala. Z dolních pater byl slyšet křik žen, mužů, ale i dětí. Oba dva pomalu vyšli do chodby. Jejich kroky se rozléhaly.
„Takže,“ zašeptal Martin, „výtah nebo schody?“
„Přeskočilo ti?“ sykla Mai a bouchla ho do ramena, „co chceš jako dělat?“
„Utéct odsud,“ odsekl chraplavým hlasem a blížil se ke schodům. Mai se jednou rukou chytla studených futer. Sledovala Martina, jak se pomalým, ale vyrovnaným krokem blíží ke schodišti, při čemž pro jistotu zmáčkl tlačítko na přivolání výtahu. Chvíli koukal na schodiště a pak hodně rychle vycouval. S vyděšeným výrazem popadl Mai za ruku a hodil s ní do výtahu. Ta při dopadu hlasitě hekla. Martin rychle skočil za ní, stisknul tlačítko do druhého patra a silou začal zavírat dveře. Chodbou se začaly linout nelidské zvuky, chraplavé skřeky a škrábání. Martin stihnul dveře od výtahu přirazit. Hned po doražení se na sklo nalepila halda nemrtvých. Mai v rohu se slzami v očích oddechovala a katana v rukou se stále klepala a chrastila. Výtah se pomalu rozjel dolů. Martin si klekl a popadl ji za ramena.
„Poslouchej! Nesmíš panikařit, nebo skončíš jako jejich hlavní chod! Mai, musíme jednat, jinak se ani z tohohle paneláku nedostaneme!“
Mai chtěla něco říct, ale vzápětí se lekla tlumených ran, které se ozývaly na vrchu výtahu.
„Kurva!“ praštil Martin do stěny výtahu, „jak se sakra dostali do šachty??“
„Martine ...“ popotáhla Mai, „já tady umřu, že jo?...“
Martinovi naběhla žíla na krku rozmáchl se a vrazil Mai facku. Ta se syknutím škubla hlavou na stranu. Přiložila si ruku na místo úderu a pomalu na něj se skleněnýma očima podívala.
„Prober se nebo to příště udělám tou katanou,“ říkal s arogancí v hlase.
Neříkal to proto, aby jí zastrašil, ale aby zvedla hlavu a bojovala. Aby se probrala a řekla, že to dokáže, že nezemře a že do posledních zbytků sil se bude snažit. Výtah se pomalu zastavil v druhém patře.
„Tři … dva … jedna,“ odpočítával Martin, mezitím co se otevíraly dveře výtahu, „teď!!“ popadl Mai za ruku a vysprintoval s ní ven z budovy. Ulice byly plné páchnoucích a hladových nemrtvých, kteří se rozhodly sežrat vše, co jim přijde do cesty. Martin si všimnul posedu mezi stromy.
„Honem! Jsou pomalí,“ rozeběhl se k posedu, přičemž stále držel Mai za ruku, aby jí neztratil. Mai rychle vyšplhala po žebříku do posedu a Martin, který mezitím revolverem odpálil pár Zombáků, rychle vylezl za ní. Zombies se začali hromadit a lézt po žebříku. Martin vzal odstřelovací pušku a druhou stranou začal mlátit do hřebíků na žebříku. Nemrtví už byli těsně u plochy posedu, když se pod jejich tíhou a napůl vyrvaným hřebíkům žebřík zlomil. Mai ležící na břiše a s otiskem ruky na tváři, vzlykala do rukávu své tmavě zelené mikiny. Martin jen se stále naběhlou žílou na krku pozoroval haldu Zombies, jak se snaží dostat na strom. Mai si pomalu klekla na kolena a utřela si slzy. Po chvilce už byla sevřená v jeho objetí.
„Nechtěl jsem tě uhodit ...“
„Vím, že to nebylo schválně … vím, že bys mi neublížil a .. nebýt té facky, asi bych v tom výtahu zůstala sedět.“
„Ne, nezůstala ...“
Mai se pomalu podívala na oblohu, která se začala zatahovat. Zvuky hladových Zombies se rozléhaly ulicemi a křiky lidí, které se po chvilce měnily jen v chraplavé prosby, a později už jen hladové skučení, děsily i ty největší tvrďáky. Chvíli tam oba dva jen poslouchali zvuky z ulic, až úplně přestali vnímat. Vtom se ozvalo dupnutí na střeše posedu. Martin se lekl a rychle popadl odstřelovačku. Mai se schoulila za něj. Poslouchali, jak něco přechází po střeše posedu a byli stále ve střehu. Náhle se ozval mužský hlas.
„Nestřílet.“
Martin pomalu, ale nejistě přestal mířit na okno. Dovnitř skočil muž s černým šátkem přes pusu a nos, v černé mikině a riflích. Měl bílé vlasy a žluté oči. Mai pomalu vykoukla zpoza Martinova ramena.
„Co jsi zač?“
„No, určitě nejsem jeden z těch pojídačů květáků,“ odvětil hlubokým hlasem, „vy jste tu dva?“
Mai pomalu vystrčila celou hlavu a kývla. Muž si pomalu sunda šátek z obličeje a oddechnul. Mai se trochu stáhly zorničky a koukla se do země.
„Takže základní informace chlape, teda pokud s náma chceš utvořit skupinu,“ upřel na něj Martin pohled.
„Jsem Yuu Kagene, je mi devatenáct a jsem z vesnice asi kilák odsud. Tam to vypuklo a pár zkurvysynů se dostalo až sem.“
„Jo, všimli jsme si. Zamořilo Nám to panelák,“ odsekl Martin.
„Ani zásoby jsme nestihli vzít,“ špitla Mai.
Yuu sedící ve dřepu s rukama na kolenou si jí prohlídl.
„Jakto, že tě ještě nesežrali?“
„Takhle na ní nemluv!“ svraštil obočí Martin a zase mu naběhla žíla na krku.
Zvuky se Zombies se začaly vzdalovat a v ulici se po chvilce rozhostilo ticho. Yuu vykoukl ven a odkašlal si.
„Musíme někde sehnat zásoby.“
„Jsi s Náma dvě minuty a už si hraješ na velitele??“ zatnul Martin zuby.
Mai mu pomalu položila ruku na rameno a cukla hlavou. Yuu se chytil větve a s jejích prohnutím seskočil na zem.
„Heeej, ty střeva vypadají trochu jako klobásy u Nás v jídelně,“ zavolal zespoda.
„Nebuď nechutnej,“ odsekl Martin a taky se po větvi zhoupnul dolů, ale větev praskla. Mai vykoukla a sevřelo se jí hrdlo.
„Jak se mám jako dostat dolů??“
Martin nastavil ruce a kývl směrem dolů.
„Skočit??“
Mai koukala dolů a její ruce se opět začaly klepat. Bude muset skočit.