Cranfieldské strasti a slasti

Máme tu konec Induction Weeku (9.10.), já opět ležím nekonečnou dobu v posteli s jediným cílem usnout a přemýšlím nad tím, co tady vlastně dělám. Ačkoliv svoji týdenní nekončící unavenost svádím na nevyspání, přece jenom ve mně hlodá červík Pravda, že moje unavenost je dílem mé zoufalé touhy porozumět lidem, co tady vlastně říkají. Sdílím tyto pocity s Michalem, on má tento pocit podobný, ale tváří se alespoň optimisticky, že to bude lepčí. To já se už tak optimisticky netvářím a tu a tam jdu za mými bývalými spolužáky z anglického kurzu a pokládám zvídavé otázky „rozumíš, co tady říkají?“ Když u některých lidí vidím výraz zcela totožný s mým, ale místo mého pesimismu mám pocit, že mají večer schůzku se Smrtkou, začínám přebírat roli uklidňovače a slibuju, že bude líp. Posléze v průběhu týdnů zjišťuju, že můj pocit, že tady všichni mluví skvěle anglicky včetně všech studentů, byla jenom iluze. Studenti podobných english skills jako já totiž dělali stejně jako já, že během Induction Weeku nesedí na židlích a obrys jejich těla je jenom optickým klamem. Takže ve výsledku Induction Week vypadal asi tak, že v hale přednáší, povídá a asertivně vysvětluje nějaký učitel nějaké téma od družicových satelitů po strategický přehled assembly pointů na cranfieldském kampusu a asi 5 % ze všech lidí v hale má potřebu se ptát. Myslím si, že to je super, že někdo sebere odvahu se ptát na takové kraviny, ale už nechápu, proč tam sedí pár lidí, co jim nepřijde blbý se ptát na kraviny pořád dokola a dokola. Vytipovala jsem několik osob, kterým osobně uděluji cenu za nejdebilnější otázky dne, bohužel jsem netušila, že minimálně se dvěma z nich budu sdílet časoprostor v dalších dvou modulech.

Také jsem v prvním týdnu konečně navštívila naši sportovní halu. Cranfield tím že žije v ostrově polí a králičích ghett, tak si jednoho dávného dne usmyslel, že postaví velkou tělocvičnu, kde bude moct uspokojovat své fyzické potřeby celá řada studentů. Na Cranfieldu podobně jako na většině škol můžete navštěvovat nejrůznější škálu sportovních klubů a dalších studentských asociací. Jen tak letmo mohu představit fotbal, handbal a další sporty končící koncovkou bal, astronomický kroužek, čínský a indický kroužek, salsa, jazyky, prostě skoro všechno, co vás napadne. Já jsem poněkud vybíravější tvor, takže nějaký křesťanský kroužek nebo badminton u mě neuspěje. Nezbylo mi nic jiného než projet sloupek nabízených klubů a vylučovací metodou „tak tohle fakt ne“, vybrat co zbylo. Nic jako lezecký kroužek nebo spaní ve spacáku na poli tam pochopitelně nebylo, ale zaujalo mě jitsu a kruhový trénink. Podnikla jsem nájezd na jitsu klub hned první hodinu. Moje prvotní obavy, že tam budou jen začátečníci, co pomalu neumí ani kotrmelec nebo vlastně obyčejně stát na nohou se docela rozplynul. Dokonce se tam objevilo pár jedinců v kimonu. První hodiny plynuly docela v pohodě, ačkoliv tam bylo asi milion lidí, protože každý kroužek si tady můžete nejdříve vyzkoušet zadarmo. Ach ano, abyste pak mohli v nadcházejícím roce navštěvovat určitý kroužek, musíte přispět do membershipu nějakých 20 liber v průměru. Vlastně jsem byla mezi začátečníky skoro jako Jigoro Kano a všichni byli hrozně nadšení, jak mi to jde, a slibovali mi, že až odpadne prvotní vlna nadšenců, bude to tady super. Takže abych to zkrátila, byla jsem asi 4 x, dokonce dvě hodiny byly super, ale to záviselo jenom na tom, kdo tam přijde a vzhledem k tomu, že ti co to uměli nebyli úplně studenty školy a vyskytovali se tam jednou jo a jednou ne, tento kroužek jsem opustila. Nemluvě o ceně, která 20 liber na rok nebyla.

Kruhový trénink je fajn věc. Vlastně je to přesně to, co nesnáším, tedy milion lidí v zaprděné hale s ne zrovna profesionálním trenérem a my se tam potíme na zemi v různých posilovacích pozicích. Naštěstí o tom nemám čas přemýšlet, neboť abych stíhala vnímat všechny pokyny vedoucího, můj mozek je zcela soustředěn. A tak si chodím na kruhový trénink dvakrát týdně ničit tělo a hlavně mozek a potím se tam dohromady s desítkami studentů a už se dokonce orientuju, jak se anglicky nazývají různé druhy cviků. To se o terminologii v jitsu rozhodně říct nedalo. Tam jsem čuměla jak husa z flašky a vždycky mě bavilo, jak se mě někdo zeptal jestli znám tohle a já řekla, že asi jo, ale momentálně nevím, o čem mluví.

První kruhový trénink zapříčinil to, že jsem si připomněla asi stovku svalů, o kterých jsem ani neměla tušení, že ještě vlastním a vzhledem k tomu, že jsem tento druh sportu provozovala dosti dávno, o to víc se svaly ozvaly. „Ahóóój, tak hádej, jakej sval jsem já!“ „Sorry, to fakt nevím, zato vím, že začínáš tady a končíš tady.“ „Ahóóój, snažíš se obout, tak to asi nepůjde takhle, jak si zvyklá.“ „Tak dík, já nevěděla.“ „Ahóóój, jsem netušil, že chceš ráno vstávat z postele.“ „Tak dík, já nevěděla.“

Předešlé odstavce bych zde uvedla jako takový lehký Introduction do mých pocitů prvního říjnového týdne a pojďme se rovnou podívat, jak tento první týden pokračoval. Moje akutní fyzické opotřebení z kruhového tréninku totiž způsobilo to, že jsem si nadcházející víkend niterně užila ještě více než bych si vůbec dokázala představit. V rámci Induction Weeku jsme byli informováni, že se pro nás chystá jakýsi výlet. Náš obor dostal instrukce, že jedeme do oblasti Dorsetu, konkrétně ke Swanage, což je v zásadě u moře v jižní Anglii a naším úkolem bude navštívit dva lomy Puddletown Road Quarry a Swanwarth Quarry. Celá instruktáž co s sebou a co rozhodně s sebou nevzít byla převedena do náležitě názorné prezentace a když to shrnu do několika málo bodů, nejdůležitější bylo nezapomenout sendvič na páteční oběd, nepromokavé kalhoty, neboť se očekávalo, že tento výlet bude srovnatelný s polární výpravou a pochopitelně poctivý vlněný svetr. Na druhém místě v seznamu nezbytných věcí a povinností pyšně stál ručník a pyžamo. Náš výlet totiž nebyl kdovíjaký, ale měli jsme v plánu naši dvoudenní výpravu přerušit přespáním na hostelu v přímořské vesničce Swanage. Na druhý den naší expedice byl připraven tajuplný „treasure hunt“, který dle neoficiálních drbů měl představovat něco jako honění se s GPS po anglických vršcích s cílem vyhrát zpáteční lístek domů. Ačkoliv jsem se na to těšila, neboť ve mně vzplál plamínek naděje, že mě to možná bude bavit, přece jenom jsem střízlivě zapřemýšlela a došla jsem k závěru, že by to vlastně bylo neskutečně dangerous a něco takového si můžu nechat zase na Česko.

V pátek 9.10. jsme vyjížděli tak strašně brzo, že podle mě by Angličani ani nešli spát kvůli tomu a proto jsme v 8.00 ranního času stáli nastoupeni jako jednotka na úplně prázdném parkovišti kousek od knihovny a čekali jsme na náš školní minibus. Přijel lídr našeho kurzu Rob, přepočítal nás dvakrát, jestli je nás opravdu jen 5 místo 7, usoudil, že na Ernesta z Ghany čekat asi nebudeme, pak si uvědomil, že další člen našeho týmu Tom dorazí až na místo a konečně jsme mohli nastoupit do minibusíku. S kocovinou jako cep se ještě okolo busu začal motat Španěl Juan než pochopil, že zbytečně vstával brzo a jeho bus odjíždí až za půl hodiny a pak už jenom následovala instruktáž, co dělat v případě ohrožení a že emergency doors jsou přesně na druhé straně, než sedím, usoudila jsem proto, že zde pravděpodobně během cesty bídně zahynu a konečně jsme mohli z kampusu připomínající vybydlenou černobylskou Pripjať vyrazit na cestu.

Cesta do Swanage je akce na dobré tři a půl hodiny, proto jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla a zalomila jsem to hned za cranfieldským kruháčem. Pak jsem se vzbudila někde na benzínce, kde jsem obdržela sladkou čokoládovou houstičku od Roba, aniž bych pochopila, co bylo důvodem, zhodnotila jsem, že krajina je stále o ničem, dokonce jsem pojala podezření, že jezdíme okolo kampusu v kruzích, a znova jsem to zalomila.

Přijeli jsme k prvnímu lomu a střetli jsme se s nějakým člověkem zainteresovaným v reáliích tohoto místa a šli jsme na první vycházku do opuštěného písečného lomu. Samozřejmě bylo nezbytností před vstupem za bránu, kterou bych v Česku nebrala vůbec v potaz, navléknout na sebe veškeré safety potřeby. Takže jsem na sebe začala soukat helmu, reflexní vestu a obdržela jsem ochranné brýle s pracovními rukavicemi. Naštěstí jsme ukecali, že safety boots spočívající v kouzlu železné špičky nebudou potřeba a postačí nám naše pohorky. Vydali jsme se na prohlídku lomu, který za polojasné oblohy vypadal docela fajn. Poslouchali jsme nějaké povídání onoho pána a ačkoliv celá situace mohla být dosti lovely, já se cítila úplně zničeně. Nejenže jsem měla zoufalý pocit, že absolutně nerozumím tomu, o čem se tady baví a jediné, co jsem stihla pochytit bylo to, že se tam v tom lomu furt honí za nějakýma ještěrkama, ale dokonce moje svaly na nohou, zadku, rukou a břichu mi dokazovali absurditu této situace. Ze všech sil jsem se snažila vypadat tak, aby mě nikdo nelitoval, že jsem se narodila s obrnou nebo aby si nemyslel, že mám ještě promile ze včerejšího večera nebo že nutně potřebuju na záchod. Výkon to byl obdivuhodný, neboť překonávat jisté nerovnosti terénu při výpravě mimo stezku ve mně vzbuzovalo pocit, že dobývám Everest. A tak se den pomalu nesl v duchu mé postižené chůze, nekonečné agónie bolesti a zoufalé touze porozumět tématu hovoru a tak jsem aspoň dělala, že jsem natolik zainteresovaná do lomů a fotila jsem si tady to lovely místo na mobil. Mé mlčení možná potvrzovalo verzi s kocovinou a tak jsem tak dál žila ve stejném časoprostoru s ostatními lidmi a sama sobě jsem si poťouchle říkala, co přijde dál…

Druhý lom byl taky zajímavý, nebudu vás zatěžovat nějakýma podrobnostmi o lomech, protože to není v zásadě podstatné. Podstatné je to, že druhý lom akorát prohloubil moji úvodní zoufalost a já se jen těšila, až tohle skončí. V druhém lomu jsme dokonce byli donuceni nasadit safety boots a procházeli jsme se v ještě aktivním lomu a znalecky jsme pokyvovali a dělali jsme, jaký jsme hrozný vědci a jak je to všechno super. Každá agónie však jednou skončí, takže na sklonku tohoto dne jsme konečně finálně nasedli do minibusu, díky bohu už odzbrojeni o safety boots a vydali jsme se do hostelu do Swanage. Zdejší krajina se mírně zvlnila a skoro bych mohla říct, že získala status roztomilosti. Na hostelu nás čekala další skupina studentů, která byla pro změnu na nějakém výletu v národním parku a společně jsme zahájili společný večer přednáškou a assembly pointech tohoto objektu. Pak jsme usedli ke zdejším stolům a obdrželi jsme menu, které jsme měli možnost usměrnit již během přednášky o tomto výletu na škole. Moje salámové těstoviny mi dokázali, že Angličani jsou schopni všeho a začal docela zábavný večer.

Prvně jsem ochutnala pravé nefalšované anglické pivo ze stylové hospůdky v přímořské lovely vesničce a moje celotýdenní anglická deprese pomalu začala s počtem pivních loků kulminovat. Nutno podotknout, že nejlevnější točené pivo za 3,6 libry je nebetyčná nehoráznost. Ještě větší zločin je však to, že pivo spíše než pivo připomíná skleničku vody a ať hledám, jak hledám, v žádném koutu mého půllitru nenalézám nic, co by mi napovědělo, že piju opravdu pivo. Rozjíždí se debata o zlatavém moku a mým zklamáním je to, že si Britové myslí, že jim tohle pivo chutná. Zkoumám tu sklenku karamelové barvy, kde pěna nebyla ani po natočení a se slzou v oku vzpomínám na Česko. A tak si tak anglicky povídáme, já opět získávám moji ztracenou sebejistotu a dokonce konám několik hovorů na vysoké úrovni s Brity. Je jich totiž zrovna tenhle večer s námi docela dost. Pak se ještě přemístíme na ulici k další hospodě, jdeme se podívat na noční moře a nějak v noci usoudím, že jsem vykonala pro můj anglický imprůvment dosti a moje zorné pole už vidí jenom tu postel, kam nadobro svalím svoje ztrápené tělo. Trochu mě však během zpáteční cesty na hostel do tak neuvěřitelného kopce, kde bych skoro ocenila lano, znepokojuje fakt, že budu muset vylézt na palandu nahoru.

Druhý den ráno se vztyčuji na posteli asi jako nebožtík ze smrtelné postele a jdu si užít pravou nefalšovanou anglickou snídani. Doposud nechápu, jak taky někdo dokáže den co den snídat fazole, párek, smažené placičky, volské oko a slaninu v doprovodu čaje s mlíkem. Ale vzhledem k tomu, že vlastně není nic jiného na výběr, říkám si, že zkusit se má všechno a láduju do sebe všechno, co jsem si nandala na talíř. Zapíjím však džusem.

Tim Brewer, vedoucí kurzu o GIS programech a GPS všeobecně pro ty, kdo neví co to GIS je, je týpek nejlepší. Nevím jak ho představit. Muž pokročilých středních let, vysoký, prošedivělý, s lišáckým úsměvem, pravděpodobně opravdu po obrně, takže jeho chůze je nejvíc vtipná, ale nic z toho mu neubírá na jeho charismatu. Stojí v kraťasech, vytahané mikině a v pohorkách na parkovišti a rozděluje nás do týmů, což je v úplném rozporu s kravatou a košilí, jak ho známe z kampusu. Jedeme někam neznámo kam a moje skupinka třech lidí fasuje mapu a souřadnice, které po dost rychlé introdukci na parkovišti cpeme do turistické GPS. Baví mě ta zoufalost lidí, kteří nějakou takovouhle krabičku ukazující šipku, kde stojíme vidí poprvé a neubráním se úsměvu nad černochem držícím GPS v ruce.

Začíná treasure hunt, který však má jistá pravidla, která tuto hru mírně omezují, a moje představa závodu s časem cestou necestou se mírně rozplývá. A tak vyrážíme turistickým tempem k 12 bodům pouze po značených stezkách a cílem je přinést co nejvíce správných odpovědí ze všech 12 stanic. Nebudu to protahovat, je to docela zábava, i když mě pořád svrbí nohy se rozeběhnout a krosnout si tu trasu skrz zdejší soukromé pozemky. A tak sbíráme odpovědi na tak složité otázky, jako kolik prkýnek má tahle lavička, jak vysoký je most nebo co je napsané na ceduli. Končíme na takovém kopečku za vesnicí, odkud je docela super výhled na zdejší zbořeninu hradu Castle Corfe a v doprovodu pravého britského severáku oblékáme pomyslné vlněné svetry. Ještě si pak nějakou hodinku hrajeme s dalšími druhy GPS přístrojů, které důvěrně znám z Karlovky a mapujeme zdejší stromečky, louže a cestičky, kocháme se šedivou dekou přikrývající zdejší počínající podzim a někteří lidí začínají mrznout. Asi zapomněli na vlněné svetry.

Samozřejmě by to nebyl treasure hunt aby se nějací lidé neztratili, takže si krátíme čas pojídáním oběda, který jsme vyfasovali v pytlíčcích a můj údiv nad sáčkem brambůrek, který se seriózně tváří jako součást hlavního jídla nekončí ani po nástupu do minibusu. Všichni dostáváme odměnu za statečnost v podobě čokoládových bonbónů a moje zklamání, že jsme nepřinesli nejvyšší počet správných odpovědí a tudíž bychom nevyhráli, se rozplývá v náloži tří kusů čokolády. Náš výlet končí a my se k odpoledni opět seznamujeme s interiéry minibusíku a vyrážíme opět na nekonečnou cestu zpět. Hodnotím tento výlet jako povedený, krajina jižní Anglie je o poznání lepší než Cranfieldsko a moje zpráskané svaly a pošlapané anglické sebevědomí se opět vrací do svých starých kolejí. Hledím s optimismem na nadcházející první předmět mého studia. Prozatím.