Cranfieldské strasti a slasti

Příběh o tom, jak jsem se vydala do Londýna, do města o kterém skoro všichni říkají, že vlastně stojí za prd, začal už o hodně dříve. Moje ubytování u Kevina ukončilo svoji platnost dne 25.9. dost brzo ráno. Vlastně jsem měla všechno dost dobře naplánované, ale jak to znáte, plány jsou od toho, aby byly nevyslyšeny. Dobu, kterou lze nazvat prázdninami a to mezi koncem anglického kurzu a začátkem školy jako takové jsem hodlala strávit s Tomášem, ale osud chtěl tomu, že jeho přílet se posunul dílem školních povinností až o několik dnů později. Výsledkem této hříčky bylo bezesporu to, že budu ještě celý víkend po ukončení kurzu trávit „sama“ a možná trochu zábavnější věcí bylo to, že nemám kde bydlet. Čert vem moji osobu, ostatně spacák, karimatka a pláštěnka dokáže zachránit i takhle bezvýslednou situaci, dobré však bylo, že moje věci se nestaly bezdomovci jako já. Již během týdne jsem začala jako mraveneček převážet věci k Michalovi na kolej. Pěkně v batůžku na kole, jak se sluší a patří na můj styl. Jeho takřka neskromný pokojík dokázal pojmout i moji dávku věcí z bezedného černého kufru a další pálku pěkně nasoslených věcí za poslední měsíc takřka bez viditelné újmy. V pátek 25.9. jsem dobalila všechno, co sbalit šlo, rozloučila jsem se s Kevinem, uslyšela poslední slastnou větu „Are you ok?“ a spolu se Simonem jsme naposledy společně roztočili kola jeho vozu a vydali se důvěrně známou stezkou k Univerzitě. Tour de kufr přes kampus jsem takhle po ránu zvládla na jedničku.

Moje plány na pokurzový víkend se vlastně neměnily již dlouho. Plánem bylo strávit 3 dny v Londýně a v pondělí se přesunout na letiště, což v zásadě nepředstavovalo nějaké překážky v realizaci. Já si však usmyslela, že když už mám teda trávit takové 3 dny v Londýně, chce to alespoň nějakou další výzvu. Začala jsem hledat, jak jen přespat v takovém mega městě zadarmo, nejlépe u nějakých kamarádů. Obeslala jsem snad všechny, které můžu oslovovat názvem kamarád a nebo ještě známý, ale čím více jsem se nořila do zoufalého pokusu najít jakýkoliv přístřešek, tím větší díl frustrace mi to přinášelo. Dokonce se objevilo pár nadějných zpráv, které ve mně zažehly dohasínající knoty naděje, ale výsledkem nebylo nic, co by je alespoň vzňalo na úroveň dohasínající svíce. Když už jsem si řekla, že ten svět je tak nespravedlivý, založila jsem si účet na couchsurfingu a začala hledat někoho, u koho bych mohla zadarmo přespat. Když už se mi i o tomhle začaly zdát černé můry, řekla jsem si že pro mě bude dobrá leda tak výprava někam do pralesa okolo Cranfieldu a práskla jsem s tím o dveře.

Onen pátek jsem trávila na Michalově koleji mezi miliony věcí mých a Michalových, úspěšně promíchaných v jeden homogenní guláš, s Michalem vzteklým tak, že radši odešel ven sbírat houby a s lístkem do Londýna na sobotu někdy v 6.30 ráno. Že nemám kde spát ze sobotu na neděli mě dozajista bavilo, přesto nakonec ve chvíli nejposlednější vybírám z nakonec docela nekonečné řady zájemců jistého Arsalana, se kterým se podělím na jednu noc o kus koberce na jeho koleji kousek od centra Londýna. Balím si věci, které musely obsahovat něco únosného na třídenní procházku Londýnem a něco použitelného na další týden strávený v národním parku Lake District a to včetně oněch vtipných věcí jako je spacák, karimatka, vařič a tak podobně. Po polévce z hub přespávám na koberci Michalova pokoje a ráno ještě dlouho před rozbřeskem pakuju poslední věci a vyrážím na 6.30 do Milton Keynes na autobus.

Ano, čas od času považuji své činy za šílené a to obzvlášť, když v 5.00 nočního času (protože v Anglii je tento čas považován za nepříčetný pro normální lidi) vyrážím do nočního chladu a za svitu čelovky rozbíhám mé první kilometry tohoto dne. Cesta do Milton Keynes je cesta dlouhá asi 1,5 hod. Mé pocity jsou v úrovni nebes. Sova houkající kampusem by vyděsila snad polovinu studentů a rozhodně celou původní populaci Anglie, králíci prohánějící se v nějakém děsivém nočním tanci po cranfieldském kruháči a vůně vlhké hlíny s tlejícím listí v mrazivém brzkém ránu působí jako z jiného světa a já si tento okamžik, který během několika málo hodin zmizí pod těžkou peřinou anglického vědomí, užívám každým douškem. Řidič autobusu přemlouvající nás před stanicí London, Baker Street, že se jistě jedná o nejúžasnější místo na vystoupení takhle v sobotu ráno, dodává začátku mého výletu jisté žoviálnosti.

Teď přemýšlím, jak kompaktně mám shrnout mé zážitky prvního dne v nechutně přelidněním Londýně, za krásného počasí a mých vykonaných blbostí. Již posledního dne školy jsem si takticky stáhla různé mapičky Londýna, aby se mi náhodou nepovedlo zabloudit, avšak jedinou mapičkou, kterou jsem nakonec ovládla celý můj výlet, byla nepříliš přesná, avšak umně vyobrazená mapička londýnských pamětihodností. Hned po výsadku z autobusu jsem započala zběsilý maraton po těchto pamětihodnostech, abych teda těm třem dnům dala na frak. Shrnu to asi takhle, nejlepší budovou Londýna je asi prastará Battersea Power Station, uhelná elektrárna založena na počátku druhé světové války, která bohužel z většiny zakrývala svoji sukni za zátarasy. Big Ben je prďola. Centrum je tak přelidněné turisty, auty a vším dalším materiálem, že se ani zeblít z toho nemůžete. Galerie jsou super, můžete si tam dojít na záchod. Muzea jsou taky super, bohužel když tam jdu zrovna já, tak nejsou zadarmo nebo nejsou otevřené. Temže je horší stoka než žumpa. Hezké počasí dělá z Londýna docela healthy město. Pouličním umělcům se vyhněte nejlépe skokem z mostu. Hyde Park není tak lovely jak se o něm říká. Buckingham Palace je tak obležen turisty, že není vidět. Taxíky jsou všude. Lidi jsou všude.

Vyčerpána snad více sama sebou než celým Londýnem nakonec na večer kupuju bagetu v Lidlu a vydávám se ještě na více než hodinovou túru na sever od centra k Camden Townu, kde bydlí již zmíněný Arslan. Říkám si, snad bude doma. Asi by se mi po zkušenostech z denního Londýna nechtělo přespávat někde v keři v Hyde Parku v mém spacáku. Navíc mám pocit, že jsem za celý den nachodila více kilometrů než za celou dobu mého putování ze školy do Marston Moretainu. Arslana potkávám přede dveřmi studentského ubytování, tedy ohromně velikého baráku připomínající snad více hotel než kolej a Arslan mě zavádí do jeho útrob. Než stihnu snad něco říct, řekne že musí jít, strčí mi klíče od jeho pokoje, sdělí mi že můžu na večer dorazit na nějakou párty někam do Londýna a je fuč. Tak si tak stojím v tom jeho pokoji velikosti krabičky zápalek a říkám si, že tenhle den je snad minimálně tak šílený jak jsem si ho ani nepředstavovala. Usedám k jeho počítači, aniž by mu to nějak vadilo a poněkud brzy upadám do těžkého kómatu na koberci v mém spacáku.

Druhý den konečně vedu rozhovor. Milý Arslan je ze země Huanza. Upřímně jsem si nejdřív myslela, že si ze mě dělá srandu. Pak mi však upřesňuje, že se jedná o nějaké území mezi Indií, Afghánistánem a Tádžikistánem a že to vlastně není země, nýbrž jen nějaké údolí. A tak si tak vedeme duchaplné rozhovory, které ukrajují další kousky dne a konáme docela nenáročnou procházku po zdejších parcích, ze kterých jsou docela hezké výhledy na ten celý šrumec v centru Londýna. Pijeme pivo v parku a žijeme si docela na pohodu. Večer nakonec měním plány a hodlám strávit i druhý den přespáním u Arslana, neboť když ukončujeme naši zábavnou seanci nějakým ultrapálivým indickým jídlem za pokročilé noci, už se mi nechce tím divokým Londýnem stěhovat někam jinam. Večer se nese v duchu nějakého pošahaného křepčení na písničky v pokoji oné velikosti krabičky zápalek, a když už mě to definitivně přestane bavit, řeknu že jdu spát a moje utrpení z celodenní angličtiny a postupně přestávající zábavnosti Arslana je ukončeno. Když ještě asi čtvrt hodiny řešíme to, že radši budu spát na karimatce než na matraci na zemi a jsem nucena to i náležitě demonstrovat, upadám do statického kómatu i noci druhé. Ráno naštěstí není nikterak dlouhé, sprchuju se v koupelně velikosti hlavičky sirky, kdy sprchový kout tak těsně přiléhá k záchodové míse, že musím být přitisknuta ke stěně jako gekon a přesto je ubohá záchodová mísa zkrápěna vodou. Pak už se jen loučíme a mne čeká třetí a definitivní den v Londýně, kdy si servíruju druhou polovinu Londýna a to jeho severní část.

Shrnutí už jen velice krátce. British Museum mělo být plné egyptských artefaktů, místo toho je plné akorát lidí a z letargie způsobené miliony lidských těl mě snad vyruší jen hláška pubertálního chlapce „Ty vole, to je dodělaný!“. Dojdu si tam na záchod. Grant Museum of Zoology je pro změnu zavřené. Miliony domů a budov ve mně zanechávají jen fotky na mobilu. Nejhezčím zážitkem je několik podloubí připomínající film Harryho Pottera a upřímně řečeno, jedinou památkou, která je opravdu fenomenální je Tower Bridge. Tower Bridge za blankytně modré oblohy je pro mě jediným zážitkem celého Londýna co se týče jeho pamětihodností. Pak už jen přečkám půlhodinu na nějakých schodem ve společnosti pošahané maminky, co nechává odkrknout své dítě za doprovodu toho nejujetějšího šišlání jaké jsem kdy slyšela a už se ženu na autobusák. Když už mám pocit, že jsem se v té ulici plné autobusových zastávek dočista ztratila, využívá dané situace jistý pán s vestou National Express a líbezně se mě zeptá: „Airport?“

„Ano, teď už jen airport...“

Honem pryč.