Cranfieldské strasti a slasti

V Anglii jsem v sobě konečně objevila svoje další já – Annu kariéristku. Během group projectu jsem zjistila, že ačkoliv jsem celý svůj dosavadní život pociťovala, že můžu dělat za práci úplně cokoliv, co jen aspoň trochu nepřipomíná to, co dělám na vysoké škole, Cranfield mě z tohoto kardinálního omylu vyvedl. Najednou jsem zjistila, že sice můžu dělat úplně cokoliv za práci (ano, samozřejmě), to co studuju v Anglii je ale přesně to, co bych dělat měla. Bavíme se o rekultivaci krajiny, hlavně lomů.

A tak se tak pohybuju po kampusu během toho group projectu s nosem nahoru a říkám si „děvče, od teď ti leží svět u nohou“. Stejně jako tak výběr diplomky. Někdy v únoru nám přichází seznam diplomových prací, které jsme měli pečlivě prostudovat a určit svoje preference podle toho, co bychom rádi dělali. Usedám proto za počítač, z obrovského seznamu vyčleňuju nejdřív témata, co jsou nevhodná pro náš obor. Pak vyjímám všechny učitele, které doufám, že od konce modulů potkám leda tak v kantýně a nakonec vyhazuju všechno, co má jen něco společného se zemědělstvím. Nesnáším totiž zemědělství. Z prvotních výpočtů mi zbývá několik málo témat, nad kterými ohrnuju nos, ale moje kariérní já se ozve rychlostí blesku. To téma týkající se rekultivace lomu v Kettonu mi přece nikdo nevezme! Potom, co se nenápadně zeptám svých spolužáků, jakéže to téma se jim líbí a dva z pěti mi řeknou, že Ketton je super a jdou do něj, probrečím jeden večer a usoudím, že by bylo vhodno najít náhradu.  

Mám teda schůzku s Timothy Farewellem, mladým zrzounem, co zasvětil svůj život GISům a počítačům a taky své ženě. Sice spolu dobře pokecáme, ale já usoudím, že dělat diplomku v GISu (software pro tvorbu map), který ovládám jen zpola, asi nebude nejlepší varianta. Ta představa kaluží slz a kýblů potu s krví končící mrtvicí a infarktem, v lepším případě končící posttraumatickou stresovou poruchou, mi prozrazuje, že tudy ne. Další moje schůzka je s Paulem Burgessem, učitelem z mého prvního modulu, který měl být sice vyřazen z mého zúženého seznamu díky faktoru „učitelé, které snesu pouze v kantýně“, ale pocit zločince, kterého to táhne zpátky na místo činu, mě nutí učinit onu klíčovou schůzku. S Paulem debatujeme méně zaníceně než s Timothym, ale moje zděšení nad další diplomkou převážně vyžadující „no to si budeš hrát s takovým francouzským programem“ převáží jakékoliv pádné argumenty, proč tuto práci dělat a z akutního šoku mě dostane jenom dvouhodinová projížďka na kole. Pořád teda doufám, že Mark Pawlett mě vybere pro Ketton projekt, protože jinak jsem mu řekla, že páchám rituální sebevraždu a bude mě mít na svědomí.

Je večer, sedím na posteli s notebookem na klíně, zbrocená potem a plodím motivační odstavce, proč zrovna tuhle diplomku bych měla dostat. Do čtyř vět se snažím vcucnout, proč bez Ketton projektu už pro mě život postrádá smysl, jak jsem obětovala svůj milostný život studiu této problematiky a jak už jsem o tom snila v prenatálním obdobím. Trvá mi to asi čtyři hodiny – hodinu na větu, to je asi rekord i pro mě. Pak se vypětím znova rozbrečím (vidíte, kolik slz přivodí diplomová práce ještě než začne) a začnu přemýšlet, co dát jako druhou preferenci. Nakonec po dlouhých úvahách (noc pokročila) na druhé místo zařazuju další Mark Pawlettetovo téma – studium efektu kompostového čaje (od teď používám už jen termín compost tea) na golfový trávník a plánuju, jak mu udělám ze života peklo, pokud mě přiřadí k tomuto tématu. Na druhou stranu mě aspoň uklidňuje, že se nejedná o farmářské téma, ale o téma sportovní (golf). Jako třetí preferenci nakonec vybírám něco na téma uhlík-povodně-zemědělství. Píšu do motivačního odstavce, jak je super se zabývat zemědělstvím (krystalická lež), pak usoudím, že nemusím psát takový nesmysly, protože mě v nejhorším případě k tomu poslednímu tématu stejně přidělí tak jako tak, i kdybych tam napsala, jak hrozně nesnáším brambory a vodu a jak by život bez těchto dvou položek pro mě byl stejně tak uspokojující jako doposud. V noci se mi zdá o tom, jak vyřadit z životaschopného provozu svoje dva spolužáky.

Vracím se z Yorkshire Dales plna optimizmu a v příjemné předtuše, jak v noci otevřu ten email a spatřím svoje jméno u Ketton projektu. To všechno se taktéž za pár hodin děje až na jeden drobný detail, a to, že moje jméno visí u Compost tea projektu a ne u Kettonu. Znáte takový ten bezmocný pocit vzteku, kdy máte chuť všechno kolem sebe rozmlátit a celý život vám připadá hrozivě nespravedlivý a víte, že jediné řešení je si sednout, zklidnit se a přijmout fakt, že s tím už vůbec nic neuděláte? S pocitem hrozivé nespravedlnosti, a že nikdo neměl ani tušení, jak moc jsem ten projekt chtěla, odjíždím do Skotska a jen doufám, že v horách přijdu na jiné myšlenky. Pravda je, že po návratu ze Skotska dokonce opouštím i od myšlenky udělat Markovi ze života peklo na zemi a trochu uraženě mu píšu, že by bylo vhodné se sejít a probrat, o čem ten projekt vlastně je. Uraženě mi odepisuje, že teda ano, že by to teda vhodné bylo.

Scházím se s Markem a Fionou. Fiona Fraser je něco jako samostatná výzkumní jednotka na Cranfieldu, co tady pracuje na nějakém projektu po doktorátu ze Skotska. Je to Skotka. Vypadá nasraně a vypadá, že mě nemá ráda ještě než se na mě podívala. Markovi ublíženě vysvětluju, že mě moje alokace k preferenci dva silně ponížila a že, když nemám na vybranou, budu dělat „teda to“ golfový hřiště. Taktéž zcela bez ostychu sděluju, že mi moje povinnost k cestovní kanceláři Mundo nutí opustit britské ostrovy na minimálně 3 týdny v červenci a že s tím ani on, ani Fiona nic neudělají. Říkají mi, že to jsem si radši měla vybrat projekt bez experimentu. Když se s nimi loučím, uvědomuju si, že jestli jsem mohla se svou diplomkou začít špatně, tak jsem to právě udělala. Mark jakožto Angličan se aspoň tváří, že se nic neděje a že se to „nějak“ udělá, Fiona jako Skotka se tak tvářit ani nesnaží.

Čas plyne, group project se blíží ke konci a můj nuzný život se sžívá s realitou, že moje kariéra neskončí slávou odborníka na rekultivace, ale bídně kariérou experta na smradlavý produkt kompostu. Michal mě utěšuje, jeho školitelem je taky Mark a má téma o tom, jak se mění půdní chemie a biologie po mělkém a hlubokém pohřbu. „Dead man project“ se stává legendárním ještě dřív než je započat a tak si nakonec společně libujeme, jak si budeme vedle sebe hezky smrdět. Já s pěkně uleželým výluhem z kompostu a Michal s mrtvolama. Ještě než skončí group project, dokážu svůj mozek přemluvit tak přesvědčivě o tom, že jsem milovníkem golfových hřišť a compost tea, že tomu opravdu věřím a na periodu diplomky se začínám těšit.   

První oficiální mítink s Markem a Fionou v periodě diplomky odhaluje několik děsivých skutečností. Oba stejně jako já se sžili s realitou a taky se mnou, sedíme všichni proti sobě v malé učebně u bílého stolu a Fiona vytahuje bílý kus papíru. „Mám ráda plán,“ řekne a pohlédne na Marka. „P-ř-e-s-n-ý plán,“ dodává a mě je jasno, že Mark má o pojmu „plánování“ evidentně jinou představu. Začínáme na papír malovat týdny od května až do září a Fiona významně škrtá měsíc červenec. Právě se ze čtyř měsíců určených pro diplomku stávají tři. To je děsivá skutečnost jedna. Abych uvedla do souvislostí, proč to je tak důležité, věřte, že stejně tak jako group projekt tak diplomka má předem vyhrazený čas, který, když si osekáte, máte poměrně problém velikosti přímo úměrný délce vaší absence. Já pořád dost v klidu říkám, že group project byl taky napresovaný, ale z 10 týdnů jsem procestovala celé 2 a svoji práci jsem zvládla i tak. Dodávám, že umím pracovat efektivně a že to zvládnu. Mark i Fiona se mě snaží přesvědčit o opaku a načrtnou na papír kolečko. „Tak,“ začíná Mark, „tohle je dnešek, příští týden dojedeme pro golfový hřiště, další týden se bude aplikovat compost tea, pak znova v červnu, v červenci a po té první a třetí aplikaci odebereš vzorky a zpracuješ je v laborce. Pak to koncem srpna dopíšeš, protože všechno ostatní už budeš mít z června napsané a 7.9. se odevzdává. Hmm, dobrý. Easy peasy. Možná až moc. Nemáš tam ani týden rezervy. Nene, takhle to nezvládneš.“ Fiona brunátní ve tváři, „a co sis jako myslel? Skoro nikdo už nepracuje v srpnu v laborce. Tenhle plán je naprosto šílenej. Podívej se na to, to není vůbec naplánovaný… jako jo.. teoreticky to naplánovaný je. Teoreticky se to zvládnout dá, ale prakticky?“ Čumím jak péro z gauče – hádka! Z prvotního zděšení, že se kvůli mně hádají dva úplně cizí lidi, se transformuje čistá radost. Moje další anglické poprvé, Britové se hádají! Se slastí „tomu mi nikdo neuvěří“ je pozoruju dobrých pár minut a pak zasahuju jako kdybych nechtěla rozbít křehký porcelán. Právě bořím okamžik, který už se asi nikdy nezažiju znova. „Bude to takhle, já to prostě zvládnu.“ Otočí se na mě, jako kdyby právě zjistili, že tu sedím taky a dodávají: „Však ti taky nic jiného nezbyde a modli se, aby se všechno povedlo napoprvé. Není čas na chyby.“ S pocitem, že jsem šlápla vlastní vinou do hovna, co leželo významně přede mnou, odjíždíme na Cornwall. Užij si poslední dovolenou, jízlivě si šeptám.  

V pondělí 16.5. máme úvodní den přednášek o tam jak psát a nepsat thesis, o tom jak nezabít sebe, protože v okolí nikdo jiný nebude, koho bychom mohli zabít místo sebe a protože už všechno bylo řečeno, tak „show must go on“ a „good luck“! Já pak sedám za počítač a tvořím si svoji vlastní tabulku s vymazaným červencem a barvičkami si vymalovávám týdny, co v nich budu muset stihnout. Ano, měli pravdu, chybí mi tak týden dva. V každém případě tabulku posílám Markovi. Nepopírám to, že byl ohromen, jak skvěle jsem si to naplánovala a snad možná pochopil, s kým má tu čest. Asi o měsíc později sedíme po nějakém mítinku spolu s dalším studentem a učitelem a Mark říká: „No to vám musím říct, nejlepší gant chart (ta tabulka), co jsem kdy viděl, byl právě tady od Anny.“

Asi bych měla říct, o čemže tu práci vlastně dělám. Moje téma se jmenuje Compost tea application to turfgrass systems, což v zásadě znamená, že budu posuzovat vliv produktu compost tea na kvalitu trávníku a půdní biologie. Protože je projekt dělán na žádost managementu golfového hřiště kousek od Bedfordu, tak ve středu máme domluvenou schůzku s Gavinem Simkinsem přímo tam. Dohodli jsme se, že celý pokus budeme provádět na kampusu ve skleníku, takže nasedám do Markova auta s 12 květináči a lopatami a za doprovodu bubnování dešťových kapek na střechu odjíždíme z bezpečí kampusu. Cestou tam se rozhoduju, že budu předmět konverzace směřovat převážně k tématu mé diplomové práce a tak pokládám zvídavé otázky a všemožně se snažím Marka přesvědčit, že se mnou zklamán nebude. Za průtrže mračen parkujeme na parkovišti u golfového hřiště a Gavin nás vítá v luxusní kavárně plné důchodců popíjející kafe. Všichni v elegantním golfovém outfitu. Evidentně ale zrovna dneska nejsou nejlepší podmínky pro zlepšování golfového handicepu a tak se řadíme k houfu důchodců, popíjíme čaj a já vytahuju své poznámky. Vůbec mě neděsí představa, že právě teď předložím před Gavina (docela prošedivělý fešák) svoje schémata a začnu mu představovat, jak já si ten projekt představuju. Když to za pomoci Marka dokončíme, Gavin se doptá na pár věcí, my taky a já se bavím skutečností, jak moc je zábavné tady komandovat vrchního golfového manažera a mít to ještě v popisu své práce. Pak jdeme ven do deště pro vzorky. Gavin nás zavede někam hlouběji do golfového areálu, ukáže nám na zem a řekne, že tady si můžeme vykopat, co chceme. S Markem vezmeme lopaty a dáváme se do toho. Absurdnost celého okamžiku, kdy za pravého nefalšovaného anglického deště kopeme se školitelem díry do golfového trávníku a jeho manažer nás se zájmem pozoruje, si asi neumíte představit. A tak si tak promočeni kopeme ty kusy trávníku a vkládáme je do květináčů, Mark se u toho směje, říká, že to nesmím tak hrotit a jestli jsem vůbec slyšela, jak on získal doktorát (neslyšela, ale od teď mám pocit, že zodpovědný člověk z nás dvou jsem tu já) a já cítím, že všechny ledy, které jen náhodou mezi námi vznikly, se právě rozpustily v kouzlu tohoto okamžiku. Za půl hodiny přijíždí Gavin s malým traktůrkem, nakládá s námi květináče, Mark hodnotí naši kopací práci slovy „Anna jich vykopala víc, je prostě lepší“ a než se nadějeme, ve stále dobré náladě opouštíme vrata golfového hřiště a já mám konečně možnost si povídat s Markem o hovadinách. Jak jsem ho měla tu možnost za těch pár hodin poznat, vůbec se nedivím tomu, že se svoji rodinkou každý rok jezdí lyžovat do Česka a jak ho tak poslouchám, říkám si, že v něm je anglického asi toliko, jako ve mně pražského. Povídáme si o horách, cestování, a když mi říká, že jeho malá dcera taky hraje na klavír a chodí na lezení, právě se rozplývám do sedačky ve voze. Říkám si, že budu muset takhle prohodit pár slov ještě s Fionou a z mého týmu hrůzy se stane tým snů. Na kampusu vyskládáme moje květináče do skleníku a já ani neumím popsat, jaký pocit radosti nad těma 12 květináčema se zelenou travičkou prožívám. Mark odjíždí svým žlutým Seatem Ibiza a já ještě dlouhé minuty se zamilovaným pohledem pozoruju svoje květináče.