Cranfieldské strasti a slasti

Úvodní příběh o tom, jak probíhala náplň práce během group projectu, jste již měli možnost si pročíst. Z minulého příběhu tedy vyplývá, že po několika měsících modulů, které sice ve mně zanechaly hluboké rýhy zážitků, nikoliv však studijních, group project konečně přinesl to, na co jsem s nezkrotnou touhou čekala už několik let. Něco ve stylu, že vás vrhnou do gladiátorské arény, řeknou, že máte ten a ten čas (tři, dva… sorry váš čas už běží dlouho), hodí tam ještě pár dalších lidí a už je jen na vás, jestli se rozhodnete jako skupina odolávat krvelačným výpadům lvů ze všech světových stran spolu anebo ne. My jsme se na základě selského rozumu a inteligenční úrovně mírně pokročilý docela rychle uvědomili, že spojíme síly a ideálně rovnou hned. Jen tu a tam bylo potřeba některé členy mírně uvědomit, že konec boje je ještě za horizontem, tak ať aktivně spolupracují, nebo budou sežráni za živa. Tady je potřeba podotknout, že ne lvy, ale námi.

Aby byl ale tenhle gladiátorský souboj zábavný i pro obecenstvo, hned zpočátku bylo rozhodnuto, že taky práskneme na sebe a své spolubojovníky, v čem jsme dobří do boje a v čem jsme na prd. A tak jednoho večera sedím u online dotazníku, hloubám nad svými osobními přednostmi využitelnými do boje a pak taky přemýšlím, co asi bude ostatní na mě štvát a za co by mě časem vcelku dobrovolně odstřelili. To a samé také vypisuji ke každému členu svého týmu. Nemám slitování!

O pár týdnů později se odehrává mítink s nezávislým pozorovatelem, tedy s člověkem, kterého jsem předtím ale ani potom už nikdy neviděla. Doposud nechápu tu skutečnost, že toto se odehrávalo až v druhé půlce group projectu, neboť účelem setkání bylo zjistit, co si o vás vaši kolegové myslí a co byste na sobě měli zlepšit. A dá se pochopit, že pokud vám zbývá jen tak tři čtyři týdny do konce, moc času na svůj osobní rozvoj nemáte. Nevadí. Tedy, sedím před oním nezávislým pozorovatelem v jeho kanceláři, kde je tak neuvěřitelně zatuchlo, že se mi během těch deseti minut, co tam sedím, dělají mžitky před očima. On mi předčítá komentáře mých kolegů hlasem, který prozrazuje, že pán myslí na všechno jiné než na to, co dělá. „Noo, tak pozitivní tedy: tvrdě pracující, vše dodá na čas, je s ní sranda, no a tak dál blabla.. A… hmmm… tak co na vás nemají rádi? Tož, hmm… měla byste se někdy víc zajímat o ostatní názory a trochu víc je poslouchat a blabla. Noo.. Tak co? Co vy na to?“ Stejně znuděným hlasem se zeptám pozorovatele, jestli četl to, co jsem napsala o sobě sama. Pětivteřinová pauza. „Nooo… vidíte, no. Vy to tu máte už. Tak co vy na to, co sem mám teda napsat? Něco sem napsat musím. V čem se chcete zlepšit?“ Hrozně se mi chce odpovědět, že se nehodlám zlepšovat v tom, že spíš než čekat na něco, co má udělat někdo jiný, radši si to bez keců udělám sama, ale s hranou pokorou řeknu, že se pokusím tolik nesrat na ostatní lidi jako doposud. Odpovědí mi je univerzální „děkujeme, na shledanou“. Stejně podobnou srandu mám z dalšího „sebe zpytovacího“ eseje, který musím sesmolit na úplný konec group projectu. Mrzí mě, že několikastránkový blábol o tom, jak jsem se neuměla zlepšit, ale udělala jsem pro to všechno od kotrmelců po stojku na hlavě, se stal poměrně důležitým zdrojem ovlivňujícím moji výslednou známku z group projectu. Ale co, pokud to píšete ve tři ráno před ranním deadlinem po celo víkendovém chození po horách, co chci taky čekat.  

Trošku menší zhnusení, ale i tak zhnusení, mě vlastně doprovází na každém mítinku. Ne proto, co na nich děláme a jak to děláme, ale proto, jakou formou je to vedeno. Nemůžu vznášet žádné námitky, protože jsem pořád jen ve škole a ne ve firmě a všechny tyhle alá sociální experimenty jsou povinnou součástí nejen školní výuky, ale samozřejmě i anglické mentality. A tak máme na každý mítink v týmu rozděleno, kdo bude onen mítink vést a kdo bude zapisovat vše, co se během toho stalo. Když nám v úvodu učitelé říkali, že onen dokument se jmenuje Minutes of the Meeting (MoM), padlo v jedné vteřině několik značně debilních dotazů, jestli tam fakt musíme zapisovat každou minutu někdy až dvouhodinového mítinku? Škoda mluvit, mumlám si pro sebe.

Nic na tom však nemění fakt, že z každého mítinku (někdy jsou i 2x týdně) se někdo sere s obsáhlým souhrnem všeho, co se mělo udělat, udělalo, neudělalo, co by se mělo dělat, udělá se, kdo a jak. Samozřejmě další mítink se pak zas řeší, proč to, co se udělat mělo, se neudělalo, kdo, jak a proč. Někdy magicky začarovaný kruh, musím říct já. A pak do tohoto bordelu přijdou naši vedoucí práce a snaží se tento bordel nějak zorganizovat, čímže zcela pochopitelně vzniká ještě komplikovanější bordel, od kterého odkládám ruce. Díky svému štěstí s Marion odcházíme do laborky s odpovědí „my řešíme tohle, vy vyřešte tamto“. Nejzábavnější totiž je, že bez našich výsledků z labu by nikdo nemohl udělat vůbec nic. Samozřejmě pak tu jsou křečovité výkřiky ostatních týmů po celé škole, které ve vás vzbuzují jen dva následující pocity. 1) Och můj bože, to už mají tohle? Nestíháme. 2) Och můj bože, to mají teprve tohle? Nestíhaj. A tak plyne jarní čas.

Jednoho krásného dne i my dokončíme s Marion všechnu práci v laborce a i já, nenávidíce počítač, usedám za svůj notebook a snažíme se s Marion výsledky statisticky zpracovat. Naštěstí máme v týmu Karolinu, která je juniorským mistrem světa statistiky a než se nadějeme, je všechno zpracováno a my sepisujeme nějaké finální chytrosti. Jsem oslněna, že jedním tématem, co sepisuju, jsou všichni v rámci našich vysoce kamarádských vztahů v týmu nadšeni a než se naděju, je tu den prezentace 4.5., středa. Právě díky našim kamarádským vztahům v týmu Rosie a Karolina zcela demokraticky rozhodují, že prezentovat budou oni dvě a čus. Trochu nevěřím šťastnému výběru, neboť vím, jak strašně nervózní Karolina bývá před lidmi, ale uklidňuji se, že aspoň umí o dost líp anglicky než já. Prezentace se konají naprosto veřejně za doprovodu asi milionu lidí, tak jsem pak v zásadě ráda, že prezentovat nemusím. Stojím jako jeden z pěti sloupů našeho týmu, co nic neříkají, a propadám se hanbou, když vidím tu prezentaci a projev Karoliny. Usuzuji, že jim to trochu patří, když chtěly být dokonalé, a jen pro zapsání bodů pak odpovídám hatla patla na jednu otázku z pléna. Exhibice plakátů, které jsme taktéž vyráběli, je asi podobného tažení a pobaví mě jenom raut, který je nezbytným doplňkem všech školních prezentací a exhibicí. Moje exponenciálně klesající nálada se po odpoledním barbeque už limitně blíží nule, proto bojkotuju večerní party v Bedfordu a s náladou pod psa odcházím na svoji ubikaci, stihnu nakopat pár věcí, co mi stojí v cestě a kolem večerníkovského času usínám.

„Tak co, paráda, je to za náma,“ řičí všichni nadšením. „Jak sis užila party včera?“ „Skvěle,“ odpovídám kysele, vědoma mé skvělé vlastnosti, že radost z ukončených věcí ke mně přichází asi o několik dnů až týdnů později v závislosti na obtížnosti a délce úkolu než k ostatním lidem. Skutečnost, že na pátek máme přichystanou ještě prezentaci ve firmě, která nám zadala ten úkol, mi náladu nijak nelepší. V pátek ráno tedy úplně naposledy čekáme na Ernesta před Mitchell Hall a uháníme do Leicesteru. Dvě hodiny tam a dvě hodiny nazpátek abychom tom strávili tak hodinu dvě je na anglické poměry úplně v pohodě. A tak uháníme zase po M1, kterou už znám skoro zpaměti a to netuše, že prvně v historii letos vyhrál Premier League právě klub Leicester City. Kanceláře firmy Tarmac nás přivítají velmi požehnaně. Člověk ačkoliv obléknut ležérním stylem „jsme tu pro vás, protože jsme nejlepší“ má pocit, že do tohoto hrozně moc fancy místa prostě nepatří. Proto i následující prezentace a beseda ve mně stále více a více vyvolává pocit, že tohle je až moc fancy a můj mozek se jen upíná na představu, že za pár hodin zas budu projíždět po M1 směrem na Lake District…

Group project skončil, rány se zahojily a nepotkala jsem od té doby nikoho, kdo by řekl, že tento projekt byl k ničemu. Pokud to můžu říct, vlastně to bylo skoro to nejlepší, co jsme v Cranfieldu v rámci studií mohli zažít. Samozřejmě jsme se všichni po pár týdnech plácali po ramenou, jací borci to jsme a nebýt nás, nikdo by nikdy nic takového nestvořil. Což, přiznávám, je bezesporu pravda.