Cranfieldské strasti a slasti

Once upon a time, je úterý 17.11., Česko už pomalu vstává a připravuje se na řádné oslavy a já ulehám do postele teprve po čtvrté hodině ranní. Já se ale na oslavy nepřipravuju, po tří a půl denním takřka zoufalém boji s assignmentem modulu Půda 1 upadám úplně ze vztyčené polohy do postele a poslední, co mi v hlavě zbývá, je myšlenka: „zdalipak bude tento výkon stačit na známku dostatečně?“ Umírám.

Pravdou je, že Cranfield University není až takový tyran, aby nám nechával tak ukrutně málo času na plnění úkolů, ale to byste nesměli být takoví sebemrskači sami, abyste neokrouhali všechen přidělený čas na minimum a nejeli se podívat do světa. Kupování lístků na dopravní prostředky je věc čistě nepochopitelná pro obyčejného smrtelníka, protože nefunguje žádný algoritmus na zjištění, kdy lístky na autobus budou drahé a kdy ještě dražší. Je potřeba ale zdůraznit, že když si koupíte s dostatečným předstihem lístky na Megabus, buďte si jisti, že budou opravdu levné a že budou odjíždět z nejnesmyslnějších stanovišť v ještě nejnesmyslnějších časech.

V úterý mne budí budíček nebo mám tedy alespoň ten pocit. Jaký hlupák mi nastavil budíček, když jsem šla spát s východem slunce? Ano, tyhle otázky mi při šíleném jekotu požárního hlásiče opravdu neběží hlavou a jediné, co mi při překotném bušené vyděšeného srdce běží hlavou, že ten hlásič hejká hrozně dlouho. Zvedám se jako v omámení z pozice vleže do pozice méně vleže a když už mám pocit, že to hejká asi půl minuty, najednou se mým pokojem rozlije sladké ticho. Padám zpátky do postele. Welcome to Cranfield kampus, my jsme požární hlásiče a rádi budíme studenty v úterý v 11 dopoledne.

Asi o 12 hodin později ležím v posteli znova, tentokrát mě však žádný blahodárný spánek nečeká, neboť za cenu levného lístku z Milton Keynes do Sheffileldu se platí cenou nejvyšší – bezesnou nocí. Kolem půlnoci pakuju saky paky, nahazuju batůžek se spacákem a karimatkou, ale i s trepkami do města na záda a zavírám svoji ubikaci. Venku zuří vichřice. Takže mám vlastně štěstí, když mi ten smrk, co mi stojí před oknem, spadne do pokoje, aspoň neumřu. Jak už možná víte, cesta na autobusovou stanici do Milton Keynes je asi hodinu a půl dlouhá. Jak možná nevíte, cesta na stanoviště Megabusu je pochopitelně delší a tak vyrážím radši dvě a čtvrt hodiny před tím než má údajně tento zmíněný autobus dorazit na peron. A taky jsem si vybrala cestu přes pole, kterou jsem šla jen jednou a šla jsem ji špatně. Se svrběním žaludku si říkám, že když ten bus nestihnu, budu se moct aspoň vrátit na pokoj a spokojeně se vyspat. Na nějaký zkriplený výlet, kde mám pocit, že skončím někde uvízlá v meziprostoru vlaků a autobusu, nedej bože někde vichřicí odneslá na hoře, se vlastně ani netěším. Tak teda nasazuju čelovku a kulicha a jdu se prát proti větru. První půl hodiny jde fajn, trasu baj voko přes pole a skrz živé ploty znám, však na mapě to je hračka, ne? Pak mám pocit, že už nejsem tak správně, ale stačí mi přebrodit odvodňovací kanál plný ostružin a ne vody a má cesta přes rozbahněné pole je pořád schůdná. Naneštěstí o dalších 15 minut pozdě brodím další kanál, to už definitivně vím, že špatně jdu. Jediné, co mě v kuželu světla slabé baterky čelovky drží při životě, je výhled na osvětlený zemědělský areál s magickou bránou, kde vím, že odtamtud už vede cesta zpátky z pekla do světa. Za dalších pět minut stojí přede mnou obrovská peřina ostružiníků až tam, kam nedohlédnu. Polévá mne horko, jsem v pasti. Nejdřív opatrně přelézám další vodovodní kanál tentokrát i s náplní a ladně se snažím využít papundeklové desky zapomenuté v tomto konci světa. Spíš než tíhou osudu ale časovou tísní možná až zuřivě domlouvám nohám, aby přes kluzký povrch desky přetančili raz dva. Výsledkem tohoto počinu jsou smýknuté nohy a můj děs, jak se řítím po papundeklové desce někam do rybníka. Je to docela dlouhá myšlenková smyčka, která mi prochází hlavou v tento okamžik, ale začíná a končí na vyděšené otázce „co teď, přece nezemřu tady ve stoce na poli mezi ostružiníky jako bídný králík?“ Stále sjíždím níž a níž jako rozpuštěné máslo po pánvi až do chvíle, kdy se snad zázrakem z hůry zastavuji a zcela poníženě se škrábu vzhůru. Debilní kapuce a batoh za krkem mi k tomu pochopitelně velice pomáhají. Nekonečná peřina ostružiníků nakonec vypadá jako prostý problém k řešení v porovnání s mým takřka dokončeným sestupem do pekla cranfiedských odvodňovacích kanálů.

Zcela vyčerpaná následným během, pocitem, že jsem špatně, i když jsem vlastně dobře a ujištěním, že tento výlet teprve začíná, rvu v Miltonu bílé růže ze záhonu a strkám si je za ucho. Zjištění, že stanice pro Megabus vlastně vůbec nevypadá jako stanice a je to prostě parkoviště před nákupním centrem bez jakéhokoliv náznaku, že tu kdy zastavil nějaký autobus, mě vůbec nevyvede z míry a ostříleně cílím na místního taxikáře. Aspoň někdy jsou k něčemu a umí poradit.

Přes všechny má nynější traumata a nový krvavý šlem na pravé a kupodivu i na levé noze, autobus opravu po druhé hodině ranní přijíždí a já dokonce přemlouvám řidiče, že svůj batoh si rozhodně beru nahoru. Sice vykládá, že nahoře není místo, ale já jsem přece odborník a můj batoh si přece dám pod nohy. Když vstupuju na palubu, jsem hluboce ohromena počtem lidí, co na ní sedí. Cpu se tedy k někomu na dvousedačku a hořce lituji toho, že ten batoh, který se mi pochopitelně teď pod nohy i s nohama nevejde, musí být pode mnou bez mých noh. Dělám, že spím.

V Sheffieldu mě autobusák vyhodí do promrzlého rána a já přes tělesný třes způsobený zimou a nedostatkem spánku kupodivu nalézám vchod do interiéru autobusové stanice. Hurá. Jako slušný cestovatel využívám ukazatelů a velmi rychle pochopím, že lístek na vlak z této stanice na stanici na opačné straně města zakoupím v automatu. Pokračuju po šipkách. Vyjdu ze zakryté stanice. Přejdu most. Sejdu po schodech. Vyjdu po schodech. Přejdu všechny autobusové perony. A jsem zas v té kryté hale. Po automatu nebo nějaké vlakové trati nebo snad samotném vlaku ani památka. Říkám si, jsem hloupá a je asi pět hodin ráno, tak jdu znova. Pokračuju po šipkách. Vyjdu ze zakryté stanice. Přejdu most. Sejdu po schodech. Vyjdu po schodech. Přejdu všechny autobusové perony. A jsem zas v prdeli. A dost, vztekle nadávám, jdu na informace a ptám se černocha, kde si jako tady v tom bludišti můžu koupit lístek? Tváří se jako bych byla prvním člověkem na planetě, co si chce koupit lístek! Po jeho černošsko-slango-anglickém monologu usuzuju, že jsem šla správně a vydávám se znova na okružní trasu sheffieldským autobusovým nádražím.

Odchytávám dalšího člověka, co se promenáduje na mostě s odznakem Can I help you?, chytám ho za pačesy a s notnou dávkou asertivity mu vysvětluju, ať mě k tomu automatu dovede. Jdeme po mostě až do místního parčíku, kde vedle psích hoven a starého odpadkového koše pochopitelně stojí automat na lístky. Ano, dává to smysl. Rvu tam drobný, neboť na 10 minut vlakem se tady platí asi 80 korun a z parčíku sestupuju do prohlubiny, odkud konečně shlížím na vlakový peron. Za toto ráno umírám podruhé.

Po lahodné desetiminutové jízdě vlakem do centra města přesedám na další vlak a bez významnějších dalších peripetií vysedám v sedm ráno na stanici Edale v srdci národního parku Peak District. Je zima jak v psinci a jediný, kdo na této stanici vystupuje z vlaku, jsem já. Možná je divnej styl chodit na výlety v listopadovou středu v sedm ráno. Inu tak nebo tak, můj dvoudenní trip v Peak District může začít. Další strasti počkají až na čtvrteční večer, říkám si a zcela neomylně vedena orientačním smyslem proplétám sebe a svůj batoh vesničkou Edale a vydávám se do hor. Fotím si východ slunce a hrozně se raduju, taký to je super nehledat automat na lístky a procházet se pod vymetenou oblohou někde úplně mimo anglický svět. Aby to nebylo až tak romantické, hned záhy potkávám ženu středních let taky s batohem na zádech. S představením jména, který si samozřejmě nepamatuju, dodává, že je z Austrálie nebo Zélandu, to už si vlastně taky nepamatuju, ale že pracovala pár let v Londýně a než pojede domu, trochu pocestuje. Lituju ji, že je asi smutný, že nemá s kým takhle pocestovat a jít na výlet a pak mi dojde, že já jsem tu taky sama a nahlas se rozesměju. Chvilku probereme jak zachránit planetu a pak si řekneme, že se ještě potkáme. Já mám hlad jako vlk a začínající déšť zcela nekompromisně obtěžuje mé brýle, takže nahazuju čočky, bundu a snídám skořicového šneka z mé Mitchell Hall kantýny. Uctím skořicového šneka ještě asi vteřinovým výhledem na místní ovečky se super výhledem na východ slunce, řeknu mu, že je pravděpodobně jediným skořicovým šnekem z Mitchell Hallu, co kdy navštívil Peak District a sežeru ho několikera hlty.

Mám romantické ráno, počasí mi slibuje krásné dopoledne a to navzdory předpovědi počasí, která zcela znuděně pravidelně hlásí déšť. A když ne déšť trvalý, tak aspoň přeháňky. Deru se na hřeben, potím se a fotím. Jak říkám, romantika jako prase. Romantiku jako prase zhlédněte v přidané fotogalerii, protože úderem desáté dopolední potkávám onu ženu znova na rozcestí, řeknu jí, že ačkoliv most přes rozvodněný potok na mapě je, neznamená to, že jeho přítomnost se odehraje i v reálu a jen zdůrazním, že za sto metrů onen potok končí strmým útesem a dlouhým vodopádem. Začíná pršet. Já jdu na rašelinné návrší a konečně i v Anglii nalézám místo, kde stezky neexistují a strávím nějakou tu hodinku proděním přes močály, mokřady, rybníčky a rašelinu s azimutem „tak nějak tam“. Zvedá se vítr, ale naštěstí ještě nezvedá mě, takže všechno v pořádku.

Po romantických výhledech a chvilce meditace s výhledem na docela solidní Edale údolí, se vydávám po hřebeni na východ až do té chvíle, kdy se zvedne z čista jasna úplná bílá mlha s krupobitím a větrem, který vám trhá vnitřnosti, a já takticky zasedám za jeden šutr. Míjí mne jedna skupinka lidí, teda míjí… plazí se po čtyřech okolo mě a má starost, jestli moje pozice umrzlého Vrbaty je v pořádku. Odpovídám, že strach mám já o ně a tak se přidávají ke mně. Tak mám aspoň Hanče. Po ukončení božího dopuštěné lidé usuzují, že přírodních živlů bylo dost a dávají se na ústup. Já znalá předpovědi počasí vím, že odteď už to bude jenom lepší a vydávám se dál. Výlet na 22 km s délkou 10 hodin včetně meditací je tak v půlce.

Počasí přeje nad očekávání, mám super výhledy a hezké okolí před sebou, přesto se někdy k pozdějšímu odpoledni ozve menší únava. Prý, že jsme moc nespali minulou noc! Usuzuji, že to nemá daleko k pravdě, zahazuju už dávno zahozený plán spát někde venku a klepu na dveře hostelu YHA, což jsou nejlevnější hostely po Anglii. Paní zápasí s počítačem, aby mi řekla, kolik mě bude spát jedna noc a hrozně se omlouvá, že mě zdržuje. Ujišťuji ji, že já mám na celý večer takového času, že nevím co s ním a pak na mě vysolí 13 liber, což je super fajn. Krásný pokojík, postýlka, jak má být, výhled někam do stromů, v batohu pivo, prostě libovka jak má být. Myju se, ačkoliv nemám ručník, jím fazole, ačkoliv nejsou ohřáté a bez telefonního signálu a nefunkční wifiny spokojeně usínám na palandě.

Den druhý vstávám brzy, musím se totiž nějakým způsobem dostat do třetí odpolední do obce Hope na vlak, na který mám už koupený lístek. Modlím se, aby nepršelo a aspoň ráno se tak neděje, zase se procházím liduprázdnou krajinou, vesničkou a pak se škrábu na hřeben, pak zase vesničkou a krásným údolíčkem s jeskyněmi a libuju si na vysoké noze. Libuju si možná až moc, protože najednou zjišťuju, že toho času až tolik nemám a rozhodně svůj plán chci obejít celý. Proto nasazuji lehký jogging a předbíhám všechny ovce, auta a lidi. Kromě lehké přepršky a několika větrů, které mi málem odnesly tělo někam bez mého svolení, dosahuju železniční stanice o něco dříve a ještě si stihnu počíst knihu.

Zpátky v Sheffieldu. Vítej, světe! Nejdříve usuzuju, že kvůli dostatku času zahájím pokus o přesun z jedné stanice na druhou pěšky, ale když se mi povede vyrazit ze stanice do industriálního Sheffieldu na jih místo na sever, říkám si, že na to seru a místo toho se jdu na hodinu podívat do centra města. Nikdo mi nikdy netvrdil, že v Sheffieldu mají něco jako půvabné centrum, ale tohle překvapilo i mě. Nic. Nejzajímavější částí mého sheffieldského výletu centrem byla návštěva supermarketu a nákup banánu s marmeládovými donuty, které jsem spořádala s výhledem na prý nejhlavnější kostel města.

Proč jsem vlastně na výletě v Sheffieldu? Po chození v horách mě totiž čeká hlavní bod celého výletu, návštěva našeho rodinného přítele v Leedsu. Chris na mě má čekat na autobusové stanici, kde však nakonec čeká o mnoho déle, než by každý z nás chtěl. Můj lístek z Sheffieldu do Leedsu za pouhou 1 libru v celkové délce jedné hodiny jízdy ovšem skrývá ještě jedno nemalé překvapení. Čekám si znepokojeně zase v té hale, kterou už důvěrně znám z předchozího rána a sleduju, proč mám jiný čas odjezdu na lístku jako na světelné tabuli. Žádná panika, říkám si, všechny busy odjíždějí ze stejného místa, ono to určitě přijede. Však se mnou čeká asi dvacet dalších lidí. Přijede jeden Megabus mířící na Londýn. Přijede druhý Megabus mířící na Londýn. Přijede třetí Megabus mířící na Londýn. Dvacet lidí je fuč a Anna stojí na perónu sama vyhlížíc Megabus jedoucí na Leeds. Nejenže ani jeden z Megabusů nepřijel na čas, ba dokonce s půlhodinovým zpožděním, ale moje intuice říká, že to, že sama čekám na autobus, který se víc než půl hodiny nezjevil, věští nějaký neidentifikovatelný problém. Jdu na informace, děkuji náhodě, že neslouží černoch ze včera a zcela klidným hlasem vysvětluji, že je tu problém. Pán na informacích s telefonem u ucha a zvonícím mobilem vypadá, že můj problém shledává nicotným a uklidňuje mě, že to určitě přijede. Čekám a snažím se odtušit, jestli se v hlavě některého z pasažérů v hale odehrává stejné trauma. Je to smutné, všichni jsou nervózní, ale nějak odtuším, že můj problém je problémem pouze mým. Sosuju mámu ať sosuje Chrise, že jsem v loji a vydávám se na další loupeživou výpravu na informace. Pán s telefony stále zápasí s telefony a do toho ještě řve na někoho dalšího. Odchytává mě nějaká další žena, asi když vidí můj zoufalý výraz a hned mě uklidňuje, že to je v pohodě, že jestli vím, odkud to jede, tak to přijede.

Mine hodina a vztekle nabíhám na informace potřetí. Tentokrát se nehodlám odbýt. Zcela profesionálně uklidním líným pohybem zápěstí pána s telefony, že si rozhodně počkám, a když drží v ruce už jenom jedno sluchátko, začnu chrlit své argumenty a ukazuju mu svůj vytištěný lístek. Pán nakonec zvedá telefon (pro změnu) a volá někam na imaginární místo, odkud se řídí pohyb autobusů, aby zjistil, jestli Megabus do Leedsu není jenom fáma a jestli třeba už odněkud vyjel. Pak mě finálně uklidňuje, že prostě traffic jam a že ten bus je někde na cestě. S pocitem krále usedám na sedátko a s frajerským úsměvem kontroluju zachmuřené pohledy ostatních. Jsem z loje venku!

Na cestě pochopitelně znamená, že ta žlutomodrá krabice přijede až hodinu a půl po tom co měla a div se že ne, jsem opravdu jediná, kdo se tlačí dovnitř autobusu. Však co taky chci, lístek za libru.

Výlet v Leedsu a Yorku je úžasný, podívám se na spousty míst, o kterých si vy smrtelníci můžete jenom nechat zdát. Muzea, kostely, restaurace, parky, botanické zahrady, zříceniny, kavárny, no prostě blaho a to ještě za výborné společnosti a to celé v angličtině!

Obohacena o tisíce super zážitků se ještě s dvěma kilama jablek, apple pie, řeckým sýrem, knížkou o Leedsu a marcipánem chystám na zpáteční cestu. Samozřejmě mě nepřekvapí, že autobus jedoucí v jednu ráno z Leedsu do Milton Keynes má opět hodinové zpoždění a uklidňuje mě jenom představa, že za cenu 4 liber tohle noční mrznutí opravdu stojí.

Loučím se s Chrisem a Leedsem a promrzlá nastupuju do ještě promrzlejšího interiéru autobusu a zcela ohromena společností Megabus ani neremcám, když autobus na nočních silnicích nabere za 4 hodiny jízdy ještě další hodinové zpoždění. Tulím se ke svému batohu, děkuju za to, že ho mám u sebe, neboť jinak bych asi zmrzla za živa a počítám minuty, kdy se objevíme zase u nákupního centra. Tu a tam se propadám do kómatu způsobeným spíš podchlazením než únavou a chvílemi si opravdu myslím, že jsem stanici přejela, protože jsem v Anglii a tady vám přece nikdo neřekne, kde jste!

Je pondělí, den dvacátý třetí měsíce listopad a já asi kolem sedmé ranní otvírám vrátka své ubikace a jediné, co moje znavené tělo a mysl před sebou vidí, je postel… ale to už znáte…