Cranfieldské strasti a slasti

Moje osobní trauma o tom, co budu dělat o Velikonocích, vyřešily samy okolnosti. Za prvé jsem už dlouho řešila otázku „Ondřeji, kdy tě konečně navštívím v Glasgow?“ a za druhé naše konverzace na group projectu zapříčila to, že jsem si ze čtyřdenních velikonočních prázdnin utvořila prázdniny více než týdenní a kdo taky bude tvrdnout týden na kampusu, že. Mám již pár let kamaráda studujícího a pracujícího v Glasgow, vídáme se povětšinou v Česku, když přijede na návštěvu a to dokonce i v době, kdy ve Spojeném království přebýváme oba dva. A tak jsme se během našeho setkání o Vánocích v Praze dohodli, že na jaře se už určitě musíme vidět v Anglii. Což ve výsledku znamenalo, že jsme skoro celou zimu řešili, jaký čas bude nejvhodnější. Výlet do Glasgow totiž není záležitostí na dva dny. Nakonec jsem spíše než Ondra rozhodla já, že do Glasgow dorazím na tři dny o Velikonocích.

A tak je nějaký den v pracovním týdnu, já zrovna dělám, že nemám nic k práci do školy a kamarádi z Mitchellu zas možná něco dělají do školy, proto otevírám mapu (na internetu) a začínám plánovat, jak se za Ondřejem dostanu. Moje nejoblíbenější a zároveň nejneoblíbenější způsob přepravy, dopravní společnost Megabus už několik týdnů hlásí, že už neexistuje přímé spojení z Milton Keynes do Glasgow a odpověď na můj email poslaný na informační oddělení mi potvrzuje, že bus jedoucí na Glasgow asi stokrát denně už ani jednou nestaví v Milton Keynes. Trochu naštvaná neboť vím, že tak se lze dostat do Glasgow i za 1 libru, studuju, jak jinak se tam dostat. Druhá moje nejoblíbenější autobusová společnost National Express tam samozřejmě jezdí taky, ale když už za to dám takový prachy, tak přece nepojedu jen do Glasgow tam a zpět…

O Skotsku toho ještě moc nevím, ale nepřehlédnutý národní park Cairgorms se svou rozlohou více než 4,5 tisíc km² (tedy největší na britských ostrovech) úplně sám od sebe vybízí k  návštěvě. Samozřejmě vzhledem k absenci motorového vozidla jsem odkázána na mimosezónní obslužnost autobusů, a pokud chci něco z parku vidět, nenabízí se žádná jiná možnost, než za čtyři dny národní park projít ze severu na jih. Kupuji tedy lístek do severního Aviemore a o čtyři dny později o necelých sto kilometrů jižněji lístek z Pitlochry do Glasgow. Usínám trochu vyděšená, ale konečně spokojená, že můj velikonoční plán se materiálně zhmotnil a tak jako vždy, když se vlastní vinou přede mnou stvoří cestovatelský hrůzou vyplněný zážitek, uklidňuji se jen skutečností, že není cesty zpět.

Je pondělí 21.3. večer, já se v sobotu večer vrátila z našeho legendárního výletu v Yorkshire Dales, neděli jsem věnovala částečně group projectu a z většího „částečně“ odpočinku, no a pondělí bylo nutno obětovat přípravě na mé skotské dobrodružství. Vytiskla jsem si všechny mapy, bylo jich požehnaně, nakoupila v naší jídelně a kavárně jídlo na čtyři dny a ujistila se, že všechno potřebné mám sbaleno s sebou. Přece jenom, skotské hory jsou hory a skotské počasí je všechno jen ne vlídné a v půlnoci mě Tommy odvezl na Milton Keynes Couchway. Moc jsme toho nenamluvili, toporně jsme se rozloučili, v jeho očích děs a hrůza neboť věděl, kam a jak jedu a já jsem neměla sílu mu to nijak vymlouvat. Uspokojila mě až dvousedačka v autobuse, která jako poslední v celém voze zůstala volná a já během několika málo minut usnula na celou noc.

Aviemore v 11 hod dopoledne se tvářilo jako v hodin 7 a to jak počasím, tak počtem lidí po ulicích (tedy po té jedné ulici, co tam je). A to navzdory tomu, že Aviemore je veliké turistické a lyžařské centrum. S výhledem na rozeklaný hřeben pocukrovaný zbytky sněhu táhnoucí se za městem po celé jihovýchodní straně a zamračený horizont, rozhoduju, že radši než si prohlížet vybydlený Aviemore s hrůzou co mě čeká a nemine při vstupu do brány Cairgorms, vydávám se do brány Cairgorms rovnou a to bezodkladně. Naprosto uchvácena ideou, že jen za pár kilometrů budu v lůnu horských masivů a s pocitem mrazivého adrenalinu procházet mou představou pozemského ráje, jsem naprosto nadšena fotila všechno okolo mě a než jsem se nadála, odpojila jsem se od asfaltové silničky a vplula do jehličnatého lesa na známou stezku Lairig Ghru. To je stezka procházející stejnojmenným údolím skrz polovinu národního parku a přinejmenším můj dnešní plán byl následovat tuto trasu. Mírně zvlněná štěrková pěšina procházející zelenajícím lesem a zaschlým vřesovištěm, lemující bublající potok a skoro takřka opuštěná od všeho lidského ve mně vzbudila pocit, že když mě někdy někdo donutí žít v Anglii, pak se nechám vyhostit do Skotska. Tu a tam potkávám lidi, co se na mě vlídně usmívají a já obohacena zas o Rikiho foťák, dělám, že jsem mistr focení a s krosnou na zádech konám všemožné akrobatické kousky v předtuše, že právě ony mi pomůžou v honbě za nejdokonalejší fotkou. Tím se málem stane, že zahučím já i se svou kámoškou krosnou do onoho slastně bublajícího potůčku, že sebou málem seknu z kamenné zídky směrem k zemi a v neposlední řadě, že s sebou vezmu i ten foťák.

Nikdy v životě jsem si nemyslela, že pochody ve společnosti jen mé vlastní osoby budou tak zábavné a plné srandy. Postupem dne se dostávám více do hor, lidí ubývá stejně tak jako světla na obloze. Čeho však přibývá je sněhu. Zpočátku jsem nadpozemsky nadšena ze společnosti něčeho, čeho mi letos dosti chybělo, ale ve chvíli, kdy sníh zakryje 90% povrchu, po kterém hodlám kráčet, mi ta dětská radost ze zmrzlé vody rychle prchá. Předcházím obloukem po jednom svahu skupinku asi tří postarších mužů a to proto, že stezka už dávno zmizela a to nejen díky vrstvě sněhu, a představuju si, jak mi navečer zasalutují v malé chatce Clach nan Taillear, kam máme všichni evidentně namířeno. O chatce jsem nezjistila nic dalšího, než že se tam dá přespat, je poměrně maličkatá, leží v rozeklaném údolí Lairig Ghru a to je v kostce všechno. Nutkavou myšlenku, že bych si fakt už měla vyndat návleky, neboť jinak mi nateče do bot sníh a provlhnou mi kalhoty, stále odháním do pozadí díky své nebeské lenosti a radši fotím na rozsáhlém sněhovém poli kdákající bělokury. Už za mírného setmění dosahuju chatky s mírným zděšením, že u chatky kempuje asi stejné množství lidí, které jsem potkala během celého dne a to i se započtením řidiče autobusu a všech lidí prokazující životaschopnost v Aviemore a proto trochu s despektem stavím svůj přístřešek kousek od ostatních. Abych se nemusela tentokrát vůbec s nikým bavit, beru foťák do ruky a jdu vzhůru do svahu a prohlížím si údolí zahalující se pořád do mrazivější a mrazivější tmy. Studuju protilehlé svahy, kudy povede zítra má další trasa, neboť jsem se rozhodla vyšplhat se na nejvyšší kopec tohoto národního parku - Ben Macdui (1309 m.n.m.). Mám zvolenou trochu alternativní trasu, s absencí stezky, ale dle mých kritických úsudků lze tuto trasu zvládnout bez ztráty na životech. Navzdory tomu, že vrcholy všech okolních kopců se halí do neprostupné mlhy.

Usínám rychle. Dělám, že usínám rychle. Noc je neuvěřitelně suchá a bezvětrná. Ráno je pro změnu neuvěřitelně mrazivé a já pozoruji svoje soupeře. Doufám, že náhodou nemají nápad udělat stejnou šílenost, ke které se chystám já, a proto s balením trochu otálím a čekám, kudy se skupina lidí (opravdu skoro všichni patří k jedné skupině) vydá. Výlet na kopec znamená totiž, že je se potřeba vrátit asi kilometr zpět a pak nastoupit podél potoka do kopce. Skupina se nakonec dává do pohybu (já už mrznu zaživa) a táhne se jako smrad. Na druhou stranu musím říct, že skupina je vybavena docela kvalitně a na první pohled se dá říct, že tihle lidi nejsou v horách prvně. Aspoň teda podle značkových hadrů a batohů. Mám pocit, že se tam někde objevil i cepín, jestli na ozdobu nebo ne těžko říct. K mé smůle se ta skupina vydává trasou zpět a mě je jasné, že budu mít společnost.

Zpovzdálí sleduju, jak hoši obrací mapu a evidentně hledají nástup stezky, která vzhůru na hřeben vede jen imaginárně. Než se naději, velkým obloukem hochy před-cházím/bíhám a zcela neomylně s opatrností překonávám potok obehnaný sněhovým lemem. Dělám to v předtuše, jak asi vypadá tenhle potok nahoře ve strmém terénu obohacen o tající sníh a bonusově celý zakryt sněhovou peřinou. Dřív nebo později ten potok budou muset přebrodit i moji hoši, kteří zcela mylně volí trasu po druhém břehu potoka, a vzdálení na několik set metrů strmě stoupáme vzhůru. Za chvilku je mi vedro, odhazuju všechny vršky a strmým nezasněženým terénem stoupám stále a stále vzhůru. Moji hoši začínají hodně rychle zaostávat a z dálky sleduju, jak se snaží každou chvílí překonat potok, který se evidentně k jejich hrůze s přibývajícími výškovými metry mění na hučící vražedný vodopád zakryt nevinnou vrstvou ztvrdlého firnu. Já jen doufám, že nikdo z nich nezahučí pod tu rozkošnou peřinu sněhu a nevydá se na strastiplnou cestu tobogánem dolů ze svahu.

Vcházím do pásma šutrů a konstantní mlhy a moji technickou společnost foťáku nahrazuje GPS. Za nějaký čas přímo úměrný vystoupání asi 800 výškových metrů vrážím do kamenného obelisku pravděpodobně značící kótu 1309, jen z nutnosti sebe sama fotím a opět se vnořuju do bílé mlhy „všude kde se podíváš“. Neslyšíce žádný náznak toho, že moji hoši někde žijou, usuzuji, že se radši budu věnovat vlastnímu přežití a vytahuju znova GPS. Přece jenom okolní prostředí plné bílé mlhy může přichystat nemilá překvapení a s trochou zděšení zjišťuju, že nemít GPS, pravděpodobně se odtud nedostanu jen tak. Jak rychle člověk ztrácí orientaci v prostředí, kde žádnou orientaci nelze najít. Obroušené stopy v přemrzlém sněhu mizí někde v nenávratnu a já notnou dávku dalšího času trávím čekováním mé GPS a okolního terénu až do té doby než se přede mnou objeví ohromný kar se zcela zamrzlým jezerem Loch Etchachan, kam vedou i moje stopy. Dávám si bacha, aby ani čirou náhodou se mnou nemohla sjet lavina, která by se zde mohla objevit jen s minimální pravděpodobností, ale hochům za mnou nevěřím ani za mák, že by mě tady chtěli hledat. Na obrovském kameni u jezera jím svojí polovinu oběda a spíš než zjištění, že toho mám ještě hodně před sebou, mě zima honí jít dál. Dávám se na zdlouhavý sestup opuštěným údolím, kde velice pomalu obývá sněhu okolo mě a o to víc to dělá radost mě. Přece jenom postup po vyšlapané stezce, vinoucí se strmým údolím je lepší po ni než po bořícím se sněhu.

O celých 800 výškových metrů níže se údolí rozšiřuje, sněhu už ubylo úplně, neboť je postaveno na jih a mě se otvírá zase úplně jiný svět. Za prvé představa, že jsem v podstatě uprostřed národního parku, kde není skoro nic a za druhé okolní nádhera přírody ze mě zase vypouzí poslední obavy a stres z celodenního dobrodružství na Ben Macdui a GPS opět střídá foťák. Zbylé odpoledne postupuji stále níže a níže podél řeky Lui Water, s pokroucenými borovicemi a s tajemnou oblohou. Uvědomuji si, že se právě odehrává druhý den v řadě, kdy na mou hlavu dopadlo jen několik málo dešťových kapek a za to žehnám zcela upřímně skotskému bohu. Navečer se napojuji na prašnou stezku, kudy už je schopno projet terénní auto a na chvíli sedám k řece. Zcela neuvěřitelně se i na tuto chvíli mírně roztrhává obloha a tvoří asi 5% průsek modrého nebe z plochy celé oblohy a já se rozplývám blahem. Stejně tak o hodinu později, kdy rozdělávám svůj kemp na vřesovém svahu u spadlého stromu daleko od cesty s výhledem na celé obrovské údolí a se zapadajícím sluncem ozařující do žluta celý horizont. Čumím takhle asi dvě hodiny zabalená spacákem sedící na padlém kmeni a to, že pak v noci prší, mi na radosti neubírá.

Třetí den je ve znamení pohodové chůze, kdy měním taktiku a rozhoduju se, že už nemá smysl lézt na žádné hory a volím trasu údolní. Brodím asi třikrát poměrně rozvodněnou řeku, což ve mně občas vyvolává úsměv nad jistou mojí nemotorností s krosnou na zádech a stále se pro změnu zužujícím se údolím postupuju vpřed. Začíná pršet, tedy v terminologii skotského nářečí začíná poprchávat a já už mám na mapě vyhlídnuto místečko k dalšímu spánku. Ke stavbě mého přístřeší je v ideálním případě potřeba strom a tak když dosahuji toho malého pásu lesa označeného na mapě, docela mě rozmrzí skoro první člověk, kterého tohoto dne potkávám, co má evidentně stejný plán jako já. Vypadá však, že má ještě menší touhu se mnou hovořit, proto chvilku oba děláme, že na tomto místě jenom odpočíváme a pak mě to přestává bavit a vydávám se do lesa do ultra prudkého svahu. Společnost mi dělají lesní ovce a tak na jedné takové terase uprostřed lesíka rozbíjím svůj skrovný tábor. Chvilku se bavím představou, až mě sem v noci přijde ten člověk přepadnout, znásilnit a zabít, ale pak poměrně rychle usínám za doprovodu zvuků lesíka a budím se až ráno, zdravá a evidentně živá.

Můj poslední den mě vítá naprosto modro skvoucí oblohou a já hodlám skotskému bohu věnovat obětiny v podobě zbytků sušenek ke konci dnešního dne. Postupuju stále stejným údolím, které stále více a více ukazuje lidskou civilizaci a já jsem rozradostněna ze skutečnosti, že můj horský skotský příběh končí tentokrát zas bez ztrát kytičky. Jako maratonec protínám pomyslnou pásku v obci Blair Atholl a teď už vím, že 11 km dlouhá turistická trasa do Pitlochry proběhne snad bez nehody. Dojídám poslední zbytky jídla, na skotského boha rázem zapomínám a poměrně půvabnou naučnou stezkou podél řeky Garry, kde prozkoumávám místní parčíky a jezera končím až za neuvěřitelně černé oblohy v Pitlochry. Stíhám dokonce i před příjezdem autobusu prohlídnout městečko, kde mě pán v informačním centru ujistí, že tak krásné počasí tady ještě letos nebylo a půlhodinové čekání na autobus mě z mého pocitu absolutního borce nedokáže vyvést.

Navečer vítám mého kamaráda Ondru na glasgowském nádraží a nemá moje pochopení pro to, že nemám toho dne už chuť vůbec, ale vůbec nikam chodit. Dalšího dne mi Ondra ukazuje Glasgow a jeho krásy v podobě několika muzeí, botanických skleníků, jeho chemické školy, univerzity a samozřejmě celého centra. Chčije. Jak jinak, že! Jeden z největších zážitků však mám z místního metra, které připomíná více než důlní vagónky a to nejen velikostí, hlučností ale i faktem, že metro jezdí po své trase v kruzích. Edinburgh, který navštěvujeme další den, je taktéž nádherný a jsem ohromena skutečností, že je možno stát na kopci, kde z jedné strany svítí modrá obloha a z druhé se blíží smršť s oblohou tak černou připomínající noc. Moc si den užijeme a velikonoční pondělí trávíme spíše lenivě v okolí a přítomnosti obývacího pokoje a navečer balím krosnu a vydávám se na další zážitkovou noční jízdu autobusem do Londýna. To, že skotský dopravní systém ještě více připomíná opačný pól selského rozumu než ten anglický, zapříčiní, že si málem prodloužím pobyt v Glasgow o další den. Devítihodinová jízda ve 100% naplněném autobusu s vlkem, kterého jsem si přivezla jako suvenýr ze skotských hor je opravdu více než zážitková a proto s naprostou vroucnou radostí vystupuju následujícího dne na londýnském Couch Station a kromě mě, krosny a vlka beru ještě další smečku vlků a plazím se ulicemi Londýna v čiré agónii. Já debil, nadávám si, proč jsem si koupila Londýn-Milton Keynes lístek až na odpoledne a proto jsem nucena strávit v Londýně skoro celý den. Využívám toho ale a navštěvuju dvě poslední muzea, které toužím navštívit už několik měsíců a tím je Přírodopisné muzeum a Muzeum vědy. Naprosto zhnusena a otrávená miliardou lidí, co má stejnou touhu navštívit tyto legendární muzea jako já, shledávám čas příhodným k tomu, se zase plazit směrem k autobusové stanici a za doprovodu vlků tak činím. Snad prvně v životě nejdu z Miltonu na Cranfield pěšky a zcela ohromena možností jet autobusem tak činím taktéž a na svém pokoji na Mitchellu padám jak za vlast, tak za vlky a nikdo o mě ani neví, že jsem se živá vrátila zpátky.

Hodnotím tento výlet za nezapomenutelný a vím, že nejen do Skotska ale také jen v doprovodu sebe sama se na sever rozhodně znovu ještě podívám.