Cranfieldské strasti a slasti

Už poměrně dlouhou dobu diskutuji s Michalem, že rozhodně nesmíme odjet z UK bez návštěvy Cornwallu, tedy jihozápadního cípu Anglie a návštěvy exmoorského národního parku. Rok ubíhá a my ne a ne vymyslet nějaké datum, které by se nemlátilo s našimi studijními záležitostmi a Míšinou prací. Já už v zoufalé předtuše toho, že opravdu z Anglie odjedu bez návštěvy Cornwallu, buzeruji Michala a Míšu skoro každou moji návštěvu, aby mi řekli, kdy mají volno. Dokonce už i času, který jsme si imaginárně zabookovali, tedy předěl mezi group projektem a zahájením diplomky, tragicky ubývá. Nehledě ani na to, že výlet na Cornwall není jen víkendová akce a na konec světa se nedostanete jinak než autem.

Pochopitelně bych o těchto strastech nehovořila, kdyby se je ani tentokrát nepodařilo překonat. Můj strategický plán, jak dostat auto, datum a ještě někoho dalšího (přece nepojedeme jen Češi, abychom se bavili česky) vyřešila poměrně rychle Marion. Mojí nenásilnou formou drobných náznaků jednoho dne vítězoslavně pronesla: „super, pojedeme s Míšou a Michalem na Cornwall! Ale kdy?“ Zcela logicky jsem ji nastínila plán, že není žádná jiná možnost než tam odjet mezi 12.-15.5. a náš plán byl na světě. Pokaždé, když se můj cestovatelský úmysl zhmotní ve tvaru konkrétního data, způsobu dopravy a počtu a identity kamarádů, nastupuje Anna generál a usedá tentokrát velmi natěšeně za počítač. Plánování výletů a realizace tužeb, kam by se ráda podívala, je jedna z jejích nejoblíbenějších činností. Během jednoho večera vzniká super plán toho, kam pojedeme (Exeter, národní park Exmoor, EDEN project a samotné cornwallské pobřeží s místními vesničkami, plážičkami a dalšími rozkošnými místečky). Protože mí kamarádi nebudou mít takovou radost ze spánku ve spacáku jenom díky tomu, že spacák nemají, musím zamluvit i tři noci ubytování v mých nejoblíbenějších anglických hostelech YHA. Další den je s Míšou kupujeme a můžu s oddechem říct, že mise je splněna a už zas není cesty zpět.

Moje natěšení zakolísá jen na chvíli, kdy je Michal donucen setrvat na nějakém laboratorním školení ve čtvrtek ráno a náš odjezd se odsouvá až na dobu obědovou. Já už stepuji v kuchyni u Marion a vyhlížím Michala. Nesmíme už ztratit ani vteřinu (ano, někdy mě za to lidi asi chtějí zabít) a za nádherného májového počasí túrujeme Marionino mini autíčko a míříme na jihozápad. Neznalí (jen trochu znalí) anglické dopravy se nám povede přikázat GPS naplánovat jízdu přes londýnský obchvat M25 a realita přecpané odpolední dálnice se během chvíle rychle zhmotňuje. Jižní spojka v Praze je oproti M25 vesnická polňačka a my za palčivého anglického slunce (fakt!) a zoufalého souboje hukotu okolních aut a malého rádia postupujeme po palcích (inch), někdy loktech (ell) vpřed. Z původních 3,5 hodin z Cranfieldu do Exeteru se náš ubíjející postup vpřed výrazně prodlužuje. Proto až na pozdní odpoledne nás autíčko vyflusne v Exeteru a my trochu unaveně a trochu zdeprivovaně procházíme městečkem. Hodnotíme už asi posté (v závislosti na kolika místech jsme se všichni v Anglii ocitli), že mít t-a-d-y Cranfield, tak se máme báječně. Pak se asi posté (v závislosti na tom, kolikrát jste tento hovor opravdu vedli) ujistíme, že když už nic jiného, Cranfield je kromě „uprostřed ničeho“ aspoň „uprostřed Anglie“ a všechno je stejně daleko. Poplácáme po zádech exeterskou katedrálu, dominantu hlavního náměstí, místní kaštanovník, zříceninu bůhvíčeho a pak se s Marion málem zabijeme sestupem po blátivém svahu v parku a to takřka ostentativně po Michalově komentáři, že se přece nehodlá zabít a svah obejde po cestě. Se západem slunce sestupujeme k řece Exe (exotické jméno ve městě Exeter) a pozorujeme vesnický tanec žen pokročilejšího věku. Spíme ve vesničce Beer (Pivo), kde máme jediné štěstí, že žena na recepci se nerozhodla jít ještě spát. Mojí verzi, že jakožto studenti univerzity dostáváme všude po Anglii 3 librovou slevu na každou osobu na každou noc, moc nevěří a dodává, že si to ráno zkontroluje. Já jsem nucena usnout bez piva (v obci Beer) a bez večerní zábavy, neboť jen naše tiché cinkání příbory rozrušilo místní obyvatele a mezinárodní gestikulací nám dali jasně najevo, že nás chtějí vidět jen zamčené na našem pokoji a v pozici horizontální umístěné na postelích. Také tak bez zbytečných průtahů činíme.

V pátek ráno nemáme nějak náladu čekat na to, aby se recepční rozhodovala, jestli nám dala slevu právem či ne a všechny ženu do auta. Marion se tváří nevinně a ptá se, jestli jsme se ji zeptali. My jakožto Češi, říkáme, že jo a radši jedeme pryč. Pak jednomyslně rozhodujeme, že nikdo z nás nesmí opustit vesnici Beer, aniž by se nebyl podívat na pláž a proto neuvěřitelně prudkou silničkou sjíždíme k moři. Ráno je trochu zamračené a větrné, blbneme na pláži a pak se procházíme blbnouce okolo pláže. Opouštíme Beer aniž bychom ochutnali pivo.

Naše další trasa vede do exmoorského národního parku, kam má sice trvat cesta okolo 1,5 hod, ale díky další zábavě pojmenované „diverted traffic“ se nám protáhne tak asi o 100 %. Vyhlídkovou trasou skrz celý Exmoor míříme až k dalšímu pobřeží a po několika dlouhých chvílích nalézáme i v kopcích a lesích schovaný hostel, kde zcela vyřízeni jíme všechno, co nalézáme v kufru auta. Taky plácáme Marion po ramenou, protože celou dobu řídí jenom ona sama a pak taky její auto, protože to by nikdo nepoplácal bez nás. Opět vyšťaveni dopolednem se vydáváme na loupeživou výpravu do lůna Exmooru ve vášnivé touze shlédnout divoká stáda exmoorských poníků, ale místo nich objevujeme stále více a více stád koz, ovcí a krav. Já pro změnu výskám radostí nad pučícím jarem všude-kde-se-podíváš a to včetně nad divadelním představením v podání užovky pojídající ropuchu. Navečer se vracíme na ubytování potom, co nás málem sežralo pár psů a nějaký pán s dítětem, užovka sežrala ropuchu a my se nemůžeme dočkat, až sežereme něco k večeři. Marion dělá zapečené brambory (2kg) s cibulí (2 hlavy), slaninou (250g) a sýrem brie (2x) a my to všechno bez diskuzí žereme. Splachujeme ginem a tonikem a … je sobota.

Míříme do EDENu. Projekt EDEN je vlastně bývalý kaolinitový lom, do kterého Angličani vbudovali obrovský turistický areál, jehož dominantou je několik obrovských skleníků plných rostlinstva z celého světa. Samozřejmě jako odborníci rekultivací a lomů si nemůžeme tuhle atrakci nechat ujít, navíc jsme se přece o tom učili v modulech na podzim! Cesta tam je pro změnu zdlouhavá, ale čím více postupujeme na západ Cornwallu, tím více se mění i ráz krajiny kolem. Suché, bezlesé pláně připomínající Mediterán mají neuvěřitelný šmrnc a na zdlouhavé přesuny autem už si ani nestěžujeme. Asi trilion aut, vstupné 20 liber a patrně miliarda dětí a kočárků včetně infantilně písničkové show v jednom skleníku jsou jedinými věcmi, které kazí místo a my se infantilním chováním řadíme k celé další řadě dětí a pobyt v EDENu si náležitě užíváme.

Večer konečně doplouváme do jedné z nejzápadnějších vesniček Cornwallu, do Penzance a rozhodujeme, že výlet k anglickému pobřeží se nemůže obejít bez koupě fish&chips a podél promenády hledáme nějaký řádný fish&chips obchod. Pak takový pěkně smrdutý obchůdek taky nalézáme a za doprovodu šumění vln a ocelově modré oblohy polykáme všechno z papírové krabice do sebe.

Neděle nás vítá opět modrou oblohou a my míříme k jednomu z nejlegendárnějších míst Cornwallu – Minack Theatre, což je divadlo pod širou oblohou postavené vlastníma rukama z kamene ženou zvanou Rowena Cade, která této výstavbě obětovala celý svůj život. Něco tak úchvatného jsem v Anglii ještě neviděla. Hlediště postavené proti zářivě modrému oceánu, pódium jen několik metrů nad ním a dokonalost podtrhuje ještě místní malá botanická zahrada, o kterou se snad místní starají 24/7. My uchváceni nádherou a taky vedrem scházíme po pěšině do písčité zátoky na pláž, kde Michal a Míša zanedlouho vskakují do bílých vln, Marion si zcela brutálně spaluje holeně a já jdu běhat podél pobřeží. Dle novin zde o týden později proplouvá žralok.

Strašně dlouhá zpáteční trasa plyne taky strašlivě pomalu a my se snažíme udržet Marion za volantem naživu. Má ale tuhý kořínek, proto bez nehody a po hlavu naplněni nádherou a zážitky protínáme pomyslnou linii kampusu a jdeme všichni spát.