Cranfieldské strasti a slasti

O tom, jak to chodí ve skleníku a okolo něj jste se už mohli dozvědět z minulého příběhu. Nyní stojím s odebranými půdními vzorky před laborkou, a jestli jsem je odebrala v minimálním přesto nezbytném množství, se jdu právě přesvědčit. Jen tak pro jistotu, radši vstupuju pravou nohou. Laborka v budově 244 je poměrné útulná, tvoří ji jedna chodba, tři větší místnosti a asi jen o málo menší lednice. Druhé patro využívám jenom když chci na záchod a něco anebo někoho hledám (většinou neúspěšně). A tak tedy nesu svoje pytlíky s hlínou do přípravné místnosti, zabírám si jeden ze dvou stolů až na úplném konci budovy mezi nějakými doposud neidentifikovanými hučícími skříněmi a dávám se do jedné z nejčastějších činností – hledání. Hledám prkýnko, sekáček a 2 mm síto, tři nejobyčejnější věci, které hledá takřka každý vkračujíce do této místnosti v touze prosít svoje vzorky. Poměrně rychle nacházím prkýnko, to je totiž v místnosti jenom jedno a tak nehledě vlevo vpravo, za zády ho umně skrývám a dělám, že zrovna na tom mém stole leželo už dobré půlstoletí. Sít je všude asi milion, to nepopírám, ale než mezi nimi najdete tu velikost, kterou chcete a k sítu i podtácek, jenž lze k sítu připevnit bez použití těžké hydrauliky je jaksi výzva. Sekáček hledám déle. Stále totiž žiju v představě, že ke svému rozsekání několika gramů půdy nepotřebuju sekáček takové velikosti primárně určený pro porcování celé krávy. Po úspěších hledací mise se tedy pouštím do samotného přesívání. To je poměrně nudná činnosti vyžadující dvě věci – rádio a zocelené prsty. První nemám, ale druhé ano, a tak sekám, sekám a sekám, a protože půdu nesmíte rozdrtit, snažím se z těch několika málo gramů půdy přesít, co se dá, navzdory velkému množství kořenů a kamínků. To, že je půda dost proschlá mi práci nikterak neusnadňuje. A tak zuřivě sekám a sekám a chodím si tu prosetou půdu vážit na váhy na druhé straně laborky skrze čtyři protipožární dveře. Proč ty váhy v přípravné místnosti nefungují, pochopit raději ani nechci a jen mírně podezřívám toho Rumuna, co si tam hraje s nějakým rákosím, že v tom má prsty. Svou drahocennou půdu rozděluju do několika různých pytlíků podle toho, co s ní pak chci dělat. Jeden druh pytlíků putuje do lednice a druhý do mrazáku. Miluju laboratorní mrazák s -80°C. Když se vám ty přimrzlá vrata povede od mrazáku oddělit, vyvalí se na vás směsice ledu a zmraženého dýmu tak, že si vmžiku připadáte jako na severním pólu. S vzrušujícím „aaahhh“ vdechnu tu vzdálenou připomínku hor a nijak se nestresuju, že bych náhodou vdechla něco jedovatého. Všechno, co kdy vypadalo jako živé a aktivní, se v -80°C mění na diamantový šutr. Dokonce se mi párkrát stalo, že jsem se vyděsila v předtuše, že mi na nohu spadne zmražený plastový pytlík a urazí mi palec. Samozřejmě v tom mrazáku všechno, co má za pokojových podmínek nějakou funkci, svoji funkci kvapně ztrácí, třeba jako všechna lepítka a samolepky. Jsme povinni si totiž všechno označit. Mám pocit, že se i ta lihovka na pytlíku během pobytu uvnitř pomalu drolí v marném boji s nemilosrdnými vnitřnostmi mrazáku.

Část pytlíků s půdou, kterou jsem dočasně uložila do lednice, putovala hned další den se mnou do laborky v budově 52a. Nadešel čas sblížení s Fionou a s metodou RABIT. RABIT je technika, jak docela rychle a bezbolestně zjistit úroveň půdní aktivity v podobě respirace. A k této technice je dobré znát, jak funguje její přístroj. Je to taková docela nevelká mašina, ale zabírající celou jednu řadu stolů v laborce. „Největší challenge je tady rozchodit tento počítač z doby pozdního neolitu,“ říká Fiona a já ji při pohledu na obrazovku počítače věřím. „Ale ještě než budeš mít šanci si užít s ním, čeká tě tady příprava,“ dodává a ukazuje na několik košíků plastových trubek neboli cel s dvěma elektrodami, které čekají na naplnění agarem. Společně s Fionou připravujeme agar, plníme jím cely a necháváme je odstát do dalšího dne. Další den vkládáme cely do přístroje, kontrolujeme, že adekvátní množství cel je připraveno díky dostatečné elektrické vodivosti a Fiona mi ukazuje, jak naplnit maličkatou skleněnou lodičku právě 1 g půdy a jak to vložit do cely a následně do přístroje. „A to je jako všechno,“ ptám se nadšeně a Fiona přitakává. Když mě pozoruje, jak se vehementně snažím nacpat do další miniaturní lodičky 1 g půdy a asi polovinu toho sypu okolo na stůl, snad prvně se usměje a oznamuje: „Jo, taky nesnáším, když se na mě při TOMHLE dívají lidi. Když dovolíš, tak já vypadnu!“ Je to moc snadný, říkám si, až moc snadný. Ale neremcám, aby taky a další den stahuju z počítače svoje první data baseliny. Všichni jsou hrozně nadšený, já, Mark, Fiona a odškrtávám si druhý týden v mé tabulce jako splněný. Nechválím sebe sama chválou.

Protože jsem v rámci mého prvního RABIT měření nezvládla všechny svoje vzorky, další týden obléhám RABIT v laborce znova. Natěšena, jak všechno půjde po másle, šahám do skříňky pro agar. Aha, kde je agar? Trochu vyvedena z míry, ještě než vlastně začnu, už běžím o patro níž za Fionou do kanceláře s ukřivděným pocitem „někdo mi sebral agar!“ Dobře, dobře, uklidňuje mě Fiona, vstává od stolu, typickým pohybem sbírá ze stolu svoji ID kartu (chudák, ta se jí pro mě ještě nasbírá) a jde se mnou opět o patro výš. Hledáme agar po celé laborce, nenacházejíce, Fiona mi slibuje, že zítra tu bude a já odcházím jen mírně rozladěna. Přece mě nepřítomnost sypkého agaru nevyvede z míry. Další den pokouším osud agaru znova a je tam. Naprosto nadšena z tak prosté skutečnosti jako je existence plastové pixly s agarem v laborce, sháním všechny další propriety pro uvaření agaru a ani se necítím naštvaná, že hledání čehokoliv (třeba jen kádinky) v této laborce je krystalická forma zoufalosti. Pak míchám všechno potřebné, dávám do autoklávu a pouštím se do asi nejvíc „dangerous“ disciplíny doposud v mé cranfieldské kariéře a tou je pokus o sterilizaci v autoklávu. 121°C v nabombeném papiňáku s horkým agarem, který nemiluje nic víc než přilínání na povrchy je poměrně vražedná kombinace, pokud ten papiňák špatně zavřete. Pak pochopitelně rád exploduje. Slavnostně slibuju Fioně, že nehodlám bídně zhynout právě tady v téhle skvěle vybavené, ale extrémně zabordelené laborce a dávám si sakra pozor při jeho každém zavírání. Smíchaný agar se pak pipetou aplikuje po 1 ml do každé cely, což se zdá jako poměrně nudná činnost. Nudná činnost to bezesporu je, souhlasím, ale když musíte této činnosti věnovat maximální pozornost, aby byl agar do každé cely vpraven co nejšetrněji s nejmenším počtem bublinek, navíc těch cel děláte desítky a desítky až stovky, i nudná činnost se za chvíli stane adrenalinovou zábavou. „Neděs se, když se ti povede tak stěží polovina. To je normální. Musíš si jich ale udělat o to víc,“ radí Fiona a já agaruju a agaruju až do zblbnutí. Nejnapínavější je však až noc potom, neboť agar se musí zchladit a šokující odhalení toho, kolik se mi jich povedlo udělat správně, čeká na další den.

Čeká mě zklamání. Tak stěží polovina z nich funguje. „Žádnej učenej z nebe nespadl,“ uklidňuju se a pouštím se do další várky agaru s touhou se zlepšit. Snažím se zkrotit svoji klepající se ruku a snažím se dělat v agaru co nejmíň bublinek navzdory tomu, že nedělání bublinek v agaru je skoro rovno zázraku. Další den mě místo dalšího zklamání čeká spíše vztek. Už jsem jich udělala stovky, nejsem takový nemehlo, stěžuju si Fioně. Ona mě sice podezírá, ale jde se mnou udělat další várku. Krom nás agaruje i jedna holka, co taky dělá taky diplomku s RABITem a výsledek je skoro stejný. Tentokrát je však cel funkčních ještě o dost méně a Fioně tvrdne úsměv na rtech. „Je to rozbitý.“ A mě se hned třetí týden diplomky materiálně zhmotňuje Markův děs „nesmí se nic posrat“.

Až potom, co Fiona zkusila úplně všechno, Mark zkusil úplně všechno (jsou to dva jediní lidi, co momentálně o RABITu věděli víc než já) a nic nefungovalo, Fiona zavolala na pomoc pány z RABIT firmy. Ti řekli, že s přístrojem nic není a že je problém u nás. Že by mimozemská intervence, navrhuju a ani se nedívám do kalendáře, že právě uplynul měsíc a blíží se raketovou rychlostí konec června. Protože jsme ale během RABITova období vzdoru navázaly s Fionou velmi přátelské vztahy, dělala první a poslední aby RABIT zase rozchodila. Ze Sary, dívky co se mnou na RABITu dělala diplomku taky, sálala nervozita až do stropu. Navzdory jejímu rodišti ve Španělsku to bylo poměrně stresující. Vidět se stresovat Španěla bylo totiž asi stejné jako vidět Brita hodnotící autokláv jako hračku vhodnou pro děti do 3 let. A tak se pro nás místo pozdravu stalo na kampusu při společném setkání univerzální: „Tak co, už funguje?“ „Ne.“ „Tak to nestíhám.“ „Ne.“

Protože ale sem píšu jenom příběhy s dobrým koncem, jednoho z krásných posledních dnů červnových, Fiona nadšeně křičí „Funguje, asi funguje!“ Všichni nadšené z této informace dokonce bereme v potaz, že odteď budeme muset každou elektrodu v cele ručně odrhnout smirkovým papírem. Fiona mě dodatečně chválí, že jsem vlastně navzdory špinavým celám při prvním agarování odvedla brilantní práci a dodává, že čištění těch cel podsune svému příteli. „Jednoduchá práce jednoduchým lidem,“ směje se a já už radši nechci vědět víc.   

Pocit boha, když naagurejte například 100 cel a funguje jich 75, je pocit, který nikdo z vás ještě nezažil. Doporučuju. A tak mohu konečně po více než měsíci, kdy mi půda stála v lednici a skoro už degradovala, rozjet samotné měření. Protože RABIT konečně funguje a nám úplně z prvního měření vyšly zajímavé výsledky, rozhodujeme se s Markem, že udělám ještě dodatečný experiment. Jo jasně, mám na to teď čas, ale protože pro Marka všechno, pár dnů před mým odjezdem do Norska, připravuju RABIT na mega job. Připravuju si funkčních více než 100 dalších cel a 4.7. si pamatuju jako den, kdy trávím den shrbena nad váhami a odvažuju 1 g půdy do více než 100 skleněných lodiček. Při zasouvání lodiček a cel do přístroje a při rozjíždění archaického programu na ještě archaičtějším počítači si připadám jako při odstartovávání raketové lodi v centru NASA. Do toho ještě čistím stovky starých nefunkčních cel s agarem v autoklávu a klimatizace nade mnou nestíhajíce ten nápor horké páry, kape mi zpátky za krk studenou vodu. Prostě laboratorní rauš. Když už nic jiného, z RABITu opravdu lezou triliony dat, kterým sice vůbec nerozumím, ale můžu se s nima aspoň alá učeně ohánět. A Fiona mě plácá po zádech.

PLFA je metoda, která na základě fosfolipidových mastných kyselin jako indikátorů určuje změny mikrobiologie v půdě. Fiona mi řekla, že to je vskutku zábavná metoda vyžadující hodně nervů a stejné množství času. A protože nejsem jedinou, která touží narvat do svého červnového programu PLFA, budu si muset zamluvit nejen přístroje, ale i člověka na to, aby mi s tím pomohl. Píšu teda Paulu Bartonovi, takovému vrchnímu PLFA pošukovi a přes prvotní nevoli, že ten člověk neodpovídá na otázky, které mu pokládám, si bookuju Paula na pár dnů v červnu. Ukazuje mi jak vysušit půdu přinesenou z -80°C mrazáku a o pár dnů později může tří až čtyřdenní mise přípravy vzorků začít. Asi takhle. Představte si, že máte ledem vysušenou půdu v plastových pytlících, tedy očividně něco hmatatelného, co můžete laicky označit za věc. Po prvním dnu různého přelévání, nalévání, prosakování a odsávání máte pořád něco - skleněné lahvičky se silně žlutou tekutinou. Paráda, říkám si. Paráda, říká Paul a chválí moji práci. S pocitem, že ve žluté tekutině jsou ještě nějaké zbytky mé půdy, pokračuju další den. Zase různě přelévám a mixuju a na konci tohoto dne končím opět s prosklenou lahvičkou (asi už třetí v řadě), která taktéž obsahuje tekutinu, avšak průzračnou. Ha, říkám si, to je cajk, furt tam něco mám po těch dvou dnech přelévání. Paul se tváří taky, že cajk. „Stačí ty vzorky hodit přes noc do lednice. Hlavně ne do mrazáku! Zde nás čeká poměrně klíčový moment, kdy se rozděluje inteligence studentů na ty, které rozpoznají rozdíly mezi lednicí a mrazákem a na ty, které celý pokus dělají znova.“ Se smíchem a představou, jak asi dokáže naštvat totální devalvace vašich vzorků pouhý den před finále, mě baví ještě dobrou chvíli a představuju si, co by znamenalo, kdybych si spletla lednici s mrazákem. Asi konec, říkám si, protože už žádné další zmražené vzorky v mrazáku nemám, abych PLFA mohla začít znova. Třetí den vytahuju svoje skleničky s čirou kapalinou a za pár chvil končím po dalších laboratorních kouzlech se skleničkou totožnou, ale naprosto prázdnou. Ptám se Paula, jaký kouzlo to je, že začínám s půdou, tři dny přelévám a končím s prázdnou skleničkou. Je TAM vůbec ještě něco, ptám se zděšeně. Paul se uchechtne, „uvidíme!“

Vzorky putují do plynového chromatografu, kde stráví celý další den a já pak sedím před obrazovkou a chromatogramem s nekonečným množství píků a Paul mi stylem „jo to je přece jasný, ne“ ukazuje, jak z toho nekonečného množství píků vybrat ty, které mě zajímají. Podle čeho to mám poznat, ptám se zděšeně a Paul mě ujišťuje, že to někdy nepozná ani on. A tak sedím celý další den před obrazovkou, klikám si píky, po několika hodinách v nich dokonce začínám vidět nějaký smysl a jsem celá šťastná, že když už nic jiného, mám aspoň další hromadu čísel, kterým sice vůbec nerozumím, ale aspoň je mám. Na rozdíl od mého nigerijského kamaráda Mahmuda, co se přede mnou napůl rozbrečel a napůl rozesmál, že sice jako debil přeléval a přeléval, ale z chromatografu mu žádné píky nevylezly.

Čeká mě poslední červnové pobytí v laborce v budově 52a. Nabyta radostí nad oprávněnou výhrou nad PLFA, rozhoduju, že ještě podniknu další měření a tedy toho chlorofylu. Zde trochu opouštím ochranou bariéru pomoci, neboť mi nikdo z mých nejbližších pomahatelů diplomky neřekl, že toto měření někdy dělali a že ho umí. Mark se tváří dost „cool“, ostatně tak jako vždy a furt mi tvrdí jeho oblíbené „you’ll be fine“. O chlorofylu mi tvrdí, že to je jednoduchý a posílá mi nějaké manuály. Já ho samozřejmě z jeho přesvědčení nehodlám vyvádět a jen lituju, že ten jediný chlorofylmetr, který asi kdy Cranfield vlastnil, zmizel někde v nenávratnu. Pedro ze skleníku se mi ohledně toho chlorofylmetru snaží vnutit stále stejnou historku jako s těmi klíči, které mi musel shánět bůhví z jaké galaxie. „Já jsem ho prostě někomu půjčil a on už se nevrátil zpátky.“ Nenapadá mě žádná společensky přijatelná odpověď ani pohyb, který by neprozradil moje mínění o občasné absenci inteligence a logického myšlení u Španělů a odcházím náhle a s komentářem „že-něco-ještě-musím-udělat.“ A tak tedy stojím zase v laborce, v ruce a4 papír s nějakým až enormně stručným návodem jak na dolování chlorofylu z listů a jako zombie hledám po všech patrech laborky Paula. Jedné chvíle během PLFA měření se totiž prokecnul, že to je jednoduché a že mi s tím pomůže. Sice mi nepotvrdil, že ví, o čem mluvím, ale s tím jsem se neznepokojila ani v nejmenším. Vlastně celou dobu mé spolupráce s Paulem jsem měla pocit, že se ve mně snaží vyvolat pocit, že jsem debil a to poměrně fikaným způsobem. Tvářil se velice často, že neví, o čem mluvím. Až zbytečně moc pozdě jsem přišla na to, že tento pocit vyvolává skoro ve všech, i v rodilých Britech. Snad možná ne v těch, co sdíleli stejně chemicky pošahaný mozek jako on.

Stojíme proti sobě, já náruč opět plnou pytlíků, pro změnu však s listy a Paul studuje můj velmi zestručnělý manuál. „Potřebuješ aceton. Potřebuješ spoustu acetonu. A ten je jen na objednání. A to objednání trvá týden.“ Zírám s otevřenou pusou tentokrát fakt jako debil. „Aceton? Cože? Není to náhodou po vodě nejvíc používaná kapalina tady v laborce?“ To Paul ani v nejmenším nepopřel, ale znova mi zdůraznil, že si ten aceton někde musím sehnat. Třeba od někoho půjčit a pak ho zase vrátit, tajemně mi radí a mizí plavným pohybem mezi kádinkami. Za pár chvil už píšu doktorandce Sabrině, jestli ji nemůžu náhodou ukrást polovinu jejích zásob ze skříňky. Naprosto ohromena odpovědí, že můžu, hned poté zase běhám po laborce hledajíce Paula a věda, že ho už nenechám znova upláchnout. Dolování chlorofylu z listů trávy je hrozně zábavná metoda a taky mě hrozně baví. Sice každou volnou chvíli honím po laborce Paula, aby mi s tím pomohl, a ten se samozřejmě snaží co nejvíce rafinovaným způsobem prchnout, ale i tato hra na schovávanou s Paulem mě těší. Nejzábavnější je moment, kdy ho nečekaně přepadnu ze zálohy skryta za digestoří a on šokem poposkočí a vydá ze sebe něco v podobě „oh, that’s you!“ Jeho anglická krev ho naštěstí nutí nedodat „hell again“. Po další této vysoce promyšlené honičce, kdy mi snad pomáhal i Michal, chytám Paula za klopy a neuhýbaje ani o krok abych mu dala šanci znova uniknout, tlačím ho do místnosti se spektrofotometrem. Tam mi naštěstí poměrně srozumitelně vysvětluje, jak ten přístroj použít a jen dodává mírně škodolibě, že ty baňky plné brčálově zelené tekutiny by měly být ve tmě a chladu. „Chlorofyl, ne,“ dodává a moje slzy na krajíčku (tentokrát vzteky) ho obměkčují a přináší mi chladicí bednu plnou ledu. Pak nezapomene dodat, že tu křivdu s acetonem si vyřídí s mým školitelem a že tady nemá čas poletovat okolo chlorofylu a mě, když má jiné věci na práci. „Plánovali jste to vůbec tohle měření dopředu,“ ptá se mě a já se asi ani nesnažím vysvětlovat, že Markovi je aceton a Paul docela šumák, stejně tak můj soukromý boj s Paulem v laborce, protože vím, že by mě stejně neposlouchal. Poděkuju mu, radši neříkám, že jsem ani na tohle měření neměla udělanou BOZP (zato by mě nejspíš prohodil dveřmi a oknem současně) a doufám, že až budu znova v srpnu v laborce, budu se s ním potkávat co nejméně.

Kromě mých laboratorních červnových peripetiích podstupuju i peripetie počítačové. S Markem a Fionou se scházíme skoro každý pátek odpoledne a diskutujeme, jak se mi daří a nedaří. Říká mi, že bych už měla začít psát svoje Introduction do diplomky a když to nestihnu teď, stěží na to najdu čas v srpnu. Zcela souhlasně kývám hlavou, ale žádná z fyzických sil mě nenutí zasednout za počítač a začít hledat články a psát. Když už mi Fiona za zády Marka říká, že bych teda fakt už jako měla, usuzuju, že jsou dva proti mně a jednoho odpoledne sedám na postel s notebookem v klíně a dávám se do jedné z mých nejméně zábavných činností - hledání článků. Ach díky bohu, říkám si, článků na compost tea a na stejné či podobné téma je jich stěží pár desítek. Stahuju všechno, co by se jen okrajově mohlo týkat compost tea a dávám se do čtení. Spoustu toho přeskakuju, dělám zápisky, nadávám a ve výsledku se zavírám na několik dnů včetně víkendu do knihovny a zuřivě píšu. Dopíšu to, skoro ani nečtu po sobě a posílám Markovi s Fionou. Ten pocit, kdy právě odešlete nějak napsanou práci a čekáte jen na komentáře je pocit skoro roven dokonalosti. Nemusíte totiž dělat nic! Moje nadšení z nicnedělání však končí téhož dne večer. Mark mi posílá totálně začervenalý dokument s milionem komentářů a s jedním hlavním nahoře „good start.“ A tak v průběhu dalšího týdne dva já všechny Markovi komentáře opravím, přepošlu a během několika chvil až dnů mám dokument zase zpět. Tohle budu dělat až do důchodu, pomyslím si a znova a znova opravuju až do chvíle, kdy zjišťuju, že Mark začíná opravovat sám sebe a prohlašuju svoje Introduction za prozatímně hotové.